Jak jsme vařili lněné semínko
"Vy ženský jste úplně na prd!" Prohlásil kdysi ve školce čtyřletý Vojtíšek, a s velkou dávkou opovržení mrsknul panenkou do kouta.
O nějakých 16 let později mi v kuchyni opět důrazně připomenul, že ženské pokolení je naprosto k ničemu.
Bylo mi důrazně sděleno, že ať budu v životě vařit cokoli, že : "to chce chlapa" a že: "s tím si přece ženská nemůže poradit."
Tak jsem mu jednoho krásného dne s radostí přenechala celé bitevní pole. Bojový úkol spočíval v tom, naporcovat část kapra. A hlavní instrukce zněla, aby to "trošku vypadalo".
Vojta se chopil sekáčku jako pravý muž a nezapomněl mi u toho několikát zdůraznit, že "chlapská práce je přeci chlapská práce" a že "tomu my baby nikdy nemůžeme rozumět!"
"Musíš to vzít a tuhle to pořádně chytit" máchal mi sekáčkem před xichtem. "Chce to mužskou sílu, tady ženská nemá aboslutně žádnou šanci." natáhl pro kapra.
"Dej to sem" Následovala chvíle naprostého ticha, kterou prořízlo hlasité plesknutí, kdy mu maso ujelo a sekáček bouchnul naprázdno.
"Jak už jsem řekl, ženská na tohle v žádným případě nestačí."
Proslov trval po celou dobu víceméně marných pokusů, kdy Vojtík částečně rudnul, částečně fialověl, ve snaze "rozpůlit" to "zatracené" maso. Občas se ozvalo hlasité plesknutí, když část kapra spadla na podlahu. Můj pokus o námitku ihned umlčel prohlášením, že jsem "neuvěřitelná citlivka" a maso s ještě hlasitějším plesknutím vrátil zpátky na prkno.
Následovala série hekání a sténání, přesvědčivého bušení sekáčkem do prkýnka, občas proložené větou : "to opravdu chtělo chlapa".
Asi po půl hodině odstoupil od stolu a s pohledem zadostiučinění od sebe odsunul mísu i prkýnko.
Při prvním pohledu se o mě pokusily mdloby. Z misky se na mě smála zvláštní směsice kašovité hmoty, u které by člověk z dálky těžko určoval fyzikální skupenství. A z blízka ještě hůř.
Z počátečního šoku jsem se probrala asi za minutu a půl, a šlo to DOST ztěžka: "...a neměly to být řízky?" Moje tichá sarkastická poznámka ho vůbec nerozhodila: "Vy ženský jste úplně nemožný. Absolutně vám chybí jakákoli tvůrčí fantazie!"
V okamžiku, kdy jsem nevěřícně zalapala po dechu, mi přistrčil mísu až pod nos a hrdě prohlásil: "Ale z toho si nic nedělej, ještě že máte NÁS, CHLAPY."
Asi o měsíc později jsem bezradně seděla nad sáčkem lněného semínka.
"Hele, víš co, chceš poradit?" dloubal do mě loktem a tvářil se nanejvýš důležitě. "Hele, já ti s tím pomůžu..."
"Vím co dělám!" Nepříliš přesvědčivě pohlédl nejdřív na mě, a potom zpátky na hrnec. V hrnci to už nebezpečně hučelo.
"V pohodě..." prohlásil "...mám to pod kontrolou!"
V hrnci to párkrát hlasitě zapraskalo.
"Hele...a ..." nedůvěřivě jsem nakoukla nad sporák "...fakt víš, jak se to vaří?!"
Pohlédl na mě drsným a neústupným pohledem : "Vařil jsem to nejmíň stokrát!"
Při slově "vařil" se ozvala rána jako z děla a při slově "stokrát" uletěla poklička. Celou místnost zahalil načernalý kouř. Rychle jsme přiskočili k plotně a pohlédli na škvařící se a praskající hmotu uvnitř hrnce.
Vyděšeně jsem na něho pohlédla: " Vařil jsi to stokrát?!" a v hlase stopy první hysterie.
Pohlédl na mě mrazivým pohledem vraha: "Vařil jsem to TISÍCKRÁT!" A při pohledu do hrnce trošku tišeji dodal: "No...akorát jsem dneska trošku...jaksi...neodhadl množství vody..." A pohotově přiskočil ke dřezu a než jsem stačila cokoli namítnout, chrstl do útrob škvařícího-se hrnce dobrý půllitr.
Následná reakce se rovnala téměř výbuchu atomové bomby. Oba jsme s hrůzou odskočili od sporáku a potom pár hrůzných vteřin s vytřeštěnýma očima sledovali běsnění živlů na plotně. Štiplavý černý kouř zahalil pro změnu celou místnost a prskání se pomalu sklidnilo.
Omráčeně seděl na koberci ještě ve chvíli, kdy sem o něho chtěla přerazit pokličku. Moji sarkastikou poznámku, co všechno dneska ještě "jaksi nehodlá odhadnout" přešel bez komentáře a dál nevzrušeně pozoroval hrnec.
Následovala chvíle ticha.
Můj pohled samosebou taky sjel znovu k hrnci, tedy lépe řečeno k hrnci a jeho okolí, protože všechno v bezprostřední blízkosti sporáku včetně zdi, podlahy, stěn a veškerého příslušenství, bylo pokryto jakousi černou mazlavou hmotou. Černá mazlavá hmota odklapávala ze stropu a zvolna stékala po zdi a hromadila se na podlaze.
Kriticky hmátl po utěrce a pokusil se černotu otřít. Samozřemě neúspěšně.
Pokrčil rameny nad původně bílou zdí, kterou nyní zdobily impozantní rozplizlé skrvny různých velikostí, tvarů a odstínů.
"No co...důležitej je OBSAH!" Prohlásil vítěžně.
Nemusela jsem ani nahlížet do hrnce, aby mi bylo více než jasné, že o žádném "obsahu" už nemůže být ani řeč.
"No...je toho trošku míň..." připustil i on při pohledu na několikacentimetrový bublající zbyteček na dně hrnce.
Po dlouhém a úmorném snažení cosi z hrnce odškrabkal do mističky a vrazil mi to se slovy: "Dvakrát denně do krmení."
:))