Jdi na obsah Jdi na menu
 


45. Verše z TaNaChu v křesťanských evengeliích

perek_mh.jpg

 

Musím vznést následující námitku vůči křesťanskému náboženství.
Pokud naši křesťanští bratři touží oddělit pravdu od klamu, měli by analyzovat verše z TaNaChu citované v křesťanském Zákoně, a ověřit zda jsou skutečně použitelné pro daný křesťanský text či ne.
Několika příklady dokážeme, že citace v křesťanském Zákoně není možné považovat za spolehlivé, přesvědčivé a uspokojivé.
Kdo někdy četl prohlášení proroků, musí uznat, že nikdy neměli v úmyslu měnit, zavrhnout nebo zříci se víry Izraele.
Mimo to autoři křesťanského Zákona občas komolí a mění smysl původního textu.
Chybují dokonce i v případě historických událostí, které nemají co do činění s proroctvím a jeho naplněním, zpochybňují tak svou vlastní víru a své znalosti Písma Svatého.
Tyto nesrovnalosti budeme analyzovat v druhé části této práce, nyní se dotkneme problému pouze okrajově.
 
Matouš ve své knize ve verši 1:8 říká - Jóram zplodil Uziáše.
 
To ale v TaNaChu nikde nenajdeme.
 
V První knize Kronik ve verši 3:11 najdeme následující rodokmen - jeho syn Jóram, jeho syn Achazjáš, jeho syn Jóaš.
 
Jako otec Jótamův je v křesťanské knize Matouš namísto Azarjáše uveden Uziáš, který není zmíněn nikde v Písmu Svatém, a zároveň jsou v křesťanském Zákonu vynechány tři generace - Achazjáš, Joáš a Amasjáš.
 
Vynechání generací není způsobeno nějakým náhodným přehlédnutím, je záměrné, cílem je snížit počet generací (v Ježíšově rodokmenu), tak aby odpovídal počtu generací od Abraháma k Davidovi, tedy aby se všechny tři části rodokmenu skládaly ze čtrnácti generací.
 
Také doplnění generací do části rodokmenu z doby od babylónského zajetí k Ježíšovi, tak aby jich bylo čtrnáct, je záměrné, doplnění generací má vytvořit dojem, že Ježíšův rodokmen, tvořený třemi čtrnáctigeneračními částmi, je záměrem Všemohoucího.
 
Stejné pochybný je i Matoušův příběh o tom, že se Ježíš narodil panně, účelem je vyvolat dojem, že došlo k naplnění slov Izajášova proroctví obsaženého ve verši 7:14 -
 
Hle, dívka (podle Vulgáty panna) počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).
 
Jakou souvislost má narození Ježíše s Izajášovým výrokem určeným králi Achazovi, který ho měl zbavit strachu ze dvou nepřátelských králů obléhajících Jeruzalém?
Jak by mohl být Achaz utěšen a zbaven strachu, kdyby mu prorok jako důkaz svého Božího poslání dal znamení, které by bylo viditelné až více než čtyři století po jeho smrti?
 
Objektivní analýza celého úryvku z knihy Izajáš bude k dispozici v následující části této práce.
Obdobný rozpor mezi Písmem Svatým a křesťanským Zákonem lze najít ve verších 2:14 a 15 v křesťanské knize Matouš -
 
On (Josef) tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: Z Egypta jsem povolal svého syna.
 
Evangelista má na mysli proroka Ozeáše, ten ale ve skutečnosti ve verši 11:1 říká -
 
Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta.
 
Naplnění proroctví nebylo odloženo do doby Ježíše, ale bylo naplněno v době Mojžíše, kdo mu Bůh řekl, jak je psáno ve verši 4:22 a 23 v Druhé knize Mojžíšově -
 
Potom faraónovi řekneš: Toto praví Věčný: Izrael je můj prvorozený syn.
 
A také - Propusť mého syna, aby mi sloužil.
Vysvětlení proč se evangelium odvolává na toto proroctví, najdeme ve verších 2:16 až 18 v křesťanské knize Matouš -
 
Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců. Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše (31:15): Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.
 
Kdo si přečte celý úryvek z knihy Jeremiáš, pozná, že prorok má na mysli zajatce -
 
Toto praví Věčný: V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou. Toto praví Věčný: Přestaň hlasitě plakat a ronit slzy, vždyť tu je mzda za to, co jsi vykonala, je výrok Věčného, však oni se vrátí z nepřátelské země. Je naděje pro tvé potomstvo, je výrok Věčného. Synové se vrátí na své území.
 
Je zcela zřejmé, že Jeremiáš má na mysli matku, která naříká nad zajatými dětmi, ne nad dětmi povražděnými tyranem; deset kmenů bývá označováno jako Efrajim, který byl synem Ráchel; Ráchel tedy symbolizuje mateřský smutek nad v zajetí trpícími dětmi.  
Pokud by chtěl prorok poukázat na povraždění dětí v Judském Betlémě, zmínil by jako trpící matku Leu; protože je to Lea, ne Ráchel, jejíž potomci byli obyvateli Betléma.
Tento verš již byl analyzován v 28 kapitole této práce.
 
Ve verši 2:23 v křesťanské knize Matouš se dočteme -
 
a usadil se v městě zvaném Nazaret - aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků, že bude nazván Nazaretský.
 
Je zcela jisté, že se o ničem podobném naši proroci nezmiňují, proto nemá tento verš křesťanské knihy žádnou oporu v Písmu Svatém.
 
Podle verše 5:43 v křesťanské knize Matouš prohlásil Ježíš -
 
Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.
 
Musíme se ohradit proti příkazu nenávidět své nepřátele, který je výplodem fantazie autora křesťanské knihy, tento příkaz nenajdete nikde v židovském Zákoně.
 
V našem Zákoně najdeme zcela jiná pravidla chování k našemu nepříteli.
Jak je psáno ve verších 23:4 a 5 v Druhé knize Mojžíšově -
 
Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.
 
A opět ve verších 19:17 a 18 v Třetí knize Mojžíšově -
 
Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Věčný.
 
To samé opakuje verš 25:21 v knize Přísloví -
 
Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou.
 
V křesťanské knize Matouš ve verši 23:35 Ježíš vytýká Židům, že zabili Zachariáše syna Barachiášova mezi chrámem a oltářem.
Tato výtka dokazuje nedostatečnou znalost našich svatých knih, neboť zabit byl Zachariáš syn Jójadův jak nás informuje verš 24:22 v Druhé knize Kronik -
 
Král Jóaš nebyl pamětliv milosrdenství, které mu prokázal Jójada, jenž mu byl otcem. Zavraždil jeho syna, který umíraje řekl: Ať to Věčný vidí a volá k odpovědnosti.
 
Někteří křesťanští komentátoři se snaží omluvit tento rozpor tak, že tvrdí, že Zachariášův otec Barachiáš měl dvě jména.
To je ale velmi neobratný trik, neboť kněz Zachariáš syn Jójadův žil v době judského krále Jóáše, zatímco Zachariáš syn Barachiášův prorokoval v době vlády Darea; život mužů nesoucích jméno Zachariáš tak dělí několik století.
 
Podle veršů 2:25 a 26 z křesťanské knihy Marek Ježíš řekl farizejům -
 
Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?
 
Autor této křesťanské knihy se také ukazuje jako nepozorný čtenář našeho Písma Svatého, neboť David nevešel k Abiatarovi, ale k Achímelekovi, který byl Abiatarův otec.
Jak je psáno ve verši 21:2 v První knize Samuelově - I přišel David do Nóbu ke knězi Achímelekovi.
 
A také ve verši 22:20 - Unikl jen jeden syn Achímeleka, syna Achítúbova, jménem Ebjátar (Abiatar). Uprchl za Davidem.
 
David dokonce nevešel k Achímelechovi s doprovodem jak by čtenář mohl na základě Markova textu předpokládat.
Neboť jak nám dokazuje verš 21:2 v První knize Samuelově, Achímelech se Davida ptal -
 
Achímelek vyděšen vyšel Davidovi vstříc a otázal se ho: Proč jsi sám, a nikdo není s tebou?
 
Ve verši 13:34 v křesťanské knize Janově sděluje Ježíš svým učedníkům - Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali.
 
Toto přikázání rozhodně není nové, protože Mojžíš ve verši 19:18 v Třetí knize Mojžíšově říká - Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.
 

V křesťanské knize Skutky apoštolů ve verši 7:4 se dočteme - A tak vyšel Abraham z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. Když jeho otec zemřel, vyzval jej Bůh, aby se odtud přestěhoval do této země, v které nyní žijete.

 

Toto tvrzení je nepravdivé, neboť Abraham opustil Cháran ještě v době života jeho otce.

Protože Terach, otec Abrahamův zemřel v Cháranu ve věku 205 let, musel na tomto místě žít ještě šedesát let po Abrahámově odchodu.

Dokazují to verše z První knihy Mojžíšovy:

 

Ve věku sedmdesáti let zplodil Terach Abrama. (1M 11:26)

 

A Abram se vydal na cestu, jak mu Věčný přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. (1M 12:4)

 

Dnů Terachových bylo dvě stě pět let, když v Cháranu umřel. (1M 11:32)

 

K chybě na kterou jsme poukázali, zřejmě vedl časově nesouvislý způsob jakým je popsán příběh Teracha a Abrahama v kapitolách 11 a 12 v První knize Mojžíšově.

Podle veršů 9:24 a 25 v křesťanské knize Římanům budou jinověrci vyvoleni stejně jako Vyvolený Lid.
 
Na nás, které povolal nejen ze Židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou.
 
Ten kdo si důkladně přečte první a druhou kapitolu z knihy Ozeáš zjistí, že Pavel použil snad ten nejkrkolomnější způsob, jak čtenáře přesvědčit, že prorok má na mysli jinověrce.
 
Lid Izraele sice pro své hříchy přišel o Boží přízeň, a byl ocejchován označením Lóami (Nejste lid můj - Oz 1:9) a Lórucháma (neomilostněná - Oz 1:6), nicméně po návratu k Bohu, by podle proroka měl být Rozsudek změněn, a lid by měl být titulován jako Ami (můj lid - Oz 2) a Rucháma (Omilostněná - Oz 2).
Ozeášovo proroctví jednoznačně popírá Pavlův pokus spojit jinověrce se Židy.
 
Devátá kapitola verš 33 v křesťanské knize Pavel předstírá, že cituje z Izajáše -

Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.

Nicméně tento citát je pouhým výmyslem autora.

V knize Izajáš ve verši 8:14 najdeme - Vám bude svatyní, ale oběma domům izraelským kamenem úrazu a skálou, o kterou budou klopýtat, bude osidlem a léčkou obyvatelům Jeruzaléma.

Ve verši 28:16 se dočteme - Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.

Aby Pavel podpořil své tvrzení, kombinuje několik různých veršů.

Ve verši 10:11 v Pavlových listech Římanům a v první knize Petrově ve verši 2:6 je uvedena nepřesná citace výše uvedeného verše 28:16 - Kdo v něho věří, nebude zahanben.
Takto zmrzačené texty Písma Svatého zcela jistě nemohou vyhovovat potřebám lidské víry.
 
A Pavel opět ve svých listech Římanům ve verších 10: 6 až 8 říká -
 
Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe? - aby Krista přivedl dolů - ani neříkej: kdo sestoupí do propasti? - aby Krista vyvedl z říše mrtvých. Co však praví? Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme.
 
Tato slova Pavel vytrhl z kontextu Božích příslibů a nařízení obsažených v Páté knize Mojžíšově ve verši 30:3 -
 
Změní Věčný, tvůj Bůh, tvůj úděl, slituje se nad tebou a shromáždí tě zase ze všech národů, kam tě Věčný, tvůj Bůh, rozptýlil.
 
A také ve verši 30:2 - A navrátíš se k Věčnému, svému Bohu, a budeš ho poslouchat, ty i tvoji synové, celým svým srdcem a celou svou duší podle všeho, co ti dnes přikazuji.
 
A dále pak ve verši 30:11 a 12 - Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený. Není v nebi, abys musel říkat: Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám jej, abychom ho plnili?
 
Milosrdenství Všemohoucího nám zde ukazuje význam pokání.
Hodnota světských požitků je většinou vyjadřována pomocí náročnosti jejich dosažení.
Pokání ale spočívá na prostředcích, které Všemohoucí umístil v našem dosahu; proto je téma uzavřeno veršem 14 - Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.
 
V listech Židům ve verši 10:5 Pavel nepřesně cituje následující slova našeho Písma Svatého - Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.
 
Ve skutečnosti verš 7 Žalmu 40 zní - Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž otevřels mi uši; nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích.
 
Žalmista ve verši řeší téma poslušnosti jako výraz souhlasu s prohlášením, které udělal Mojžíš před přijetím Desatera.
Jak je psáno ve verši 19:5 v Druhé knize Mojžíšově - Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.
 
Tuto otázku dále rozvíjí Jeremiáš, který ve verších 7:22 a 23 říká -
 
Nemluvil jsem k vašim otcům o zápalné oběti a obětním hodu v den, kdy jsem je vyvedl ze země egyptské; žádný takový příkaz jsem jim nedal. Přikázal jsem jim jedině toto: Poslouchejte mě a budu vám Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, jak jsem vám přikázal, a povede se vám dobře.
A také ve verši 15:22 v První knize Samuelově je poslušnost nadřazena obětem -
 
Líbí se Věčnému zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Věčného? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.
 
Jak můžeme vidět, oběti nebyly nařízeny pro jejich vlastní hodnotu, jejich smyslem bylo přivést hříšníky do Chrámu, kde mohli přemýšlet při nabízení předepsané oběti o Božím Milosrdenství.
Oběti měly obdobný posvěcující účinek na lidskou mysl, jaký mají léky na zdraví těla.
V této části jsme vybrali jen několik biblických veršů nesprávně citovaných v souboru křesťanských knih; v druhé části  této knihy se budeme touto problematikou zabývat podrobněji.
Mnoho křesťanských komentátorů se ztratilo při pokusech vysvětlit nesrovnalosti obsažené v souboru křesťanských knih; pochopili, že je nutné zabránit kritice těchto zjevných nesrovnalostí.  
Z výše popsaných důvodů by bylo lepší, kdyby Židé zůstali ušetřeni útoků na jejich prastarou víru, a kdyby jim nebylo vnucováno náboženství o které nemají zájem.