Stránky věnované severským zemím.

Grónsko – co navštívit v Grónsku – Arctic Circle Trail /ACT/

V druhé půlce srpna 2019 jsme navštívili Grónsko, a zdolali Arctic Circle Trail, což je asi 165 km dlouhý trek mezi městy Kangerlussuaq a Sisimiut. Mé rady se budou týkat především tohoto období, protože ač se to může zdát k nevíře, situace se může rok od roku měnit, především díky extrémnímu suchu, které dorazilo i do této části Arktidy, a podepsalo se na stavu vodních toků. V neposlední řadě se na tom podílí i nastupující oblíbenost treku, kdy zatímco před několika lety trail absolvovalo 300 turistů, v poslední době to již bývá kolem 1500. Ovšem vzdor tomuto množství není nutné se obávat nějaké přeplněnosti, například my jsme v prostřední části nepotkali několik dnů ani živáčka. Podle mého názoru to bylo dáno tím, že většina lidí přiletí stejně jako my o víkendu, a má na zdolání treku dva týdny, takže všichni jdou v podstatě v jakési „bublině“. Jelikož my jsme pomalejší, rázem nám všichni utekli, a ti, co téměř hromadně kráčeli v protisměru, se s námi potkali šestý den.

Důležité upozornění

Když jsem si před odjezdem zjištovala nějaké informace na webu, a to jak z oficiálních stránek, tak od cestovatelů, kteří trek zdolali, nevěřila jsem upozorněním o obtížnosti treku a nutnosti předchozích zkušeností. V terénu jsem pak zjistila, že to byla hluboká pravda, a skláním se před každým, kdo se jej pokusil byť jen zdolat. My jsme naštětí trek jsme nejenom dokončili, ale i užili si ho právě jen díky tomu, že jsme už měli ty zmiňované zkušenosti z předchozích přechodů.

Souhlasím tedy se všemi, kdo tvrdí, že trail je obtížný a rozhodně není doporučen začátečníkům. Chce to mít za sebou již něco nachozeno a mít vyladěnou výbavu. Samozřejmě není nutné mít nejnovější a nejdražší vybavení, přechod půjde zvládnout i s běžnou výstrojí, jen ji bude potřeba mít umět vhodně používat. My naštěstí nejsme žádní zelenáči, takže jsme nic nepodcenili, a s okolnosti jsme se poprali bez ztráty kytičky. Je ale nutné mít něco za sebou, dle mého alespoň 2-3 treky přesahující 10 dnů.

Nevěřila jsem ještě jednomu údaji, a to zvýšené spotřebě jídla nad normál o cca třetinu. Je to tak, díky větším vzdálenostem a většímu převýšení, které jsme museli překonávat, nám stoupla spotřeba potravin, takže nám ke konci hrozilo, že budeme hladovět. Naštěstí k tomu nedošlo, ale sežrali jsme rezervní zásoby, počítané pro nutnost zůstat na místě při nepřízni počasí, a do cíle jsme dorazili s několika hrstmi ořechů.

Abych stran jídla nebyla na blba: běžná spotřeba na treku je počítána kolem 500-600 gramů „suchého“ jídla. My se držíme spíše horní hranice, a nosíme kolem 580 gramů na osobu a den.

Nebezpečí

V polovině července 2019 začalo na trailu hořet, a ten byl kvůli ohni a zejména dýmu 3,5 týdny neprůchozí. V rychlosti sice vyznačili jižní variantu stezky, která i při stejné kilometráži trvala o 2-3 dny déle, což mimo jiné znamenalo i mnohem těžší terén. Hlavní úskalí ale spočívalo v tom, že se doporučovalo jít podle gps koordinátů, nikoliv dle mapy. Pro mě, jakožto generace „Vrať se do hrobu“, která za hlavní orientační výbavu považuje papírovou mapu a buzolu, to znamenalo doufat, že se oheň podaří uhasit a stezka bude zprůchodněna. V době našeho odletu do Grónska, tedy více než měsíc po začátku požáru, byl tento již uhašen, ale množství kouře bylo nadále nebezpečné pro průchod, ovšem slibovali brzké otevření trailu, do té doby doporučovali užití jižní varianty. My měli satelitní komunikátor a švagra coby přítele na telefonu, který denně kontroloval průchodnost, a na vyžádání nás informoval, zda se můžeme vydat klasickou stezkou.

Tohle bych doporučovala nepodcenit, když jsem si přečetla nějaké cestopisy z posledních let, není riziko požárů až tak malé, a poblíž trailu lehne tundra popelem docela často.

I z těchto důvodů doporučuji investovat, a buď si koupit, nebo si zapůjčit satelitní komunikátor. Telefon by už asi byl předimenzovaný. Komunikátor umožní obousměrný příjem a odesílání zpráv, a taky možnost zaslat si předpověď počasí, a domovu přednastavenou zprávu, že je dotyčný OK. S ohledem na polohu přichází v úvahu pouze síť Iridium, byť síť Globalstar má pobřeží Grónska okrajově pokryto. Pouze Iridium ale garantuje signál na celé planetě včetně oceánů a obou pólů.

Nej, nej, nej

Pro mě tento trek splňoval všechna nej. Byl ten nejkrásnější, nejscéništější, nejnádhernější, zároveň ale nejtěžší, nejnáročnější, nejobtížnější, nejtechničtější. Lákalo by mě jít jen znovu? Ano. Šla bych jej znovu? Ne. Ne kvůli pracnosti jeho zdolání, ale z prostého faktu, že lidský život je příliš krátký, a míst, která se dají navštívit, je příliš mnoho na to, aby se člověk vracel tam, kde mu bylo dobře. Navíc člověka vede kupředu touha navštívit neznámé končiny, a stejně jako kdysi Magalhães touží dostat se tam, kde na obzoru končí Zeměkoule...

Každopádně se hodláme do Grónska ještě vrátit, a projít si tam jiné oblasti, než znovu ACT. Tamní krajina nás totiž uchvátila natolik, že máme dalšího favorita, kde bychom rádi, pokud zdraví a finanční situace dovolí, prozkoumávali tamní přírodu a seznamovali se se zajímavými lidmi.

Jak se dostat do Grónska

Předesílám, že neexistuje levný způsob, jak se dostat do Grónska. Aerolinky Air Greenland mají monopol na dopravu, takže nemají cenového konkurenta. Počítejte s tím, že na osobu se pod 20 tisíc nemáte šanci dostat, a to ani při koupě letenek několik měsíců předem. Odletová místa jsou dvě, z toho pro Středoevropany přichází v úvahu jediné – Kodaň. To druhé je poněkud z ruky – Reykjavík, ze kterého navíc nejsou lety vypravovány tak často, jako z hlavního města Dánska, odkud jsou vypravovány v sezóně spoje denně. Bohužel návaznost na Prahu či Vídeň není tak tak optimální. Když jsme letěli tam, měli jsme na výběr, zda nám na přestup bude stačit hodina, nebo zda budeme pokračovat až další den s tím, že noc budeme muset strávit v Kodani. Rozhodli jsme se neriskovat, a raději oželet den, než ztratit spoj v případě zpoždění letadla či jiné nepředvídatelné události.

Dle webu platí, že po celý rok se odlétá z Kodaně v pondělí a pátek v 9.15, v úterý a ve čtvrtek v 11.00. Kromě toho se přidává během letní sezóny 10 dalších odletů v týdnu. Pro pracující lidi, kteří si běžně berou dovolenou od víkendu do víkendu to znamená odlet do Kodaně v sobotu, a v neděli pak odlet do Grónska, podobně pak při zpáteční cestě.

Branou do Grónska je jediné mezinárodní letiště Kangerlussuaq. Přes něj vedou všechny spoje do a z Evropy a taky v rámci Grónska – jedná se o důležitý přestupní uzel.

Doprava na trek a zpět

Mezi oběma osadami /zdráhám se použít termín město/ existuje pouze letecké spojení, pozemní cestou to nejde, a to ani nikde v Grónsku. Prostě přelety mezi jednotlivými vesnicemi zabezpečují malá letadýlka, kterým jsme říkali „čmeláčci“ podle podobnosti s práškovacími letadly. Oficiálně se jedná o 37 místný Dash-8-200, ve kterém neexistuje rezervace sedadel, interiér připomíná autobus, a každý si sedne podle toho, kde je volno. Dokonce i pětisedačka vzadu imituje autobus. Tyto spoje ideálně navazují na linky do Evropy. Délka letu je s ohledem na vzdálenost relativně krátká, kolem půl hodiny. Zvláštností je, že tyto linky nejsou odbavovány rentgenem ani celní kontrolou – zřejmě se s ohledem na pustou okolní krajinu a maximální dolet těchto čmeláčků nepočítá, že by jej někdo unesl a rozhodl se s ním teroristicky zaútočit na nějakou důležitou budovu. Fakt o absenci kontrol znamená, že není nutné si hlídat povolené věci, které by do standarního letu člověk vzít nemohl /plynové bomby a podobně/, na druhou stranu je nutné počítat s tím, že pokud ve stejný den turista hodlá pokračovat do Evropy, bude se muset odbavit v Kangerlussuaqu.

Co se týká přestupu: většina spojů na sebe navazuje tak, že je možné letět Kangerlussuaq – Sisimiut či Sisimiut – Kangerlussuaq v jeden den, protože je zde dostatečná doba mezi oběma spoji. Pozor je nutné si dát na jediné. Když jsme po skončení treku pobývali pár dnů v Sisimiutu, který leží na pobřeží, foukal tam tak silný vítr, že 36 hodin bylo letiště zavřené a neodbavovalo žádné lety. Kdo měl v tu dobu zakoupené letenky do Evropy, zplakal nad výdělkem. My jsme se později potkali v Kangerlussuaqu s turistou, kterého se to tehdy týkalo, a naštěstí měl koupené letenky do Kodaně až dva dny po plánovaném příletu do Kangerlussuaqu. Jediné, o co přišel, byla jedna noc v Kangerlussuaqu, ale ne o let jako takový. Stačilo ale, aby mu let do Kodaně letěl o den dříve, a zůstal by trčet v Grónsku. Tento turista nakonec až tak škodný nebyl, protože Air Greenland mu díky o 24 hodin opožděnému letu zaplatili luxusní hotel v Sisimiutu.

Směr pochodu – jak to chodí ostatní

Většina informací na netu píše o směru pochodu Kangerlussuaq – Sisimiut. Většina Čechů chodí trek v opačném směru, a má k tomu své důvody. Já zde pro změnu budu obhajovat, proč si myslím, že ideální je jít v původním, historickém směru, tedy Kangerlussuaq – Sisimiut.

Napřed vypíchnu důvody krajanů:

1. Většina turistů jde Kangerlussuaq – Sisimiut, takže v opačném směru jich tolik nebude

2. Velké jezero Amitsorsuaq o délce asi 27 km lze překonat pomocí starých kánoí, a protože všichni jdou Kangerlussuaq – Sisimiut, budou kánoe na „našem“ břehu snáze dostupné

3. Po dojítí do Kangerlussuaqu se dá pokračovat v prodloužené verzi trasy až k ledovci

Vezmu to bod po bodu tak, jak mé zkušenosti budou oponovat těmto široce rozšířeným názorům.

1. Počet lidí, kteří jdou z Kangerlussuaqu do Sisimiutu, je zhruba srovnatelný s těmi, co jdou naopak, neviděla jsem nějaké velké rozdíly. S námi přiletělo relativně velké množství turistů, s nimiž jsme na trek vyráželi ve stejný den, tato bublina se ale rychle roztrhala, a jelikož jsme pomalí, všichni nám poměrně rychle utekli. Několik dnů jsme potkávali lidi spíše sporadicky, až pak jsme 6. den v protisměru potkali obrovské množství turistů. V podstatě se jednalo o ty, co s námi přiletěli týden předtím stejným letadlem, a vydali se ve směru – Sisimiut – Kangerlussuaq. Opticky se mi to množství jevilo hodně podobné skupině, která se vydávala s námi. Další dny jsme pak nepotkali vůbec nikoho.

   Takže podle mě je úplně jedno, kterým směrem jdete, co se týká množství turistů, protože se opravdu nedá říct, že by v jednom směru jich bylo statisticky významně méně či více.

2. Když jsme k jezeru Amitsorsuaq dorazili my, tak na našem břehu ležely 3 kánoe, protože právě s nimi někdo připlul. Na opačném břehu nebyla žádná.

   Takže tohle je spíše otázka náhody a štěstí, navíc mezi námi, byť mám určitou vodáckou minulost, do těchto loděk bych nesedla. Když jsme se tam totiž ocitli my, na jezeře byly relativně velké vlny a foukal silný vítr. Jediné, v čem by plavba po jezeře mohla být přínosem, tak je úleva zad od nesení těžkého batohu.

3. Na trek k ledovci jsme nešli, takže tento argument neposoudím. Z mého pohledu ale není důvod, proč v případě zbývajících sil, času i chuti se k ledovci nevydat poté, co člověk čmeláčkem přiletí ze Sisimiutu do Kangerlussuaqu po dokončení treku. Neměl by pouze trek „od moře k ledovci“ zdolaný v kuse, ale rozdělený na dva dílčí úseky, které by v součtu opravdu vedly od moře k ledovci, či naopak /dle směru pochodu/. My jsme tu možnost měli, ale nakonec jsem se k ledovci nevydali, odrazovala nás nutnost šlapání mnoho kilometrů po prašné cestě, a na organizovanou výpravu nám nezbyly finance.

Proč jít naopak, než zbytek českých turistů

Sama bych naopak vypíchla, proč se mi náš směr pochodu Kangerlussuaq - Sisimiut jeví jako optimální.

1. Asi nejhorší kopec, respektive hora s největším převýšením, leží hned za Sisimiutem, tedy na konci treku. Ve směru, jak jsme to šli my, se jednalo pouze o „seběhnutí“ dolů do civilizace poslední či předposlední den pochodu. Nechtěla bych se ale vláčet ze Sisimiutu tudy nahoru, navíc na začátku treku, kdy ještě člověk není rozchozený, ale hlavně s kompletním jídlem na celou dobu pochodu.

Potkávali jsme na trase turisty, kteří se vydávali ze Sisimiutu, a když jsem si viděla, jak jsou naloženi, bylo mi jich líto. Ne, že by se to nedalo zvládnout, ale prostě jsem si to u sebe nedovedla představit.

2. Zatímco Kangerlussuaq je v podstatě pouze přestupní uzel letecké dopravy, tak Sisimiut je původní inuitská, navíc půvabná osada. Byť Kangerlussuaq umožňuje trek k ledovci, je to asi tak všechno, co se zde dá dělat, kdežto Sisimut toho nabízí mnohem více, počínaje možností plavby po moři, přes turistické výlety na okolní vršky, v neposlední řadě konče muzeem a psími ohradami. Rozhodně si dovedu představit strávit několik dnů v Sisimiutu, což jsme ostatně i provedli, ale už ne v Kangerlussuaqu. Tam doslova chcípla polární liška.

3. Všechno, co se dá sehnat v papírové podobě, tedy knižní průvodci, užívá směr Kangerlussuaq – Sisimiut, totéž i oficiální weby. Je prostě jednodušší držet se popisu buď v knize, či cestopisu, než se snažit přečtené rady přetransformovat naopak.

Když to ale vezmu kolem a kolem – určitě není mým cílem, nahnat lid na směr pochodu Kangerlussuaq – Sisimiut. Když budou existovat turisté, kteří se budou chtít vydat opačně, dojde k optimálnímu rozvrstvení lidí na treku.

Pokračování zde.