V pořadí druhý dům, který  bych chtěl představit, se nachází rovněž ve spodní části náměstí ve směru na Slaný, nese označení čp. 26 a současnými majiteli domu jsou sourozenci Iveta Ječmenová a Jiří Kraus. V přízemí domu je od r. 1991 prodejna ovoce, zeleniny a květin. Předtím zde byla od r. 1956 prodejna Kovomatu. Nejstarší dochovaný zápis je z r. 1594, kdy dům koupil Fridrich Tkadlec za 71 kop míšenských. Opět nebudu uvádět další vlastníky v průběhu několika staletí.

Samotný dům je jednopatrový, dvoukřídlý se sedlovou střechou s hřebenem rovnoběžným s průčelím. V přízemí má vlevo krám a vpravo je průjezd. V patře má dvě velká okna a po stranách oken a mezi nimi je obklad z hnědých kachlíků. Hnědé kachlíky jsou rovněž po stranách průjezdu. Dům má břízolitovou fasádu. Pokud bychom nahlédli do katastrální mapy  z r. 1841 viz příloha, tak bychom zjistili, že zděné stavení mělo odlišný půdorys. Klasicistní objekt byl poprvé přestavěn dle stavebního archivu v r. 1869 viz dochované výkresy, na kterých je vidět uspořádání jednotlivých místností v době přestavby. V přízemí byla sednice, úzký krám,  chodba a v zadní části do zahrady dílna. Průjezd byl nezastřešený. V prvním patře byly do náměstí dvě sednice, předsíň, chodba a v zadní části do zahrady byla prostorná komora. Jako majitel domu je uváděn  zámečnický mistr Jan Balásek, který dostal pokutu 5 zlatých za nedodržení stavebního bezpečí při přístavbě patra bez stavebního povolení. V té době se prováděla přístavba střechy přes průjezd k čp. 27. V r. 1938 bylo provedeno rozšíření krámu o výkladní skříně do náměstí, dále byla probourána okna do náměstí, která byla širší oproti původním a rovněž byla provedena pavlač o šíři 1,2 m. Ve zdivu bychom snad mohli najít fragmenty původního stavení.   

A když jsme si představili dům z hlediska stavebního, pojďme si něco říct o jeho obyvatelích, kteří zde kdysi žili. Bohužel mám k dispozici pouze údaje ze sčítání lidu před 2. světovou válkou, a proto uvítám jakékoli další doplňující informace do r. 1989.

Dle sčítání lidu z r. 1880 se v domě nacházelo šest bytů, v nichž žilo dohromady 31 lidí! Při takovém obsazení jednoho domu se nelze divit, že i když mělo Smečno v r. 1880 jenom 165 domů, tak ve městě žilo 1547 obyvatel. Naproti tomu se již v r. 2001 uvádí 432 domů, v nichž žilo 1770 obyvatel. Já jen připomenu jednotlivé majitele bytů v r. 1880 a třeba mezi nimi najdete své předky. Byl to mistr sedlářství Karel Beránek, polní hospodář Václav Malina, tesařský pomocník Antonín Manda, horník Teodor Šouta, zedník Antonín Vlach a Anna Balásková.

V roce 1890 se v domě nachází již jen čtyři byty, v nichž žilo 26 lidí. Byli to horníci, nádeníci, zemědělští pomocníci se svými rodinami. Dle seznamu majitelů domů ve Smečně z r. 1905, je u domu čp. 26 uváděn jako vlastníkem František Svoboda a v závorce je dále uváděna Dvořáková Barbora. V r. 1910 je obdobná situace jako v r. 1890. V domě jsou i nadále čtyři byty, v nichž žilo 27 lidí.  Vlastníkem domu je Václav Svoboda.

Tentýž vlastník domu je uváděn i v r. 1921 při sčítání lidu. V domě se již nachází pouze dva byty. V jednom bytě bydlí Václav Svoboda s manželkou a dvěma dětmi a dále se svým švagrem Janem Váchou. Ve druhém bytě bydlí Antonín Valta se svou manželkou. Celkem dům obývá pouze 7 lidí. Václav Svoboda je uváděn jako vlastník obchodu se smíšeným zbožím a v době sčítání mu je 63 let. Pocházel z obce Radnice u Rokycan a do Smečna zřejmě přišel s rodiči, neboť ani jeho žena Marie nepocházela ze Smečna a jeho okolí. Antonín Valta pracoval u Československých státních drah jako podúředník. Jak vypadal obchod se smíšeným zbožím Václava Svobody, si můžeme prohlédnout na dochované fotografii, která není datovaná, ale odhaduji ji z období r. 1910 – 1925. Možná muž, který stojí ve vstupních dveřích do ochodu a kouří fajfku, je sám majitel obchodu Václav Svoboda. Je to nejstarší dochovaná fotografie, na níž je zachycen dům čp. 26.

Před 2. světovou válkou v r. 1937 zakoupil dům Antonín Jech ze Slaného, který předtím od r. 1927 do r. 1935 prodával oděvy ve Slaném na hlavní třídě. Tento obchodník v domě otevřel v r. 1938 Módní dům, který však musel být za 2. světové války zrušen. Od Jirky Krause mám informaci, že to bylo z důvodu toho, že jiný obchodník s oděvy a látkovým zbožím ve Smečně jménem Puchýř „prskal“ na konkurenci. Naštěstí se nám z té doby dochovaly různé účty, reklamní materiály a dokonce i dobová fotografie, na které je zachycena prodejna, před níž stojí i její majitel p. Antonín Jech se svou rodinou. Když se podívám na fotografii, na které je zachycen p. Antonín Jech s manželkou a dcerou, tak je hned znát, čím se tento muž živil, neboť má na sobě perfektně sedící oblek a naleštěné lakované boty.   Antonín Jech umírá v r. 1964 ve věku 67 let a v r. 1965 je zmiňována jako majitelka domu jeho dcera Věra Krausová.

Od paní Evy Ničové jsem v poznámkách dohledal, že by se mělo v domě nacházet od r. 1955 papírnictví, ve kterém prodával p. Zvědínek z čp. 7. Od r. 1956 měla být dle Jirky Krause v přízemí  domu zřízena prodejna Kovomatu, která měla sklad v domě čp. 29 v bývalé pekárně.  Otázkou zůstává, zda byly v domě současně dva krámy nebo jen jeden. Možná si někdo vzpomene, co se zde od padesátých let až do sametové revoluce prodávalo. Na jedné fotografii od Jirky Krause je jeho teta Iveta Ječmenová, jak vystupuje z auta a v pozadí je na fasádě domu vývěsní štít s označením „železářství“. A jak už bylo uvedeno v úvodu, tak od 2. července r. 1991 od 8.00 hodin ráno byla slavnostně otevřena prodejna OVOCE – ZELENINA – KVĚTINY. Za pultem stála Iveta Ječmenová (vnučka Antonína Jecha) a její rodiče Antonín a Věra Krausovi. Při otevření prodejny stála fronta až na roh Přelícké ulice. Prodejna je zde dosud, takže příští rok tomu již bude třicet let od slavnostního otevření.

Na závěr bych chtěl poděkovat za poskytnuté dobové fotografie a listiny, které mám od Jirky Krause. Jestliže se dost často setkávám s tím, že se lidé lehkovážně zbavují historických dokumentů či rodinných fotografií, tak v jejich rodině je patrné, že si svých předků váží. V opačném případě bychom neměli tak velké množství obrazového materiálu. Co mě však mrzí je, že jsem se z přeškrtaných poznámek nedočetl, jak to je se strašením v domě. Někde mají Bílou paní, a proč bychom nemohli mít i my ve Smečně nějaké to strašidlo. Jinak se omlouvám, že jsem neuveřejnil tu pasáž, jak p. Antonín Kraus chytil zlodějku, ale znáte to. Za chvilku by se po městě povídalo, že to byla ta či ona, a to by mohlo dělat zlou krev.

Martin Dušák