Kdy a kde začalo holubářství
KDE A KDY ZAČALO HOLUBÁŘSTVÍ ?
Historie vztahu člověk – holub má hluboké kořeny již v kulturních počátcích lidské civilizace. Tento vztah zkoumají v současnosti i někteří přírodovědci, biologové a i významní holubářští publicisté. Holub vždy patřil k nejoblíbenějším domestikovaným ptákům a své výjimečné postavení si udržel tisíce let. Sehrál i vynikající úlohu jako náboženský, kulturní, etologický a mírový symbol a jeho životní projevy jsou často přirovnávány k životním projevům lidí. Stal se souputníkem lidské civilizace a je zřejmé, že si toto své výjimečné postavení i nadále udrží.
I v současnosti překvapuje, že v naší převážně ateistické společnosti jsou např. bílí holubi vyhledáváni novomanžely pro zkrášlení a podtržení významu svatebního obřadu . V pozadí této „ nové módy „ se skrývá jak prastarý náboženský duchovní podtext , tak i symbol manželské věrnosti a lásky, které jsou snad i v dnešní době opětovně hledány.
Fascinující a bohatá přítomnost holubů v blízkosti lidí v zaniklých a i v současných kulturách dokládá výjimečné postavení tohoto ptáka. V současnosti to ale již nejsou jen holubi využívající výhodnost lidských sídel pro snazší možnosti obživy a
„ ubytování „ ( městští zdivočelí holubi, původní příbuzní holuba skalního nazývaní vědci v Německu Strassentauben ) , ale také velké množství starých a nových holubích plemen sloužících chovatelským cílům a k potěše člověka, jejichž počet přesahuje v současnosti již číslo 1000 v nepřeberném množství barevných a kresebných rázů..
Z období ve třetím až čtvrtém tisíciletí před Kristem se zachovaly první stopy o přítomnosti holubů v tehdejších kulturách a od těch dob začala dlouhá cesta holubů jako společníků lidí trvající téměř 6000 let. Již tehdy se holub stal kultovním ptákem Blízkého východu, což pokračovalo i v židovské, řecké a později i v etruské a římské společnosti. Významnou roli sehrál holubi v začátcích křesťanství jako symbol Svatého ducha. V arabském a indickém prostoru se stal součástí tamní kultury.
Evropa se seznámila s kulturními plemeny holubů se značným zpožděním, poprvé zřejmě v dobách řecké a římské civilizace. První holubi byli dovezeni dokonce až na britské ostrovy římskými legiemi ( Wackernagel ). Šíření holubů do Evropy pokračovalo ve středověku současně se vznikem suchozemských i vodních obchodních cest. Významnou roli sehráli zejména východní kupci nacházející v evropských městech dobré odbytiště svého zboží a mořeplavci přivážející do evropských přístavů vzácné zboží a také holuby. Holandští, španělští, angličtí a italští
námořníci dováželi první vzácná plemena holubů do Evropy. Doklady potvrzující tuto skutečnost vytvářeli i někteří malíři, zejména holandští, kteří nám zanechali dnes již velmi vzácné krásné obrazy např. vysokonohých velkých voláčů a také někteří nejstarší evropští holubářští autoři.
Do italského Livorna se dostali po moři první předchůdci dnešních slepičáků
( nevíme ale odkud ). Po obchodních suchozemských východních a jižních cestách přibyli do Evropy první rejdiči, bubláci a některá plemena ze skupiny barevných. Také expanze Osmanské říše s největší pravděpodobností podpořila příchod rejdičů do Evropy. Zpočátku byl v Evropě zájem o holuby jen jako o lahůdkovou potravinu. Až s nástupem renesance si Evropané uvědomili krásu holubů v dobách zhruba před 250 - 300 lety, ojediněle i dříve, a to byl vlastně počátek dnešního evropského cílevědomého chovatelství holubů. V těch časech započalo šlechtění nových evropských plemen holubů, které neustalo až do současnosti. Některá stará plemena zanikala , ale vznikala řada plemen nových. Musíme si uvědomit, že naše „nová „ evropská plemena holubů , která můžeme již dnes nazvat klasickými a dlouhodobě v Evropě oblíbenými, mají své prapůvodní kořeny ve starých holubářských centrech ležících daleko od Evropy. Domnívám se, že by bylo velmi zajímavé vypracovat genealogii současných „ evropských „ plemen , kterou sice částečně nalezneme nebo můžeme rekonstruovat i podle některých starých a i novějších evropských holubářských autorů, ale neznáme ji u všech. Neznámý je především prapůvod voláčů a některých dalších vzácnějších plemen v současnosti považovaných za
„ evropský produkt „. Při objasňování původu a vzájemné příbuznosti plemen použitých pro vznik plemen nových by mohl pomoci i genetický výzkum, který se bohužel v našem současném holubářství zaměřuje jen na genetiku barev a kreseb holubů, která je jakousi novou módou vzniklou v USA ( díky prof. Hollanderovi ), ale opomíjí další závažné genetické záležitosti související s typologií a celkovým exteriérem plemen, etologií , původem a vzájemnou příbuzností plemen, konstitucí, odolností a zdravím holubů.
Ve třetím tisíciletí před Kristem započala fascinující cesta holubů z tehdejšího kulturního světa do sousedních a i velmi vzdálených oblastí. První zprávy o domestikovaných holubech jsou ze Sumeru a Babylonie, odkud se rozšiřovali do dalších kultur , ve kterých holubi vzbudili podobný náboženský, kulturní a i chovatelský zájem, který lze doložit díky některým archeologickým nálezům a vzácným literárním pramenům z nejstarších oblastí jejich prvního známého výskytu.
Je známo, že i Darwin se rovněž zabýval holuby. Jeho teorie o tom, že základním hybatelem vývoje druhů byl přírodní výběr, je hypotézou, která má i dnes své odpůrce – kreacionisty ( stavějící na tom, že život – včetně druhů povstal tak, jak uvádí Bible ), která vede k vážným sporům mezi nimi a darwinisty. Je zajímavé, že Darwin využíval i znalostí běžných holubářů, bez jejichž jedinečných postřehů a poskytnutého „ holubího materiálu „ by nemohl některé své poznatky získat.
Stojíme také před otázkou, zda je stoprocentně jisté, že holub skalní byl jediným prapůvodcem holuba domácího. Chybí nám zřejmé důkazy o mezičláncích vývoje holubů a jejich plemen, resp. o starých nebo nově vznikajících přechodných plemenech holubů, která umožnila cestu k dnešním kulturním plemenům a která zapříčinila současnou obrovskou tvarovou, barevnou a kresebnou variabilitu. Jak je možné, že z původního holuba skalního vyskytujícího se jen v modrém černopruhém rázu vznikla plemena se zcela jinými tvary, v jiných pigmentacích a kresbách podstatně se odlišujících od holuba s původním jednoduchým „ polním“ typem ? Ale ani holub skalní se v počátcích a i později nevyskytoval jen v jediném „ provedení „. První holub skalní se vyvíjel pravděpodobně již před miliónem let ( Wackernagel ) v jižní Asii, zejména v prostoru dnešní Indie. Odtud kolonizoval jižní a také západní Evropu a severní Afriku. Jeho výskyt v těchto regionech dokazují kosterní nálezy z těchto oblastí.
Současní „ divocí „ modří černopruzí holubi skalní jsou zřejmě i poslední formou jejich vývoje, která se vyskytovala i v minulém tisíciletí. Tato forma vznikala z řady poddruhů, mezi kterými byly zjevné rozdíly jak ve velikosti těla, tak i v tónu zbarvení a ve tvaru zobáku. Rozdíly v původních holubech skalních závisely na klimatologických podmínkách, na podmínkách prostředí nových oblastí jejich výskytu a také na možných zdrojích potravy. Etologické a fyziologické znaky skalních holubů se v řadě ukazatelů podobaly dnešním holubům domácím, což dokazují podrobné výzkumy biologů.
Jak ale vznikaly nové barevné rázy, jejichž pigmentace byla vzájemně zcela
odlišná ? Byly to jen mutace ? Také si položme otázku, zda je darwinismus koncem poznatků o biologickém vývoji druhů. Nepřijdou nové teorie využívající zejména znalostí genetiky a jejich možném dopadu na naše současné názory ?
Dlouho se uvádí, že holub skalní je prapředkem všech současných plemen domácích holubů. K původu domácích holubů se píše již v l8. století ( 1772 Buffon ), že tehdejší plemena holubů se vyskytovala již se znaky velmi vzdálenými od holuba skalního, např. silně opeřené nohy , velikostně – viz holuba římana, barevně a pod. Ke změnám lišícími se od původního holuba skalního dopomohly podle Darwina i vzájemné rozdíly mezi holuby skalními – které nazval geografickými poddruhy
( Darwin 1859, str. 46 – 55 ). Podle současných biologů se holub skalní vyskytoval již dávno, např. podle Wackernagela v počtu 8 až 14 poddruhů, které se vzájemně lišily v tónech barevnosti peří, velikosti těla a tvaru zobáku. Šíření skalních holubů a jejich podoba závisely zřejmě i na vnějších podmínkách v jednotlivých nových oblastech jejich výskytu, který sahal až do severských evropských zemí, na Sibiř a do Asie. Pravděpodobně vnější prostředí nových geografických míst výskytu ovlivňovalo morfologické změny skalních holubů pokud jde o jejich podobu a také fyziologii.
Archeologické nálezy dokazují, že již před 300000 roky se objevili na Blízkém východu ( Palestina , Jordánsko ).
Jak uvádí literatura, můžeme nalézt první zprávy o holubech z prostoru mezi Eufratem a Tigrisem, kde v podstatě začala nejstarší známá kulturní historie lidstva.
Již 5000 let před Kristem zde položili Sumerové její základy . Odtud také pochází
první zmínka o holubech zachovaná na hliněné destičce v básni o Dilmunu
( S. N. Kramer – Historie začíná v Sumeru 1964 ) . Také zprávy ze staré Babylonie
dokládají oblibu ptáků včetně holubů v tomto regionu. První tamní holubníky pochází
z let mezi roky 2334 a 2279 před Kristem . Zde také docházelo k prvnímu křížení
holubů ( Salonen 1973 ). Z regionu dnešního Iráku pochází nejstarší známé
zobrazení holuba z doby 4000 let před Kristem.
Zprávy o holubech nalézají archeologové a i biologové také v Egyptě. Podle
Wackernagela sehrály zde také hrdličky ( Turteltaube ) podobnou roli stejně jako
divoká a také domestikovaná forma holuba domácího. Tyto poznatky pochází
z hrobu Phahotepa v Sakkaře z roku 2380 před Kristem. Ve staroegyptských
časech byli holubi také kultovními ptáky. Podle Darwina ( 0 původu druhů )
se chovali holubi podle nejstarších zpráv již v dobách páté egyptské dynastie, t.j.
3000 let před Kristem. Holubi byli tehdy především lahůdkovou potravinou ( Darwin
1859 , str. 53-54 ). Tyto skutečnosti potvrzuje nejstarší 5000 let starý nález z hrobu
v Sakaře.
I další nálezy z egyptských hrobů z mladších dob potvrzují častý výskyt pozůstatků
holubů . V Egyptě byli holubi zpočátku „ hospodářskými „ ptáky . V těch dobách se
v této oblasti, podle zachované římské mozaiky, stavěly holubí domy podobné
dnešním .
Z Izraele pochází staré zprávy o tamním holubářství již z dob ze 16. století před
Kristem. Zde byly holubníky budovány především na střechách domů. Flavius
Josephus popisuje (74 – 79 před Kristem ) výskyt mnoha věží s holuby v zahradách
Herodese . V dobách před téměř 250 lety před Kristem byl chov holubů v Izraeli
velmi rozšířený. Také tam představovali holubi potravinovou delikatesu.
Z dob starého Izraele se zachovala řada zpráv o holubech ( popisuje Zedler 1744 a
další ). Již v dobách Herodesa se zde vyskytovali bílí holubi, kteří přišli
pravděpodobně z Babylonie přes Syrii do Palestiny. Podle Psalma se již vyskytovali
stříbrní, mědění a zlatí holubi. Podle několika autorů vznikaly v tomto prostoru nové
barevné a kresebné rázy. Již tehdy vznikl v Israeli „ holubí „ sport – vysokoletců a
dalších rejdičů.
Ve starém Řecku byl značný zájem o holuby skalní. Zmínku o nich lze nalézt i u
Homera ( Odysea ).Z této oblasti pochází zřejmě i první zpráva o kudrnáčích ( Hos ).
Do Řecka přišli holubi již ve 2. tisíciletí před Kristem z Kypru, Kréty a Mykén.
O holubech v Řecku najdeme zmínky i u Sokrata, Platona, Bassusa, Aristotela a
jiných. První bílí holubi sem přišli také z Persie. Písemné zprávy vztahující se
k minulosti holubů v řecké oblasti pochází již z r. 2000 před Kristem. Vzácné
archeologické nálezy související s holuby dokládají jejich oblibu v dobách starého
Řecka.
Od Řeků převzali „holubářství“ i Římané. Spolu s nimi jakožto dobyvateli se holubi
dále rozšiřovali do nových oblastí. Holubi byli již tehdy využíváni jako poslové. Varro
popisuje tři domestikovaná plemena holubů v té době vniklá křížením domácích
holubů a holubů skalních. V tamních „ holubích domech „ se chovalo až 5000
holubů, především polařů v řadě barevných rázů, včetně bílých a černých.
V Pompejích se zachovaly i římské holubníky z 1. století a mozaika znázorňující
předchůdce dnešních holubů římanů. Podle Varra stálo tehdy zřízení holubího
domu v Římě 100000 sesterciů. Dobrý chovný pár holubů stál 200 až 1000
sesterciů. ( Podle dnešní hodnoty to bylo až 250 Euro ). Zajímavá jsou stará
zobrazení tehdejších holubů : např. z 2. poloviny 2. století n.l. připomínají
dnešního holuba hýla a holuba libanonského. Již tehdy se holubáři zajímali o
chovatelské metody. Wackernagel podrobně popisuje tehdejší holuby –poslíky,
takže v těchto dobách již zřejmě začínalo poštovní holubářství . Z římské
oblasti se holubi dále rozšiřovali do zemí ležících severně od Alp.
Řada dokumentů a archeologických nálezů popisuje i holubářství u Etrusků.
Nejvíce dokumentů z minulosti světového holubářství ve shora popisovaných
kulturách patří do oblasti duchovní, náboženské a kulturní, což byla zřejmě po
dlouhá staletí jedna z nejvýznamnějších rolí holubů, kterou představovali ve vztahu
k člověku.
Zajímavé informace z indického kulturního prostoru popisuje emeritní šéfredaktor
německého chovatelského časopisu Geflügel-Börse Christian Reichenbach, který
uvádí, že Velkovezír ( mogul ) Akbar ( 1542 – 1605 ) choval mimo 5000 – 6000
slonů a koní také holuby. Tehdy je získával jako dary od obchodníků s holuby.
V jeho rezidenci bylo chováno více než 20000 holubů.
Reichenbach uvádí i názvy plemen a barevných rázů z uvedené doby a převádí je
do dnešní terminologie. Je zřejmé, že již tehdy byli holubi chování téměř ve všech
známých pigmentacích. Informace sdělené CH. Reichenbachem by vyžadovaly
analýzu a samostatnou studii.
Podle závěrů některých biologů se udrží holubi v naší současné civilizaci i
v budoucnosti. Můžeme se těšit z toho, že holubi se stali nejen chovatelskou
zájmovou činností, ale že, jak dokládají historické prameny a poznatky vědců, byli,
jsou a zřejmě i nadále budou naším stálým souputníkem, protože se naučili díky své
inteligenci, adaptabilitě a schopnostem trvale přežívat i ve velkých sídelních
aglomeracích.
Svou krásou jsou předmětem trvalého zájmu chovatelů. Holubi zaujali vědce z řady
oborů - sociologie, historie, dějin náboženství, umění a biologie a bylo o nich
napsáno mnoho studií. Nejsou tedy jen bezvýznamnými ptáky a zasloužili se
jakožto objekt pozorování vědců o vznik speciálního interdisciplinárního oboru.
S použitím zahraniční literatury
M. Petrovský 24. 7. 2010.