Psal se rok 1973 a my nastavovali patro na přízemní domek. Shodili jsme střechu, a začali zdít. Tehdy bylo takové úmorně horké a dlouhé léto. Tenkrát jsme ještě bydleli v Čechách, nedaleko Čáslavi. Počasí nám přálo, že bylo sucho. To, že střecha byla dole, mělo i své výhody. Jednoho dne, odpoledne se na sousedově dvorku dali do sebe dva krocani. Na druhém konci se pokojně pásla ovečka. Krocani se prali, jen z nich peří lítalo. Vtom přiběhla ovečka a jediným pohozením hlavou oba dva soky odtrhla od sebe. Jednoho honila po dvoře kolem dokola. Nakonec ji to omrzelo a vrátila se na svoje místečko a opět se klidně pásla. Netrvalo dlouho a milí krocani se do sebe pustili znovu a se stejnou vervou i křikem. Milá ovce opět zanechala pastvy a opakovala předchozí manévr, krocany znovu rozehnala.  A znovu je honila, tentokrát oba, jednoho dokonce nakopla. Pak opět odešla na své místo a hleděla si svého. Jenže ti paličatí krocani se dali do sebe znovu. Ještě nejmíń třikrát se celý výjev opakoval. Všichni, co jsme byli na stavbě jsme zanechali práce a čuměli na neuvěřitelné divadlo. Potom ať mi někdo něco povídá o hloupých ovcích! Ta ovečka projevila mnohem víc inteligence, než bychom čekali. Na tuto příhodu asi nikdy nezapomenu, co živ budu! Od té doby jsem nic podobného neviděl!