Děják

Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, husitské revoluční hnutí)

Hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité. Husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce.

    Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. HistorikovéFrantišek Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek. Také se dá podotknout, že končí až ve druhé polovině 15. století, kvůli souvislostem vývoje s dějinami před rokem 1436.

Brzy po Husově smrti se vytvořila široká fronta jeho přívrženců, kteří si začali říkat husité. Svůj program shrnuli v tak zvaných. čtyřech artikulech pražských.
Artikuly požadovaly:
- příjímání pod obojí způsobou (tělo i krev Ježíše Krista - chléb a víno)
- trestání smrtelných hříchů již na tomto světě (kritika prodeje odpustků, soudit církev mohou světští vládci)
- svobodné kázání slova božího (úloha kněze - morální + výklad bible, kritika církevní hierarchie)
- církvi nepřísluší světské panování (církev by měla být zbavena politické moci i svého majetku - nejdůležitější, ale neproveditelné).

První skupinou byli umírnění a konzervativní husité. K těm patřila většina vyššího kališnického panstva, část nižší šlechty, bohatí pražští měšťané ze Starého města a univerzitní vzdělanci, vesměs z okruhu spolupracovníků a žáků Jana Husa. Snažili se o prosazení církevní reformy v podobě, kterou by katolická církev tolerovala. Jejich cílem bylo také dostat se do zemských úřadů či alespoň omezit moc staré vysoké rodové šlechty a získat tím výhody pro svoji zájmovou skupina bez ohledu na starší tradice. V zásadě se během revoluce soustředili na obranu získaných výsad.

Praha a Pražané stáli mezi umírněnými a radikálními proudy husitství. Na počátku revoluce jako hlavní město království sehrála důležitou roli odporem proti Zikmundovi, později ale byli Pražené oslabeni spory mezi Starým Městem  a Novým Městem. Novoměstští také vybudovali polní vojsko, které spolupracovalo s radikály z Tábora a sirotky. Umírnění Pražané se spojili s katolíky a umírněnými husity ve Svatohavelskou koalici.
Poslední skupinou byly tři proudy radikálů - Orebité ve východních Čechách s centrem v Hradci Králové (kněz Ambrož, později Hynek Krušina z Lichtenburka); po smrti Jana Žižky se začali nazývat sirotci. Boží zákon chtěli prosadit zejména vojensky. Další radikální směr byli táborité, působící především v jižních a západních Čechách. Jejich centrem se stalo Hradiště hory Tábor, který měl být předsíní do Kristovy říše věčné blaženosti. Nové příchozí obyvatelé tohoto města museli odevzdat cennější předměty a peníze do kádí. Původní idea rovnostářské společnosti vzala za své z důvodu ekonomické nefunkčnosti a Táboři byli nuceni začít od okolních vesnic vybírat dávky. V čele Tábora stáli čtyři hejtmani: Mikuláš z Husi, Jan Žižka z Trocnova, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova.

R. 1421 postupně Táboři vytvořili jakousi svébytnou církevní organizaci v čele se seniorem Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova a knězem Václavem Korandou (udržela se až do r. 1452, kdy se poddala Jiřímu z Poděbrad). Táborité byli sice ochotni částečně vyjednávat (od r. 1426 styky se Zikmundem), ale v otázkách víry byli neústupní. Nakonec jim Zikmund udělil v lednu roku 1437 zvláštní městská privilegia, která si Tábor udržel až do r. 1452. Pak se Tábor stal normálním královským městem. S tábory spolupracovala poslední radikální část husitů - severočeští husité. Jejich centry byly města Žatec a Louny a v jejich čele se pohyboval Jakoubek z Vřesovic. Postupem doby se tyto směry přeměnily ve vojenské svazy a vydržovaly stálá polní vojska.