23. září roku, kterého vlastně? Vždyť nevím, zda jsem uvíznul v minulosti, nebo velmi daleké budoucnosti. Vše nasvědčuje, že jsem asi první člověk, který překonal bariéru času a prostoru. Tolik lidí se pokoušelo o sestrojení mechanismu, který by překonal čas a prostor, ale marně! Všechny pokusy skončily totálním fiaskem, až se vědci dohodli, že to nejde a zastavili veškerý výzkum. To bylo roku 2025, těsně před naší českou expedicí na Měsíc. Výpravu provázel nezdar od samého začátku. Jedna technická závada následovala druhou. Nakonec jsme po dohodě s Evropským kosmickým střediskem obrátili loď a směřovali zpět na Zem. Pokračovat by bylo příliš velké riziko. Na Měsíci jsme tedy vůbec nebyli. Zhruba tři týdny před přistáním na Zemi jsme se srazili s objektem, který vypadal jako kometa, ale asi to byla nějaká červí díra. Ne, nedalo se to nazvat srážkou, ono nás to do sebe vcuclo. Loď zvaná Radegast byla neovladatelná. Začala vibrovat a točit se okolo vlastní osy. Nestačili jsme se připoutat. Byli jsme tři kosmonauti. Kapitán Michal Fendrych z Prahy, Vašek Dopita z Plzně a já. Zůstal jsem sám. Já jsem se stačil zachytit popruhů křesla a to mi zachránilo život. Kamarádi se zabili nárazem o stěnu. Kapitán Michal měl hlavu na cucky a mozek rozprsknutý po kabině. Vašek, astronom a geolog, ještě několik dní žil, ale protože měl nevratně poškozenou míchu, zemřel v hrozných bolestech. Odmítl opiáty, chtěl mi předat co možná nejvíc zkušeností z astronomie. Nechci už na ty nešťastné události vzpomínat!

            Abych se vám představil. Jmenuji se Jan Fojt a jsem pravověrný Valach, spíše jsem byl. Je mi 28 let. Narodil jsem se na Vsetíně 13. srpna 1997. Prý ten den bylo horko a už několik dní sucho po velikých povodních, které postihly hlavně Moravu. Byla to doba zlá, lidé přelomu století a tisíciletí byli chamtiví a zlí, hlavně ve městech. Rozmohlo se bezpráví, alkohol, drogy, nevázaný sex, bylo i mnoho úchyloušů. Prostě Sodoma podle všech pravidel. Byla i veliká nezaměstnanost. Nejspíš můžu mluvit o štěstí, že jsem z toho věku zla a temnoty unikl! Nikdy jsem nebyl věřící, ale věcem spojeným s křesťanstvím a Biblí jsem se neposmíval. Jen tuším, že Bůh asi je a jistě jsem nepřežil jen tak pro nic za nic. Za sebe mluví, že bylo nebývalé pronásledování věřících po celém světě. Byli zesměšňováni, šikanováni, propouštěni z práce, protože odmítali pracovat v neděli, atd. Mluvím o poměrech v EU, v takové Číně věřící umírali ve vězeních a na nucených pracích, nebo byli popravováni, většinou zastřelením. Stejně zle se jim vedlo v zemích, kde dominoval Islám.

            Od doby, kdy jsem opustil základku, jsem věřil, že lidstvo jednou skončí v nějaké katastrofě a bude začínat znova od pazourku. Už se asi nikdy nedozvím, jak to skončilo. Stále víc jsem přesvědčen, že jsem v minulosti. Nenaříkám si, je mi zde docela dobře. Zvykám si i na kočovný život. Když jsem se probral z bezvědomí, zjistil jsem, že jsem na zemi. Automatické přistání bylo to jediné, co se na závěr nešťastné expedice podařilo. Kde by mě napadlo, že sám budu otloukat pazourek a učit své nové přátele vyrábět přesné luky a šípy, aby se snadněji uživili!

            Probral jsem se s nepříjemnou bolestí hlavy, měl jsem docela slušný otřes mozku. Motala se mi makovice jako opilci. Dovrávoral jsem k lékárničce a naordinoval si dvě tablety analgetika, Neovaletol forte, což byl tehdy hit mezi našimi medikamenty. Působil velmi rychle, do pěti minut bylo po bolesti, jen ještě následovalo asi půlhodinové opojení jakoby po dvou pivech. Taky se to nedoporučovalo řidičům. Vypotácel jsem se ven z lodi, dost namáhavě jsem otevřel průlez. Sedl jsem si na zbytky ležícího, už trouchnivějícího dubu a divil se, proč nikdo nevezme řetězovou pilu a nepořeže to do metru, ještě by se to hodilo do krbu. Protože byla hustá mlha a ráno, nebylo vidět dál, než na 50 m, neměl jsem potuchy, kde jsem. Udivovalo mě nezvyklé ticho, jen šumění větru v nedalekém lese. Neměl jsem nejmenší potuchy, že jsem v pravěku a uprostřed doby ledové. Stále jsem si myslel, že mě někdo objeví a odveze do města. Opravdu nevěděl jsem, že široko daleko není jediná vesnice, ani město, jen divočina ne nepodobná divočině Severní Ameriky na počátku bělošského osídlení. Nikde není slyšet hluk silničního provozu, ani štěkot psů ve vesnicích. Jak se lepšil můj stav, začala být mi zima, a vzpomněl jsem si na kamarády, a zároveň se lekl.

            Vstoupil jsem do lodi a prošel do velitelské místnosti. Jen tak tak jsem otevřel dveře a ztuhnul hrůzou. Místnost byla plná krve a šedavé hmoty rozstříknutá po přístrojích a křeslech. Kamarádi jsou mrtví, řekl jsem si. Vtom jsem zaslechl slabé zasténání. Vašek žije! Ano, žil, ale jak! Sténal bolestí a nemohl pohnout ani hlavou. Píchl jsem mu silnou injekci bolest tišícího přípravku. Bolest na pár hodin ustoupila, ale kamarád zase usnul. Opatrně jsem ho dovlekl na lůžko a omyl ho od krve. Mrtvého Michala jsem vyvlekl ven z lodi a uložil do velkého igelitového pytle, byl to standardní postup, přesně podle směrnic. Bezmocně jsem opět usedl na povalený dub a dal se do zoufalého pláče. Jeden kamarád mrtvý a druhý podle všeho umírá. Ač jsem povoláním lékař, pomoci nemohu, potřeboval bych nemocnici a sál, samozřejmě také tým lékařů.

            Konečně slunko prorazilo mlhu a pozvolna se objevuje krajina okolo mě. Na východ od lodi je hradba hor porostlá jednolitým lesem, který zasahuje až nedaleko mě. Udivují mě mohutné stromy a smíšený les neobvyklé, čarovné krásy. Kde to jenom jsem? Jsem snad v Kanadě? V tom případě jsem někde uprostřed národního parku a mám naději, že mě objeví strážci při obletu helikoptérou. Na západ od lodi je vidět rákosová džungle a další listnaté stromy, jednotlivě, nebo i skupiny. Už není ticho, ozývá se zpěv ptactva i kukání kukačky z lesa. Teprve teď mi došlo, že půda pode mnou je zdupaná stády zvěře. Asi jsem na nějaké zvířecí magistrále. Podle některých stop jsem rozeznal, že tudy chodí snad bizoni, což ve mně utvrdilo Kanadu. Byl jsem tak zkoprnělý údivem, že jsem nedbal na vlastní bezpečí a vykročil k rákosí, ve snaze nalézt vodní hladinu. Našel jsem pěšinu vyšlapanou zvěří. Sotva jsem vstoupil do rákosí, vysokého snad i 4 m, vyplašil jsem neuvěřitelné spousty kachen a mně neznámého vodního ptactva. Vtom slyším rachot a dupot. Strnul jsem leknutím. Proti mně se řítí skořicově hnědý, chlupatý kolos podobný africkému nosorožci dvourohému. Na poslední chvíli jsem uskočil do rákosí. Nosorožec však neútočil, zběsile prchá před neznámým tvorem. Je mohutnější než ten africký. Ulevilo se mi! Opět slyším dupot, ale to jsou jen divoká prasata, která znám, jenže i mezi nimi jsou mohutné kusy, které bych nechtěl potkat naštvané. Vycouval jsem z rákosí ven a pohlédl k lodi. Okolo lodi pobíhají mohutné šedivé hyeny a u mrtvého kamaráda posedávají obrovští supi. Neměl jsem čas přemýšlet. Popadl jsem nejbližší klacek a začal nepříčetně řvát na celé kolo. Mrchožrouti se lekli a odletěli. Štěstí, že byli jen čtyři.

            Naštěstí igelit mrchožrouty odradil, jinak bych z mrtvého nenašel ani kosti, ty by rozdrtily hyeny. Jsem šokován poznáním, kde jsem a hlavně kdy jsem! Už je mi jasné, že jsem hluboko v minulosti, podle všeho přinejmenším v době pleistocenního zalednění. Proto, ač mají stromy jarní barvu, je takový chlad. Podle přenosného teploměru je sotva deset stupňů, přestože je zřejmě květen a asi deset dopoledne. Kde by mě napadlo, že jednou na vlastní oči uvidím ptáky Nohy a vůbec pravěká zvířata. Ano, pleistocenní sup byl schopen unést člověka, nejspíš jejich zbytky přežily do raného středověku. Při pomyšlení, že středověk teprve někdy bude, jsem se dal do smíchu! Ten mě však rychle přešel při pomyšlení, v jakém jsem postavení.

            Uklidnil jsem se a začal konečně uvažovat co dál, vždyť jsem po životě v panenské divočině toužil jako nikdo jiný! Teď se mi to beze zbytku splnilo, jsem dokonce v pravěku! Konečně jsem pochopil, že žádná helikoptéra, ani jakákoli pomoc z civilizace nepřiletí ani nepřijde! Nemá odkud, proto vysílačka a rádio mlčí, bez jediného šumu. Mám naději potkat tak pravěké lovce, ale jaké to bude setkání?! Nebudu zabit dřív, než jim budu moci cokoli naznačit, že chci být jejich přítel? A jakou mám šanci proti pravěkým šelmám, jako jsou smilodonti a další velké kočky? Co takhle medvědi a vlci, rosomáci a jiní? I těm hyenám není co věřit, sice přede mnou utekly dřív než supi, ale co bude dál?

            Na to, že bych znovu vzlétl do vesmíru, není ani pomyšlení, to co je na zemi je vlastně jen obytný modul, to, co tvořilo letu schopnou loď, shořelo v atmosféře. Nemám prostředky na postavení nové lodi a palivo stejně není. Kdybych se snad nějakým zázrakem dostal na oběžnou dráhu, našel bych červí díru a donesla by mě do 21. století? Pochybuji! Takové maličké červí díry obvykle nemají stabilitu a jejich původ je neznámý. Než loď potkala červí díru, bylo 25. listopadu 2025. Abych nepropadl zmatku, budu si psát nový letopočet od nuly. Den, kdy jsem se probral na Zemi v pravěku je tedy 11. května roku nula – 0. Rozhodl jsem se už kvůli památce kamarádů nazvat tento den nedělí. Tedy od neděle roku nula před naším letopočtem začal můj kalendář. Ke dni 11. května jsem se dopracoval na základě astronomických výpočtů zpětně ode dne podzimní rovnodennosti. Počítal jsem nezávisle na palubních počítačích. Baterie modulu tehdy ještě fungovaly. Později jsem je přenesl do svého domu, který jsem si postavil v Rusavské dolině. Na základě postavení hvězd jsem zjistil, že sever je jinde. Podle toho se severní pól nachází na Islandu! Dokonce mám snímky Severní polokoule. Island je v souvislém trvalém ledovci společně s Grónskem a severem Ameriky. Pod ledem je i většina Skandinávie. Doma však pobývám málo, jen na zimu, putuji se svými novými přáteli – lovci zvěře. Sám bych se totiž zbláznil!

Deník však píšu ode dneška, mám čas, náčelník Malý Mamut nařídil odpočinek. Ulovili jsme totiž tři bizony a máme vystaráno na alespoň deset dní. Sestavil jsem do dnešního dne deník po paměti.

Tak tedy: 11. května jsem vykopal hluboký hrob a uložil jsem do něho přítele Michala Fendrycha. Chtěl jsem stlouct jednoduchý kříž, ale zarazil jsem se. Než přijde Mesiáš Ježíš Kristus, aby zemřel na kříži, uběhne nejméně 3 000 let! Na hrob jsem však nanosil a nakoulel dostatek kamenů, aby se na Michala nedostaly hyeny. Byl to můj přítel. Po práci jsem se dovlekl do lodi a dal Vaškovi ještě jednu utišující a uspávací injekci. Byl jsem zmordovaný jak kůň! Plácl jsem sebou na lůžko a okamžitě usnul, na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Vlastnoručně vykopat hrob, částečně v permafrostu, spustit mrtvého, zakopat a navalit kameny, to není legrace, to jsou hotové galeje! Kdo to nezažil, jen těžko chápe. Když jsem usínal, ještě jsem vnímal, jak padají dešťové kapky na střechu modulu.