CHLAST je METLA LIDSTVA :D
CHLAST je METLA LIDSTVA, aneb
MOJE ALKOHOLOVÉ EXTEMPÓRE :D
Předem bych chtěla jen říct, že nejsem alkáč ani notor, (abych nebyla nařčena z toho, že jdu špatným příkladem a mravně ohrožuju mládež) :D ale mám několik zážitků a vzpomínek, úzce spojených s chlastem, na které s pusou od ucha k uchu vzpomínám dodnes :D
Moje první „vožrání“ :
Asi deset dní na plném sluníčko zvětralé „cosi“ v PET-láhvi od Magnesie.
„Tobě nebylo divný, že to nějak divně chutná?“
(dvoudenní kocovina)
„Ne. Mě Magnesia nikdy nechutnala, jsem si myslela že to tak patří….“
***
Poprvé, kdy jsem se opila „totálně na mol“ že si nepamatuju téměř nic, bylo, když na jedné nejmenované diskotéce probíhala akce : „pivo do 24:00 zadarmo“
Projevila jsem se jako typický Čech - co je zadarmo, je zadarmo, tak ať se držka strhá. Měla jsem (dodnes nevím proč) pocit, že když je to jen do dvanácti, že musím pít rychle abych TO stihla (doteď nevím CO jsem chtěla stihnout :D )
Opět asi dvoudenní kocovina.
***
Jsou dva druhy alkoholu, které dodnes (a to už je téměř 10 let zpět) nemůžu vidět ani ve skleničce, aniž by mi naskočila husí kůže a začaly se hrůzou zvedat chlupy na těle :D
JIM BEAM. Bylo mi čerstvých 15 (a mojí kamarádce Bobo 14).
Jedna z našich prvních zábav.
„Koukej co jsem doma našla….“ V ruce jsem svírala láhev Jim Beama, v očích nefalšovaná radost a nadšení. (marně ji pak otec ještě asi půl roku hledal)
Po nechápavém pohledu mojí kamarádky: „Na to je přece ta reklama….“ (tuším že jsem si to už tenkrát pletla s Johny Walkerem, ale čert to vem… :D
Už tenkrát jsem měla tendence působit důležitě s vyvalenejma očima : „To není jen tak LEDAJAKEJ chlast, to je KVALITA“ :-)
Pocit, že když tohle vypijeme, budeme hustý, budeme ti největší tvrďáci a machři :-)
A taky že jsme to vypily. Doteď nevím jak je to možné. Myslím že jsme měly střídavě slzy v očích : „To je hroznej hnus….“ Ale prostě byl to JIM BEAM, a ani jedna z nás nechtěla před tou druhou vypadat jako srágora. Nikdy byste nevěřili, čeho všeho je člověk schopen, když si chce něco dokázat :D
Poslední co si pamatuju, byl střípek vzpomínky (nebo spíš takový záblesk), na stůl zespodu, po mé levé ruce zpřevracených několik židliček, po mé pravé ruce ležela Bobo, hlavou dolů vypadalo to že je nadobro po ní. A všude nablito...
Nicméně strašná ostuda, strašná VOSTUDA na mnoho, MNOHO let - ( jakákoli další zábava pořádaná v tomhle kulturáku - „tam nemůžem, co když si nás ještě pamatujou“ ) :D
***
ABSINTH. V této příhodě opět figuruje Bobo, prostě jsme se prostě jednoho dne rozhodly, že ochutnáme absinth. Nevím, čí to byl nápad, zřejmě můj, protože (jak mi bylo několikrát zdůrazněno :D ) většina DEBILNÍCH nápadů vždycky vzešla z mojí hlavy :-) Sedly jsme si do baru, jako největší machři, a jako že teda absinth. Dvakrát.
Divná zelená tekutina chutnala naprosto odporně, vzpomínám si, že když jsem to do sebe kopla, bylo tak odporný, že se mi huba zkřivila do neuvěřitelného šklebu : „co to ku*va je?“ Ale důležitý bylo nedát to najevo. „Chutná ti to?“ „Jasně….“
Takže absinth podruhé. Pinglovi už cukaly koutky, očekávaje sled věcí příštích, ale nalil nám znovu…
Nevím (netroufám si odhadnout) kolik panáků jsme každá vypily, vím jen že ke konci už měl pingl mírně pozvednuté obočí, ale nosil statečně dál …. Pamatuju si jen, jak na mě Bobo pohlédla : „tyjo, se mnou to vůbec nic nedělá….“ Načež jsem jí odpověděla v podobném duchu: „protože my něco vydržíme, nás tohle nemůže rozházet…“
... poté zkusila sesednout z barové židle, ozvalo se jen : „ty vole…“
....a velká rána, což provázelo moje: „co je?“
...a můj pokus sesednout z barové židle,
.....a opět velká rána :D
Z hospody jsme lezly snad po čtyřech...
Nikdy NIKDY v životě mi nebylo takhle špatně. Ještě asi rok jsem se nemohla zblízka podívat ani na pistáciovou Deli, protože mi barvou připomínala absinth.
***
Prý si tím každý musí projít :D Všechno zlé je prý k něčemu dobré .... v případě Jima Beama a Absinthu to byly dva výrazné okamžiky (a mezníky) v dějinách mého dalšího pokračování s alkoholickými nápoji :D