aby řeč nestála :)
I takové dny jsou. Zcela nestranně a nezaujatě bych si dovolila konstatovat, že je jich o dost více, než těch „povedených“. Anebo alespoň těch, při kterých člověk na otázku „ jak je?“ odpovídá „ ale…jde to“.
Když je den BLBEC, většinou ježdění probíhá v několika etapách, při níž se jezdcova deprese střídavě prohlubuje a nebo stagnuje.
Začne to sedlem. Udělá to takové „plác“ , ten charakteristický zvuk, když položíte sedlo vedle dvířek boxu. Kůň zbystří, a hodí po vás většinou takový ten pohled : „Už zase? Ještě si to můžeš rozmyslet, ještě to můžem vyřešit v klidu…“
Jezdec nasedá, sotva dá nohu do třmenu, už slyší to známé „bublání“. Vychází to odněkud zezadu, nikdy se mi to nepodařilo přesně definovat. Poté v průběhu ježdění, se bublání zesiluje a přechází v chrochtání (to už vychází z dutiny ústní), a má širokou škálu tónů, podle stupně nasranosti koně. Většinou je provázeno roztaženými nozdrami, a silně vypouleným bělmem. A to je jeden z průvodních příznaků, že je ZLE.
A pak to přijde.
Většinou nečekaně.
V případě, že se ozve zoufalý výkřik, se specifickým určením místa KAM ( většinou do P… nebo do H…).
Horizont se zatřese, ozve se rána, koukáte, hmatáte, místo přední rozsochy se v klíně asi na dvě vteřiny ocitnou ušní boltce, a pak další rána, a pak divná příchuť ve vašich ústech.
Vřele doporučuji takovou tu žvýkačku z mikrogranulemi, která vám pročistí Vaše zuby dočista na čisto :) vyzkoušeno na 8 z deseti různých povrchů (písek, piliny, tráva, hlína, štěrk, asfalt, jehličí a zaseté řepkové pole). Problém nastává jedině v případě „krtinec“ a „asfalt“, tam se kvalita žvýkačky nedá dost dobře posoudit.
… po dnešku jsem přemýšlela, jestli by nebylo od věci začít se věnovat jinému sportu (něco méně adrenalinového, třeba šachy, chov rybiček, pletení a vyšívání :) :))
Udělat ze sebe debila není vůbec těžké, i s přihlédnutím k tomu, že konkurence je veliká :))
S úsměvem vzpomínám na rok 2005, kdy jsem skládala zkoušku cvičitele.
Moji kobylku Britney většině lidí nemusím představovat. Pro ty, kteří ji neznají ani z vyprávění, bych ráda dodala, že ONA TO NEMYSLÍ ZLE :)
Parkur. Byl maličký, tak odhadem sotva Z, ale bylo nám zdůrazněno, že bude kladen důraz na styl, korektní přivedení koně ke skoku, absolvování distancí na daný počet cvalových skoků.
Polila mě hrůza.
„….a v případě, že mám hodně chtivého koně… bude moc vadit…když v té kombinaci udělám….“
„Myslíte jako o cvalový míň?“ zamračil se na mě rozhodčí.
Chvíle nejistého ticha.
„…no…“ začala jsem opatrně „....spíš jsem myslela o několik cvalových míň…“
Pan rozhodčí chvíli vypadal, že ho ranní mrtvice.
Drezura. Přípravné kurzy. Samozřejmě ačkoli moje snaha byla přímo úměrná hrůze, brzy si mě zavolali doprostřed obdélníku.
„Slečno…“ očividně nevěděl jak začít. „Co ten kůň chodí?“
„No…šla S…“
Následuje reakce plná nefalšovaného děsu, téměř i zalapal po dechu: „ JÁ bych něco takového nepustil ani na Z! Vždyť vy toho koně vůbec NEOVLÁDÁTE ?!!“
Bezradně krčím rameny.
„Proboha říká vám vůbec něco slovo „přiježďování?“ “
„…no, víte… já přiježďuju jen v sebeobraně…“
V téhle chvíli to vypadalo, že na márách odvezou i pana drezurního trenéra.
Většina lidí bojovala se cviky jako obrat kolem zádi nebo“obloukem změnit směr a zůstat v kontracvalu“. V mém případě se největší problémy ukázaly (překvapivě) ve fázi : X stát, nehybnost, pozdrav.
Téměř hysterické ječení se asi při devátém pokusu proměnilo v tichou poznámku promísenou velkou dávkou rezignace:
„K sakru nešlo by v tom X přejít ASPOŇ do klusu ?!“
Teorie byla taky veselá.
Na otázku, jak se jmenuje kůň, ke kterému se vodí klisna, předtím, než se pustí k hřebci, jsem místo „prubíř“ suverénně odpověděla KUPLÍŘ. :))
Na otázku, jak probíhá parkurová soutěž „Volba dráhy“, jsem odpověděla : „ …no, chvilku se tam dezorientovaně motáte, než vás vyzvoněj.“
:)))
No, dali mi to. I když tedy dodnes nechápu za co :)