Minule jsme skončili koupí zámku na Smečně pro potřeby Vincentina. Tento zámek sliboval dostatek prostoru pro provozní zázemí a hlavně pak vzdušných a světlých místností pro chovance, kterých mohlo být až 140. Výhodou byl i velký přilehlý park v anglickém stylu. Po koupi zámku byla do budovy zaváděna voda, ústřední topení a elektrické osvětlení. Již po pěti měsících došlo ke kolaudaci s tím, že zbývalo jen pořídit nábytek. Následně byli převezeni chovanci  z břevnovského ústavu, což byly nevyléčitelné děti, pro které byla tato pobočka výhradně určena. Dne 26.11. 1926 byla pobočka slavnostně předána svému účelu. V zámeckém parku byly speciálně zpevněny cestičky pro lepší pohyb chorých a  salla-terrena (zimní zahrada) byla přeměněna v divadlo. Bohužel nic není tak idylické, jak se na první pohled mohlo zdát. Dětská pobočka Vincentina ve Smečně umožnila rozšířit kapacity ústavu, nicméně jednalo se o projekt megalomanský a jakkoli byla jeho realizace zdařilá, tak přesáhla možnosti Vincentina a na dlouhou dobu uvrhla ústav do hlubokých finančních obtíží. Nicméně ani finanční problémy se téměř nikdy nepromítly do konečné péče o chovance. Ta si držela velmi vysoký standard a nikterak nepřizpůsobovala svůj charakter aktuální finanční situaci ústavu.

A nyní něco obecně o chovancích Vincentina. Na začátku byla vždy žádost o přijetí. Žádosti vždy několikanásobně převyšovaly kapacitní možnosti. Největší šanci na přijetí měly pochopitelně případy nejzávažnější, ať již fyzicky či sociálně, dále ale shodně i ty, u nichž byl připojen příslib budoucího finančního spolupodílení se na pokrývání vlastních životních nákladů. Naopak menší naději na přijetí měli  lidé postiženi mentálně, směřovaní následně k jiným, specializovaným ústavům. V případě přijetí do ústavu byla nově příchozímu garantována péče až do jeho posledních dnů. A jak trávili děti svůj čas v ústavu? Pro nejmenší děti fungovala v ústavu škola, na první pohled ničím se nelišící od té běžné. Dále chovancům Vincentinum umožňovalo, vyjma těch nejmenších, aktivně se zapojit do potřebných prací. Někteří dospělí muži prováděli nutné opravy domu či přilehlých pozemků, jiní drobné opravy nářadí, budíků atd. Dívky se zase učily nejčastěji šít, vyšívat a háčkovat. Dohromady se pak zapojovali do nutné práce administrativní, tzn. balení a expedice vincentinských tisků a vyřizování méně závažných dopisů, do sezónních prací na zahradě nebo do výroby malých dekorativních předmětů nebo hraček, které se pak nabízely k prodeji např. na poutích. Zbývající čas pak trávili každý dle svého. V teplých měsících v parku, o samotě s knihou a ti talentovaní např. malováním, hraním na hudební nástroje či v dramatickém kroužku.

Kromě chovanců bych rád zmínil ty, které se o ně staraly. Byly to sestry boromejky, které byly hlavním tahounem jeho fungování, jakýmsi jeho organizačním srdcem. Pečovaly o chovance, vedly školní výuku, sjednávaly nutné zásoby, vyřizovaly administrativu a kontakt s dobrodinci nebo vyřizovaly  pro nemocné mnoho zajímavých aktivit. V čele komunity sester stála jejich představená, kterými v průběhu více jak 50 let byly dvě ženy, a to sestra Antoinetta, roz. hr. Olga Chotková a po její smrti v r. 1934 sestra Hortensie Urbancová. Jen pro zajímavost uvedu, že Olga Chotková byla sestřenicí Sofie Marie Chotkové, která byla manželkou následníka trůnu Františka Fedinanda d´Este. Já bych se však zmínil blíže pouze o Hortensii Urbancové, která byla představenou na Smečně. Tato se narodila v r. 1873 v Kostelním Vydří u Dačic na Moravě. Již v 15 letech vstoupila do kongregace Mil. sester sv. Karla Boromejského, aby svůj život obětovala Bohu a práci pro potřebné, zejména pak nevyléčitelně nemocné. Krátce působila v místecké a českobudějovické nemocnici a v r. 1900 jako mladičká nastoupila do ústavu Vincentina a určena byla za spolupracovnici prvé matce představené sestře Antoinettě. S tou vedla břevnovské Vincentinum, než se přestěhovala r. 1926 spolu nevyléčitelně nemocnými dětmi do nové pobočky ve Smečně, kde se stala místní představenou. Stejně jako Antoinetta i ona byla ztělesněním tolerance a snahy po vytvoření co nejlepších podmínek pro své svěřence. Na Smečně stejně jako na Břevnově dále působil duchovní správce, který mírnil utrpení tělesná a duševní a všemi silami pracoval pro povznesení a rozkvět ústavu. Tímto duchovním správce na Smečně byl arcibiskupský notář P. Antonín Böhm. Dále bych rád zmínil správce smečenské pobočky, který byl posledních sedm set svého života i jednatelem kuratoria. Tímto mužem byl Stanislav Libánský viz fotografická příloha. Ten na své pozici pracoval od svého příchodu do ústavu r. 1926 až do r. 1948, kdy podlehl rakovině. Pokud zavítáte na smečenský hřbitov, můžete se zastavit u jeho hrobu, jako jsem to udělal já.

Za zmínku stojí i financování Vincentina. Do r. 1918 byl provoz financován zejména z příspěvků vysoké šlechty. Po vzniku samostatného Československa se musely hledat jiné finanční zdroje, neboť podpora šlechty, doposud stabilní a velkorysá, počala v nových nepříznivých poměrech upadat.  Dokonce se v důsledku nedostatku podpory ze strany šlechty uvažovalo o uzavření ústavu. Poválečné zdražování se projevilo v nákladech na jednoho chovance. Jestliže v r. 1918 byly náklady na chovance a den 3,04 Kč, pak za dva roky to již bylo 6,58 Kč. V nových podmínkách získával ústav prostředky nejenom z finančních příspěvků příznivců, ale i z pořádání věcné loterie, výtěžku z vlastního hospodaření a zahrady, podpory státu nebo obce a zejména z vydávání vlastních tisků. Základními dvěma tisky byl časopis, který vycházel každé dva měsíce a kalendář, který vycházel jednou ročně. Jejich základ tvořily nejrozmanitější povídky, příběhy z historie, texty s tématikou náboženskou či texty pojednávající o zajímavých turistických cílech. Samozřejmě nechyběly zprávy ze samotného Vincentina. Dále vycházely vánoční či velikonoční pohlednice. 

Na závěr bych se chtěl zmínit o době válečné a poválečné, neboť během okupace byla smečenská pobočka Vincentina zvláště ohrožena. Tato svým vybavením a polohou velmi lákala okupanty. Jen náhodou se nerealizovaly návrhy využití budovy pro účely NSDAP, letní tábor Hitlerjugend či vojenský lazaret. Objekt byl nakonec vyhlédnut německým velitelstvím za záložní místo pro lazaret v případě náletu na nedaleké Kladno, a jelikož ho nikdy nemuselo být využito, Smečno 2. světovou válku bez újmy přežilo. Po skončení války započal boj pracovníků ústavu za chovance německé národnosti, kteří na základě dekretu prezidenta republiky pozbyli československé státní občanství. Přes veškerou snahu se nakonec odsun týkal i dvou dětí (chlapců r. 1934 a 1932 a jedné osmnáctileté dívky). Co však nerealizovali okupanti, bylo realizováno  po r. 1948. Na pořad dne přišlo stěhování, a to konkrétně dětské odbočky Vincentina ve Smečně, neboť budova zámku, ve kterém doposavad sídlila, byla vybrána pro jiné, státu prospěšnější účely. Jako náhradní domov byla pro smečenské děti vybrána budova zrušeného kláštera v téměř čtyři sta kilometrů vzdáleném Bruntále ve Slezsku.  Speciálně vypravený vlak ze Smečna, čítající téměř 30 vagónů, pojal uprostřed srpna r. 1950 bezmála tři sta chovanců, milosrdné sestry, další personál, inventář i na Smečně chovaná zvířata, a za asistence sester Červeného kříže a dalších zdravotníků se vydal na noční cestu.

Všem zájemcům o historii Vincentina doporučuji volně dostupnou bakalářskou práci na internetu s názvem Dějiny domu milosrdenství Vincentinum v Praze - Břevnově, kterou moc pěkně napsala studentka Univerzity Karlovy, Pedagogické fakulty, Kristýna Ambrožová v r. 2011. Za pozornost stojí i dostupná historie Vincentina na webových stránkách http://www.vincentinum.cz/ viz článek „120 let Vincentina aneb z Prahy do Šternberka“. V tomto týdnu se mi podařilo získat brožuru s názvem Jubilejní památník domu milosrdenství Vincentinum 1889 – 1939, která obsahuje kromě textu i  zajímavé fotografie a grafy, z nichž některé přikládám jako přílohu článku.

Martin Dušák