Mám to pod kontrolou, doktore :D
Míra ostudy, kterou si "lajznete" při pokusu ukázat ostatním, jak máte 100% ZMÁKLÝ HERKY, je přímo úměrná počtu těchto přihlížejících lidí.
Ono totiž ty zákony schválnosti prostě tak nějak fungujou...pořád.
A tak je jasné, že vet přijede očkovat zásadně 10 minut poté, co člověk vyžene herky na pastvinu. Línej člověk jako já, po chvíli přemýšlení dospěje k rozhodnutí, že se PŘECE nebude celý stádo nahánět zpátky na boxy, že TO zvládnem udělat na volném prostoru :)) (nejsme přece u koní prvním rokem, a navíc ty koně jsou PŘECE poměrně hodný).
A jak Ludmila zavelela, tak se stalo.
Někteří byli úplně bez problémů (Dianka, Boženka),
někteří zcela splnili očekávání (Sorry),
někteří překvapili velice mile (Zrzek),
někteří překvapili velice nemile (Koudel, na tu svini se v následujících několika měsících extra zaměřím :D)
Naposled si člověk nechává toho, o kterém jsem předpokládá, že bude v pohodě.
Třeba proto, že už je starej, není tak mrštnej a sotva chodí, je opravdu hodně starej, artrózu a podotrochlózu má (na stupnici od jedné do čtyř) ve stavu pět až šest….. takže člověk naivně nazná, že i chytit ho bude naprosto snadné. A podržet, to už bude úplně brnkačka, kterou by zmákl každý člověk s cigárem v jedné ruce, a s koktejlíkem Sex on the Beach v ruce druhé :-)
Jak moc se člověk může seknout v (jinak samozřejmě brilantním :D) úsudku, jsem naposledy poznala před deseti lety, v autoškole, při debilních testech za á, za bé, za cé, a za dé :-)
Stalo se totiž něco, při čem má člověk sto chutí své milované nejdražší koně VŠECHNY srazit k zemi malorážkou, srazit k zemi srážečkou na prasata, vystřílet do nich celej zásobník revolveru (Smith and Wesson), a v mezipauzách použít samopal (Kalašnikov)... a tyhle dvě zbraně si mezi sebou průběžně prohazovat dramatickým gestem Jasona Stathama.
Za normálních okolností PŘECE člověk, jen co vleze do výběhu, má to stádo komplet po celou dobu v zádech ("uhněte..." "...táhěnte do prdele..." "nestrkejte mi ty rypáky do cesty..." "mazejte do háje..." ), projet plně naloženým kolečkem téměř nemožno, a člověk to kolikrát fakt až flákne vodítkem...a místo aby se to rozprsklo po okolí, (a táhlo do háje, tam kam to člověk poslal), je to na člověku natlačený ještě blíž aniž by to nějak významně změnilo pozici....
...tak ta samá herka teď stojí provokativních 20 metrů od vás a vy vidíte, jak jí to v hlavě šrotuje.
Nebojte doktore. Lavera je stará. Tu chytnem bez problémů.
Hlavně nedat najevo, že se děje cokoli mimořádného, prostě JEN TAK MIMOCHODEM jít kolem, nevšímat si jí a jen tak bezděčně po ní chmátnout.
Jenže herka VÍ :-)) a co váš krok dopředu, to její krok vzad.
Pořád se snažíte vypadat a hlavně ZNÍT nezúčastněně a co nejvíc v pohodě: "....ale notáááák...Lavííí.... náááá ...."
Ale herka už tuší.
A vy tušíte, že herka asi tuší.
Poslední zoufalej pokus... "...Laverko náááá...jablíčko... cukránek... náááá.... hodná Lavérečka..."
(a za tři vteřiny je Laverka udělá něco, co Daniel Landa nazpíval do svojí písničky "dvěstě v městě, třista z místa...).
...a zatímco vám začnou v mysli vyvstávat malorážky, samopaly a revolvery, které vám s oddaným výrazem podává Sylvester Sallone, (...máš to už Lído i odjištěný, a pak spolu odjedem na pěknou večeři při svíčkách).
...běhá kůň kolem vás v provokativních kruzích (a střídavě mizí za obzorem).
Nejzvláštnější na tom je, že tohle se nikdy nestane, když máte času dost a nic moc akutního na práci, ale stane se to vždycky, když se vám chce maximálně nejvíc čurat (a není možnost si odskočit), anebo máte za zádama veterináře, kterej opravdu HODNĚ spěchá, ze slušnosti se to snaží nedávat najevo, ale vy se nemusíte ani ohlížet, aby vám bylo jasný, jak s každým Laverky KRUHEM o poloměru šest kilometrů :D, dupe nervózně nohou do země a kontroluje si hodinky, protože beztak někde zanechal na operačním stole psa v celkové anestézii, kterej právě defibriluje.
A vám se chce střílet.
To, že člověk nejde do hysterického oblouku, že nejde s dramatickým BŽÁÁÁÁÁ k zemi v srdeční zástavě.... ale vypadá "u toho" poměrně kultivovaně ("...vona ta Lída tam stála, nehla ani brvou, a jen měla hlavu pootočenou mírně do boku a a vůbec nic neříkala...a jen to sledovala....") ...bylo zapříčiněno jen tím, že si Lída v ten moment představovala v živých barvách, jak ty HERKY klesají po zásahu srážečkou k zemi. Některý zleva, některý zprava :-)
Po asi deseti minutách vet fascinovaně prohlásí: ...Tak TAKOVEJHLE POHYB jsem u 24letýho koně za celou svoji veterinární kariéru ještě neviděl"
(nyní následuje pauza, 10 minut se neděje nic, následuje reklama na prací prášek, výhodnou pujčku od komerčky, a neperlivou vodu rajec, do které sere medvěd). :D
Poté, co jsme Laverku odchytili (a to fakt jen díky jejímu osudovému zaváhání), a já prohlásila, že "teď už to bude v pohodě...doktore".... ...mi kůň rázem zalomí 3 nehty .
"... Lído... držíš jí ten pysk?" (člověk vlaje na koni, co levituje na zadních 3 metry ve vzduchu...)
"jo...doktore, držím...."
"...myslíš že se ti podaří vytáhnout jí jazyk....?" (teď už člověk kolem koně vlaje v čtyřmetrových elipsách proti směru hodinových ručiček), a všechno na couvačku.
"...nechci se podceňovat...ale ...myslím že ne...doktore..."
....
Moje máma (která toho mrazivého rána dostala funkci : "VY budete chytat jehly" :D :D), to okomentovala tak, že jestli ještě jednou dostanu debilní nápad, že "TO" uděláme na volném prostranství, protože "TO" mám přece zmáklý, dá mi vlastnoručně po čuni.
Jakože svoje děti nikdy nemlátila.
Nikdy prý není pozdě začít.