Stránky věnované severským zemím.

Tak nevím, zda mám Alandy zařadit do Finska nebo do Švédska. Je to autonomní stát ve státě, patřící v posledních desetiletích k Finsku, ale historicky vždy přiléhal ke Švédsku, mluví se tam švédsky, akceptují raději švédské koruny než Euro a i sami obyvatelé se hlásí spíše ke Švédsku. Jak jsme se sami při naší návštěvě přesvědčili, lidé mají mentalitou a chováním opravdu mnohem blíže ke Švédům než Finům.

Alandy tvoří rozsáhlé soustroví, skládající se z více než 6000 ostrovů, z nichž některé jsou jen malé granitové vyvýšeniny pár centimentrů nad mořem. Všechny ostrovy jsou tak placaté, že jen několik vrcholků dosahuje 100m nad mořem.

Obecné info

Alandy /švédsky Aland, finsky Ahvenanmaa – ale nikdo ve Finsku tak Alandám neříká, užívá se švédský název/ jsou autonomní, demilitarizovaný a švédsky mluvící kraj a provincie Finska, soustroví v Baltském moři na jihozápad od Finska.

Alandy jsou rozprostřeny na ploše cca 13 300 km² v hrdle Botnického zálivu a sestávají z 6757 ostrovů a útesů, které představují 1555km² pevniny. Jen 60 z nich je obydlených. Největší ostrov se jmenuje Aland /švédsky Fasta Aland – v překladu něco jako pevný, finsky Ahvenanmanner/. Z hlavního ostrova je dvakrát blíže k Švédsku než k finskému pobřeží /a taky tam jezdí mnohem více lodí/.

Přírodní podmínky

Krajina, jejíž podklad tvoří žula, je vcelku plochá /prostě ráj pro cyklisty/, nejvyšší bod Orredals Klint na severu hlavního ostrova dosahuje výšky 129m nad mořem. Podnebí je ve srovnání s vnitrozemskými oblastmi Finska velmi mírné, což přispívá k rozvoji místního zemědělství. Co jsme tak viděli, všude se masivně pěstovaly česnek a cibule a trochu méně masivně brambory.

Hospodářství

Ekonomika Aland je velmi malá, na ostrovech funguje asi 2600 firem, z nichž 700 patří k zemědělství. Pouze asi 20 firem má přes 50 zaměstnanců. 40% HDP je vytvářeno v námořním průmyslu. Převážný rozmach tohoto průmyslu způsobuje, že na ostrovech je nedostatek pracovních sil, které tak dojíždějí z Finska a Švédska. /Já nevím, sice teorie mluví takto, naše zkušenost byla trochu jiná. Alandy nám přišly mnohem chudší než zbytek Finska. Přirovnala bych to k rozdílu mezi vybydlenou pohraniční vískou a prosperující vesnicí. Taky s tím dojížděním to nebude tak jednoduché, plavili jsme se z Helsinek přes 10 hodin lodí/.

Alandy jsou oblíbeným turistickým cílem, neboť jsou nejteplejší částí Finska. Víc než kde jinde ve Finsku se projeví přesně daná prázdninová sezónu. Od letního slunovratu do konce července ostrovy zaplní Švédové a Finové, užívající si prázdnin kempováním a jízdou na kole. Ideální je zvážit návštěvu spíše v květnu nebo září, kdy člověk má ostrovy sám pro sebe. Jen v tuto dobu je už máloco otevřeno. /Nájezdy a chování Švédů jsou kapitola sama pro sebe. Hřmotní, sebevědomí, nepořádní Seveřané jsou praví opak Finů, alespoň tolik naše pozorování./

Na ostrovech je šestnáct obcí, které jsou seskupeny do tří seutukunt. Seutukunta je ve Finsku druhá nejmenší územní jednotka. Většinou jde o spolek několika sousedících obcí. Odpovídá zhruba českému okresu. Každá obec patří do nějaké seutukunty a všechny obce z jedné seutukunty musí náležet do stejné provincie.

Stravování

Bohužel nám nebylo dáno vyzkoušet jednu ze zdejších specialit, Alandspannkaka /alandské palačinky/. Ne že bychom nechtěli. Chtěli jsme a moc. Jen byly všechny kavárny zavřené /byli jsme na Alandách koncem září/.

Další zdejší chutnou specialitku jsme jedli denně. Je to Alands svartbrod /alandský tmavý chléb/. Výroba této pochoutky trvá 4 dny a jeden z receptů obsahuje still /naložený slaneček/. Byla to moc velká dobrůtka. Přirovnala bych to ke kříženci mezi chlebem a perníkem. Jeho chuť je výrazně nasládlá. Sladkost pochází ze sirupu, který se přidává do těsta a na způsobu, jakým je chléb pečen v troubě. Vzhledově je téměř černý, kulatý a zcela plochý.

Alandské Calvados neboli Alvados. Je to obdoba Calvados. Destiluje se z jablek, které se všude na ostrovech pěstují podobně, jako u nás hrozny ve vinici. K sehnání je na trajektech /nám se nepovedlo/ a ve speciálních Alko obchodech. Jeden takový jsme v Mariehamnu našli, ale 80€ za flašku nejlevnějšího jablečňáku prostě nedám /ty dražší šplhaly až k 400€/. Jedná se o alkohol s velkou tradicí od roku 1600.

Vlajka Aland

Vlajka Aland reprezentuje zeměpisné a politické postavení těchto ostrovů. Jedná se o švédskou vlajku vkreslenou kolem červeného kříže symbolizující Finsko. /V současné době jsou sice modrá a bílá považovány za finské barvy, ale v prvních letech finského nacionalismu byly červená a žlutá na finském výsostném znaku./

Vlajka je státní vlajkou této autonomní finské provincie od roku 1954. Poprvé byla vztyčena v hlavním městě Mariehamnu 3.dubna 1954. A co jsme tak vypozorovali, hrdí Alanďané ji mají vztyčenou na stožáru před svým domem.

Historie

První osadníci přišli na Alandy před 6000 lety. Byly objeveny stovky pohřebních míst /fornminne/ z doby bronzové a železné. Alandy byly důležitým přístavem a obchodním centrem v době vikingů, jak dokazuje šest pevností z té doby.

Během severské války v roce 1700 – 1721 /přezdívané „Velký hněv“/, většina obyvatel utekla do Švédska, aby unikla před Rusy, kteří usilovali o zničení Aland. Rusové se vrátili v roce 1740 /období známé jako „Malý hněv“/ a znovu v roce 1809.

Když Finsko získalo nezávislost v roce 1917, Alanďané měli s Rusy své zkušenosti a báli se okupace bolševiky. Byl zde silný tlak na připojení Aland ke Švédsku, které bylo nejen bývalou mateřskou zemí, ale i zdrojem jejich jazykové a kulturní identity. Avšak Finsko se odmítlo vzdát své ostrovní oblasti. Švédsko–finské spory skončily až v roce 1921, kdy byl Alandám udělen statut samosprávné, demilitarizované a neutrální provincie v rámci Finské republiky na základě rozhodnutí Společnosti národů. Dnes jsou Alandy takřka malým Švédskem a zdejší lidé si více uvědomují dění ve Stockholmu než v Helsinkách. Vedlejším efektem je fakt, že eura sice všude akceptují, ale mnohem ochotněji přijímají švédské koruny, dokonce ve výhodnějším kurzu,než při platbě eury.

Ačkoliv se Finsko v roce 1995 připojilo k EU a tím pádem i Alandy, byla jim udělena řada výjimek, včetně zákona o daňové úlevě, který umožňuje trajektům jezdícím mezi ostrovy a pevninou Finska a Švédska pokračovat ve výdělečné činnosti.

Hněvy po finsku

V letech 1714 až 1721 Finsko okupovali Rusové a toto období je známé jako Velký hněv. Rusové zacházeli s domorodým obyvatelstvem neobyčejně krutě a zničili téměř všechno, co mohli, zejména na Alandách a v západním Finsku. Roku 1721 přinesla smlouva s Uusikaupunki /švédsky Nystad/ mír /tzv. Nystadský mír/, ovšem za jistou cenu – Švédsko předalo jižní Karélii Rusku. Aby získali zpátky ztracená území, zaútočili Švédové v letech 1741 – 1743 na Rusko, ale jen s malým úspěchem. Rusko znovu obsadilo Finsko na období nazývané Malý hněv a hranice byla posunuta dále na západ. Smlouvou z Turku z roku 1743 konflikt skončil postoupením částí provincie Savo Rusku.

Pozadí alandské autonomie

Otázka zní. Jak může tak malý národ mít tak velkou míru autonomie?

Od nepaměti hovořili lidé na Alandách švédsky a jejich kultura byla velmi blízká kultuře Švédska. Zároveň byly Alandy součástí Švédského království, zažívaly období relativní nezávislosti až do váky v letech 1808-1809, kdy bylo Švédsko nuceno vzdát se Finska ve prospěch Ruska. Výsledkem pak bylo, že se Alandy staly částí Finského velkoknížectví.

Když se v roce 1917 začala ruská říše rozpadat, zorganizovali zástupci alandských měst a obcí tajnou schůzku v Alandské lidové škole, kde se rozhodli pro sjednocení s mateřským Švédskem. Delegace předložila švédskému králi a vládě tento požadavek zároveň s peticí, kterou podepsala drtivá většina místní dospělé populace.

V prosinci 1917 se Finsko vyhlásilo nezávislou republiku, založenou na stejných principech obecného sebeurčení, jakých se dovolávali Alanďané ve své žádosti o podporu sloučení se Švédskem. Přesto nebylo Finsko připraveno splnit požadavky Alanďanů, a místo toho nabídlo formu vnitřní samosprávy. Finský parlament přijal zákon upravující navrhovanou autonomii, ale alandští představitelé tuto iniciativu odmítli.

Vzhledem k mezinárodnímu charakteru byla záležitost, dnes známá jako Otázka Alandských ostrovů, předána nově vzniklé Společnosti národů. Včervnu 1921 Liga národů představila kompromisní rozhodnutí, které nabízelo něco pro každou ze tří stran konfliktu – Finsko, Švédsko a Alandy. Finsku byla udělena svrchovanost nad Alandami, ale dostalo za povinnost zajistit občanům ostrovů jejich švédskou kulturu, jazyk, místní zvyklosti a takový systém samosprávy, jaký Finsko nabídlo Alandům v roce 1920. Toto rozhodnutí bylo doplněno dohodou mezi Finskem a Švédskem o tom, jak by záruky měly být realizovány. Společnost národů též rozhodla, že plán demilitarizace a neutralizace by měl být sestaven tak, aby zajistil, že Alandy se nikdy nestanou vojenskou hrozbou pro Švédsko. V roce 1922, poté, co roku 1920 byl autonomní zákon doplněn o řadu ustanovení týkajících se volebního práva a koupě pozemku, se konaly první volby do Parlamentu Aland. Landsting, jak byl znám v té době, byl svolán na své první zasedání dne 9.června, a tento den je slaven na památku alandské autonomie. /Landsting neboli krajská rada, je volené shromáždění kraje ve Švédsku/. Autonomní zákon byl od té doby dvakrát zcela přepracován, a to v roce 1951 a 1993.

Alandská krize

Alandy jsou soubor asi 6500 ostrovů uprostřed mezi Švédskem a Finskem. Ostrovy jsou téměř výhradně švédsky mluvící, ale v roce 1809 Švédsko prohrálo s Ruskem a ztratilo jak Finsko, tak Alandské ostrovy – obojí připadlo Ruskému impériu. V prosinci 1917, během nepokojů ruské říjnové revoluce /VŘSR/ vyhlásilo Finsko svou nezávislost, ale většina Alanďanů si přála se zpátky připojit ke Švédsku. Nicméně finská vláda považovala ostrovy za součást svého nového státu, stejně jako Rusové zahrnovali Alandy do Finského velkoknížectví, založené v roce 1809. V roce 1920 se spor vystupňoval do té míry, že hrozilo nebezpečí války. Britská vláda přednesla problém na Společnost národů, ale Finsko neumožnilo Společnosti národů zasáhnout, protože spor považovalo za svou vnitřní záležitost. Společnost národů vytvořila malý tým, který měl záležitost prošetřit a rozhodnout. Výsledkem bylo vytvoření neutrální komise. V červnu 1921 Společnost národů oznámila své rozhodnutí: ostrovy nadále zůstanou částí Finska, ale s garantovanou ochranou ostrovanů, včetně demilitarizace. S neochotným souhlasem Švédska se toto stalo první evropskou mezinárodní smlouvou uzavřenou přímo Společností národů.

V průběhu 20.století byla finská svrchovanost vnímána jako benevolentní a dokonce i prospěšná tím, že se zvyšoval počet ostrovanů. Spolu se zklamáním nad nedostatečnou podporou Švédska ve Společnosti národů, švédskou neúctou k demilitarizovanému statutu Aland v roce 1930, a do jisté míry s pocitem sdíleného osudu s Finskem během a po druhé světové válce tohle vše vyúustilo ve změněné vnímání alandských vztahů k Finsku: ze „švédské provincie ve finském vlastnictví“ k „autonomní součásti Finska“.

Velká říše finská národa ruského

Finské velkoknížectví byl státní útvar v severovýchodní Evropě vzniklý po Finské válce v roce 1809 a existující až do roku 1917. Území Finského velkoknížectví se částečně shoduje s územím dnešní Finské republiky, která ztratila v době 2.světové války většinu Finské Karélie. Finské velkoknížectví bylo v letech 1809 - 1917 součástí Ruské říše.

Pro období švédské vlády /1581 – 1809/ se spíše používá název Finské velkovévodství.

Ruský car vládl Finsku jako finský velkokníže, což znamenalo, že země neztratila svou administratovní nezávislost a nestala se gubernií Ruské říše jako Ukrajina /Malá Rus/ nebo Polské králoství. Přes některé pokusy nebylo Finsko nikdy spravováno v ruském jazyce, ale mělo vlastní úřední jazyky – švédštinu a od roku 1883 finštinu. Finští občané nebyli nucení sloužit v ruské carské armádě a mimo území finska. Tato skutečnost se stala ústředním bodem konfliktu mezi Finy a carskou vládou, která se po roce 1889 snažila systematicky zrušit samostatnost finské armády, což se jí v roce 1901 podařilo.

Na začátku 1.světové války v roce 1914 měla ruská vláda připravena rozsáhlý rusifikační program, který nasvědčoval tomu, že se Petrohrad rozhodl s finskými specifiky skoncovat. Díky průběhu 1.světové války se program nepodařilo nikdy realizovat.

Domovské právo

Domovské právo na Alandách je podmínkou k získání nároku na:

• volit nebo být volen ve volbách do Parlamentu

• vlastnit nebo mít v držení nemovitost na Alandách

• podnikat na Alandách

Omezení práve vlastnit nebo mít v držení nemovitost byla zavedena s cílem zajistit, aby země zůstala v rukou místnich obyvatel. To však nebrání tomu, aby se lidé usadili na Alandách.

Domovské právo se získává při narození, pokud ho vlastní též rodiče /prostě Alanďan se musí narodit Alanďanům na Alandách/. Přistěhovalci, kteří žiji na Alandách po dobu pěti let a mají dostatečné znalosti švédského /neřešte, že Alandy jsou finské/ jazyka, mohou požádat o status, pokud to jsou finští občané. /Prostě jedině Fin hovořící švédsky, no. Nedivte se./ Alandská vláda může v některých případech udělit výjimku z požadavku práva na bydliště pro ty, kteří chtějí získat nemovitost a provádějí podnikání na Alandách. Občané, kteří žijí mimo Alandy více než pět let, ztrácejí domovské právo.

Jazyková pravidla

Podle Autonomního zákona je švédština jediný oficiální jazyk na Alandách. To mimo jiné znamená, že švédština je jazyk užívaný v místních, obecních a státních úřadech na Alandách. Publikace a dokumenty zasílané finskou vládou na Alandy musí být též ve švédštině.

Výukový jazyk ve veřejně financovaných školách je též švédština.

Demilitarizace

Alandy jsou demilitarizované. To znamená, že tam nemůže být žádná vojenská přítomnost a ostrovy nesmí být opevněny. Alandy jsou téže neutrální a proto musí být mimo dějiště války v případě konfliktu.

Když ještě Alandy byly v roce 1809 začleněny do Ruské šíře, noví vládci ostrovů zahájili stavbu velké ruské pevnosti v Bomarsundu na východní straně hlavního ostrova. Během Krymské války francouzské a britské jednotky napadli pevnost a zmocnili se jí, a následně na mírových jednáních v Paříži v roce 1856 byly Alandy demilitarizované prostřednictvím jednostranného závazku ze strany Ruska.

Když Společnost národů vyřešila otázku Aland ústavním rozhodnutím v roce 1921, bylo toto rozhodnutí též přijato k vypracování mezinárodní úmluvy. Úmluvu, která potvrdila demilitarizaci z roku 1856 a také neutrálnost Aland, podepsalo deset států. Rusko nebylo smluvní stranou Úmluvy z roku 1921, ale v roce 1940 Moskva smlouvu o Alandách podepsala, stejně jako podepsala v roce 1947 v Paříži Smlouvu o Alandských ostrovech obsahující ustanovení o demilitarizaci Aland. Nicméně neutrálnost nebyla zmíněna.

Občané, kteří mají právo trvalého bydliště a přistěhovali se na Alandy před dosažením 12 roku života, jsou osvobozeni od vojenské služby.

Alandy a EU

Zahraniční záležitosti se podle Zákona o autonomii nepřenáší na Alandy, ale zůstávají pod kontrolou finské vlády. Zákon stanoví, že mezinárodní smlouvy tohoto druhu uzavřené přijaté ve Finsku vyžadují souhlas Alandského parlamentu, aby se staly platné také na Alandách.

A tak, když se Finsko v roce 1995 stalo členem EU, alandský vstup byl závislý na souhlasu Alandského parlamentu. Poté, co Alanďané vyjádřili svůj názor ve dvou oddělených referendech, bylo rozhodnuto, že vztah Aland k EU bude upraven ve zvláštním protokolu, a následně Alandský parlament vyslovil souhlas. Protokol, který je součástí Smlouvy o vstupu Finska, uvádí, že Alandy budou považovány za třetí území, pokud jde o nepřímé zdanění. Obsahuje také některá zvláštní ustanovení, týkající se koupě a vlastnictví a práva na podnikání v Alandách a potvrzuje, že Alandy podléhají zvláštnímu postavení podle mezinárodního práva.

/Nechci být hnidopich, ale přijde mi to, že mají jen práva z EU a povinosti odmítají./

Politici, novináři, akademici a okolní svět často studují Alandy jako příklad úspěšného řešení menšinového konfliktu. Alandy jsou považovány za jedinečný příklad z několika důvodů: jejich autonomie existuje po dlouhou dobu, řešení problému bylo dosaženo bez použití zbraní, a Alandy jsou jak samosprávné a demilitarizované.

Co přísluší Alandskému parlamentu

Autonomní zákon uvádí oblasti, v nichž má Alandský parlement legislativní právo. V těchto sférách Alandy fungují prakticky jako nezávislý stát se svými vlastními zákony a správou:

• zdravotnictví a lékařská péče, životní prostředí

• podpora průmyslu

• místní doprava

• samospráva

• policie

• poštovní komunikace, rádio a TV. Důsledkem je, že na Alandách je nutné mít místní poštovní známky, finské jsou neplatné.

Co přísluší finskému státu

V těchto oblastech, kdy Alandský parlament nemá právo tvorby právních předpisů a pravomoci, finské státní právo platí stejně jako v jiných částech Finska. Aby bylo zajištěno, že zájmy Aland budou brány v úvahu také v těchto oblastech, mají Alandy zástupce ve finském parlamentu.

• zahraniční záležitosti

• většina oblastí občanského a trestního práva

• soudní systém

• celní zdanění

Ekonomická samostatnost

Kromě schvalování zákonů je hlavním úkolem Parlamentu je rozdělit rozpočet Aland. Příjmy jsou tvořeny vlastními příjmy Aland a paušální částkou, obdržené od Finské vlády, což představuje formu vrácení částí daně placené Alandami finského státu.

Stát vybírá daně, cla a poplatky také na Alandách. Na oplátku, Finská vláda ukládá část peněz k dispozici Alandskému parlamentu.

Legislativní kontrola

Zákony přijaté parlamentem Aland jsou postoupeny finskému prezidentovi, který má právo veta jen ve dvou případech: když parlament překročil svou pramovoc nebo v případě, že návrh zákona by mohl mít vliv na finskou vnitřní a vnější bezpečnost.

Zdroje:

wikipedia

informační brožurka z Aland

Lonely Planet - Finsko