Musher Klub Obří skály z.s.

Stezkou vlka 2012-09-01
V letošní dogtrekařské sezóně jsme se snažili absolvovat dva longy. První Oravský jsme vzdali na cca 45. km pro popálení polštářků Arturových tlapek na asfaltu. Druhý domácí Šerák jsme již po zkušenostech z Oravy šli v podobném teple rozvážněji. Nicméně i zde jsme vzdali. Na 46. km jsme toho nechali z důvodu kulhání. Po těchto tropických trecích jsem chtěl s dogtrekkingem definitivně skončit, ale mé svědomí mi to naštěstí nedovolilo. Když jsem začínal přemýšlet o dogtrekkingu, tak jako o prvním jsem uvažoval o Stezce vlka, která se pořádá v Loučné nad Desnou. Poslední dva roky mi bohužel v tomto termínu vždy něco zabránilo v účasti. Letos se pořádal poslední ročník a tak jsem si řekl, že alespoň jednou ho musím zkusit. V práci jsem toho měl až nad hlavu, tak jsem ani o longu neuvažoval. Přihlásil jsem se na MID, který se nyní honosně nazývá doghiking. Trasa dle propozic měla být něco kolem 45km. Doufal jsem, že alespoň tento trek letos dokončíme.
Přípravy začaly již v Praze, kde jsem podrobně sledoval předpověď počasí. Konečně se na nás usmálo štěstí, když hlásili deštivo, oblačno a hlavně maximálně 20°C. V pátek večer jsem se tedy vydal na prezentaci a po ní rychle spát, abychom ráno byli oba čerství. Celou noc pršelo, ale při příjezdu na start rázem přestalo. Následovala veterinární kontrola. Po startu v 7:30 jsem udělal první fotky a vyrazil směr SKI areál Kouty. Když jsem přecházel z asfaltu na šotolinovou cestu, předběhnul mě Viktor Vlček. Tentokrát vyrazil na MID a s alaskánem. Arturovi jsem musel vysvětlit, že do kopce za nimi opravdu nepoběžíme. Pozdravili jsme je, popřáli šťastnou cestu a šli si svým tempem. Při scházení prvního kopce jsem našel spadený foťák někoho přede mnou. Podíval jsem se jakého má psa a doufal, že ho dojdu dříve než u cíle. U hotelu Musil, asi na 8. km, jsme se napojili na značku, která vedla na K1. Přifařili jsme se jedné závodnici, která si nás pamatovala i ze zimní Oravy, a šli směr Bílý sloup. Cesta byla hodně do kopce, ale tím, že jsme nešli sami, příjemně utíkala. Cestou vzhůru jsme předešli rakouské spoluzávodníky a našli holčinu, které vypadl foťák. Na K1 (16.km), kde byla živá kontrola, jsem se nadlábl vynikajícím chlebem se sádlem a s povzdechem, že už máme třetinu za sebou, jsme vyrazili směr Vřesová studánka. Celou trasu jsem perfektně znal a ani mi nevadilo, že v té mlze, která nás obklopovala, nejsou vidět ty krásné výhledy na Jeseníky, o kterých se psalo v itineráři. Z Vřesovky se šlo na Vozku. Pěšinka vypadala stejně jako loni na Šeráku - do kopce se šlo proti proudu, z kopce po proudu vody. Nebylo to ale nic hrozného a zatím jsem neměl ani mokro v botách. Z Vozky se pokračovalo směrem na Brannou. Lesní pěšinu vystřídala makadamová cesta, která měla po stranách trávu. Ideální pro šetření všech pracek. Scházelo se podél potoku Hučava do Josefové, kde jsme museli přeskočit most v opravě. V lesích zde byly patrné zbytky lesní železnice, která kdysi pravděpodobně zásobovala místní sklárnu. Z lesa jsme se dostali na Alojzovské louky a díky „zimě“, která byla, jsme si je letos konečně užili. Následoval trošku adrenalinový zážitek a to průchod ohradou, která byla plná zvědavých krav. V Arturovi se honily všechny lovecké pudy a já měl co dělat, abych ho udržel. Za ohradou jsme dle pokynu pořadatele pozdravili dřevěné sochy a pokračovali na K2. Ta byla na 31. kilometru a co bylo hlavní, byla tam hospoda, kde vařili. Pes dostal vodu a já jsem si šel na jídlo. Uvnitř jsem potkal longaře Boudičku, Aničku, Miloše a další. Po orazítkování kartičky jsem si dal jídlo, pití a poslouchal jejich zážitky z delší trasy a hlavně o bivakovacích starostech. Longařům se zde potkávala trať s Midovou a tak jsme dál pokračovali „společně“ (my minimálně 200 metrů za nimi, udržet se jich bylo nad naše síly). Ve 14 hodin jsme vyráželi na posledních šestnáct kilometrů. Bára nasadila tempo a Bonita nám k tomu stejně jako loni celou cestu štěkala. Z Branné se šlo na Františkov po asfaltové cestě, ale byla celkem mokrá a tak jsem se ani nebál o Arturovi pracky. Z Františkova nás dovedla lesní pěšina do Nových Losin a pak se stoupalo na Tři kameny. Poté už se jen seběhlo do údolí, kde byl cíl. V tuto dobu to na lesních cestách vypadalo jako na Václaváku. Předcházeli jsme hodně lidí, kteří našlapovali jako baletky nebo pajdali. Po 85 km na to měli nárok. V Bukovicích jsem využil místní znalosti a ukázal, kudy vede cesta do cíle. Ten byl vzdálen něco přes dva kilometry a dámy nenapadlo nic lepšího než začít před cílem závodit. Artur to přijal jako výzvu ke hře a tak jsme se rozběhli do cíle. Po seběhnutí kopce vedle Oázy nás čekal poslední kopeček nahoru do finiše. Jelikož už jsme byli rozběhnutí, snažili jsme vydržet až do konce. Posledních 100m Artur dokonce sprintoval, což mě mile překvapilo. Nečekal jsem, že má ještě tolik sil. Po doběhnutí jsme se napili a šli na připravovaný psí raut.
Trasu jsme urazili za 9,5 hodiny a skončili na osmém místě. Viktor Vlček v čase necelých osm hodin skončil třetí. Celkově bylo v naší kategorii DGHK 37 startujících. Myslím, že jsme klubu Obří skály neudělali ostudu. Trek to byl krásný a nikdy bych nevěřil, že z tak hnusného počasí budu mít nakonec radost. Pořadatelské zázemí a podpora byla výborná. Co je škoda? Že další ročník už se v Loučné konat nebude. Tak to byla naše letní sezóna, už aby napadlo a mohli jsme vyrazit na závody na sněhu.
Petr + Artur
Fotky: http://kolpatr.rajce.idnes.cz/Stezkou_vlka_Loucna_nad_Desnou_2012-09-01/