Přestože se Jagger s Richardsem znali od dětství, doopravdy se sblížili až na začátku 60. let, kdy při náhodném setkání v Londýně zjistili, že oba poslouchají stejné americké bluesmany - tehdy v Evropě téměř neznámého Muddy Waterse, Little Waltera a také Chucka Berryho. Rolling Stones vykrystalizovali při koncertech a různých sessions bluesového průkopníka Alexise Kornera a jeho skupiny Blues Incorporated. Na Jaggerův podnět se osamostatnili (v červnu 1962), přibrali na konkurz Wymana a dali si jméno Rolling Stones (podle blues Muddy Waterse).
Brzy si jejich koncertů všiml Andrew Loog Oldham, který se stal jejich manažerem a také produkoval jejich první alba (až do r.1967). Zabezpečil jim smlouvu s firmou Decca a začal cílevědomně budovat stounovskou image "zlých chlapců" jako protiklad k "příjemným světákům" Beatles. Z toho důvodu také ze skupiny vytlačil klávesistu Iana Stewarta, který prý vypadal "příliš normálně" (přesto se skupinou natáčel a objevoval se i na některých koncertech). 7. června 63 vychází první singl "Come On", převzatý od Chucka Berryho. Hit z něj sice nebyl, ale vzbudil pozornost publika a hlavně médií. Druhým singlem se stala "I Wanna Be Your Man", kterou si Oldham objednal paradoxně u Beatles (autoři zařadili svoji verzi na Beatles For Sale). V dubnu 1964 pak vychází dlouho očekávaný debut Rolling Stones, který se udržel na čele britské hitparády 12 týdnů. Následují singly "It's All Over Now" a "Little Red Rooster" - oba se vyšplhaly až na vrchol žebříčku a přinesly jim v Británii popularitu srovnatelnou jen s Beatles. Tím také začal oboustranně přínosný "souboj" s liverpoolskou čtveřicí trvající do r. 1970, kdy se Beatles, jak známo, rozpadli. Raná albová diskografie Rolling Stones je poněkud nepřehledná, především vinou odlišných anglických a amerických verzí jednotlivých desek. Pokud se budeme držet oficiálně vydaných nahrávek u firmy Decca, následuje za debutem LP Rolling Stones No.2 s hitem "Time Is On My Side". Ve zbytku roku 1964 absolvovala kapela dvě úspěšná americká turné proložená vyprodanými koncerty po Evropě. Nehynoucí slávu zajistil skupině rok 1965 - po dalším "jednotkovém" singlu "The Last Time" vydávají Rolling Stones nejslavnější rockovou skladbu všech dob - "(I Can't Get No) Satisfaction" s buřičským textem a nesmrtelným Richardsovým riffem. Zaslouženě vyhrála hitparády na obou stranách Atlantiku, což se skupině podařilo později ještě s "Get Off Of My Clouds", "Paint It Black" a "Honky Tonk Woman". V 2. polovině 60. let byli Stones už mezinárodní veličinou, kterou převyšovali pouze Beatles. Oldham stále pracoval na své strategii vyjádřené heslem "Čím víc vás budou nenávidět rodiče, tím víc vás budou milovat jejich děti" a Jagger, Richards a Jones se nenechali dvakrát pobízet - skandálů bylo kolem nich vždycky dost, ať už šlo o obscénní texty, milostné aférky nebo drogy. Hlavní ale byla hudba a ta byla čím dál lepší. Už LP Out Of Our Heads obsahuje většinu vlastních písní (vedle milionových singlů "The Last Time" a "Satisfaction" stojí za připomenutí "The Spider And The Fly" a Jaggerovo parádní číslo "That's How Strong My Love Is"), na následující Aftermath pocházejí od skladatelského tandemu Jagger-Richards už všechny (včetně perel "Under My Thumb" a "Lady Jane"). Aftermath je považován za první klasické album skupiny, přesto mu škodí jistá neuspořádanost a také pár slabších kousků. Hned po desce vychází další skvělý singl "Paint It Black", kterým Stones vstoupili do svého poprockového období, do nějž patří ještě singl "Let's Spend The Night Together" a podařená deska Between The Buttons (67). Ještě před vstupem do svého "zlatého období" si nepříliš úspěšně zakoketovali s psychedelií - nejdříve na singlu "We Love You" a pak na Their Satanic Majestic Request, což je snad nejhorší deska skupiny (konkuruje jí pouze Emotional Rescue). Stounovské odpovědi na Sgt. Peppera vévodí podivné kosmické zvuky a zmatené skladby, poslouchat se dá jen "She's The Rainbow". Rolling Stones však z této krize vyšli posilněni - uvědomili si, že se nemůžou oprostit od svých kořenů a vrátili se k syrovému soundu "Satisfaction" a "19th Nervous Breakdown", který obohatili o bluesový nádech. Výsledkem byla pětice famózních alb vydaných v rozmezí let 1968-72 (pro pořádek - byly to Beggar's Banquet, Let It Bleed, živá Get Yer Ya Yas Out, Sticky Fingers a Exile On Main Street) a také nezapomenutelné singly "Street Fighting Man", "Jumping Jack Flash", "Honky Tonk Woman" a "Brown Sugar". To už hrál se skupinou Mick Taylor, který přišel z Bluesbreakers Johna Mayalla jako náhrada za Briana Jonese. Ten se stal kvůli silné drogové závislosti pro kapelu nepoužitelným (jak na koncertech, tak ve studiu). Už na Beggar's Banquet téměř nehrál, oficiálně však skupinu opustil až 9.6.1969. Týden na to se utopil v bazénu u své vily. Úchvatným dvojalbem Exile On Main Street se bohužel kapela umělecky vyčerpala, následující nahrávky byly průměrné až podprůměrné. Naposledy Stones zazářili s "Angie", singlem z 11. řadovky Goat's Head Soup (1973), zbytek alba však za moc nestál. Stejně tomu bylo o rok později s albem (a singlem) It's Only Rock'n'Roll, "I know, it's only rock'n'roll, but I like it" je sice efektní slogan, ale do rockové nadupanosti starších singlů měla skladba hodně daleko. Rozpaky se snažila překrýt narychlo vydaná kompilace Made In The Shade, obsahující to nejlepší z posledních 4 alb. Změnu nepřinesla ani LP Black And Blue, jen Jaggerův ploužák "Fool To Cry" naznačoval nevyužité možnosti kapely, do které mezitím nastoupil od Roda Stewarta a Faces Ron Wood (Mick Taylor, před nástupem do skupiny "čistá duše", odešel se silnou závislostí na alkoholu i drogách). V r. 1977 vychází další nepodařená deska, tentokrát živé dvojalbum Love You Live, které zaujalo pouze podařenými coververzemi od černých vzorů skupiny (Chuck Berry, Willie Dixon, atd.), o zbytku kritika napsala "víc cirkusu než hudby". Druhý dech chytili Rolling Stones až na albu Some Girls (1978) s obrovským hitem "Miss You". Za koketování s disko sice schytali od punkerů spršku nenávistné kritiky, skandál se roztočil také kvůli textu "Some Girls", kde jsou uráženy černošky, ale deska se prodávala více než dobře. O Emotional Rescue z r.1980 se opět nedá říct nic lichotivého, respekt jim získala až LP Tattoo You s chytlavým hitem "Start Me Up" a následující celosvětové turné, které lámalo všechny rekordy návštěvnosti. Bohužel jim forma moc dlouho nevydržela - live album Still Life zklamalo svou nevýrazností a zbytečným důrazem na nové nahrávky. Řadovka Undercover (1983) byla velmi průměrná, následující Dirty Work z r.1986 pak velmi podprůměrná (výjimkou je coververze "Harlem Shuffle"). Těsně před velmi průměrnou Dirty Work vydal Jagger silnou sólovku She's The Boss a tak se zdálo, že nejslavnější rocková kapela pomalu opouští ring, zvlášť když se Jagger s Richardsem přes různé bulvární plátky neustále hádali. Jagger natočil druhou desku Primitive Cool (1988), která však za jeho sólovým debutem silně pokulhávala, k vlastní desce se odhodlal i Richards (Talk Is Cheap, 1989), ale oba zjistili, že jeden bez druhého moc neznamenají a proto se dali opět dohromady. Album Steel Wheels je jejich nejlepším nejméně od Tattoo You, zvuku dominují Richardsovy nadupané riffy a nápaditá rytmika s mírnými názvuky africké hudby. Po albu následovalo mohutné americké turné Steel Wheels (předkapelou byli newyorští Living Color, jejichž debut Vivid Jagger rok předtím spoluprodukoval), pokračující v Evropě pod názvem Urban Jungle Tour, při kterém zavítali i do čerstvě svobodného Československa (koncert se uskutečnil 18.8.1990 na Strahovském stadionu). Zbytek už znáte - v r.1991 koncertní záznam Flashpoint s chytlavými novinkami "Highwire" a "Sex Drive", pak kompilace Jump Back 1971-93 a v r.1994 další úspěšná řadovka Voodoo Lounge, následovaná ještě větším turné (největším koncertem byl ten pražský s 130 tisíci diváky, mezi nimiž jsem byl i já a rozhodně toho nelituju). Po skončení turné přišli s dalším živákem, netypickým a pozoruhodným Stripped, nahraným v komornější sestavě. Staré klasiky na něm dopadly výborně (např. "Wild Horses", "Spider And The Fly"), pro singl si vybrali Dylanovu "Like A Rolling Stone". Zatím posledním albem skupiny se stala pestrá Bridges To Babylon (1996) s nádherným pilotním singlem "Anybody Seen My Baby", obehrávaným donekonečna všemi rádii. Následující 2 roky strávili na cestách, z turné vzniklo (již tradičně) další živé album, tentokrát podařené No Security. V r. 1998 oslavili už 35. výročí vzniku (Jaggerovi, Richardsovi i Wattsovi je kolem šedesáti!), ale rozchod zatím zdá se neplánují, ač jsou na něj dotazováni již od r.1966 a párkrát k němu opravdu daleko neměli. V roce 2002 vychází pod názvem Forty Licks konečně ucelená 2CD kompilace, která zahrnuje celou kariéru skupiny (vč. prvních let u Deccy a klasického období u ABKCO). První disk se kryje s klasickým 2LP výběrem Hot Rocks (nepochopitelně zde chybí "Lady Jane"), druhý s kompilací firmy Virgin Jump Back 1971-1993, ten je navíc obohacen 4 příjemnými novinkami "Don't Stop", "Keys To Your Love", "Stealing My Heart" a "Losing My Touch". Nevešly se bohužel "Waiting On A Friend", "Harlem Shuffle", "Rock And A Hard Place" nebo "Out Of Tears".
by volny.cz
