Osudy těch, které milujeme...

 STŘÍPKY ČASU --- ČÁST SEDMÁ ---

Nad vrcholky hor vycházelo ranní slunce a svými zlatyvými paprsky rozzářilo celé okolí. Jakmile se vyhouplo nad obzor tak se roztříštilo o hory jako kdyby po něm někdo hodil kámen. Ptáčci se začínali honit po obloze a šťastně štěbetali. Zvířátka se pomalu probouzela a začala se rozhlížet po snídani. Vypadalo to, že se nic neděje. Vše je v pořádku. Jenže nebylo. Náhle se odněkud ozvala veliká rána a z hory začaly padat velké kusy kamene. Všechna zvířátka rychle zaběha do svých skrýší a ptáci rychle uletěli. 

Na hoře byl veliký kamenný hrad, který vypadal schátrale a spustle. Jenže nebyl. Na věžích stály ozbrojené ještěrčí stráže a dívaly se do dálky tak ostražitě, že jim neuniklo nic. Toho rámusu si nevšímaly na to neměli čas. Bály se lorda, protože pokud nebudou dávat pozor tak je krutě potrestá. Nikdo si nechtěl představit jaké potrestání by to bylo.

Ten hluk, který otřásal skálou a zdmi byl vstek lorda Kresta. Jakmile se dozvěděl, že Xavier co měl zajmout polodémonku Kaori neuspěl a zemřel. Jeho zlost nabyla maxima a zařval tak hlasitě, že mu nevadilo ani to jak se otřásají zdi a odlupují se kousky omítky. Jeho poddaní, kteří mu oznámily neúspěch jen přihlíželi jak po nich hází kusy nábytku. Po jednom hodil i ostrý dlouhý nůž, který se mu zabodl přímo do krku a tím hned vykrvácel. S kymácením dopadl na zem a on po něm ani nemrkl. Jen další osoba na odpis. Nic pro něho neznamenali. Byly to jen pěšáci co potřeboval pro svoje plány.

„Řekne mi někdo kde sebraly takovu sílu, aby porazily Xaviera? Nebo se nechal zabít úmyslně.” Zařval z plných plic tak, že se jeho hlas odrážel v ozvěně od kamenných stěn.

„N - nevíme, p - pane. Nevíme co se mohlo stát. Jakmile jsme dorazily na místo tak tam už nikdo nebyl. Xaviér zmizel. Schořel na prach.” Zaskučel nervózně jeden z vojáků.

„To mě vůbec nezajímá. Chci dostat Kaori a toho psího polodémona co je s ní. Chci je oba. Udělejte cokoliv. Je mi jedno jak, ale přiveďte mi je sem na hrad!” Zavelel Krest. 

Vojáci se ihned zvedli z pokleku a při tom vzali i svého kolegu. Netušili jak mají oba polodémony chytit tak aby je přitom nezabili nebo aby je nezabil přímo Krest. Tak jako dnes tohoto ještěra.

Lord Krest zůstal osamotě a přemýšlel jak získat sílu s obou polodémonů. Jeho síla se tím zdvojnásobí. Jenže potíž byla v tom, že tihle jeho poddaní nestojí za nic. Jsou jen pro ostudu. Copak se nedá nic udělat, aby je získal bez větších ztrátát?

Podél stěn se prosmýkla neprůhledná postava. Ani si ji pro svůj vstek nevšiml, protože pokud ano. Tak by jasně viděl, že se nepatrně pohnuly závěsy a podél zdí až ke dveřím neviditelně prochází přímo skrz ně. Náhlý závan nepatrného větru se prodral až k němu a tím se otočil. Podíval se ke dveřím, ale tam nic neviděl. Zavrtěl hlavou a zadíval se z okna ven. Nebylo tam vidět nic jiného než nepropustný les. To, že z něho má každý strach ho jenom těšilo. Pro sebe se dokonale zasmál.

- - -

Ta tajuplnná osaba byla Kikio. Jakmile to slyšela pochopila, že tohle nebude jen tak. Musí Inuyashovy pomoci. I když si to sám nepřeje. Jenže tady šlo i o jeho dceru. I když moc nepřála Kagome, že takhle jednoduše zvítězila. Jenže sama věděla jak moc je Inuyasha pyšný na svoji dceru a nerad by ji stratil. Ani ona by se nechtěla přpravit o dítě kdyby nějaké měla. Její city by jí to nikdy nedovolili. Nastavila svoji pravou ruku do tvaru písmene „J”, levou ruku přiložila na zápěstí a během chvilky zmizela.

Inuyasha seděl na kopci a hleděl do dálky. Snažil se dohlédnout až na samý konec lesa. Kagome s Izumi připravovali ryby a rýži na tábořišti, které Inuyasha připavil. Kaori a Souta zatím mezi sebou zápasili a dělali docela hluk. Jak se neustále hašteřili o to kdo je silnější. Kaori měla Souta ráda. Jinak by ho ani nevyhledala. Jenže mu to za nic na světě nechtěla říct. Ještě by si myslel, že je divná. Nemohla tušit, že Souta je na tom stejně. Taky se jí to bál říct. Byli oba zamilovaní. Jen si samy nevěřili natolik, aby se vyjádřili jeden druhému.

Najednou Inuyasha něco zavětřil. Zastříhal ušima a podíval se po vůni, kterou právě ucítil. Byla to Kikio, ale nechápal proč tu opět je.Vstal a otočil se jestli ho nikdo nesleduje. Nikdo se po něm ani nepodíval. Potichu odešel. Hluk, který vydávali Kaori se Soutem byl tak hlasitý, že si jeho odchodu mohli stěží všimnout.

Prodíral se křovinami a svými drápy si klestil cestu. Dorazil na palouk kde byl uprostřet mýtiny starý letitý strom a ze země mu trčely obrovské kořeny. Na jednom s kořenů seděla Kikio a dívala se přímo na Inuyashu. Přišel k ní blíž a pozdravil ji.

„Zdravím Kikio. Čemu vděčím za tvoji nečekanou návštěvu. Je něco s čím ti mohu pomoci, protože Kagome nebude moc nadčená, že se stebou stýkám.” Díval se na ni a nikdy ji už nedokázal pořáně věřit.

„Vím, že mi nedokážeš plně věřit za to co všechno jsem ti provedla Inuyasho. Jenže tohle se netýká nás dvou, ale tvojí dcery.” Odpověděla. Zaujalo ho to a tak se postavil přímo proti ní.

„Tak co se děje?” Zeptal se.

„Jde o lorda Kresta. Asi už jste zjistili, že jde po vás. Tedy po Kaori a jejích schopnostech. Krest je pouze poloviční démon jako ty a chce být jednou pro vždy plnohodnotným. Schcopnosti z ní chce vysát a tím jakmile odsaje její sílu jí zabije. Nezbude jí nic než jen vlčí tělo, které se během chvilky promění v prach. Jenže chce dvojnásobnou sílu. Takže jde i po tobě. Pokud chcete přežít musíte ho zabít.” Kikio to vyprávěla tak zaujatě, že tomu nemohl uvěřit.

„Zabít? Zabít moji dceru? To nikdy nedopustím. Jenže mi musíme zachránit lidi z vesnice, protože jim Krest moc ubližuje. Nevíš nějakou jeho slabinu Kikio?” Zeptal se.

„To zatím nevím, ale zjistím to hned jak budu moc. Ano taky chci zachránit lidi v tomto světě. Myslím, že to je to co mě tu drží. Snažte se vyhnout ještěrčím strážím, protože po vás už jdou a udělají cokoliv, aby vás dostali. Bojí se ho tak moc, že udělají cokoliv i kdyby je to mělo stát život.” Podívala se po Inuyashovy. Natáhla k němu ruku a prsty se dotkla jeho tváře. Odněkud se ozvala Kagome. Volala Inuyashu. Ten se otočl po směru jejího hlasu a jakmile se otočil zpátky byla Kikio pryč.

„Neboj Kikio. Já svoji dceru nikdy neopustím a udělám cokoliv abych ji zchránil. Udělal jsem spousty chyb, aly tohle mi nikdo nevezme.” Odpovědělsi sám pro sebe a šel zpátky za Kagome a ostatními. Ucítil tu báječnou vůni právě dopečených ryb. Rozběhl se za nimi a sedl si k nim.