postavy války
Raoul Wallenberg | ||||
Když Raoul Wallenberg dorazil v červenci 1944 do Budapešti, bylo mu dvaatřicet let. Měl působit jako druhý tajemník švédského velvyslanectví, ale ve skutečnosti měl jen jeden úkol. S pomocí finančních fondů získaných od maďarských Židů na záchranné operace se měl pokusit zabránit zavlečení co největšího počtu Židů do vyhlazovacích táborů. V té době byl děsivý mechanismus holocaustu realizovaný Wallenbergovým přímým soupeřem Adolfem Eichmannem ve svém posledním záchvěvu. Podle Simona Wiesenthala - legendárního lovce nacistických válečných zločinců - šli v druhé polovině roku 44 maďarští Židé ve vyhlazovacích táborech rovnou na smrt. Raoul Wallenberg s neslýchanou drzostí a odvahou dokázal vyrvat tisíce a tisíce Židů ze spárů smrti. Díky tomu se stal legendou, a to nejen ve státě Izrael. Právě tam, na předměstí Jeruzaléma, stojí památník obětem holocaustu Jad Vašem. Raoul Wallenberg tam na čestném místě má svůj strom, stejně jako tisíce dalších lidí nežidovského původu, kteří neváhali riskovat své životy za záchranu byť jen jednoho jediného Žida. Wallenberg zašel dokonce tak daleko, že se setkal přímo s Adolfem Eichmannem. Troufalý Švéd mu nabídl 200.000 dolarů za nákup čtyřiceti domů, které chtěl proměnit v chráněné útulky. Eichmann tehdy údajně mávl nad Wallenbergem rukou jako nad hlupákem... Od triumfu k tragédii ale nebývá daleko. Po dobytí Budapešti Rudou armádou poslali 17. ledna 1945 Rusové Wallenberga do Debrecínu. V hlavním stanu sovětské okupační zóny se měl setkat s maršálem Malinovským. Od této chvíle už Raoula Wallenberga se stoprocentní jistotou nikdo nikdy nespatřil. Je nade vší pochybnost, že ho Rusové na přímý Stalinův rozkaz zatkli a poslali do Sovětského svazu. Až do konce roku 2000 Moskva tvrdila, že Wallenberg zemřel v roce 1947 v nechvalně známém vězení NKVD Lubjanka na selhání srdeční činnosti. Díky obrovské kampani, jejímž hlavním tahounem byl Simon Wiesenthal, se ovšem postupně objevila řada poměrně věrohodných svědectví, která dokládala, že Wallenberg mohl být ještě v polovině šedesátých let naživu. Světlo do tajemného případu nevnesla ani desetiletá práce společné švédsko-ruské komise. Na povrch vyplavalo jen to, že švédská vláda neudělala dva a půl roku po Wallenbergově zadržení, tedy v letech, kdy byl ještě prokazatelně naživu, prakticky nic pro jeho propuštění. Raoul Wallenberg, druhý člověk v historii, který dostal čestné občanství Spojených států, by se 4. srpna dožil dvaadevadesáti let. |
(28.5.1892 - 21.4.1966) | |
Nejvýznamnější mezi generály Zbraní SS, dokonce mu byla Hitlerem udělena unikátní hodnost, kterou se nemohl nikdo jiný pyšnit, Generálplukovník SS. Patřil k Hitlerovým nejbližším mužům, po dlouhá léta vedl jeho osobní stráž. Narodil se v Hawangenu v Bavorsku. Bojoval v 1. Světové válce u dělostřelectva, hned po ní sloužil u Freikorps. Od roku 1923 byl členem NSDAP a od roku 1928 členem SS. V roce 1929 byl jmenován plukovníkem SS a o dva roky později se stal generálporučíkem SS. Mezitím byl zvolen za NSDAP poslancem v Říšském sněmu. V roce 1933 vytvořil první bojovou jednotku SS, Leibstandarte SS Adolf Hitler. Aktivně se zúčastnil Noci dlouhých nožů (zavražení čelných představitelů SA), za což byl povýšen na generála SS. V 2. Světové válce velel pluku, brigádě (od 1941) a později 1. divizi SS Leibstandarte SS Adolf Hitler (od 1942) na mnoha bojištích východní i západní fronty. Klíčové byly jeho účasti zejména v bitvách u Kurska v létě 1943 a v Ardennách v prosinci 1944, kde velel tankové armádě. To byl již nositelem Rytířského kříže s dubovými ratolestmi a meči a byl generálplukovníkem SS. Od února 1945 velel tankové armádě v Maďarsku, a 8. května byl zajat Americkou armádou. V norimberských procesech byl odsouzen k trestu doživotí za válečné zločiny, v roce 1955 propuštěn. Pak byl ještě odsouzen za účast v Noci dlouhých nožů, byl ale propuštěn ze zdravotních důvodů. Zemřel 21.4.1966 V Ludwigsburgu. "Za tuto pitomou, neproveditelnou operaci je odpovědný pouze jediný člověk. Ten šílenec Adolf Hitler." Generálplukovník Zbraní SS Josef "Sepp" Dietrich, o protiútoku v Normandii, červen 1944 |
(17.6.1888 - 14.5.1954) | |
Největší měrou se podílel na vývoji moderní obrněné techniky v Německé armádě. Stál u zrodu německého tankového vojska, a po velkou část 2. Světové války měl na něj velký vliv (ať už jako slavný polní velitel, či generální inspektor). Narodil se v Kulmu ve Východním Prusku v rodině generála. Dostalo se mu vojenského vzdělání a po 1. Světové válce nastoupil do nové armády Reichswehru, k motorizovaným jednotkám. Ve 2. Světové válce velel obrněným jednotkám, proslavil se v bojích v Polsku, ve Francii i v bojích v Sovětském svazu. V čele 2. tankové skupiny se dostal až k branám Moskvy, a možná by jí i dobyl, kdyby jeho nadřízení nezdrželi jeho postup o několik cenných týdnů. Po hádce s Hitlerem, byl koncem roku 1941 odvolán a vrátil se až v březnu 1943 jako generální inspektor tankových vojsk. V červenci 1944 byl, po neúspěšném atentátu na Hitlera, jmenován náčelníkem Generálního štábu. Koncem března 1945 odešel na zdravotní dovolenou a již se do služby nevrátil, 10. května se vzdal Americké armádě. Po válce nebyl souzen pro válečné zločiny, pouze v jednom případu svědčil. V roce 1947 byl propuštěn ze zajetí a 14.5.1954 zemřel ve Schweigau bei Fusen. "Nechte nás pochodovat na Moskvu, my ji dobyjeme." Generálplukovník Heinz Guderian, srpen 1941 |
(25.10.1897 - 1955) | |
Patřil ke špičkám německé výzvědné služby Abwehru, byl náčelníkem oddělení pro diverzní akce a sabotáže. Narodil se ve Vídni, po vystudování rakouské Válečné akademie v roce 1933 pracoval jako zpravodajský důstojník. Po připojení Rakouska k Německu v roce 1938 byl dobrovolně jako první rakouský voják začleněn do Wehrmachtu. Nastoupil do zpravodajské služby Abwehru, který vedl admirál Canaris. Byl svědomitý, proto byl také zanedlouho jmenován náčelníkem II.oddělení Abwehru (diverzní akce a sabotáže), kde setrval do roku 1943. Po skončení práce v Abwehru byl povýšen na plukovníka a přidělen ke 41. stíhacímu pluku, než byl v prosinci 1944 jmenován velitelem výzvědné centrály vojenského okruhu XVII (Vídeň). V lednu 1945 byl povýšen na generálmajora a o čtyři měsíce později zajat Americkou armádou. Ihned po válce byl převezen do zvláštního střediska tajné služby západních spojenců. Nebyl obžalován jako válečný zločinec, a za cenné informace, které poskytl spojencům, byl zanedlouho propuštěn. S rakouskou generálskou penzí se uchýlil do Tyrolska a ještě se mu podařilo prodat seznam agentů v západních zemích. Krátce před smrtí v roce 1955 prodal své paměti jednomu amerického nakladatelství. |
(28.5.1892 - 21.4.1966) | |
Jeden z nejvýznamnějších představitelů německé vojenské rozvědky Abwehru, pravá ruka jejího šéfa admirála Canarise. Narodil se v Essenu, po 1. Světové válce se rozhodl vstoupit do Reichwehru. V roce 1927 byl povolán do Generálního štábu, kde se rychle sblížit se zpravodajskou službou. Od roku 1936 byl náčelníkem I. oddělení (zpravodajská činnost a špionáž) Při plnění špionážních úkolů procestoval téměř celou Evropu, zejména však severské státy. Byl to přávě on, kdo se zasloužil o téměř hladký průběh obsazení Norska, na přímý rozkaz Hitlera, totiž odcestoval do Dánska aby vše vyjednal s vůdcem norských fašistů Vidkunem Quislingem. Po služebním žebříčku postupoval rychle, v roce 1940 byl plukovníkem, v roce 1943 generálmajorem. Ještě téhož roku byl zajat, když velel 208. pěší divizi Wehrmachtu na východní frontě. To již byl generálporučíkem a nositelem Rytířského kříže s dubovými ratolestmi, německého kříže ve zlatě a dalších asi dvaceti vyznamenání. Po válce byl postaven před válečný soud a odsouzen k mnohaletému trestu. V roce 1955 byl neamnestován po deseti letech v sovětském vězení předán Německé spolkové republice. Jako mnoho spolubojovníků byl ihned propuštěn a oslavován jako "opozdilý navrátilec". Jako bývalý zpravodajec dostal vysoké odškodné a generálskou penzi. Někdejší špičkový Hitlerův špión Hans Piekenbrock zemřel v Essenu v roce 1959. |
(1901 - 8.8.1944) | |
Býval charakterizován jako nejmladší a nejmenší generál. Hitler jej neuznával ( i když Stieff mnohokrát dokázal, že má vynikající organizační talent), ba co hůř, mluvíval o něm jako o "malém jedovatém trpaslíkovi". Stieff byl od roku 1938 v Generálním štábu, v říjnu 1942 byl jmenován zástupcem náčelníka OKH. Hitlera neměl rád, během války napsal své ženě mnoho dopisů popisujících jeho despekt k Hitlerově zasahování do válečných tažení, proto souhlasil že se připojí ke spiknutí, když jej oslovil plukovník von Tresckow. Z počátku byl aktivní, později odmítal opakované žádosti od plukovníka von Stauffenberg o pomoc při přípravě atentátu. Po neúspěchu atentátu, byl v noci z 20. na 21. července zatčen ve "Vlčím doupěti" a brutálně vyslýchán. Vydržel několik dní mučení a nevyzradil jména dalších spiklenců. 8. srpna 1944 byl odsouzen a stejného dne oběšen ve věznici Plotzensee. "Stydím se být Němcem! Tato menšina [SS-Einsatzgruppen] poskvrňuje jméno Německa vraždami, loupením a žhářstvím. Budou úplnou zkázou německého národa, jestli je brzo nezastavíme." Generálmajor Helmuth Stieff |
Generál George Smith Patton
Generál George Smith Patton (11.11.1885-21.12.1945) ,průkopník zavádění metod tankového válečnictví do armády Spojených států amerických a za druhé světové války jeden z nejskvělejších spojeneckých frontových velitelů, přichází na svět 11. listopadu roku 1885 v San Gabrielu v Kalifornii ve Spojených státech amerických v bohaté rodině s dlouhou vojenskou tradicí. Než-li je Patton přijat na vojenskou akademii ve West Point, navštěvuje ty nejlepší přípravné školy - jako student je ale mizerný (patrně trpí dyslexií), musí dokonce absolvovat rok výuky navíc, než v roce 1909 West Point absolvuje; poté je přidělen k jezdectvu. Patton se u jízdy uvádí jako skvělý kavalerista - v roce 1912 pak proto reprezentuje armádu a Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholmu v moderním pětiboji. V příštím roce pak Patton navštěvuje francouzskou jezdeckou školu a po návratu do Spojených států sepisuje oficiální armádní příručku pro výcvik šermu šavlí. V roce 1916 se Patton připojuje k expedici, kterou vede generál Pershing Joseph do Mexika a jejímž cílem je zatčení povstaleckého vůdce Pancho Villy. U Pershinga pak Patton zůstává jako jeho pobočník, když je v roce 1917 do Francie vyslán americký expediční sbor - v listopadu stejného roku jej Pershing, který poznává, že k překonání zákopového válčení je třeba obrněných motorových vozidel, jmenuje velitelem první oficiální americké tankové jednotky a školy pro výcvik tankových posádek v Langres. Svého prvního nasazení se Pattonova tanková brigáda dočká v září roku 1918 u Saint-Mihiel, v průběhu následující ofenzivy u Argonuu na řece Meuse je pak Patton lehce raněn - za statečnost je pak vyznamenán Záslužným vojenským křížem. Po skončení první světové války se Patton vrací do USA, stále jako velitel nově vzniklých amerických tankových sil, nesoucích nyní jméno 314. tanková brigáda. Dalších dvacet let je pak Patton zastáncem tankového boje a slouží v řadě funkcí u jezdeckých a školních jednotek. Tanková výroba je zatím silně utlumena. Její opětovný rozvoj přichází až s propuknutím druhé světové války v Evropě a s úspěchem německého blietzkriegu, kde hrají vůdčí roli tankové jednotky generála Heinze Guderiana.
V červenci roku 1940 se Patton ujímá velení 1. tankové brigády, která se do dubna roku příštího rozroste na 1. tankovou divizi. Od března do července roku 1942 pak Patton velí pouštnímu výcvikovému středisku na kalifornsko-arizonské hranici, kde pokládá základy americké tankové doktríny a vycvičí tankové jednotky. Patton se též podílí na plánování americké invaze do severní Afriky, během samotné operace pak pod velením Dwighta Eisenhowera vede západní operační svaz - v březnu roku 1943, po porážce v průsmyku Kasserine převezme pak Patton velení II. sboru americké armády a výměnou jemu podřízených důstojníků a důrazným vyžadováním disciplíny rychle přemění demoralizovanou armádu v sílu, která pak výrazně pomůže zničit jednotky afrikakorpsu generála Erwina Rommela. V červenci roku 1943 Patton, nyní již generálplukovník, velí 7. americké armádě při invazi na Sicílii. Po obsazení Sicílie se pak odehraje incident, který vzbudí značnou pozornost v médiích - Patton, známý svojí arogancí a výstředností, navštíví nemocnici, kde se léčí zranění američtí vojáci a nafackuje dvěma fyzicky zdravým vojákům, trpícím "vyčerpaností z boje", přičemž je označí za zbabělce. Z invaze do pevninské části Itálie je pak Patton raději vyloučen. V lednu roku 1944 je Patton přeložen do Anglie, kde se podílí na plánování invaze do Francie a protože je stále ještě v trestu za svůj incident na Sicílii, velí pouze jedné "papírové" jednotce, jednotce, která je zformována pouze k oklamání Němců, kteří si mají myslet, že k hlavní invazní vlně dojde v Pas de Calais a nikoliv v Normandii. Měsíc po invazi Pattonův trest končí - stává se velitelem 3. armády, v jejímž čele si upevní svoji pověst jednoho z nejvýkonnějších polních velitelů celé války - jen namátkou: 1. srpna vede průlom z mořského předmostí u Avranches a za necelé dva týdny obklíčí více než sto tisíc německých vojáků, koncem měsíce pak již dosáhne řeky Saar...
Podstatou Pattonových úspěchů jsou rychlé a šokující akce jeho tanků - žene své jednotky do útoku tak rychle, že Němci nestačí vybudovat obranné linie. Často ale postupuje rychleji než jeho zásobovací jednotky - pak jednoduše ukradne zásoby jednotkám jiným... Čas od času též Patton ignoruje rozkazy nadřízených, když útočí bez podpory záložních jednotek... V prosinci roku 1944 je Patton v oblasti kolem Metz - když ale německá vojska překvapí spojence svojí ofenzívou v Ardenách (tzv. bitva o výběžek) a ohrozí spojenecký týl, Patton skvělým manévrem otočí svá vojska o devadesát stupňů a vyráží na východ vyprostit obklíčené město Bastogne a zastavit německý postup. Z Arden pak Patton míří k Německu - 22. března roku 1945 pak jeho armády překročí u Oppenheimu řeku Rýn, v dalších týdnech pak jeho vojska obklíčí velké německé síly v Ruhrské pánvi. Poté se Patton otočí k Bavorsku a ke konci války jeho vojska pronikají i do Rakouska a Československa, kde osvobozují řadu měst včetně Plzně.
Ihned po skončení druhé světové války vyjádří Patton, který vždy říká, co si myslí, svůj názor na Sovětský svaz - prohlásí, že Spojené státy mají bojovat proti komunismu hned teď a ne až později, až k tomu budou okolnostmi přinuceni. Tento jeho postoj, společně se shovívavým postojem k bývalým nacistům, o nichž celkem správně předpokládá, že bude zapotřebí jejich umu při poválečné obnově Německa, jej stojí vzápětí velení - jeho novou funkcí se pak stává nevýznamná role guvernéra Bavorska. Dne 9. prosince roku 1945 je pak šedesátiletý Patton zraněn při automobilové nehodě u Mannheimu a 21. prosince na poúrazové komplikace v Heidelbergu umírá. Pohřben je na americkém hřbitově v Lucembursku.
Pihaty sou co ?
(Piha, 13. 5. 2008 13:37)