Apoštolové - 12 apoštolů
Šimon Petr - syn Jonášův
Apoštol Petr, původním jménem Šimon (papežem cca 30 – 64/67Řím) byl jeden z dvanácti původních apoštolů – učedníků Ježíše Krista. Je považován za prvního papeže.
Podle biblických pramenů se Svatý Petr narodil v Betsaidě jako syn rybáře Jana nebo Jonáše a jeho rodné jméno bylo Šimon. Základní vzdělání získal v otcovském domě a synagogální škole. Oženil se a usadil se v Kafarnaum, vesnici u Genezaretského jezera, a se svým bratrem Ondřejem se živili rybářstvím. Podle legendy se jeho manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okolo Ježíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem. Byl svědkem mnoha jeho činů a zázraků. Právě jeho Ježíš vyvolil, aby se stal prvním z dvanácti apoštolů, které vybral mezi svými učedníky, aby hlásali evangelium a konali zázraky. Tehdy mu také dal jméno Petr: „Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam“. (Ty jsi Petr, to znamená skála a na této skále postavím svou Církev, a brány pekla ji nepřemohou.). Tento známý citát z bible v sobě skrývá slovní hříčku, neboť v původním aramejském textu je použito slovo „cepha“, které znamená i Petr i skála.
Postava Petra má v sobě i cosi obecně lidského a nadčasového. Přestože byl prvním z vyvolených a Ježíš ho přímo jmenoval jako hlavu budoucí církve a přestože byl podle evangelií svědkem mnoha zázraků, neubránil se pochybnostem. Na Kristovu výzvu kráčel Petr po vlnách a málem utonul, protože zapochyboval. Když vojáci Krista zatkli, třikrát ze strachu prohlásil, že ho nezná, přesně tak, jak mu sám Kristus předpověděl („Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš“).
Když se po seslání Ducha svatého apoštolové rozešli do světa, zůstal Petr po nějaký čas v Jeruzalémě. Byla mu dána moc uzdravovat nemocné. Prvním uzdraveným byl muž od narození chromý, který na chrámových schodech prosil o almužnu. Petr jej vzal za ruku a přikázal mu: „Vstaň a choď!“ V té chvíli byl muž zdráv, vešel do chrámu, děkoval Bohu a pro Petra to byl významný krok k získání autority představitele církve
Po Kristově smrti a zmrtvýchvstání se skutečně ujal řízení tehdy ještě nepatrné skupiny věřících. Řídil volbu apoštola Matěje jako náhrady za zrádce Jidáše, vynesl rozsudek nad Ananiášem a Zafirou a zejména otevřel církev pro příslušníky nežidovských národů. Nechal pokřtít Kornelia bez obřízky a na prvním církevním sněmu v roce 50 v Jeruzalémě prosadil, že věřící nemusí dodržovat obřadní předpisy podle Mojžíšovy knihy Starého zákona.
Když judský král Herodes Agrippa viděl, jak v celé zemi roste počet Kristových stoupenců, začal je krutě pronásledovat. Také Petr byl uvězněn a odsouzen k smrti. Petrovi se však podařilo z vězení uniknout – podle legendy se v noci před popravou v žaláři zjevil anděl, zázračně rozlomil Petrovy okovy a vyvedl ho na svobodu. Petr potom navštívil křesťanské komunity v Asii a posléze se vrátil do Říma.
Velmi úzce spolupracoval s apoštolem Pavlem. Židé neměli v Římě snadné postavení, i když Římané byli v otázkách náboženství velmi tolerantní. Považovali však všechny cizince a jinověrce za poněkud nedůvěryhodné. Pavel byl římským občanem, kázal proto Římanům a Petr jako Žid zase Židům a příslušníkům jiných národů.
1. června 64 vypukl v Římě velký požár. Trval téměř týden a zničil deset ze čtrnácti městských obvodů. Jak už je v takových případech obvyklé, hledal se viník a císař Nero jej nalezl v křesťanech. Bylo zahájeno široké pronásledování křesťanů. Mnoho jich bylo ukřižováno na břehu Tibery v Circus Gai et Neronis.
Věřící prosili Petra, aby se uchýlil do bezpečí. Podle legendy se vydal na cestu, aby unikl pronásledování. Sotva však vyšel z brány, spatřil proti sobě kráčet Krista. Zeptal se ho: „Quo vadis, Domine?“ (Pane, kam kráčíš?) Ježíš mu odpověděl, že jde do města, aby byl ukřižován podruhé. Petr se zastyděl a vrátil se.
Později byl v Římě zajat a odsouzen k smrti ukřižováním. Protože se však nepovažoval za hodna zemřít stejným způsobem jako jeho Pán, požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů. Jeho následovníci ho v noci sňali z kříže a pochovali u zdi na Via Cornelia. O 30 let později tam Anaklét dal postavit malou kapli.
Sv. Petr je patronem papežů, církve, řezníků, sklářů, truhlářů, hodinářů, zámečníků, kovářů, slévačů olova, hrnčířů, zedníků, cihlářů, moštářů, motorkářů, kameníků, síťařů, soukeníků, valchařů, rybářů, obchodníků s rybami, lodníků, trosečníků, kajícníků, zpovídajících se a panen. Petr je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Jeho záštitou je dlouhověkost.
Sv. Ondřej
Svatý Ondřej, řecky Ανδρέας (Andreas, Mužný), v pravoslavné tradici zvaný Πρωτόκλητος (Prótoklétos, První povolaný) byl apoštol, bratr sv. Petra.
Narodil se v Betsaidě na břehu Galilejského jezera. Protože byl Žid, Ondřej zcela jistě nebude jeho vlastní jméno. Tradice však nám pro něho nedochovala žádné hebrejské nebo aramejské pojmenování. Byl učedníkem Jana Křtitele. Když poznal Ježíše, přivedl k němu i svého mladšího bratra Šimona Petra a stal se jedním z prvních jeho učedníků. Žil v Kafarnaum
Evangelia ho uvádějí jako jednoho z nejbližších Ježíšových učedníků, kteří směli být přítomni některým výjimečným událostem. Ve Skutcích apoštolských je o něm jen drobná zmínka
Podle Eusebia, jehož pramenem byl Órigenés, působil Ondřej jako apoštol křesťanství v Malé Asii a Skýtii u Černého moře až k Volze. Podle legendy byl ukřižován ve městě Patras (Patrae) v Acháji na kříži ve tvaru písmene X (crux decussata). Říká se proto takovému kříži svatoondřejský kříž.
Sv. Bartoloměj
Svatý Bartoloměj byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů.
V seznamech dvanácti apoštolů bývá Bartoloměj vždy jmenován před Matoušem, přičemž jméno toho, který jej předchází, se mění a bývá jím buď Filip (srov. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,14), anebo Tomáš (srov. Sk 1,13). Jméno Bartoloměj je určitě rodové, protože jeho podoba výslovně odkazuje na jméno otce. Jde totiž o jméno s kořenem pravděpodobně aramejským, bar Talmay (bar Tolomaj), což znamená syn Talmajův. Jeho otec Tolomaj byl ze vznešeného rodu. Bartoloměj tedy vyrůstal v kultivovaném prostředí a získal zde vzdělání. Možné je i podle jména Talmai, které souvisí s hebrejským slovem telem, což znamená "brázda", říci, že jeho otec byl oráčem. Jméno Bartoloměj bývá tradičně ztotožňováno se jménem Nathanael, což znamená "Bůh dal". Toto ztotožnění obou postav je pravděpodobně motivováno skutečností, že Nathanael ve scéně o povolání, podle Janova evangelia, stojí vedle Filipa, to znamená na místě, které v seznamech apoštolů v ostatních evangeliích patří právě Bartolomějovi. Církev římskokatolická až ve 12. století uznala, že se jedná o jednu osobu.
Podle legendy působil v královské rodině šírvánšáhů. Arménský král Polimeus měl dceru, která byla tak zuřivá, že musela být spoutána řetězy. Bartoloměj, jakmile o tom uslyšel, vešel ke králi a slíbil mu, že ve jménu Ježíše Krista jeho dceru uzdraví, jestliže on příjme křesťanskou víru. Král ochotně svolil. Bartoloměj se nad posedlou dívkou pomodlil a zbavil jí zlého ducha. Tento zázrak způsobil veliké podivení, a král i celý jeho dvůr i obyvatelé dvanácti měst uvěřili v Ježíše Krista. Tím však Bartoloměj proti sobě popudil pohanské kněze, kteří na něj poštvali králova bratra Astyagese, zarytého pohana, který ho úkladně zajal, uvěznil a krutě mučil. Údajně se tak stalo ve městě Deerbent na břehu Kaspického moře. Bartoloměj byl odsouzen k tzv. perskému trestu smrti. To znamenalo, že byl nejprve stažen z kůže a posléze ukřižován hlavou dolů. Někde bývá uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem.
Jakub starší
Syn Zebedea a Salome, bratr apoštola Jana; rybář, který žil v Betsaidě, Kafarnaum a v Jeruzalémě. Kázal v Jeruzalémě a v Judei a byl sťat Herodem v r. 44. Byl členem užšího kruhu apoštolů-proroků (tzv. "kruhu Q" - někteří učedníci tak byli nazváni proto, že jim byla udělena zvláštní privilegia). Nový Zákon nám toho o Jakubovi starším prozrazuje jen velmi málo. Jeho jméno se nikdy nevyskytuje odděleně od jeho bratra, Jana. Byli neoddělitelným párem.
Sv. Jakub Mladší (menší)
Žil v 1. století. Sám Ježíš ho povolal za apoštola. Jakub byl pravděpodobně jeho bratrancem (někteří vykladači Bible si myslí, že příbuzným Páně byl jiný Jakub), v Písmu je nazýván "bratr Páně". Jakubova matka byla Marie Kleofášova, sestra nebo blízká příbuzná Panny Marie, a jeho otec Alfeus (Kleofáš). Měl bratry Simeona, Josefa a sv. Judu Tadeáše. Byl prý vzhledem podobný Pánu Ježíši a svatý Ignác Antiochijský, který se s Ježíšem nikdy nesetkal, si přál putovat do Jeruzaléma a spatřit Jakuba, aby si mohl představit, jak asi Kristus vypadal.
Po seslání Ducha svatého se stal Jakub prvním biskupem ve vznikající jeruzalémské církvi. Všichni si ho velmi vážili a nazývali ho "Jakub spravedlivý". Jen farizeové a zákoníci ho nenáviděli. Roku 62 Jakuba obžalovali, že prý ruší mír a svádí lid. Vyzvali ho, aby v chrámě odrazoval zde shromážděné od víry v Ježíše Krista a veřejně tak prohlásil křesťanskou víru za nepravou. Jakub však udělal pravý opak a mnozí lidé uvěřili, když statečně vyznal :"Ptáte se mne na Ježíše ? Je to ten, kdo sedí na pravici moci Boží a přijde opět v oblacích nebeských." Nepřátelé se ho proto rychle chopili a shodili ho z chrámové hradby. Dole se na něj vrhli s kameny a kyji. Když umíral, modlil se za ty, kdo ho zabíjeli. Někdo z davu vykřikl :"Přestaňte, vždyť on se za vás modlí k Bohu !" Slyšel to jeden valchář, vzal sochor, jímž se sukno máčí ve vodě a udeřil s ním Jakuba do hlavy tak prudce, že ho usmrtil.
O svatém Jakubovi vzniklo mnoho legend. Prý trávil tolik času na modlitbách, že se mu zvětšila kolena a měl nohy podobné nohám velblouda.
Svatý Pavel nazývá Jakuba spolu s Petrem a Janem "sloupy církve". Několikrát ho navštívil v Jeruzalémě a žádal ho o radu. Svatému Jakubovi se připisuje biblická epištola List svatého Jakuba.
Je patronem :
cukrářů, kloboučníků, koželuhů, lékárníků, paštikářů, umírajících (kvůli jeho shovívavosti se svými vrahy při umírání), valchářů, Uruguaye
Sv. Jan (Evangelista)
Sv. Jan Evangelista, apoštol a evangelista († asi 100, hebrejsky יוחנן Bůh je milosrdný). Často nazýván "Janem od Latinské brány" je považován za autora čtvrtého kanonickéhoevangelia, tj. Evangelia podle Jana. A považován za nejmoudřejšího křesťana. Učedník, kterého Ježíš nejvíce miloval. Apoštol Pavel jednou nazval Jana spolu s Petrem a Jakubem "sloupy církve". Je patronem teologů, úředníků, notářů, sochařů, malířů, písařů, spisovatelů, knihkupců, knihtiskářů, vázačů knih, výrobců papíru, vinařů, řezníků, sedlářů, výrobců zrcadel, rytců, svíčkařů a košíkářů, přátelství, proti otravám, spáleninám, bolestem nohou, padoucnici, krupobití, za dobrou úrodu.
Jidáš Iškariotský
Jidáš Iškariotský, (hebrejsky יהודה איש־קריות, Jehuda iš Karijot, doslova Jehuda (muž) z Karijot) je biblická novozákonní postava. Šlo o jednoho z 12 původních apoštolů Ježíše Krista, který svého mistra zradil a umožnil jeho zatčení. V biblických textech je líčen jako záporná postava, poněkud jiný pohled mají gnostické apokryfy, z nichž nejznámější je Evangelium podle Jidáše.
Jméno Jidáš znamená totéž co Juda. Pro odlišení od Judy bratra Páně se používá přídomek Iškariotský. Existuje několik výkladů jeho původu. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako „muž z Keriót“ hebrejsky iš Kariot, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v Písmu svatém (srv. Joz 15,25; Am 2,2). Kritiky tohoto výkladu je však poukazováno na to, že všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje a Jidáš by jediný byl z Judeje. Jiní jej interpretují jako variaci výrazu „sikario“ jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: „Ten, který ho měl zradit“. Toto označení se vyskytuje dvakrát v Janově evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry (srv. J 6,71) a potom během pomazání v Betánii (srv. J 12,4). Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají „Ten, který ho chtěl zradit“ – během poslední večeře po oznámení zrady (srv. Mt 26,25) a po Ježíšově uvěznění (srv. Mt 26,46.48; J 18,2.5). Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak jak to říká Marek (Mk 3,19), Matouš (Mt 10,4) a Lukáš (Lk 6,16) mají rovnocenné výrazy. V každém případě je opakovaně jmenován „jedním z Dvanácti“ (Mt 26,14.47; Mk 14,10.20; J 6,71) nebo „z počtu Dvanácti“ (Lk 22,3). Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: „jeden z vás“ (Mt 26,21; Mk 14,18; J 6,70;13,71). A Petr o něm řekne, že „se počítal k nám a měl účast na této naší službě“ (Sk 1,17).
Je před námi otázka: Jak je možné, že si Ježíš vyvolil tohoto člověka? Jidáš byl vlastně ekonomem skupiny (J 12,6b;13,29a) a v Janově evangeliu je označen také za zloděje (J 12,6a). Tajemství volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ (Mt 26,24). Ještě hutnějším se pak stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši hnulo svědomí a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev“ (Mt 27,3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27,5).
Druhá otázka se týká jeho jednání: Proč Ježíše zradil? Tato otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, že Ježíš nezařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (J 13,2); podobně píše Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškaritský, který byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22,3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který podlehl pokušení Zlého. Jeho zrada zůstává v každém případě tajemstvím.
Sv. Juda Tadeáš
Svatý Juda Tadeáš byl jedním ze dvanácti apoštolů Ježíše Krista. V seznamech apoštolů je uváděn pokaždé (srov. Mt 10,4; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Zprávy, které o něm máme, nejsou početné, s výjimkou listu, který je mu připisován, a který je součástí novozákonního kánonu.
Podle starobylého podání (u Pseudo - Abdia) působil společně s apoštolem Šimonem Horlivcem 13 let v Arménii a v Persii, kde nakonec oba spolu podstoupili mučednickou smrt. Byli oba zavražděni mágy. Svatý Juda byl usmrcen kyjem, nebo sekerou.
Sv. Matouš (evangelista)
Svatý Matouš Evangelista (hebrejsky מתי, tj. „dar Boží“, řecky Ματθαίος) byl apoštol a údajný autor Evangelia podle Matouše. Jeho otec se údajně jmenoval Alfeus, což by mohlo znamenat, že byl bratrem apoštola Jakuba, jehož otec se jmenoval stejně.
O jeho životě je známo velmi málo. V bibli je zmiňován jako celník či výběrčí daní v Kafarnaum, v Lukášově a Markově evangeliu je nazýván Levi (Lukáš, 5:27, Marek, 2:14), vzhledem k tomu, že zbytek textu, který se k těmto osobám váže, je ve všech evangeliích prakticky identický, všechno nasvědčuje tomu, že jde o tutéž osobu. Je možné, že se zprvu skutečně jmenoval Levi a jméno Matouš přijal až v pozdějším věku. Poté, co byl přijat mezi Kristovy učedníky, uspořádal pro ně velkou hostinu (Lukáš, 5:29). Poslední zmínka o něm je ve Skutcích apoštolů, 1:13, je také zmiňován v apokryfních textech, jako je Tomášovo evangelium, což svědčí o jeho velkém významu pro prvotní církev. Evangelium podle Matouše dle legendy nadiktoval dlouhou dobu po Kristově smrti, a to v Etiopii, kam odešel, a kde byl zabit.
Detaily ohledně jeho umučení jsou sporné, datum zcela neznámé (svátek svatého Matouše se slaví 21. září v západních církvích a 16. listopadu ve východních církvích). Ani informace, že zemřel v Etiopii, není zcela jistá. Učenec a církevní otec Epifanus klade umučení evangelisty Matouše do Hierapolis. Mimoto dokument ze čtrnáctého století uvádí jako místo hrobu evangelisty Matouše jakési „místo, zvané Issyk-Kul“ (ztotožnění s jezerem Issyk-Kul v Kyrgyzstánu je s největší pravděpodobností nesprávné). Jeho ostatky byly přeneseny do Kampánie, poté do Salerna, kde jsou v kryptě tamní katedrály dodnes.
Ve výtvarném umění je svatý Matouš zobrazován většinou s andělem, který mu podle legendy diktoval slova jeho evangelia. Z jeho zobrazení je nejslavnější obraz Povolání svatého Matouše od Caravaggia, umístěný v římském kostele San Luigi dei Francesi.
Svatý Matouš je patronem účetních, celníků a výběrčích daní, města Salerna a dalších.
sv. Filip
Podle legendy šel svatý Filip nejdříve kázat evangelium do Skythie, kde strávil dvacet let. Poté ho pohané nutili, aby obětoval jejich bohu Martovi. Veleknězův syn už začal připravovat oheň pro oběť, když se vynořil pod modly velký drak a zabil ho. Drak zabil i dva pohanské kněze, jejichž sluhové drželi Filipa v železech. Všichni lidé, na něž drak dýchl, onemocněli. Tu svatý Filip řekl: „Poslechněte mě: rozbijte tuto modlu a postavte na jejím místě kříž Ježíše Krista a potom, co ho budete všichni uctívat, vaši mrtví povstanou a nemocní se uzdraví. Ale musíte to udělat úplně všichni.“ Nemocní mu odpověděli: „Jestli je to možné, tak my to radostně uděláme.“ Filip poručil drakovi, aby odešel do pouště a více neškodil. Drak ho poslechl a už se nikdy neobjevil. Ihned potom Filip vzkřísil mrtvé a uzdravil nemocné, pokřtil je a ještě rok u nich pobyl.
Potom odešel do Hieropole ve Frýgii, kde zničil kacířství Hebronitů. Podle legendy, když mu bylo 87 let byl zajat pohany, bičován, přibit na kříž a ještě ukamenován.
sv. Šimon
Podobně jako několik dalších apoštolů se i svatý Šimon vytrácí z historie po Seslání Ducha svatého. Existují různé nejisté legendy o jeho kázání evangelia a mučednické smrti.
Podle starobylého podání (u Pseudo - Abdia) působil společně s apoštolem Judou Tadeášem 13 let v Arménii a v Persii, kde nakonec oba spolu podstoupili mučednickou smrt. Šimon byl podle podání ukřižován a na kříži rozřezán pilou. Právě proto bývá pila nejčastěji zobrazovaným atributem svatého Šimona.
Západní tradice, Římský misál a martyrologium hovoří, že nejprve působil v Egyptě a potom se v Mezopotámii připojil k svatému Judovi a spolu odešli do Persie, kde byli umučeni ve městě Sufiana (nebo Siana). Tato tradice datovaná do 6. století, má ale o něco hlubší kořeny.
Podle jiné verze měl být popraven ve městě Edessa, většina pramenů však hovoří o Persii.
(nevěřící) Tomáš
Tomáš (vpravo) uvěřil
Žil v 1. století a jinak mu říkali také Didymos, neboli Dvojče. Původním povoláním byl rybář.
Když Ježíš dostal vzkaz, že jeho přítel Lazar zemřel, chtěl se vrátit do Judska, kde ho nedávno málem ukamenovali. Všichni apoštolové se báli, jediný Tomáš statečně řekl :"Pojďme i my, abychom zemřeli spolu s ním!" (Jan 11,7-16).
Nejslavnější zmínka v Bibli o svatém Tomášovi se váže k tomu, co se stalo po Kristově zmrtvýchvstání. Ježíš se ukázal učedníkům za zavřenými dveřmi, ale Tomáš s nimi zrovna nebyl. Učedníci mu později řekli : "Viděli jsme Pána:" Tomáš jim odpověděl :"Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne se učedníci opět sešli, tentokrát i s Tomášem, a ač byly dveře zavřeny, Ježíš opět přišel mezi ně. Ukázal Tomášovi své rány a vyzval ho, ať do nich vloží prst a svou ruku. Řekl mu také :" Nepochybuj a věř!" Tomáš padl na kolena a odpověděl :"Můj Pán a můj Bůh !" Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili." (Jan 20, 19-29)
Po Kristově Nanebevstoupení působil jako misionář v Persii a Indii. Setkal se zde prý se Třemi králi a pokřtil je.
Podle apokryfů byl Tomáš povolán do Indie jako stavitel. Měl indickému králi Gundapharovi postavit palác, ale peníze, které na stavbu dostal, rozdal chudým a král se díky tomu obrátil. Později dal Tomáš v Kalamině, dnešním Mailapuru, roztavit bronzovou sochu slunečního boha a rozlícený velekněz ho za to probodl kopím. Nedaleko Mailapuru je tzv. "Velká Tomášova hora", u níž stojí kostel Sv. Tomáše. Na oltáři je tam kamenný Tomášův kříž s nápisem ze 7. století o jeho kázání a mučednictví.
Věřící na západním pobřeží Indie si říkají na jeho památku "křesťané svatého Tomáše" a 3. července, den přenesení jeho ostatků do Edessy, slaví jako jemu zasvěcený svátek. Dnes se nachází největší část ostatků sv. Tomáše v Ortoně ve střední Itálii.
Je patronem :
architektů, stavebních dělníků, geometrů, zeměměřičů, konstruktérů, tesařů, zedníků, kameníků, teologů, při bolestech zad, za dobrý sňatek, proti pochybnostem, slepých, nevidomých, Indie, Pákistánu,
Apoštolové na Staroměstské radnici (J. Sucharda - Nová Paka)
Komentáře
Přehled komentářů
efsdefasdluafiaslenfhauwbfuhlzagsefilaesnbsdiughlesufailf
Christos Voskrese
(Peter , 21. 4. 2012 20:15)
Chcem vás len upozirniť na ikonku, ktorú ste zverejnili, kde sv. Ján má ikonu sv. Jána Damaského, ktorí bojovali proti ikonoborcom. Nie je to ten istý svätý
Ďakujem
rsgfsdf
(gzoáuhzhj rgrg, 21. 11. 2019 13:12)