Význam tarotových symbolů - Jak poznat sebe sama.

Velká arkána je sestavena z 22 karet, tzv. trumfů, které popisují archetypální stádia života, která si všichni svým jedinečným způsobem zažijeme a která sledují určité paralely s mýty, příběhy a také zároveň s Jungovou psychologií.

Velká arkána nám kromě odpovědí týkajících se momentální situace tazatele poskytují i VYŠŠÍ UNIVERZÁLNÍ UČENÍ, založené na kosmických zákonitostech. Odpovídají na specifické otázky a současně ukazují na všeobecné, pro život tazatele významné souvislosti.

Podívejme se nyní na Velkou arkánu z psychologického hlediska uspořádání vlastností karet, nikoliv podle číselného pořadí. Je užitečné podržet si tento pohled v mysli, pro snadnější porozumění archetypálním symbolům  mytologických postav na kartách zachycených.

                                                                                                                                                                                           Život začíná zrozením, tedy již embriálním stavem v matčině lůně, tento proces je zachycen v kartě  Blázna.

Vstupem do dětství a zážitkům výchovy - učení se zcela novým věcem od prvních krůčků až po různé dovednosti je označován Mág.

Pozemské rodiče můžeme vidět v Císařovně a Císaři.

Zároveň v dětství využíváme duchovní vnímání a tyto vlastnosti můžeme najít v naších  spirituálních rodičích v tarotu zobrazených v kartách Velekněžka a Velekněz.

Všichni rovněž zažíváme strasti dospívání, tedy lásku a válku symbolizovanými v kartách Zamilovaní a Vůz. 

Další životní fází je Zkouška dospělosti, kterou reprezentují  čtyři středověké ctnosti a ty najdeme znázorněné v kartách Spravedlnost, Mírnost, Síla a Poustevník. Také v této životní fázi se  v člověku rozhoduje, které z těchto ctností dává přednost po celý svůj život, respektive, kterou z těchto ctností upřednostňuje.                                                                                                                                                                                 

Po té se v polovině cyklu pootočí Kolo osudu - Kolo štěstí a my zaživáme změny nebo ztráty, dnes se tomuto období říká krize středního věku.

Ta v nás probouzí potřebu změny, hledání nového smyslu života, nového směru, pohlížíme více do svého nitra a ono duševní hledání je vyjádřeno kartami                Viselce, Smrti, Ďábla a Věží.

Po zápasu s naším temným Já jsme připraveni se setkat s VYŠŠÍMI PRINCIPY, které nám připomínají naší vnitřní skutečnost, pro kterou jsme se zrodili, tyto principy jsou zobrazeny v kartách Hvězda, Měsíc a Slunce.

Naše vnitřní vítězství nad temnotou konečně ústí v duševní probuzení znázorněné kartou Soud - Aeon neboli Poslední soud a plodí triumf v kartě Svět - Vesmír, která nám sděluje pochopení základních principů a pokorné přizpůsobení se vesmírným zákonitostem.

        PŘÍBĚH NAŠEHO ŽIVOTA JE CESTA SKRZE TAROT

Mytologické postavy a symboly znázorněné v Crowleyho tarotu jsou ve skutečnosti principy kosmických zákonitostí, které se odehrávají také v naši lidské psýché a tedy na úrovni citového (srdce), mentálního (mysl) a fyzického (tělo/čin) vývoje. I zde se projevují zákonitosti Svaté trojice, vesmírné duality a kauzalita čtyř elementů. Nic z těchto zákonitostí v tarotovém systému není opomenuto.

Paralelu v těchto principech můžeme sledovat také v hlubinné psychologii, která je souborem psychologických směrů, jež mají jedno společné: snaží se za běznými projevy našeho prožívání, usilování a jednání najít hlubší význam skrytě působicích činitelů, které ovlivňují naše vnější projevy.

Tyto činitelé mohou být dřívější zážitky, které potlačujeme, nechceme si je připustit. Zejména v dětství může být potlačování citů a pohnutek časté (např. strach dítěte, že ztratí lásku rodičů a bude jimi odmítnuto).

Pro vývoj psychologie měla hlubinná psychologie velký význam. Všechny lidské pocity, které člověk zažívá či může zažívat jsou do detailů popsány v tarotových kartách a to formou symbolů a principů, ke kterým se každá karta vztahuje. Mezi nejvýznamnější představitelé hlubinné psychologie, kteří se symbolikou zabývali patří SIGMUND FREUD, CARL GUSTAV JUNG a ALFRED ADLER.  

Do hlubinné psychologie spadá více psychologických směrů. Zmíním pouze ty směry, které jsou pro nás v ohledu na téma ARCHETYPÁLNÍ SYMBOLY podstatné: PSYCHOANALÝZA a ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE.

PSYCHOANALÝZA

Psychoanalýzu založil SIGMUND FREUD (1856-1939), který zkoumal vztah mezi minulými zkušenostmi člověka a jeho současnými problémy - upozorňuje tím na vliv NEVĚDOMÍ na chování člověka. Vyvinul tak psychoterapeutickou metodu PSYCHOANALÝZU, což je léčebná metoda, která má za úkol odstranit psychické poruchy, zejména NEURÓZY.

Vychází z toho, že psychika pracuje s konstantní energií, která musí být vybitá přirozenou cestou a pokud tomu tak není, vznikají traumata, která je třeba léčit. Podstatou psychoanalýzy je převedení těchto traumat z NEVĚDOMÍ do VĚDOMÍ. A to probíhá přirozenou formou na základě řízeného dialogu pacienta s psychoanalytikem.

Podle Freuda je člověk vystaven pudům jako základním determinantům svého chování, což jsou činitelé určující a spoluvytvářející psychický vývoj jedince v době jaho dospívání. A to zejména pudu sexuálnímu a agresivnímu či pudu sebezáchovy. Dále je podle Freuda známo, že NEVĚDOMÍ má klíčový vliv na naše chování. Mezi důležité ukazatele nevědomých procesů patří SEN, FREUDOVSKÉ PŘEŘEKNUTÍ, VTIP a tzv. CHYBNÉ ÚKONY.

Freud definoval jeden z prvních modelů struktury OSOBNOSTI: EGO (vědomé Já), které filtruje požadavky ID (pudové části osobnosti) a SUPEREGO (nadjá, morálka a svědomí získané výchovou).

Zabýval se také teorií snů - do nich podle Freuda člověk promítá své neukojené touhy a přání, protože je oslabena cenzura EGA vůči ID.

ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE:

Tuto založil CARL GUSTAV JUNG (1875-1961), když vytvořil teorii o KOLEKTIVNÍM NEVĚDOMÍ LIDSTVA, jež je souborem tzv. ARCHETYPŮ - jsou to předobrazy, které jsou chápány jako univerzální symboly a podklady, ze kterých se vytvořila lidská kultura, zde se dostáváme do přímého kontaktu s tarotovým systémem mytologických archetypálních postav Velké Arkány. Mimo tyto mytologické příběhy popisující psychické stavy člověka - kde se můžeme u různých psychických komplexů setkávat s jejich pojmenováním podle řecké mytologie (např. podle Freuda - Oidipův komplex), se také Jung stal autorem bipolární typologie TEMPERAMENTU, vycházející ze vztahu jedince k okolí, což je INTROVERZE nebo EXTRAVERZE. I v tomto ohledu můžeme vidět shodu u tarotového systému, kde každá karta Velké Arkány popisuje bipolaritu symbolu.

Jung s velkou úctou k mytologii a nadsmyslovému vnímání tak posunul hranici Freudovy psychoanalýzy, tedy rozboru subjektu k již zmíněnému KOLEKTIVNÍMU NEVĚDOMÍ LIDSTVA, které představuje velké duchovní dědictví vývoje lidstva, jakési ZNOVUZROZENÍ v každém člověku.

KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ se skládá z ARCHETYPŮ, což jsou praobrazy CHOVÁNÍ (JEDNÁNÍ), POCITŮ a POZNÁVÁNÍ, jakési sdělení všelidské ZKUŠENOSTI, projevující se ve snech a fantaziích člověka. Tím se Jung odklonil od Freudovy psychoanalýzy, jelikož měl jiný náhled na pojetí LIBIDA a NEVĚDOMÍ.

NEVĚDOMÍ se v analytické psychologii chápe obecněji a neznamená pouze důsledek potlačeného sexuálního pudu, jak tvrdil Freud. Jungovo pojetí nevědomí se značně lišilo od modelu, který navrhl Freud a to právě v zásadním rozdílu předpokladu existence kolektivního nevědomí a archetypů.

ARCHETYPY jsou společné všem lidem a vlastně zapřičiňují, že i po duševní stránce máme všichni něco společného. Důkazem rozsáhlého kolektivního nevědomí měl být koncept SYNCHRONICITY, oné nevysvětlitelné, tajemné propojenosti, kterou všichni sdílíme.

Poprvé ji Jung použil v květnu 1930 v proslulém spise Na paměť Richarda Wilhelma, jehož životním dílem byl překlad čínské I-t'ing (Knihy proměn) do němčiny. Kromě několika fyziků se do té doby nikdo synchronicitou nezabýval, přestože tento jev vyvolal zájem a pozornost německých filozofů 18. a 19. století. Na princip smysluplné shody okolností soustředil zájem široké veřejnosti teprve Jung. 

Fenomén synchronicity je nejen jaksi tajemný, jakoby z jiného světa, nevysvětlitelný a zázračný, ale pro dotyčnou osobu má zároveň veliký význam. Ku příkladu, začněte se zabývat významem symbolů v tarotových kartách a z čista jasna se kolem Vás začnou odehrávat "náhody", které s každou současně studovanou kartou souvisí. Začnete totiž vnímat okolnosti uložené v kolektivním nevědomí, které zpracováváte vědomím a synchronistické události se stanou Vaší denní skutečností. Začnete identifikovat souvztažnosti, kterých jste si doposud nevšímali, protože jste o nich nevěděli, byly uloženy v nevědomí, jak osobním tak i kolektivním.

Archetypy

• každý obsahuje jádro představy, vzorce chování (jako každá osa krystalu v sobě nese prvotvar krystalu)
• predisponuje nás určitým způsobem vnímat, prožívat a reagovat; zděděná tendence odpovídat emotivně, kognitivně a behaviorálně na určité zážitky nebo dojmy
• zrcadlí se ve snech a v umění užívaných symbolech
• např. narození a smrt, hrdina, velká matka, moudrý stařec
• osamostatněné, nezávislé entity:
• persona - veřejná tvář; role; souvisí s principem společenského přijetí a osobní nezávislostí; umožní jedinci uchovat si svoji individualitu při podřizování se urč. požadavkům společnosti; maska k utváření dojmu a skrytí pravé povahy; je užitečná, ale jen pokud nenahradí vědomá rozhodnutí jedince přílišným konformismem - pak se stává povrchním a je oddělen od svých pravých citových zážitků
• animus a anima - dvě modality téhož a. - žena v mužích (pasivita) a muž v ženách(asertivita) - pomáhá nám chápat a ocenit druhé pohlaví a uplatnit některé jeho znaky ve vlastním chování; nebezpečí je v tom, obrátí-li se archetyp ven a převládne - pak ztratí žena svoji ženskost, svou přizpůsobenou ženskou personu
• stín - animální stránka; každý člověk nosí nátěr civilizace na zvířeti, které se v něm skrývá;odvrácená stránka vlastní povahy, také ovšem zdroj vitality, spontaneity a tvořivosti stín by měl být přijat jako součást povahy; člověk bez stínu ztrácí svoji celostnost, životnost
• bytostné já - self - nejzákladnější archetyp, jádro O; primárním symbolem je mandala (magický kruh); zralé self nejdříve ve stř. věku, chce vytrvalost a moudrost

Kolektivní nevědomí:

• to PSÝCHÉ zdědila (instinkty a archetypy)
• společný jmenovatel všech lidí - tam jsme všichni stejní; nadindividuální zkušenost
• pozitiv. i negativ. zkušenosti lidských i zvířecích předků člověka; možný zdroj moudrosti - ne ohrožení jako SF
• archetypy (pojem převzat od křesťanského učence Augustina) - paobrazy; původní modely

PSÝCHÉ je rozdělena na vědomí a nevědomí. Nevědomí „slouží“ ke kompenzaci vědomého postoje. Kdykoli je vědomý postoj příliš jednostranný, jeho nevědomý protiklad se autonomně (z řečtiny auto = sám, nomos = zákon, dávat sám sobě zákony) projeví, aby upravil rovnováhu. Dělá to vnitřně prostřednictvím mocných snů a představ, nebo se může stát patologickým v nemoci.    

O = psýché je spíše aktivní než reaktivní a celistvá. Každý může vyjádřit svou jedinečnost vůči okolí, sex. pudy nejsou hlavními hybnými silami. CGJ kladl důraz na minulost, a to až do fylogenetické dimenze, nejen od fyzického vzniku člověka. Ovšem lidé jsou ovlivňováni jak svými minulými zážitky, tak svými aspiracemi do budoucna. Pro dosažení psychického zdraví je třeba integrovat všechny protichůdné síly v O do koherentního celku.

Nevědomí - kolektivní, osobní.

Za kritérium zralosti považoval stupeň sebeuskutečnění člověka - tím se řadí k fenomenologům a teoretikům já.
Duševní energii nazývá CGJ libidem, ovšem bez sexuální konotace; je to energie obecně.
Komplementárním protikladem k vědomí je nevědomí; nevědomí obsahuje neuvědomitelné obsahy, tj. obsahy nepřístupné pro ego - Já.

Osobní nevědomí

• získané, závislé na osobní historii jedince
• vzniká ze zapomenutých, potlačených nebo vytěsněných zážitků a myšlenek, traumatických prožitků a smyslových vtisků, které nebyly natolik silné, aby byly vědomě registrovány vyjevuje se ve snech a fantaziích 

Komplexy

• v osobním nevědomí
• zážitky jedince, které se vymkly kontrole a existují samostatně v temné obl. psyché
• vznikají z významných a často traumatických zážitků; obvykle jeden takový zážitek přitáhne další podobné a tím síla komplexu vzrůstá > zážitky tvoří trsy
• neukončené záležitosti často související se vztahy s důležitými druhými
• některé ovládají jednání a determinují vnímání - komplex moci - osoba vynakládající libido na aktivity spjaté s mocí; pod. osoba ovládaná matkou, otcem, penězi, sexem...
• nerozřešený - nebezpečný, rozřešený - prospěšný, např. nový náhled na život

Ego je vědomá mysl; zodpovídá za identitu jedince a jeho chování; jako velitel armády - velí. Samo ale nenabízí maximum, čeho člověk může dosáhnout - katalyzátorem osobního růstu je bytostné já. To zahrnuje vědomí i nevědomí a proto je osobností, jíž TAKÉ jsme. Je to základ, střed, který syntetizuje psyché a uchovává rovnováhu.

Každý má možnost uskutečnit své "osobní povolání" - osvobodit se od stáda, vyhnout se tomu být masově produkovanou "normální osobou".

                                                  Ve velké úctě k mistrovi tajemné vědy C.G. Jungovi.

Stále a mnohokráte se ještě setkávám s pochybovačnými lidmi, kteří nevěří, že si každý člověk vybírá z tarotových karet ty, které k němu osobně promlouvají. Měli bychom si uvědomit a přijmout za své a přirozené, že mozek je vysílač a přijímač, naše myšlenky tudíž ovládají náš svět kolem nás a vytvářejí to, čemu věříme a na co myslíme. Výběr nás osobně oslovujících symbolů z balíčku 78 tarotových karet funguje na stejném principu, který již v letech 1930 popisoval Carl Gustav Jung v termínu synchronicita. Proto bližší info o tomto fenoménu:

Co je to synchronicita?

Vše rozdělené a odlišné patří do jednoho a téhož světa...
C. G. JUNG

Fenomén synchronicity je nejen jaksi tajemný, jakoby z jiného světa, nevysvětlitelný a zázračný, ale pro dotyčnou osobu má zároveň veliký význam. Například spisovatel Bill Bryson (autor svérázných cestopisů, z nichž některé vyšly i v češtině, pozn. red.) ve své knize Notes from a Small Island (Zápisky z malého Ostrova) líčí, jak kdysi nabídl jednomu časopisu článek o pozoruhodných shodách "náhod". Šéfredaktor projevil zájem, ale Bryson si dodatečně uvědomil, že přece jenom nemá dost vlastních zkušeností, a napsal mu, že si všechno rozmyslel. Dopis nechal ležet na psacím stroji a šel jako obvykle do práce. Týž den se v kancelářské budově, kde byl zaměstnán, konala burza knih, které majitelé vyřadili z knihoven. Brysonovi okamžitě padl pohled na titul Remarkable True Coincidences (Nepřehlédnutelné shody náhod). Zalistoval v něm a poznal, že obsahuje přesně ty informace, které potřebuje. Navíc se první z příkladů přihodil muži jménem Bryson! Většina lidí by byla přesvědčena, že nešlo o nic víc než čirou náhodu, jaké se občas stávají, ale ve skutečnosti to byla důležitá událost, protože v nejkratší možné době zajistila spisovateli potřebné informace. Možná okolnost, že ho "něco" přimělo neodeslat dopis hned a jít se podívat na burzu, znamenala, že si sama synchronicita přála, aby o ní psal.

Kniha se na burze neocitla proto, že Bryson potřeboval informace o pozoruhodných shodách náhod. Tyto dvě věci se sice odehrávaly současně, ale zcela nezávisle na sobě. Jediné, co je spojovalo, byl obsahový smysl. Proto Jung o synchronicitě hovoří jako o akauzálním spojujícím principu, protikladu kauzality, kdy jedna věc vede k druhé nebo je jí vyvolána. Synchronistické procesy nejsou přímočaré, ale probíhají klikatě a dochází k nim spontánně, neplánovaně a bez varování.

Někteří lidé se pokoušejí nalézt pro synchronistické fenomény racionální vysvětlení, pokládají je za jistou formu telepatie či přenosu myšlenek. Je možné, aby v tomto světě bylo na jisté úrovni všechno spojeno se vším ostatním, jako bychom žili v jakési obrovském univerzálním vědomí? Nebo máme nějaký druh antény, která v naléhavých případech zachytí životně důležitá vodítka a stopy?

Jung upozorňoval, že pro mnohé bude obtížné přistoupit na princip akauzality (ne-příčinnosti, pozn. red.), pochopit, že některé situace nezapříčinil žádný člověk ani věc, že se v pravou chvíli zrodily jakoby z ničeho. Když Aniela Jaff jedna z nejvýznamnějších Jungových spolupracovnic, hovoří o "magické kauzalitě", míní tím, že spojitost mezi dvěma zdánlivě spolu nesouvisejícími synchronistickými událostmi sice existuje, ale patří do říše tajemna a je ovládána inteligencí jiné dimenze. Možná právě okolnost, že všem projevům synchronicity předchází nějaký záměr, idea nebo plán, byť si je uvědomíme až dodatečně, naznačuje, že tady jisté magické pojítko existuje.

Marie-Louise von Franz, Jungova nejbližší kolegyně, kterou fenomén synchronicity fascinoval, se obávala, že nikdo nebude mít zájem ve výzkumu pokračovat, a ve své knize Psyche and Matter (Duch a hmota) dokonce vybízí k tomu, aby někdo na její práci navázal. Synchronicita je však těžko definovatelná, synchronistické jevy není možné záměrně vyvolat ani zopakovat, a proto se pro vědecké bádání příliš nehodí. Je to jako pokoušet se vědecky dokázat existenci snů. Nemůžeme předložit jako důkaz například fotografii, ale empirické důkazy máme všichni.

O synchronistické události také můžeme hovořit jen tehdy, může-li být doložena pozorováním. Synchronicita tedy potřebuje svědka. Jednou ze dvou součástí bývá vnitřní duševní stav, psychologický postoj nebo dispozice, úmysl nebo přání, druhou musí být vnější pozorovatelný děj odrážející vnitřní proces.

Výchova i společenské klima nás učí věřit jen tomu, co můžeme zaznamenat svými pěti smysly, ale pravé synchronistické úkazy mohou být zachyceny především v době, kdy naše běžné vědomí není ve střehu. Jejich význam pochopíme jen tehdy, když sami sobě dovolíme "uvažovat" svou druhou myslí schopnou nalézt spojení, jež nejsou na první pohled zřejmá. Jde o to naučit se tuto druhou mysl používat bez předsudků, s otevřeným duchem i srdcem.

Na všech skutečných synchronistických úkazech je nejzajímavější, že zdánlivě dokazují již existující znalost věcí a jevů, které teprve mají nastat a o nichž v danou chvíli ještě nikdo neví. Zdá se, že je zde jakési společné "něco", které ví víc než my, které vidí do budoucnosti a má také přímo geniální schopnost nalézt nejrychlejší způsob jak nás navést na správnou cestu.

Vzrůstající počet synchronistických projevů a vážnost, s jakou k nim v současnosti přistupují badatelé zabývající se paranormálními jevy, naznačují, že přes absenci "vědeckých" důkazů o našem šestém smyslu zřejmě není daleko doba, kdy budeme muset připustit, že naše myšlení má i další dimenze, které jsou nekonečně moudřejší než "normální" vědomí. Jung, Freud a další učinili mnoho, aby k tomuto fenoménu obrátili naši pozornost. Na vědomé myšlení bychom měli pohlížet jako na špičku ledovce, jehož zbývající větší část je ponořena do vod nevědomí. Čas od času něco z toho prorazí nad hladinu - jako sen, fantazie či inspirace - a my získáme důležitou informaci, která je podnětem, útěchou nebo odpovědí na naše modlitby. V tu chvíli si uvědomíme, že nejsme sami, že někde jinde je celý "jiný svět", o němž za normálních okolností nic nevíme, ale který se občas zjeví, aby nám pomohl nebo nás varoval.

Jung tento další svět nazýval "kolektivním nevědomím" a jeho obsah "archetypy", které jsou v této souvislosti řídicími principy ukrytými pod naším normálním vědomím. Nazíráno z jiné perspektivy, jsou to praobrazy zkušenosti lidstva - zakódované zkušenosti společné nám všem. Archetypy Matky, Otce, Boha, Já, Blázna, Ďábla, Dítěte, Lásky, Nenávisti atd. Jung tvrdí, že právě z této říše archetypálních sil jsme jakoby nějakou tajemnou mocí směrováni ke svým individuálním životním cestám. Nazývá to "procesem individuace". Všechny archetypy jsou spojené s mocnými city a idejemi a každý z nich nás může kdykoliv ovlivnit. Jak je prožíváme, záleží na nás. Archetypy nemohou být poznány přímo ve své skutečné formě - stejně jako nemůžeme poznat elektrickou energii, ale pouze vidět a cítit její účinky. Proto na sebe berou "masky", jejichž pomocí nám vyjeví, co potřebujeme vědět.

O tom jak, proč a jakými způsoby komunikují jiné světy s tím naším, toho víme tak málo, že nejspíš ani není na místě, abychom usuzovali, že synchronistické jevy jsou akauzální ve smyslu "bez fyzické příčiny". Prostě to nevíme. Světy ležící mimo náš svět pro nás zůstávají záhadou.

Nejzávažnější vědecké výzkumy zaměřené na tyto dimenze probíhají na poli kvantové fyziky. Jung, který spolupracoval s profesorem Paulim, nositelem Nobelovy ceny za fyziku, byl jedním z prvních seriózních badatelů, který konstatoval, že všechno, každá bytost i každý prožitek, je součástí téhož světa, ale že tento svět není pouze světem, jaký poznáváme prostřednictvím našich pěti smyslů, nýbrž že je mnohem větší a běžnými způsoby do něj nemůžeme proniknout. Abychom se této "jiné skutečnosti" přiblížili a měli z ní prospěch, musíme pěstovat citlivost a vnímavost k jejím projevům.

Zdroj: Deike Beggová - Synchronicita