Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor s typologem

 

jan-sramo.jpg

ROZHOVOR: vysoce

 

kvalifikovaný typolog

 

 pan profesor Ján Šramo.

 

Co je Vaší náplní práce?

„Hlavně diagnostikovat i léčit choroby a psychiku člověka. Choroby v tom smyslu, že jsem lékař, a psychiku, že jsem psycholog.“

Proč jste se rozhodl věnovat se právě této profesi?

„Přiznávám, že to nebylo moje rozhodnutí. Bylo to rozhodnutí mých předků – mého předka, který měl stejnou profesi a on rozhodl, že budu pokračovat v jeho šlépějích.“

Přímo v této kombinaci?.

„Přímo v této kombinaci.“

Naplňuje Vás vaše práce?

„Úplně. Je to moje životní poslání.“

Jak moc ovlivňuje Vaše profese Váš soukromý život?

„Nepatrně. Někdo by řekl např. že když jsem na cestách,  moji blízcí nemohou být se mnou – to i při jiných profesích je běžné. Pracuji na tom, a oni také, abychom využili všechny možnosti být spolu. Třeba celý den jsem někde zapojený v činnosti, pracujeme, ale třeba 2x dvě hodiny denně jsme přeci jen spolu apod.“

Jak byste charakterizoval vývoj lidí, kteří k Vám chodí po celou dobu Vašeho působení?

„Pokud nepoznají výhodnost této profesní kombinace, tak většinou přijdou jen ze zájmu, že jak je to možné, že podobné případy jsou zřídkavé, anebo že je vůbec nepoznají atd. Až někteří z nich si uvědomí, jak je to výhodné profesní spojení, neboť všechno se vším souvisí. Např. dnes lidé nazývají takovouto kombinaci celostní medicína, v tom smyslu, že všechny komponenty, údaje, informace o člověku, které spolu mohou souviset, odborník vyhodnotí a podle toho diagnostikuje i léčí pacienta. Takže jistě že to má výhodu. Potom nastává po tom prvním období, co jsem zmínil, určitý útlum. Lidé, kteří nedokážou domyslet tu výhodnost, anebo nepochopí ty informace, které dostanou, se zřídkavěji zajímají o můj výkon. Potom zase nastává období, i když čím dál tím víc, přibývá lidí moudrých a rozumných, kteří to umí správně vyhodnotit. Ale vyskytují se i období, a  nezávisle na těch předcházejících, že čím vyšší efekt a úspěšnost má člověk svojí prací, často tím víc závisti dostává. A já jsem to už mnohokrát v životě zažil.“

Že Vám přímo i někdo sahal na život?

„Ano, až tak. Dokonce až tak, že např. celou rodinu jsem ze smrtelné choroby vyléčil. Jinde jim nedávali naději. Nějaký čas se snažili být velmi vděční, potom ze závisti, nebo např. to byl relativní kolega, když on si nedokázal poradit a pomoct i svým příbuzným, nakonec se závistí se obrátil proti mně až tak, že mi to ohrožovalo život.“

Čím to je, že co jak pozitivní krok jste pro něj udělal, tak on to nedokázal zvládnout?

„Takováto reakce je nejčastěji odborně nazývaná afekt. V afektu člověk vypne rozum, reagují jen city a pudy, ty rozum nemají, nemají čím uvažovat a člověk namísto toho, aby rozumně zvážil dopad okolností, tak se zachová tak nečekaně, výbušně, popudlivě, že sám anebo i někdo jiný to od něj neočekává. Stávají se takovéto případy, dokonce stali se, když např. šlo o lidi bezpochyby s vysokým intelektem, obrovským vzděláním, obrovskými zkušenostmi, a také s vysokým společenským a odborným postavením, a přesto byli schopni se takto zachovat.“

Stává se i to, že člověk aplikuje rady, co mu dáváte, jak na psychiku, tak na zdraví (fyziku), pomůže si a i tak je potom schopen Vám sáhnout na život?

„Ano, i když to že sáhnout na život, je velmi zřídkavé. Přinejmenším pomlouvat, anebo jiným způsobem škodí anebo poškodí nějaké moje zařízení apod. To se stává častěji. Ano toto bývá.“

Jaká je úspěšnost toho, že pacient dodrží vše, co jste mu předepsal?

„Teď to řeknu zvláštní replikou. Kdo si to nezkusil, nevyzkoušel, nemá o tom poznání, tak se mu to nechce věřit. Ještě se nám nestalo, že když pacient dodržel úplně všechny pokyny, přesně je realizoval, aby si nepomohl. Bohužel stane se i to, že nedodrží, a např. když jeho zdravotní stav je velmi povážlivý, tak to ani přežít nemusí.“

A čím to je, že lidi co jak jsou třeba na sklonku života nebo ví, že jsou ohroženi, tak to nedodrží?

„To více komponentů ovlivňuje, např. i ten, že někdo nechce, aby mu pomohli, nechce žít. Takže např. dlouhé roky nám akcelerují případy těžkých rakovinářů, smrtelných, že případně už z těch ústavů, kde je léčí, jim nedávají naději žít, už je dávají domů, protože i tak umírají. No a za ty dlouhé roky, za těch desetiletí, jen 2 nám zemřeli, a to jen ti, kteří nechtěli přežít. Někdo to bere, jakoby recesivně, že na něco musí zemřít. I to se stává. Ale i to se stává, že někdo např. si nepřiznává takový postoj, chodí na desítky nebo stovky míst žádajíc o pomoc, ale i když věří doporučením, pokynům na léčbu, i tak je nedodržuje. Že svým způsobem přinejmenším pokud není mentálně retardovaný, nebo choromyslný, měl by vědět, že si tím nepomůže, nebo i dokonce poškodí, případně až to nemusí přežít, a přesto se takto chová. Lidská psychika je velmi složitá. Tou svojí složitostí vyvolává takovéto, řekl bych, relativně, drobné poruchy, které, i když jsou drobné, člověk nezvládá a poškodí se tím.“

A kdybychom to zkusili procentuálně vyjádřit, tak víc je lidí, kteří na sobě chtějí pracovat anebo bohužel ti, co to nedělají?

„Ta druhá kategorie je častější.“

„Já jsem zmiňoval, že většina lidí, čím úspěšněji pracuje, tím víc závisti získává z okolí. Kdo závidí, ten není prospěšný. A to není vše. Jde to až tak daleko, že když do určitého času člověk nezvládne výkon své závisti, vždy se to v něm překlopí v nenávist. A takový člověk už neváhá sáhnout na život. Zažil jsem různé takovéto případy, dokonce i ten, že učil jsem na univerzitě obor, pro který nikoho jiného neměli. Ze závisti si někdo zaplatil snahu určitého média znevážit mě. Může nastat úlek nějakých lidí, když na něho mediálně útočí. Pro neschopnost a hloupost lidí, kteří byli ve vedení dokonce zareagovali tak, že popřeli moji činnost, popřeli všechny záležitosti o mně. Na to jsem nebyl uražený, chápal jsem jejich slabost, ale odmítl jsem dále pokračovat ve spolupráci a výuka toho oboru zanikla. Všichni lidé, kteří se zúčastňovali té výuky, zůstali fakticky ve vzduchu. Ne mojí vinnou. Tam ti z vedení  to dokonce tak popřeli, jako bych tam ani neučil, jako bych tam ani nebyl. Navíc i zveřejnili reakci, která úplně obrátila všechny informace vzhůru nohama. Svým způsobem, přiznávám, bylo mi to trošku i směšné, že lidé dokážou i takto hloupě reagovat,  že neumí se trošku postavit statečně oproti jakémukoliv mediálnímu útoku, který mohl ublížit. Jen z takového strachu vyvinuly tento krok a tak to dopadlo. Byly i jiné případy. Protože jsem delší čas na světě, tak jsem měl příležitost několikrát zažít takovéto útoky.“

A jak to, že když už ten člověk vidí výsledky díky vašim radám, tak i tak je schopen najednou negativně se otočit?

„Právě to jsou ty poruchy lidské psychiky, lidské mysle, intelektu. Jde to až tak daleko, že např. přijdou rodiče, rodič, některý z nich, s dítětem, které je nemocné a jinde mu nepomohli. Když dodržují mnou doporučené postupy léčby, očividně se postupně zdravotní stav vylepšuje a po čase přestanou tomu dítěti pomáhat, neboť potom by už nebylo tak závislé na nich. Dokonce i tzv. milující matky jsou schopné se takto zachovat. Já jsem to samozřejmě mnohokrát zažil, ale ještě častěji jsem to měl hlášené od mých spolupracovníků v celé historii. Stává se to, že např. vícečlenná rodina přijde na vyšetření, postupně vidí pozitivní výsledky léčby, až třeba na jednoho z nich. On se dušuje, když přijde na kontrolu, kterou já nepředepisuji, bije se do prs, jak on dodržuje všechny pokyny, ale jeho rodinní příslušníci ho prozradí třeba: Maminko, anebo tatínku, neklam. Co jsme ti povídali, že pan doktor že hned to na tobě uvidí, že všechny pokyny nedodržuješ. No a on potom sklapne, už to nemá jak komentovat, já mu vysvětlím, že je to jeho život, jeho tělo, jeho zdraví, jeho zodpovědnost, tak má na tom pracovat, nikdo to případně za něj nemůže. No a přesto dost často toto zažíváme.“

A dokáže si to ten člověk přiznat?

„No v tu chvíli si to už musí přiznat, když ho např. 4 či 5 jeho rodinní příslušníci prozradí a jednoznačně to takto řeknou přede mnou.“

A když přijde sám a takto se dušuje, dokáže si to i sám před sebou…

„To stejné mu povím, co jsem před chvilkou řekl. No a potom nakonec už nedušuje se, teda nepřesvědčuje mě, čili vlastně, i když mlčky, konkludentně přizná svoji chybu, a i kdyby ani ne. Podle určitých znaků se to jednoznačně dá zjistit, takže je vidět, jak dodržuje pokyny.“

Co tím myslíte podle znaků?

„V tom smyslu, že každá vlastnost každé hmoty, živé i neživé, se musí projevit zodpovídajícími znaky. Např. na lidském těle o jeho zdraví a povaze. Na každou vlastnost poznáme i desítky znaků. Tyto znaky mohou vzniknout jen tehdy, když ta vlastnost tam je. V tom spočívá úplná spolehlivost takového vyšetření, takovéto diagnostiky, nebo jakmile ten znak či znaky prezentující nějakou vlastnost nejsou, tak ani ta vlastnost tam není. Jakkoliv bychom mylně chtěli dokázat jiným způsobem vyšetření tuto okolnost, tak nemůžeme uspět, neboť znak může vzniknout jen na základě vlastnosti. Je to jeho legitimace, prezentace navenek.“

Mohl byste mi vysvětlit, co je to znak, na nějakém přírodním jevu?

„To možná někdo nepochopí, ale vyjádřím se k tomu takto: každá vlastnost se nějakým způsobem navenek musí projevit. Ten projev označujeme znakem. Každá hmota, živá či neživá se takto projevuje. Nejčastěji uvádím takové příklady: člověk navštíví svého příbuzného stolaře, a ten mu řekne: Prosím tě podej mi kus toho lipového dřeva. Jak to mám vědět, který to je, vždyť to tam nemáš napsané? Když mu však vysvětlí barvu, strukturu atd. ostatní ty viditelné znaky, tak už případně na první pohled rozezná dřevo a další věci. Nemusí být odborník ani stolař, nebo třeba dendrolog. I tak to rozezná. To platí samozřejmě i o jiných hmotách - slitiny, živočichové, rostliny atp. Např. zahradník, který se vyzná v rostlinách, případně i v jejich zdravotním stavu, o tom ani nemusí uvažovat, když se u známého na návštěvě podívá do jeho zahrady a řekne: Tamta švestka má peronosporu. Jak to ví? Je tam zavěšená tabule s diagnózou – není! Samozřejmě vidí to podle určitých znaků. Člověk nízkého věku (dětského) vidí, že na jeho kamarádovi či příbuzném nějakou vyrážku a nakonec se zjistí, že ta choroba se nazývá morbidy neboli osypky. Někdo už po prvním zhlédnutí těch znaků označujících tu chorobu, si to na celý život zapamatuje, někdo zase to třikrát zažije a až potom nemá už žádné pochybnosti. Jistě že i mnoho těchto znaků se na lékařských fakultách vyučuje, i když ne všechny známé. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby vystudovaný lékař ovládal všechny znaky. O to snáz a správněji by diagnostikoval, protože znak se může vyvinout jen na základě vlastnosti. Třeba zápalu nějakého orgánu apod. - to je zase vlastnost organismu. To je nejspolehlivější diagnóza. Pokud tam znaky nenajde, jistěže mohlo by se stát, že jen pro svoji nepozornost, ale pokud tam objektivně nejsou, tak potom tam ani ten stav není. To až takovou důležitou vazbu má. Proto je důležité, aby celá laická veřejnost v určitých oblastech měla dostatečné poznatky o určitých znacích vedoucích k poznání, nemyslím jen nemoci, ale i nějakých jiných – podle čeho mohou lehko diagnostikovat stav.“

A dají se naučit?

„Naučit se dá všechno. Každý normální či obyčejný člověk, ani neoplývající vysokým intelektem, se dokáže tyto znaky naučit. Trošku problém je v tom, že jich je obrovské množství. Takže někdo např. dříve než určitý diapazon ovládá, to vzdá, už se mu nechce dále. Nebo si namýšlí, že vůbec není schopen to zvládnout, případně je tak pohodlný, že na tom vůbec nepracuje atp. Ale každý je schopen se to naučit! Už souvislosti mezi těmi vlastnostmi, jsou těžší, to už nemusí každý zvládnout. Ale abecedu, ty písmenka, v tomto smyslu znaky, se dokáže každý, i úplně prostý člověk naučit.“

Takže vy i vyučujete výuku těchto znaků?

„Ve snaze zvýšit znalosti, poznání lidí z těchto oblastí, celý život, v celé historii, dělám i didaktické, výukové akce, na různých úrovních. Můžeme je alespoň na 2 základní rozdělit: pro laickou veřejnost a pro odbornou veřejnost. Takže např. zdravotní kurz, nebo kurz o zdraví, pro laickou veřejnost, ale i speciální diagnostické kurzy pro lékaře, pro psychology, učitele apod.“

Proč se například lidé bojí poznání o lidské povaze anebo proč to dokonce až odmítají?

„Z vícero důvodů. Mnozí lidé se bojí např. že podle těch znaků by je okolí poznalo a oni zase je. Nebo mají domněnku či alespoň pocit, že něco negativního z jejich povahy z hlediska společenského hodnocení by se mohlo objevit, tak jsou raději proti tomu, aby popírali nějakou možnost. To je velmi častý případ. Potom také o tom nemají poznatky. Často např. člověk zažije určitou podobu člověka a připíše si dojmový obraz o jeho povaze. Neznamená to však, že dobře vyhodnotil ty souvislosti. To je jen jeho domněnka. Jiné je však, když máme objektivní poznání o tom, že která vlastnost se jakým znakem projevuje. V tom se ani laik nemůže pomýlit, pokud ty znaky pozná. Ale pokud jsou jen takové dojmy, že např. někdo chodí se sklopenou hlavou, je tedy takový a takový, ale není to objektivní poznání, tak samozřejmě se lidé zklamou. To ale není jen v této oblasti o poznání lidské povahy a zdraví. To platí v každé oblasti. Pokud si člověk něco namýšlí a nemá přitom objektivní, kritérické poznání, nemá reálné, náležité poznání, tak samozřejmě, že se může pomýlit – oklamat se. Lidé si však hlavně o povaze často namýšlí, často si i vymýšlí nějaké dojmy, mnohokrát se zklamou a oklamou, tak proto potom případně mají skeptické postoje k realistickému, objektivnímu poznání. Nemají to totiž jak posoudit. Na to, aby člověk zjistil a posoudil objektivnost tohoto poznání, potřebuje mít mnoho poznatků a zkušeností. Např. když vysvětlíme, že máme poznání o určitých znacích svědčících o některých povahových vlastnostech, na to nemožno v tom momentu, když to vysvětluji posluchači, podat nějaký důkaz, že ten člověk je takový nebo takový. To musí člověk někdy třeba i roky sledovat, až se nakonec přesvědčí, že to opravdu platí.“

A těží nebo umí lidé vytěžit z těchto informací, z vašich rad?

„Ano, ve většině případů je to takové, že lidé pozitivně k tomu přistupují, umí vytěžit. Např. z psychologických služeb, které poskytujeme je nejfrekventovanější zjištění nejvhodnějšího povolání. Tam komparujeme celou povahu zájemce se všemi profesiografickými požadavky. Na každou profesi jsou určité požadavky nějakých schopností. Čím lepší je člověk splňuje, tím větší šanci má dobře, efektivně pracovat. Když to tak má samozřejmě, a na základě toho získává náležitou spokojenost. Ti, kteří se tím orientují, vždy fakticky mají životní výhru. Co jaké problémy člověk zažívá, i tak to snadněji zvládá, co jaké problémy mu život přináší - těch problémů má míň, neunavuje se nimi. Neznamená, že takový člověk se musí stát mistrem světa v takové oblasti. Znamená to tolik, že cokoliv jiného by dělal, bylo by to horší než to, co má na špici svých schopností. Mám obrovské množství těchto případů. Každý, kdo se orientoval tímto způsobem, získal. Samozřejmě že v jiném pořadí, jinou intenzitou to zažil apod. Nebo někdo má pochybnosti. Zažijeme při vyšetření i případ, že někdo řekne: Ale to bych asi nedokázal. Nejsem toho asi schopný. To je mylný postoj, protože pokud má člověk na něco nejlepší schopnosti, tak jak to může nedokázat. Jistěže to dokáže. Nakonec každý, kdo sáhne po těch svých schopnostech, každý se o tom přesvědčí. Jsou i takoví, co roky pochybují, nakonec se přesvědčí a jsou spokojení. Anebo i takové případy máme, že někdo pochybuje, nemusí se ani vyslovit, odejde bez komentáře, co zpětně se i tak dozvíme. Po 10 či 20 letech mně taková osoba navštíví a doslovně se jakoby vyzpovídá, že 10 nebo více let pochybovala o tom, zda by byla schopna vykonávat takovou práci, kterou jsem o ní zjistil, že má na ni nejlepší schopnosti. Potom zjišťuje, že měla víc problémů, než se běžně v životě očekává při takové činnosti, a zřejmě jsou vázané i na profesní výkon. Dobře zkusím to, co mi tehdy poradil. Zkusí to a žasne. Po 2 – 3 letech, když už má dostatečně ověřené své schopnosti, se mi přijde pochválit s komentářem, že nikdy ani ve fantazii neměl/a představu, že takto si člověk může pomoct – to je úplně jiný život. Samozřejmě mě to těší. Nemám ale nějaké povznášející pocity, je to pracovní výkon – zjistím toto o člověku a záleží na něm, jak si s tím poradí. To stejné je i u zdraví. My jsme ještě nezaregistrovali případ, že když se někdo zachoval podle toho, co jsme mu poradili, aby si nepomohl.  Vedeme si statistiku všech případů, o všem, co jim řeknu, každému zájemcovi (klientovi či pacientovi). Máme fakticky odezvu historicky za všechna období. Více jak 96,4, ten zbytek, něco nad 3%, možno jsou lidé, co zemřeli a nestihli nám podat informace o výsledku atd., ale zjednodušeně, lidově řečeno, máme přehled skoro úplně nad všemi lidmi, co u nás byli, a je jedno, zda přijde o 10 či 20 let na to, a nakonec jedno jakým způsobem, ale vyjádří se k tomu, co zažil, jak se k věci stavěl apod. To nás samozřejmě těší, že většina lidí si pomůže. Někdo si však ani nechce pomoct, třeba je těžko nemocný, případně i věří v postupy léčby, co jsme mu poradili, ale nechce. Bohužel se stávají i případy, že na základě toho ten dotyčný zemře.“

Jádro problému toho, že lidé nejsou spokojeni se svým stavem, životem, je v tom, že nevykonávají profesi, na kterou mají nejlepší předpoklady?

„To nemusí být jádro, ale je to důležitý faktor, a to z vícero důvodů. Např. jeden z takových nejdůležitějších: ušetřená energie z profesního výkonu se jedině jednosměrně do ostatních oblastí života dá přenášet. Opačně to nejde. Např. chirurg, jistěže tím netratí, když má v rodinné, zájmové, občanské a jiném vše v pořádku, to mu neubližuje – ale nepomůže mu to dvakrát líp operovat. Operuje jen na úrovni svých schopností. Ale tím, že vykonává profesní činnost, na kterou má nejlepší předpoklady, spoustu energie ušetří, a může ji věnovat na jiné oblasti. Toto je obrovská výhoda, z tohoto hlediska bychom mohli označit zjištění nejvhodnějšího povolání jakoby nejdůležitější v životě. Dokonce z určitého hlediska i důležitější, než posouzení vhodnosti životního partnera. Životní partnerství má neskonalou hodnota, nezaplatitelnou, nenahraditelnou atd. avšak v partnerském životě člověk může, pokud určité úkony nedostatečně zvládá a jiné lépe, trošku eliminovat tento nedostatek, trošku to vylepšit. V profesní to nejde. Pokud člověk neovládá profesní úkony, tak fakticky bylo by lépe, kdyby tam ani nebyl. Toto je ten nejdůležitější faktor. Jsou i další. Neboť každý přírodní jev, a vše je přírodní jev, je ovládaný mnohými komponenty. Většinou takovým množství, že si člověk ani neuvědomuje, že by v takovém počtu mohli existovat. Nemusí poznat všechny. Některé z těchto komponentů jsou takové jakoby generální, ostatní se jim vysokou mírou podřizují. Ale také tam mají určitý výkon – také tam něco znamenají. Organizace např. hledají vhodné zaměstnance, a když posoudíme určitou vhodnost a pokud z těch, co se nabízejí, se skutečně vyskytne někdo s výjimečnými schopnostmi na tu činnost, která je požadovaná, tak i organizace si pomůže, nejenom jedinec, a je to obrovská výhoda. Ty, co jsou bohatší, neváhají třeba i roky hledat obrovské množství lidí než najdou toho nejvhodnějšího. Poskytuje to tu výhodu, že o toho člověka se jakoby nemusíte starat – samo to klape. Je hodný milionů. Bohužel toto lidé neví, namýšlí si, že stačí se snažit, stačí mít zájem o nějakou činnost – my si zájem ctíme s obrovskou úctou, ulehčuje kroky přístupu, ale nedodá ani schopnost ani výkon člověku, bohužel.“

Dá se také posoudit na základě schopností každého člověka vhodnost konkrétního protějšku – třeba potencionálního, nebo i stávajícího partnera/partnerky?

„Ano, dá se. Totiž lidé si těchto věcí všímají od nepaměti. Sbírají o tom informace. Od lidí, co se o to zajímají vyšší mírou, tak z těchto dlouhodobých poznatků víme, že která vlastnost je vhodná, shodná s kterou vlastností v partnerském vztahu, jaký typ, směr povahy atd. jak se hodí s kterým – není to podle toho, či je Vodnář anebo Střelec, jak to někdo hodnotí. Ale skutečně, realisticky jakou kdo má povahu. Je to velmi složitý obraz. Je tak složitý, že se k tomu nedá vypracovat žádná tabulka. 10 nebo 1000 povahových vlastností kdyby 2 lidé měli stejnou mírou zastoupené, tak by mohl někdo předpokládat, že se k sobě zcela hodí –tak to ale neplatí. Dokonce je to až tak složité, že pokud třeba dva lidé žijí spolu a určitá vlastnost jednoho z nich narušuje ten vztah. Kdyby ten, co narušuje svou povahou vztah, žil s jiným člověkem méně pro něj vhodným, tak tato povahová vlastnost nemusí dělat žádný problém. Není to tak jednoduché, jak si někdo představuje. Společné zájmy mohou podpořit partnerský vztah, ale stavět vše jen na zájmech opravdu není stabilní základ vztahu. Nedokáže ho udržet. Tyto zájmy mohou udržet partnerský vztah dvou kolegů, zájemců o nějakou oblast, ale ti nežijí spolu v jedné domácnosti. Životní partnerství by se na pouhém atributu společných zájmů nemělo stavět. To je podstatný rozdíl mezi těmito vztahy. Životním partnerství rozumíme to, že lidé mají vše společné. Víme, jaká skladba povahových vlastností se s jakou nejlépe shodne. Když kteroukoliv vlastnost posoudíme, že je v povaze jednoho, přesně víme, jakou mírou reaguje povaha toho druhého. Dá se to přesně zjistit. Tato služba na posouzení vhodnosti konkrétního životního partnera je dost často žádaná. Někdy i každý den se vyskytne takový požadavek. Bohužel většinou chodí lidé už zkušenější, starší, středního nebo i vyššího věku. Takoví, kteří mají přesvědčení, že spolu skutečně žijí pěkně, ale uvědomují si, nebo se alespoň domnívají, že vždy by mohli něco vylepšit. Sami ale neví, co přesně, a proto se k nám přijdou poradit. Zřídkavě se stává, že k nám přijdou se poradit úplně mladí lidé, kteří se právě seznámili. Většinou to jsou jen ti, jejichž rodina nás navštěvuje už nějaký čas. Ti, kteří ví o této možnosti, co to znamená, ví jakým způsobem se takové informace dají zjistit atp. Tak např. jsou v pubertálním věku, nepokračují ve sbližování, čekají na výsledek vyšetření. Pokud to pro ně dopadne pozitivně, jsou natěšení, žijí spolu a např., co ani si nevzpomínám, že by se jinak stalo, když zplodí potomka, tak první cesta po návratu z porodnice vede k nám a dají si to děťátko vyšetřit. Pokud se však zjistí, že jejich partnerská kompatibilita není vysoká, tak se sobě navzájem omluví, rozejdou se a případně hledají jiného, vhodnějšího partnera do života.“

Podle čeho si lidé, když nemají poznatky o povaze, vybírají své životní partnery?

„Většinou dojmově. Podle určitých sympatií, které mají veliký význam. Není dobré nesympatického člověka získat do partnerství. Ale tyto pocitové, dojmové prvky jsou vysokou mírou klamné. I když se jim občas podaří trefit do černého, je to jen pouhá náhoda a je to velmi zřídkavé. Je třeba rozumně posoudit všechny náležitosti vhodnosti partnerství. Takže např. podle dojmů, pocitů, vnuknutí anebo doporučením jiných, anebo podle chimérických představ si lidé vybírají své protějšky. Např. děvče si představuje, že nejlepší by bylo, kdyby měla černovlasého partnera. Černé vlasy jsou také znakem, také něco znamenají. Ale pokud to bere jenom jako takový dojmový fenomén, tak to samozřejmě nemá reálnou hodnotu. Nebo když zase mládenec si představuje, že jeho partnerka musí mít určitý tvar boků či ňader. Tvar boků a ňader má také veliký význam, také to jsou znaky, které znamenají informace o povahových vlastnostech. Ale ne v tom rozpětí, ne v tom významu, jak si to člověk představuje - je to pěkné, líbí se mi to atp. Jistěže je vhodné mít pěkného partnera, ale pěknost pro partnerství nemá takový význam, jako povaha. Takže třeba vědět, jakou má můj protějšek povahu. Bohužel znalost povahy je ve veřejnosti přímo podprahová. Proto většina lidí se musí v každém vztahu rozhodovat dojmy. A proto i to tak na světě mezi lidmi ve vztazích vypadá.“

Takže kdyby lidé měli větší a kvalitnější znalosti o povaze a o tom svém protějšku, tak by ty vztahy nemusely mít takovou padající tendenci?

„Ano, čím vyšší a širší znalost v té oblasti povahy by byla, tím méně problémů ve vztazích by bylo. Protože pouze na základě znalostí se můžeme správněji a přesněji rozhodnout.“

„Je člověku opravdu na škodu, když si myslí, že podle znaků se nedá poznat povaha. Stačí si všimnout třeba určitou skupinu lidí majících intenzivní, specifické zaměření do dané oblasti, nebo jsou velmi smutní, zklamaní životem, nebo jsou zase velmi ostří a průbojní, tak vždy mají velmi podobné znaky. A to je právě ta jejich povaha, kterou se na sebe vzájemně podobají - jsou nositelé podobných znaků. Podoba hovoří o jejich povaze. Informace o povaze jsou v životě ty nejprospěšnější.“

Myslím si správně, že další kámen úrazu, nejenom neznalost o povaze, je ten, že lidé si myslí, že tak jak se chovám já, a tak jak to pociťuji já, tak to mají stejně i ostatní? A jakmile se to vymyká mému běžnému chování, tak už to je potom něco útočného – že ho ten člověk chce poškodit.

„Přesně tak. Někdy to až tak daleko jde, že přinejmenším mohou ho označit za neznalého, neschopného, hloupého, že tomu nerozumí, anebo dokonce mnozí si namýšlí, jako by to byl útok proti nim, když má někdo jiný názor. V zásadě správně se takto stavět, opravdu jakoby demokraticky: každý má právo na svůj názor, máme mu tu možnost dát, samozřejmě s výjimkou, pokud ten názor není vyloženě škodlivý s úmyslem někomu škodit. To už není názor, ale zlomyslnost. I takové případy se vyskytují, pokud je člověk dobromyslně o něčem přesvědčený, může tomu dotyčnému přiznat právo na jeho názor.

Těší mě to, že čím dál tím víc lidí přibývá, co se o to zajímají, co získávají vysoké poznání z této oblasti a mnohý z nich, co už víc roků k nám chodí, třeba se zúčastnili všech výukových akcí, cvičení atd., často už získali takový rozsah poznání z této oblasti, o povaze a o zdraví člověka, že často odborníci z těchto oblastí, kteří tyto informace neznají a nerozumí, o čem hovoří, ti naši stoupenci. Takže to mě skutečně těší.“

Co byste doporučil lidem, kteří k Vám přijdou na službu, vy jim řeknete o jejich povaze nějaké informace, nebo jim případně ukážete i nějaké znaky, a oni si je nemají jak ověřit. Jak by bylo správné se zachovat?

„Všeobecně, nejenom k této souvislosti, lidem vždy vysvětlujeme, že kdokoliv, cokoliv řekne, slyší nějaké tvrzení, informaci, nemá ji hned postavit ve své představě za názor. Má to brát jako informaci, až když mu život dá příležitost ověřit si to, jednoznačně, kategoricky, náležitě, až potom může tu informaci postavit do úrovně názoru. A to i v této oblasti. Např. stane se, že ten, kdo k nám přijde, si třeba určitou informaci už na druhý den ověří, anebo až o 10 let ji dostane. Podle toho, jakou příležitost mu život přinese. Do té doby to nemá odkládat, nemá k tomu být lhostejný, má to mít po ruce, ale bez napětí, čekat, že zažije takový případ, možnost. Pokud nic takového nezažil, tak jak si to může ověřit, potvrdit, nebo někdo zase hned tvrdí: já nejsem takový. To jak ví, když např. podobný zážitek nikdy nezažil a nemá o tom přehled. Nám se stane, že někdo z profesní oblasti, u které se očekává, že ten člověk, který má poznat povahu člověku, přijde, a když mu komentujeme některé povahové vlastnosti, tak jsou i takové, o kterých ani nikdy neuvažoval – nejenom u sebe, ale i u jiného. Nemá tedy o tom přehled, jak tedy může posoudit, zda opravdu má ty vlastnosti takovou či jinou mírou zastoupené ve své povaze?! Nemá jak. To není podcenění toho člověka, nebo vyjádření o jeho neschopnosti, to je jen jeho neznalost, nebo nezkušenost – to je vše. Samozřejmě, kdyby nastudoval ty správné informace a ještě měl možnost si je ověřit, tak by měl zkušenosti a poznatky a mohl by posuzovat. Všeobecně možno říct, že nikdo by neměl posuzovat záležitosti, ve kterých se nevyzná nebo které nepozná. Každý má právo vyslovit svůj pocit k věci: to se mi líbí, to se mi nelíbí. Ale posuzování věcí má a smí jen ten, kdo se v tom skutečně vyzná.“

Já jsem už osobně u vás absolvovala 25 kurzů s různým zaměřením a posláním. Děláte ještě i jiné, než kterých jsem se zúčastnila?

„Ano, ještě jsou i dalšího zaměření, rozdíl je hlavně v tom, že některé jsou vyloženě pro odbornou veřejnost: např. speciální diagnostický kurz pro lékaře. Laikovi skoro nestojí za to, aby se zúčastnil. Neboť takovýhle kurz vedu vyloženě jen odbornou terminologií. Stává se nám, že někdo se nám, třeba je laik, jakoby nasilu propašuje do toho kurzu, a pak například 3 roky si slovníkem lékařským překládá informace, co tam získal. Vyloženě na škodu mu to není, ale nemůže je náležitě zužitkovat.“

Dá se něco vybrat z toho Vašeho poslání, co by se dalo charakterizovat, že Vám nevyhovuje nebo že Vám vadí?

„Mně v zásadě nevadí nic. Kdybychom to zjednodušili, opravdu jen jakoby v uvozovkách, tak jakobych žertovně to řekl, vadí mi jen hloupost lidí. Pro ten obrovský kontrast, že rozum, intelekt, schopnosti člověka jsou nedozírné. Jsou schopné zvládnout všechny informace ze všech vesmírů, a přesto se většina lidí nesnaží tuto svoji schopnost využít.“

Je poznat zlepšení, jestli lidé využívají správně svůj intelekt a dokážou na sobě pracovat?

„Naštěstí ano, jde to sice pomalu, ale přece jenom čím dál tím víc se rozumnější lidé k těmto informacím stavějí. Např. procento těch, kteří mají přístup rozumnější, lépe využívají ty informace, přece jenom narůstá, i když to dlouho trvá. A toto je faktor, který mi dokáže eliminovat všechny ty nepříznivé záležitosti i ty, co jsem zmiňoval.“

Moc Vám děkuji pane Šramo za rozhovor.

 

Uveřejněno: 17.7.2011