PROČ AFRIKA HLADOVÍ
PROČ AFRIKA HLADOVÍ
100+1 zahraniční zajímavost, 1990, č. 4, s. 21
Victoria Brittanová – THE WEEKEND GUARDIAN, Londýn
Afrika je nejhladovějším konfinentem na světě a její hlad každým rokem stoupá. V roce 1990 hladovělo 140 miliónů afričanů – proti 92 miliónům v roce 1970 a v roce 2000 se čekalo, že se počet hladovějících zvýší na 200 miliónů.
Většinu z nich tvoří ženy a děti a převážně jde o lidi žijící na venkově. mnozí z nich, hlavně novorozeňata a malé děti, hladem letos zemřou – podobně jako zemřeli loni a jako je mnozí budou následovat v příštím roce.
Hlad v africe je dnes tak všedním jevem, světová veřejnost si na něj už tak zvykla, že už zapomněla, že je dílem lidí, že jeho příčiny jsou obecně známy a že by je světové společenství mohlo odstranit, kdyby opravdu chtělo.
HLAD V AFRICE ZPŮSOBUJÍ DVA FAKTORY: ŠPATNÝ HOSPODÁŘSKÝ ŘÁD SVĚTA A VÁLKY.
AFRIČANÉ, KTEŘÍ HLADOVĚJÍ, HLADOVĚJÍ PROTO, že jsou chudí, a tím bezmocní. Hladovějí především ženy a malé děti, neboť africkým rodinám vládnou většinou muži.
Jako první postihuje hlad venkovany, protože obyvatelé měst – správní úředníci, obchodníci a vojáci – si od koloniálních dob udržují v těchto zemích politickou moc.
A tak africké země hledí dnes tváří v tvář hladu a ekonomické katastrofě, které nemají ve světě obdoby, neboť jak to vyjádřil bývalý tanzanský prezident Julius Nyerere, „naše vlády nemohou ovlivnit ceny surovin ani ceny hotových výrobků a ani směnný kurs dolaru“.
Afrika nikdy samozřejmě neměla moc ve světových finančních a ekonomických institucích, jako jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Všeobecná dohoda o clech a obchodu.
V roce 1974 se konala Světová konference o výživě, která předvídala „svět bez hladu“, a Brandtova komise přišla v roce 1980 s tak obecně přístupným návrhem ekonomické reformy, že se stal přijatelným i pro západní politiky.
Během posledních deseti let (do roku 1990) se ceny afrických vývozních produktů – mědi, bauxitu, kávy, bavlny, sisalu, cukru a podzemnice olejné – snížily o 30 procent a dále klesají.
Pokles cen zemědělské produkce může provázet naopak drastické zvýšení cen dováženého zboží (1990). Africké státy byly nuceny snížit o polovinu dovoz, včetně hnojiv a strojního zařízení pro zemědělství, jež by mohly přispět ke zvýšení zemědělské produkce.
Některé africké státy, v důsledku zvýšené úrokové míry splátky z půjček, byly na tom tak zle, že objem půjček a úroků, které měly splácet, několikanásobně převyšoval jejich celkový národní důchod.
Celková zadluženost Afriky byla v roce 1990 240 miliard dolarů; ve srovnání se zadlužeností latinskoamerických zemí byla nízká a pro západní finanční instituce v podstatě zanedbatelná.
Avšak i když africké země splácejí jen část svého dluhu, znamená to, že musí snižovat své rozpočty na zdravotnictví a školství a rovněž i omezovat spotřebu potravin.
Za těmito strohými statistickými údaji je třeba vidět milióny afrických rodin, jejichž jediným pokrmem je již léta jen kukuřičná kaše; a úmrtnost jejich dětí je dvakrát vyšší než před pětadvaceti lety.
Průzkum v Zambii ukázal, že příčinou úmrtí 43 procent dětí byla podvýživa. Africké státy musely nechat umírat své děti, aby mohly splácet zahraniční dluhy. V roce 1988 zemřelo 334000 afrických dětí jen proto, že vlády afrických zemí snížily ve srovnání s šedesátými a sedmdesátými lety výdaje na zdravotnictví, aby umořily alespoň část zahraničního dluhu.
„Nejhorší ze všeho dnes je,“ řekl Julius Nyerere, „že Afrika se potácí jako boxer, který byl patnáct kol bit. Vzrůstá pocit beznaděje a chybí odhodlání bojovat. Převládá nesnesitelný pocit závislosti a dokonce se bojíme volat o pomoc, protože kdybychom vystoupili proti těm mocným v OSN nebo ve Všeobecné dohodě o clech a obchodu, mohli by nám zastavit pomoc, kterou nyní dostáváme.“ Jen bývalí prezidenti si mohou dovolit mluvit tak otevřeně.
Avšak naléhavá potřeba strukturálních změn světového hospodářství, spočívající ve stabilizaci cen surovin, snížení americké úrokové míry (rok 1990) a v neposlední řadě v tom, aby se zastavil odliv zdrojů z Afriky, nebyla nikdy předmětem jednání mezi velmocemi. Afrika potřebuje ročně pomoc ve výši pěti miliard dolarů nejméně po dobu tří let, konstatoval ministr financí Douglas Wass. Vyslyšel ho však někdo?