Jílovice za První světové války
Jílovice za První světové války
Život v Jílovicích před první světovou válkou probíhal stejně jako jinde takřka monotónně a v duchu všedních starostí. Měšťanskou školu nenavštěvovalo mnoho dětí, stále se upřednostňovala výpomoc doma nebo si přivydělávaly drobnějšími pracemi (sběrem či šitím), za které mohly rodině přilepšit alespoň minimálně. Vzhledem k otevřenosti hranic odcházeli mladí na zkušenou, provozovat řemeslo a to nejčastěji do Vídně (kde byla česká komunita poměrně silná) či nějaké z částí Habsburské monarchie (hlavně německy mluvících). Vzhledem absenci mechanizace v zemědělství na vesnici byla situace nejednoho sedláka těžká a nebylo výjimkou, že pokud musel svoji živnost rozprodat, odcházel za výdělkem i do Ameriky. Postupné zvedání životní úrovne vlivem industrializace. Rakousko-Uhersko věnovalo značné úsilí na rozvoji infrastruktury ( výstavba železnic, silnic, telegrafních a telefonních sítí, pošt, kanalizací a veřejných vodovodů, také školství, zdravotnictví, vědecké instituce a v neposlední řadě fungující státní zprávy). Základní občanská práva, která by zaručila obyvatelům Rakouska–Uherska zabezpečovala prosincová ústava z roku 1867, která jako celek platila až do roku 1918.
U obyčejných lidí žijících v monarchii nebylo téměř žádných stop po nějakých protihabsburských náladách a ze záznamů z kronik jsou víceméně prohabsburské tendence.
Strach z celosvětového válečného konfliktu zachvátil i občany Jílovic v souvislosti s tzv. Balkánskými válkami, které proběhly mezi lety 1912 a 1913. Po jejich skončení znatelná velká úleva, záznam z kroniky datovaný k Novému roku 1913 říká “Doufejme, že vlivem velmocí zažehnána bude posud hrozící příšera války další”. Čímž je patrna narážka na všeobecnou víru v mír (neboť kulturní národy proti sobě přeci neválčí).
Atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, spáchaný Gavrilem Principem v létě 1914 a který se stal záminkou pro první celosvětový konflikt, však veškeré naděje zmařil a zasáhl hluboce i občany Jílovic. Na pouť 28. července 1914 dorazilo krom poutníků i oznámení o vypovězení války Srbsku, které rázem utnulo jakékoliv poutní veselí a situaci stěžovalo i to, že nastal čas žní.
Jílovice, které spadají pod odvodový obvod Jindřichův Hradec, přichází v prvním sledu zatím jen o několik mužů, kteří jsou povinni nastoupit do služby k 75. pěšímu pluku v Jindřichově Hradci, zprvu se tak jedná jen o mladší ročníky, k nim však během válečných let přidávají další a odváděni jsou i muži starší padesáti let. 75. pěší pluk bojoval v Haliči a Jílovičtí se tak mimo jiné úcastnili bojů u Przemyszle, Bachmače i u Zborova v červnu 1917.
Válka na východě již od roku 1915 nabrala obdobného charakteru zákopové války, kterou byla známa hlavně západní bojiště.
Z dobových zpráv se dozvídáme o katastrofálně vysokých ztrátách a otřesných podmínkách války v zákopech a tak je pochopitelné, že kromě dobrovolného zajetí dochází rovněž k neojedinělým případům dezerce z C.K. Rakousko - Uherské armády. Do nově vznikajících legionářských družin vznikajících krom Ruska rovněž v Itálii či ve Francii (kam se kvůli nepřehlednosti politické situace dostane jen zlomek vojáků) se přidávají i někteří jílovičtí. Vstup do legie však znamenalo riziko, neboť trestem pro chyceného legionáře byla smrt, mnohdy velmi krutá.
Jílovičtí legionáři:
Havel Antonín nar. 5.5. 1892, Rusko, 2. brig., 1 bat.
Havel Antonín nar. 19.5. 1898 (nar. v Hluboké nad Vltavou), Rusko, 10 pluk (od 1.1. 1918)
Homolka Antonín nar. 6.6. 1881, Rusko, 10 pluk (od 13.9. 1917)
Kápl Jakub, nar. 1882, Francie, střelec, 23. pluk
Jílovice - Veska:
Beneš Jakub, 13.7. 1890, Rusko, 1.pluk
Řežáb Alois, 12.11. 1885, Itálie, střelec, 35. pluk, 11. rota (od 17.10. 1918)
Ačkoliv České země zůstaly defacto ušetřeny válečných hrůz, což se týkalo přímé konfrontace s válkou (nicméně návrat prvních raněných z fronty a narůstající počty padlých katastrofu velké války hrozivě zpřítomňovaly) dochází k razantnímu snížení životní úrovne. Jako jinde tak i v Jílovicích platí přísné podmínky na nakládání se všemi surovinami, které může armáda potřebovat a tak pomalu začíná být nedostatek všeho, sklizně se zabavují a obilí se prodává za maximální cenu. Ceny stoupají až trojnásobně. Mléko, pivo a kůže, stejně jako tabák a cigarety nejsou k dostání, dávky mouky jsou neustále snižovány a mlynáři nesmí mlít bez úredního poukazu a ten se prakticky nevydává, děti sbírají byliny na čaje pro vojáky a platí omezení pro porážení dobytka a je omezen i prodej kořalky .Obyvatelé dostávají stvrzenky na jídlo - např. chlebové lístky - týdenní pro jednu osobu, maso se má dostávat jen jednou týdně (ovšem žádné zde nebylo). Zároveň jsou zde krátce intervenováni uprchlíci z Haliče (celkem jich zde bylo 36). Vypisují se válečně půjčky a vzrůstá nátlak na korporace rolníků, naděje na rychlý konec války se rozplývají a všeobecná nálada je rok od roku horší. Zatímco ještě v prvních letech války doufají v její vítězné ukončení, v pozdějších letech je protirakouská nálada již zřetelnější.
Rokem 1918 spěla válka ke svému definitivnímu závěru. Císař Karel se snaží vyjednat nejschůdnější cestu k míru, za což je Vilémem II. považován za zrádce a Rakousko - Uherská vojska se dostávají pod přímé velení německé armády.
Počátkem listopadu však začínají jednání mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří. Ve Villa Giusti u Padovy došlo 3. listopadu v 15 hodin k podpisu příměří jehož platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.
11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal abdikační listinu, a ještě téhož dne opouští Schönbrunnský zámek ve Vídni a Rakousko-Uherské císařství se hroutí.
Německé císařství pokračuje dále v bojích, nicméně naděje na zvrat začíná být čím dál víc mizivá. Oproti všeobecnému názoru však byla německá armáda stále bojeschopná a byla zhruba 100 km.od Paříže. Nicméně vstup USA do války v roce 1917, katastrofální bída a tlaky zevnitř donutili konečně 11. listopadu 1918 Německo k podepsání příměří v Compiègne, čímž první světová válka skončila.
Velká válka, jak se jí před rokem 1939 také říkalo, zcela změnila mapu Evropy. Vznikají nové státy, které povstaly z ruin Rakousko - Uherského císařství a 28. října 1918 byla na Václavském náměstí v Praze oficiálně vyhlášena samostatnost Československa. Jílovičtí se shromáždili u kostela sv. Jakuba a zazpívali "Kde domov můj" a "Hej slovane". Vzpomněli padlých přátel a vzdali dík vítězným mocnostem.
Na památku padlým byl Matějem Kulhánem z Vesky zhotoven pomník dle návrhu vrchního oficiála Františka Pechana z Borovan, na němž jsou vyryta jména 27 padlých.
Slajtan