Pravé štěstí - Zkouška přátelství (2.kapitola)
Její tvář i její hlas, obojí bylo plné naléhavosti.
„Dobře, posaď se promluvíme si. Nemáš hlad??“ snažila jsem se pomalu uklidnit situaci a začala jsem pomalu přecházet na režim pohotovosti. Kamarádka mě totiž potřebovala.
„Docela jo.“ řekla, ale na jídlo se ani nepodívala.
„Tak si vezmi. Přinesla jsem je pro tebe nebo chceš něco jiného?“
„Ne, dobrý. Děkuji,“ opatrně podotkla, sedla si na pohovku kousek ode mě a vzala si nejbližší toust a zakousla se do něj.“Je to dobrý. Můžu si vzít ještě?“
„Určitě. Buď tu jako doma.“nijak jsem na Moniku nechtěla tlačit, proto jsem ji nechala dojíst a potom, co se trochu rozkoukala, jsem začala vyzvídat. „Mončo, co se děje?“
„Chtěla jsem tě poprosit o pomoc. Vím, že je to celkem troufalé, ale nemohla bych tu u tebe pár dní zůstat?“
„Já bych řekla, že to nebude problém. Domluvím se s mamkou, aby potom nebyla překvapená.“
„No to je ten problém. Bylo by možné, abys o tom věděla jenom ty?“
„Ty chceš, abych Tě schovávala?“
„Dá se to tak říct. Nechci, aby někdo věděl, že jsem tady.“
Čiré překvapení se objevilo na mé tváři a další její odpověď naznačovala to, že si mých pocitů všimla.“Klidně můžu jít, pokud to nejde. Nic se neděje.“
„Cože?? Si ze mě děláš srandu? Nechat Tě na holičkách? To nepřipadá v úvahu! A řekneš mi co se teda děje?“ Moc dobře jsem si všimla, že už několikrát se mým zvědavým otázkám, týkajících se toho co se stalo, vyhnula. I přesto jsem ale doufala, že by mi tentokrát mohla odpovědět.
„Nechci se o tom bavit a ani se k tomu nechci vracet. Neptej se mě už prosím.“ Odpověděla a já z rozhodnosti, která se zřetelně objevovala na její tváři, věděla, že tím se rozhodla toto téma uzavřít.
„Dobře, ale věř mi, že kdykoliv můžeš přijít a popovídat si. Jsem tu pro tebe,“ odpověděla jsem a přestala se ptát. Místo toho jsem si k ní přisedla blíž a objala jsem ji kolem krku na znamení podpory. V první chvíli jsem ucítila, jak sebou při mém náhlém gestu trochu ucukla, ale hned vzápětí mi objetí trochu nejistě vrátila.
---------
Bylo už deset hodin večer. Seděly jsme vedle sebe na posteli v mém pokoji a obě jsme byly ponořené do vlastních myšlenek. Neustále mě trápilo, co se s mou nejlepší přítelkyní stalo a proč mi o tom nechce nic říct. Nevěděla jsem, jak jí mám pomoci, jak se k ní mám chovat, co bych měla dělat a to všechno zvětšovalo hloubku mého zoufalství..
Nakonec nebylo až tak těžké Moniku u nás doma schovat, protože ke mně do pokoje zřídkakdy někdo vešel, aniž bych o tom nevěděla nebo ve chvílích, kdy jsem byla uvnitř. Neměla jsem ráda, když někdo vstoupil do mého království bez zaklepání a ve chvílích, kdy jsem nechtěla vidět ani zdvořilé návštěvy, tak jsem si na dveře dala cedulku s nápisem „Nerušit, učím se“ a o klid bylo postaráno. Oba, jak mamka, tak překvapivě i můj o 4 roky mladší brácha, se naučili respektovat mé soukromí, protože já jim oplácela stejnou měrou. Byla to mezi námi taková všestranně výhodná dohoda.
„Půjdu si lehnout,“ ozvala se najednou vedle mě tichým hlasem Monika a začala se zvedat.
„Dobře, já dojdu dát dolů dobrou noc a taky zalehnu,“ odpověděla jsem a připravila jsem se k odchodu.“Nechceš něco přinést? Třeba vodu?“
„Ne, děkuji. Dobrou.“
„Dobrou noc.“ Poznamenala jsem, pomalu za sebou zavřela dveře a vydala se ke schodům vedoucí dolů do přízemí našeho menšího domečku. Domluvily jsme se, že obě budeme spát v mém pokoji a večer, ještě před příchodem kohokoliv, jsme připravily matrace, prostěradlo a peřinu s polštářem pro jednu z nás na spaní. Monika nakonec spala na matraci, kterou si vybrala a žádné námitky proti jejímu rozhodnutí a nabídky mého lože nebrala nijak v úvahu. Dokonce jsme se dohodly, že u mě v pokoji bude zůstávat i přes den, kromě chvil, kdy bude navštěvovat záchod, koupelnu anebo si nepůjde pro něco k jídlu.
---------
„Ne!!“
Zbudil mě Moničin výkřik. „Co ne?“zeptala jsem se, ale nedostalo se mi žádné odpovědi, protože tak jako já už tolikrát, mluvila ze spaní.
„Ne, nechte mě být!! Pom … oc.“ Opět vykřikla a okamžitě se vzbudila. Byla vyděšená a vystrašená, ale poté, co zjistila, že je v bezpečí a u mě doma, že to byla jen noční můra a že ji moje zvědavé oči s němým úžasem pozorují, podotkla: „to byl jen zlý sen,“ otočila se a spala dál.
---------
„Lucko… Lucko! Nespi a řekni mi kořen té rovnice.“
Probudila mě uprostřed hodiny učitelka matematiky Koubová potom, co se mi podařilo usnout na svém sešitě uprostřed počítání příkladů.
„O-Omlouvám se,“ odpověděla jsem a snažila jsem se, co nejrychleji rozkoukat a vypočítat kořen rovnice, ale marně. Byla jsem až příliš zmatená. Koubová mou zmatenost a pomalejší orientaci postřehla a taktně se zeptala někoho jiného se slovy, že bych příště neměla ponocovat. Ale copak to jde?! Celou noc jsem slyšela, jak se Monča neustále dokola otáčela, budila a k tomu všemu mluvila a vykřikovala ze spaní. Moc jsem toho nenaspala a teď už ke konci vyučování jsem to opravdu nezvládala.. Už to takhle bylo druhou noc. V noci mě dokonce napadlo odplížit se do obýváku, kde bych si mohla aspoň na pár hodin pořádně zdřímnout, ale pak jsem si vzpomněla, že mamka ráno vstává do práce a mohla by mě tam najít, čemuž jsem chtěla zabránit. Monice jsem rozhodně neměla nic za zlé, spíše naopak, byla jsem ráda, že mám u sebe svou kamarádku nebo spíš abych byla přesnější to, co z ní zbylo. Chodila jako tělo bez duše, občas promluvila odpovědí typu ano nebo ne a tím to končilo. Dokonce jsem měla menší podezření, že snad ani nejí, protože kromě těch toustů, které snědla předevčírem jsem ji neviděla žvýkat jediné sousto jídla a lednička byla stále plná. Zmocňoval se mě zvláštní nepříjemný pocit. Cítila jsem, že bych měla být u ní, ale vždycky, když jsem nadhodila alternativu hákování, tak mě odpálkovala slovy: „Běž do školy, ať taky nemáš problémy.“ A tím končila debaty, které ani dostaly šanci proběhnout. Už jsem toho měla dost. Odmítám se koukat na to, jak se pomalu ale jistě ničí.
Zítra s ní zůstanu doma a při příležitosti si prodloužím víkend o jeden den. Rozhodla jsem se rázem a nabitá novým odhodláním jsem se vydala po zvonění nerychlejší chůzí, jaké jsem byla schopná, k domovu.
---------
„Ahoj, jak ses dneska měla?“ zaplavila jsem Moniku otázkami hned mezi dveřmi s cílem z ní aspoň dostat něco víc než jen ano, ne a šlo to.
„Ahoj, šlo to. Jako včera.“ Zněla její odpověď, která ve mně vyvolala vlnu dalšího zklamání z nijak se nelepšícího stavu, i když pravda je, že jsme spolu byly dva dny. Třeba potřebuje ještě trochu času. Zítra spolu někam vyrazíme a pokusím se jí aspoň trochu rozpovídat, přeci jenom rána je moudřejší večera.
„A jak ses vyspala? Celou noc si mluvila ze spaní.“
„Fakt?“ zeptala se a na její tváři rychle přeběhl výraz zděšení, který v zápětí opět schovala za svou masku. „A co jsem říkala?“
„Nevím, moc jsem ti nerozuměla.“ Opatrně jsem odpověděla a sledovala její další reakce. Viditelně se ji ulevilo. Dál už se mě na nic nevyptávala, opět se odebrala do stavu mlčení, ve kterém jsme setrvaly až do doby, než jsme šly spát a to jsme si řekly jen dobrou noc. Ještě než jsem usnula, tak jsem se zabývala plány na zítřejší den a na to, co všechno bychom mohly společně podniknout. Jedno bylo jasné. Půjdeme někam, kde jí to připomene staré časy. A s touhle myšlenkou jsem se ponořila do hlubokého spánku.
---------
Utíkám, co mi síly stačí. Musím tam být včas, ale jak se tam mám sakra dostat, když všude okolo je les, který je stejný. Všude jsou zelené jehličnaté stromy, mechy, kapradí a popadané větvičky s větvemi. Začínala jsem panikařit a jako nouzové řešení mě najednou napadlo zaposlouchat se do zvuků lesa a poslouchat jestli nezaslechnu něco povědomého, co by mi ukázalo cestu. Zavřela jsem oči a začala poslouchat. Doléhal ke mně zpěv ptáků, bzučení hmyzu a zvuk malého lesního potůčku. To bylo to, co jsem hledala.. Vydala jsem se teda podél potůčku a během chvilky začínalo za lesem prosvítat jiné světlo, právě k němu jsem mířila. Znovu jsem se rozeběhla. Během okamžiku však znovunastolené ticho v lese prořízl výstřel. Výstřel ze zbraně.
Trhla jsem sebou, posadila se a pomalu a hluboce oddechovala. Klid, byl to jen sen, jsem ve svém pokoji a jsem sama. Úplně sama.
Komentáře
Přehled komentářů
Téda! Já jen zírám. Nechápu, proč máš pocit, že je to slabé, je to naopak dost silné, i emočně. Chudák holka, možná tuším, co se jí stalo. Doufám, že to s Luckou nějak překonaj.
Jinak ten tvůj styl psaní... Nevím, co k němu říct. :) Je totiž úplně jinej než jaký jsem dosud četla, ale strašně se mi líbí. Dobře se to čte, vážně hodně. Takže jsme teď obě závislačky. :D Už chci vědět vííííc!
Re: kecy v kleci
(Michaela, 7. 1. 2012 18:37)
Moc Ti děkuju :) ;)
Obě wau, tk to je zlé :) A nebo dobré? :) To je jedno.. No rozhodně jsi se stalo mou inspirací, tkz dekuji ;)
kecy v kleci
(Val, 6. 1. 2012 22:56)