Ze starozlínských pověstí -
o pojmenování mesta
-------------
Jak Zlín dostal méno
Kdysi přes Zlín táhlo jakési cizí vojsko. Veliká sila ho byla a velice lidi sužovalo. Vybírali výkupné, lidé platili jak múrovatí a už si nevěděli rady.
Jel s tým vojskem také vojevůdce a ten si sebú vézl svojého synečka. Ubytoval se na rynku, rožní dům to býl, a syneček tam bývál s ním. Když to vojsko pořád nepřestávalo sužovat tož si chtěli lidé na nich nejak postihnút. Jeden měšťan, co akorát u něho býval ten vojevůdce, si jednúc v noci počíhal a jak vojevůdce vyjel pryč, tož mu zabil synečka. A utékl.
Ale byla to hrůza. Vojevůdce přijél a dyž tú novinu slyšel, zapřísahál se, že za to velice stresce celé město. Zlín byl tehdy veliký a měl takové výsady, jak třebas Kroměříž nebo Hradiště a Zlíňané jich velice opatrovali.
Na ratúzi jich měli v železných truhlicách. A vojevůdce za to, že mu zabili synečka, nechál si všecky ty výsady donést a spálil ich. Na místě. Jak je fčil socha Floriána, tam byly ty výsady Zlína spálené.
Kdysi se tam cosi kopalo a přišli tam na takový veliký kameň. Byl ještě celý očaděný od ohňa.
Ale to nebylo všecko. Vojevůdce slíbil, že se Zlínu jedenkrát eště víc pomstí, enom jak se vrátí z vojny. Když to bylo takové, tož starousedlíci dali hlavy dohromady a uznésli se, že změníja méno města. Nechtěli byt za jedného zlého člověka trestaní. V Brně to nové méno zapsali do knih a od téj doby se v kronikách nepsalo Zlaté jabko, ale Zlín.
Nejmenuje se po zlých lidoch
Dyš šlo vojsko, to nepřítelské, tož jak jeli přes Zlín, tož ho obsadili. Zlíňané se potom bránili a velice že se bojovalo. A hen z Vasrmanového, z toho domu, lesti tam byla brána lebo co, na toho nepřítela léli vřelú vodu.
Ti vojáci ale to všecko dobyli a potom sami řekli, že nikde na ňe nebyli lidé tak zlí, jak tady – a začali tomu městu říkat Zlín.
Ale nekeří lidé říkávali, že to není pravda, že tu byli lidé zlí, ale že to bylo jináč.
Že Zlín sa napřed menoval Slín. A to proto, že tady je všecko na slínu. Ten slín je hlina, co se z ní dělajú tihly a hrnce. Šak aj proto tu bylo prv tolik hrnčířů. Celé rodiny hrnčířské tu byly. A protože tady prý bylo už odjakživa všecko samý slín, dostalo město podle toho méno – Zlín.
Říkali mu Zlaté jabko
Není to tak dávno, co eště se aj vykládalo, jak dostalo město Zlín méno.
Tady tým údolím podle Dřevnice kdysi táhlo jakési vojsko. Snáť to byli Tataři nebo kdo, ale velice dávno to prý bylo. A kady šli, tam pálili a drancovali a dobyli také Zlín. Moc od nich lidé zakusili.
Jak už byli tu, tož jednúc jél jakýsi ten jejich větší přes Zlín na koni. A nekde v tých místoch naproti zámku, jak byla brána, šla akorát jedna ženská. Ze Zlína byla a on jak jél vedle ní, tož ju uderýl šavlů ale třikrát přes záda. Tým palašem. Hned se vyvrátila.
Skrz nic jí to udělal. A tož lidé, co to viděli, se tak velice rozzlobili, že už se neudrželi, strhli ho s koňa, dovlékli ho k chalupě hned u téj cesty a přibili ho živého na vrata! A tam aj dokonal ....
Ale bylo zle. Hrozně na to doplatilo celé město. Od téj doby se mu aj přestalo říkat Zlaté jabko a zostalo mu už nadycky méno Zlín.
Šak ten dům s tema vratama, panský kolář tam potom býval, byl aj označený.
jak to bylo, když zlín žil ještě postaru:
O TRZÍCH A ŘEMESLECH
vzpomínka neznámého autora
Když vypravěč těchto vzpomínek chodil do obecné školy, slýchal od učitelů, že Zlín má asi tři tisíce obyvatel. Opakovalo se to vícekrát a po delší dobu, takže se domnívá, že tehdy nestálo obci za to, aby každoročně pořizovala novou inventuru duší. Smíme tedy tenhle počet brát za představu jeho velikosti (nebo malosti) pro první dekádu století a ještě i později.
Rozdělení obyvatel podle způsobu živobytí tu bylo, jenže také bez nějakých zřetelně dělených hranic. Žila tu už početná a stále narůstající skupina továrních dělníků, jiných, trvalých nebo příležitostných pracovníků v zemědělství a kdekoliv se dalo, nevelký počet obchodnických, učitelských a úřednických rodin – a víc než stovka řemeslníků a živnostníků, z nich celá polovina ševců, kteří již dávali městu charakter lokálního obuvnického střediska.
Ty názvy řemeslník a živnostník nelze ovšem brát podle dnešních představ výlučného, ani samostatného povolání, protože ti všichni, včetně mohovitějších mezi nimi, si podržovali půdu – kus nebo jen flíčky rolí a luk, jedni jako zálohu a přilepšení, ostatní jako existenční nezbytnost. Větších, specializovaných rolníků bylo málo, nedovoloval to stísněný katastr obce, zejména když i půda, která tu byla, patřila z většiny velkostatku.
Při takovém množství a soutěži nemohli řemeslnící počítat s odbytem pouze v obci a spoléhali na trhy. Ty běžné se konaly v sobotu a přicházeli na ně kupující z okolních obcí. Hlavními nejsilnějšími byly však výroční trhy, plně ještě živé dědictví staletých tradic. Ty zlínské byly dvoudenní: první den dobytčí jarmark na zvláštním trhovisku, druhý den jarmark na náměstí na celé ploše zaplněné boudami a stánky, ovšem i lidmi. Protože návštěva jarmarku byla událost, kterou si venkovský člověk, pokud jen mohl, nenechal ujít. Časem se nemálo řemeslníků a živnostníků na výroční trhy specializovalo a jezdilo za nimi na formanských vozech po celé jihovýchodní Moravě.
RYBOLOV NA DŘEVNICI
Naše pravda, asi 1987
O čistotě životního prostředí, zejména vodních toků, se dnes mluví a píše většinou kriticky; hledají se způsoby, jak dalšímu znečišťování zabránit. Rozvinutá industrialisace se negativně odráží i v čistotě řeky Dřevnice protékající naším okresním městem. Čirou, průhlednou vodu ve Dřevnici si dnes už dokážeme představit jen při velké obrazotvornosti. Naši předkové zhruba před sto lety by si naopak asi stěží dovedli představit tuto řeku v dnešní podobě.
Fotografie známá ctěnému webovému nahlížiteli již z pojednání o Dlouhé ulici a první manufaktuře zlínské – jedná se o t.zv. Lanfest, v článku o ulicích umístěný někde k železničnímu nadjezdu. Jinde ovšem popsán jako „vodní náhon někdejšího Jiříčkova mlýna (v sousedství dnešních Průmyslových staveb)“. Při pohledu na Stašovu mapu Zlína roku 1910 možno konstatovat, že pravda bude někde uprostřed. Dřevnice, tehdy tekoucí nezregulovaným meandrujícím korytem, se jednou jižní „oblinou“ toku dává k disposici náhonu někde v oblasti dnešní prodejny „Barvy – laky“ na Vodní ulici. V prostoru Průmyslových staveb (PSG a.s.) nacházel se Jiříčkův (Dolní) mlýn, v místě budovy PSG blíže Vodní ulici pak Langerova koželužna (o ní blíže v dalších kapitolách o zaniklých továrnách).
Před zprůmyslněním zdejšího kraje byla Dřevnice bohatá na ryby a rybolov byl také jedním ze zdrojů peněžních příjmů. Dokazují to i dochované archívní prameny. V této souvislosti stojí za připomenutí protokol sepsaný za přítomnosti „sejdených výborů Želechovic a Lužkovic“ z 20. dubna 1879; obsahoval zásady pro pronájem rybolovu v části Dřevnice od hranice obce Lípa až k hranici obce Příluk.
Chytání ryb na Dřevnici se tehdy pronajímalo dražbou. Kdo nabídl při dražbě nejvíce peněz, tomu povolili celoroční nájem rybolovu. Obce Želechovice a Lužkovice se o výtěžek z takto vydraženého rybolovu dělily rovným dílem. Nájemci rybolovu museli dodržovat stanovené podmínky, které pro zajímavost citujeme:
- „ ... stane se pronájem na jeden rok od 23. dubna 1879....
- chytání udicí ostane svobodno a nepodléhá dražbě
- močení hospodářských plodů nemůže podnikatel zakázat
- chytání ryb všelikým jedem jest i najímateli zakázáno
- jest povinen nájemník po dražbě polovic peněz hned v hotovosti a druhou polovici na 1. července
- pronajímá se to na dvě trati a sice od lipské hranice až po most obce lužkovské do jedné a od mosta po hranice Příluk do druhé trati
- výnos dražby se dlí rovným dílem s obcí lužkovskou.“
Bohatší na ryby byla zřejmě část od Želechovic po Příluky, neboť rybolov v trati od Příluk po lužkovský most byl tehdy pronajat Františku Polepilovi, který v dražbě nabídl nejvyšší částku 2 zlaté a 60 krejcarů. Od lužkovského mostu po lípské hranice obdržel právo lovit ryby za 2 zlaté a 10 krejcarů Josef Mikeska.
Skutečnou hodnotu uvedených finančních částek v t.zv. rakouské měně nemůžeme posuzovat dnešním pohledem. V době, kdy se peníze nevydělávaly snadno, pomáhalo nájemné z obecních pozemků, a třeba i právě z rybolovu, vylepšit beztak skromný obecní rozpočet.
