Motto:

My rozhodně nepotřebujeme pro naše děti vysvědčení. My potřebujeme, aby se naučily dobře a rychle myslet a také vydělávat, aby byly s to udržet krok ve výrobě s Američany a Angličany lépe, než jsme to dovedli my. Aby měly odvahu hledat si svůj chléb jinde než u státní pokladny. Aby rodiče nenaříkali v hospodě u plného džbánku na velká vydání na školství. Aby děti měly dobře placené učitele a aby si rodiče nemysleli, že starost o výchovu dětí patří státu. (T.B.)

Poslali jsme stovky našich českých lidí do světa. Polovina z nich ve světě ničeho nevyřídila nebo se z půli cesty vrátili, ztrativše odvahu k překonávání překážek, jež představují: neznalost jazyka, nezvyklost klimatu, obava z nemocí a strach ze svěřených úkolů. Tomu ve Zlíně čelíme výchovou Mladých mužů. (J.A.B.)

----------------

o BAŤOVĚ ŠKOLE PRÁCE, KLUBU ABSOLVENTŮ bšp A MLADÝCH PRACOVNÍCÍCH PODNIKU

(Levicový náhled na problematiku, autor zůstal utajen. Lze si povšimnout zajímavého úkazu - v původním textu ani jednou nepadne jméno Baťa {toliko v mém výkladu u fotografie}. Článek pochází ze svitovských podnikových novin. Domníval se autor, že je vše každému jasné? Pozn. C.)

 
Tep 1989

 Zvláštní místo zaujímala v podniku snaha o získání výkonné a levné pracovní síly, která by ve spojení s moderní organizací výroby a s technikou byla trvalým zdrojem vysokých zisků, a tím růstu samotného podniku. Tvořila ji mládež, jejíž část ve věku 14 let se soustředila v Baťově škole práce (dále jen BŠP), založené dle upraveného vzoru Fordovy školy ve Spojených státech. První chlapce přijali v roce 1925, dívky v roce 1929 a její absolventi vycházeli po třech, později po čtyřech letech.

  Hlavním důvodem založení BŠP byla výchova mladého dělnictva, které by vlivem pedagogického působení, prostředí a práce vytvořilo jádro, ztotožňující se se zájmy a cíli podniku. Vzdělání v BŠP se stalo významným činitelem, poutajícím mladé dělníky řadou pracovních, peněžních, ideových a j. svazků k firmě, ač jinak v něm uplatňovali zásadu volného pohybu“, t.j. soustavné přijímání a propouštění dělnictva.

Největší důraz kladen na výchovu mladých mužů v podniku, který, jak se uvádělo, „ ... je na svých zásadách sám připravuje a vychovává“. Cíl – vychovat budoucí dělníky nezatížené revolučními tradicemi dělnického hnutí , kteří pak budou „... bez reptání přijímati metody i ideál“. Učni z jiných továren? Zásadně nepřijímáni, a to proto, aby nepřinášeli rozdílné myšlenky, názory a nesrovnávali práci a život v podniku a jinde.

Pro veřejnost se založení BŠP a internátu odůvodňovalo snahou podniku postavit mladé muže do proudu života a tím, „aby starost o uhájení vlastních potřeb byla jim školou, možnost dosáhnouti odpovědného vůdčího místa pak ideálem“. První část vytyčeného cíle byla reálná jen zčásti, druhá spíše pobídkou k vyšší pracovní aktivitě než k jeho dosažení.

Od přijetí do podniku měli být mladí muži podle názoru vedení sobě živiteli a odtud se odvozovalo jejich označení „mladí muži“. Skutečnost? Mnohem prostší, protože „jsou přijímáni hned po skončení povinnosti školní, kdy duše je velmi přístupnou a mysl poddajnou“. Přijímání do BŠP se provádělo na základě přihlášek a výsledků zkoušek uchazečů, pocházejících z celé republiky. Zkoušky se konaly jednak písemné (testy) ke zjištění znalostí z matematiky, pozornosti a všeobecné inteligence a jednak užitím různých přístrojů (psychotechnické zkoušky), zjišťující sílu rukou, nervové reakce a podobně.

 Každoroční sportovní slavnost zlínské průmyslové mládeže, žáků a žaček Baťovy školy práce.

Zájemci vždy převyšovali počty přijímaných, čímž se vytvářely pro podnik zcela mimořádné předpoklady pro vysoké tempo výroby a rozvoj firmy. Ze zprávy živnostenského inspektorátu vyplývá, že v roce 1929 se přihlásilo 1400 uchazečů, v roce 1930 již 2000 a jejich počty se s růstem hospodářské krise dále zvyšovaly: 1933 již 10 000, v letech 1934-35 pak 12 000 a v roce 1937 dokonce 21 000 uchazečů. V průměru se přijímala z přihlášených zájemců asi jedna desetina.

Před zkouškami vyloučili ty, kdož v žádosti uvedli, že chtějí být „jen dobrými dělníky“, protože vedení podniku hlásalo názor, že „to je ovšem málo, neboť na hoších se vyžaduje nejen zdatnost, ale i ctižádostivost“. Z uvedených počtů přihlášených přijali ty, kdož prokázali nejlepší výsledky u zkoušek, které se konaly ve stanovených obvodech celé republiky (r. 1930 na 14. místech).

Oslavy prvního máje (zde rok 1935), mladí muži.

Dle dotazníků mělo 90 % uchazečů zájem pracovat ve strojírnách nebo v příbuzných oborech a vedení proto rozhodlo, že bez ohledu na jejich zájem (zvláště v prvních letech činnosti BŠP) se všichni zapojí v obuvnických dílnách.

Počet přijímaných do I. ročníku BŠP a těch, kdož ji absolvovali, byl rozdílný a vzhledem k tvrdým podmínkám ji dokončilo jen kolem 50 procent mladých mužů.

Internátní výchova organizovaná vychovateli měla polovojenský ráz a byla vedena „sparťanským způsobem“: na světnici bydlelo 22 - 24 mladých mužů v čele s kapitánem (několik světnic tvořilo družinu), v létě následovala po budíčku tělesná rozcvička, po ní přišla osobní hygiena, úprava prostého lůžka, úklid světnice (hodnocen bodově) a odchod do práce (špalírem vychovatelů kontrolujících úpravu zevnějšku mladých mužů).

Velká pozornost se věnovala tělesné výchově, ovlivňující nejen fysické zdraví mladých mužů, ale celkovou zdatnost, potřebnou ke splnění požadovaných pracovních výkonů. Všemi dosažitelnými prostředky (výchovou, rozhlasem, tiskem a j.) se propagovaly zásady rozvíjející egoistickou ctižádostivost, snahu dosáhnout vytýčených cílů (mnohdy i jen vidin) a soutěživost „kdo více a lépe“. Uvedené zásady se mladým mužům vštěpovaly i pomocí letáků BŠP (v letech 1931-32 vyšlo 31 čísel) a hesel, např.: „Co chceš – můžeš!“, „Buď první!“, „Pomoz si sám!“, „Svět patří smělým!“. Zvláštní důraz se kladl na získávání „odpovědného, nebo alespoň vyššího místa“, peněz a majetku. Většina mladých mužů přijímala vyhlašované zásady za své a stávala se jejich obhájci. Poté, co byli mladí muži i mladé ženy oblečeni do stejnokrojů, měli tyto zásady povinnost i šířit.

 Mladí muži - žáci Baťovy školy práce

Mladé ženy dostaly výchovu na internátech v cílech totožnou, ale výběr do BŠP nebyl tak přísný. V r. 1933 pracovalo v podniku na čtyři a půl tisíce mladých žen, ale do školy docházelo pouze 600. Po práci navštěvovaly různé kursy, vztahující se k jejich budoucímu poslání žen-matek, ale určitý počet mladých žen absolvoval i obchodní školu, jazykovou výuku, kursy psaní strojem a pod.

 Mladé ženy, žačky Baťovy školy práce.

V podniku byli vedoucí dílen zavázáni k vytvoření podmínek, v nichž by se mladí muži „ ... cítili částí pracovní rodiny a poznali, že jsou spoluzodpovědní a že i na nich závisí čest závodu“. Jejich pracovní zařazení bylo (s výjimkou špičkových prací) jako u dospělých zaměstnanců, ale za práci pobírali pouze část mzdy. V roce 1929 brali mladí muži 30 – 50 korun týdně, v roce 1930 stanoveno mzdové minimum ve výši 60 korun. V roce 1933 se průměrné mzdy mladých mužů stanovily podle ročníků (např. I. roč. měl částku 145 korun, II. roč. pak 166 korun a III. ročník 187 korun týdně).

Uvedené částky jim kryly nejzákladnější výdaje na zakoupení stravenek, zaplacení ubytování, školného, denních potřeb a j. Příjem a vydání zaznamenávali do t.zv. ročenky a výdaje schvaloval příslušný vychovatel. Případné finanční přebytky museli mladí muži stejně jako mladé ženy ukládat v podniku a vedle hodnot, které vytvářeli svou prací, pomáhali i svými úsporami vytvářet dodatečné finanční prostředky, s nimiž podnik volně nakládal.

Mladí muži byli pod stálým vedením a soustavnou kontrolou vychovatele, mistra a školy a tento pevný trojúhelník je stále sledoval a hodnotil. Vůdčí úloha připadla vychovateli, který vypracovával každých šest týdnů celkové hodnocení a na případné nesrovnalosti upozorňoval písemně rodiče. Mladým mužům nebylo dovoleno a trpěno toulání po večerech a „... nesmějí navštěvovat hostince pod trestem propuštění. V neděli podniká internát společné vycházky a výlety, aby dlouhá chvíle a pobyt na skrytých místech nevedl mladé muže k pokleskům“. Politické debaty se na internátech nesměly vést, protože mladí muži, ztotožnění s duchem majitelů podniku, dívali se na svět „nepoliticky“.

 Representanti národů procházející výcvikem Baťovy školy práce ve Zlíně se svými vlajkami před budovou školy.

Život mladých mužů podléhal soustavné, průběžné organizaci – přes den pracovali v závodech a po večerech, včetně soboty, absolvovali vyučování (od 18:30 do 21:30 h.). Podle majitele podniku se jim dávala mimořádná možnost a ukládala mravní povinnost, „... aby se po denní práci hleděli vzdělávati a pomáhali tak budovat blahobyt vlastní i celého národa“. Fyzická a psychická náročnost pro rozvíjející se organismus? Značná a mnohdy se stávala i neúnosnou. Od třicátých let se ustálily různé doplňkové a nástavbové formy vzdělání a vytvořena průmyslová škola, nejdříve jako podniková a posléze s právem veřejnosti. Zahrnovala obory: obuvnický, strojnický, stavební, koželužský, elektrotechnický aj. a měla tři vzdělávací stupně: základní, mistrovskou a vyšší školu končící zkouškou dospělosti (maturitou). Vzdělání, převážně technokratického zaměření, dosahovalo velmi dobré úrovně a spojení teorie s praxi prostupovalo všemi stupni.

Po ukončení BŠP se stávali mladí muži jejími absolventy, dále pracovali v podniku většinou jako dělníci. Jen několika desítkám se podařilo dosáhnout předpokládaných cílů a působili ve funkcích mistrů, vedoucích prodejen v zahraničí a pod. V r. 1935 se uvádělo více než 2 tisíce absolventů BŠP, z nichž 140 (7 procent) dosáhlo toho, co bylo slibováno všem.

V roce 1933 se ustavil Klub absolventů Baťovy školy práce (dále jen Klub ABŠ), který se měl stát pojítkem mezi nimi a pěstovat zájmovou činnost. Zahrnoval však jen menší část absolventů, a to většinou těch, kteří zastávali i sebemenší funkci. Jeho předsedou se stal T. Baťa mladší, který mimo vzdělání na lyceu ve Švýcarsku absolvoval BŠP, stejně jako syn ministra Slávika a j. Fakt, že byl ABŠ, mu přinesl hodně sympatií, zvláště když se stavěl k ostatním absolventům „osobně kamarádsky“.

Zvláštní postavení mezi absolventy měli Tomášovci (název na počest Tomáše Bati), jejich internátní zařízení zahájilo činnost v roce 1937. Z absolventů se vybralo 50 mladých mužů, soustředili je do zvláštního internátu (zvaného Tomášov). Podle zpráv tehdejšího buržoasního tisku bylo jeho hlavním úkolem „vychovávat budoucí ředitele“.

Elita mezi mladými muži B.Š.P., t.zv. "Tomášovci", založena byla až J.A.Baťou. Jako ostatní mladí muži a mladé ženy přes den pracovali, po práci studovali. Byli vychováváni velmi tvrdě společensky - smoking, frak a cylindr byl jejich běžným občanským oděvem. V továrně se neštítili montérek a špinavé práce.
Jednou týdně byla na pořadu večeře s J.A.Baťou, v případě zaneprázdněnosti chefa s některým s ředitelů.

Do práce chodili v žaketu, bílých vestách, s cylindry, rukavicemi i s ozdobnou hůlkou. V dílnách se převlékli a pracovali jako ostatní zaměstnanci u strojů či na jiných pracovištích. Na Tomášově se učili vybraně stolovat, umění bavit se, ovládat cizí jazyky, ale také hrát rugby, jezdit na koni a pod. To vše mělo u nich vytvářet optimismus, víru ve vlastní síly a budoucnost, ale také vděčnost k vedení podniku. Jejich cesta, uvedl J.A. Baťa, nebude ovšem snadná, protože nesmějí hleděti na čas, musí hodně pracovat, aby vedoucího postavení vůbec dosáhli. Zvláště se zdůrazňovalo, že každý z nich musí být člověkem, jenž „ ... není proletářem ani cítěním, ani smýšlením, nýbrž který věří ve vlastní sílu, v sílu svého charakteru a ve vlastní úspěch“.

MEZI MLADÝMI ABSOLVENTY Baťovy školy práce zaujímali zvláštní postavení takzvaní Tomášovci. Byli to vybraní mladí muži, kteří se připravovali na budoucí kariéru vedoucích pracovníků firmy. Byli soustředěni do zvláštního internátu, absolvovali vybranou výchovu, na veřejnosti se odlišovali společenskou uniformou včetně cilindru. (Opsáno doslova, i s pravopisnou chybou v posledním slově. Pozn. C.)

Diferencovaný přístup k mladým mužům, vytyčování cílů a jejich dosahování i jen desítkou či stovkou z nich, se stal pružinou podněcující egoistickou ctižádostivost. Současně vzdaloval mnohé absolventy BŠP , zvláště ty, kteří se stali členy Klubu ABŠ, od reálných cílů ostatních pracujících. V době II. světové války pak dokonce od zájmů národních.

SNÍMEK ze zlínského náměstí zachycuje nacistický pozdrav, kterým se zdravily skupinky mladých mužů.

Druhou zvláštní skupinu mladých mužů tvořili uchazeči o zaměstnání v podniku, jejichž počty v době hospodářské krize třicátých let hrozivě vzrůstaly. Vedení závodů využilo mimořádné situace a několik stovek z nich začlenilo do t.zv. pracovních praporů a soustředilo je v pracovním táboře mladých v Lutonině, známém jako „lutoninské galeje“. Uchazeči byli nasazeni při stavbě dráhy Vizovice až Horní Lideč a jejich pracovní a mzdové podmínky se staly pověstnými. Předpokládaný výdělek činil 90 korun týdně, za ubytování a stravu pak vydání 52,50 korun, na úhradu sociálních poplatků 3 koruny. Dokonce byl vytyčen i předpoklad, že lze týdně ušetřit 27 korun a ještě zbude na drobná vydání. První pracovní nářadí obdržel mladý pracovník od podniku, další si musel opatřit sám. V táboře panoval tvrdý režim, polovojenská disciplína, šikanování, udavačství a pod. Také tito mladí muži byli „absolventy“ uvedené zvláštní a dočasné instituce Baťovy a nejlepší pak dostali zaměstnání v závodech.

Nezaměstnaní muži, uchazeči o práci v Baťových závodech, na stavbě železniční trati Vizovice - Valašská Polanka. (JAB – Spolupráce)

Cygnusova vsuvka historická

Něco málo o pracovních táborech v Československé republice a o t.zv. Lutoninské lži

Jelikož se téma „Lutoninských galejí“ objevuje v textech přinejmenším podruhé, a opět v čistě lživém podání ideologů socialismu, je třeba učinit krátkou historickou exkursi do časů první republiky a podívat se na t.zv. pracovní tábory.

Za první republiky provozovaly t.zv. pracovní tábory nejen zlí kapitalističtí vykořisťovatelé, ale také např. města (!). Za všechna jmenujme Prahu a Brno. Cíl táborů? Jasný: zajistit, aby nezaměstnaní lidé pochytili nějaké pracovní návyky, něco málo si vydělali a neztratili životní elán. A také, samozřejmě, aby z nouze nepáchali trestnou činnost.

Pracovní smlouva, kterou podepisovali zájemci o práci u firmy při nástupu do pracovního tábora mladých v Lutonině.

Podíváme-li se např. na pracovní tábory pražský a říčanský a srovnáme-li je s baťovským, ten zlínský se nám vyjeví ve značně odlišném světle – ne téměř nucené práce zdarma, ale vyvádění lidí ze životních problémů. Zkrátka součást jiného, celostátního programu. A polovojenský život? Zkuste dneska odmítnout práci vnucovanou vám pracovním úřadem ......

Nelitujme čerpání kapacity pro fotografie a dopřejme si reportáž z oněch časů, z roku 1934, o pracovním táboře říčanském a pražském. Rozumný člověk si již udělá závěry a vnitřní kalkulaci sám.

PRACOVNÍ TÁBORY A PRAPORY PRÁCE MLADÝCH MUŽŮ

Ministerstvo sociální péče zřídilo první pokusný tábor v Terezíně pro 80 mladých mužů od 18 – 24 let. Velitelem tábora je štábní kapitán a má k pomoci šest mužů. V táboře hochů, dobrovolně se přihlásivších, panuje vojenský pořádek.

Město Praha zřídilo tábor mladých mužů v Říčanech – 70 chlapců téhož věku bydlí v šestadvaceti chatách, které si s veškerým zařízením sami vybudovali. Zde bydlí a pracují pod dozorem prof. tělocviku a technického vůdce. Jejich úkolem jest zřizování lesních cest, dětského hřiště a koupaliště pro říčanskou ozdravovnu.

Na pražském stadionu je zřízen Prapor práce hlav. města Prahy, kam hoši denně na práci docházejí. Tyto prapory vedou tělovýchovné korporace (DTJ, Orel, Sokol, Svaz stráže svobody). Dosud se přihlásilo 600 mužů, kteří jsou zařazováni do práce podle sociální potřebnosti, rodinných poměrů a t.d. Mladí muži upravují sady, vysazují lesní porost, vysazují aleje, upravují travnaté plochy a pod. Hoši dostanou pracovní oblek a obuv, vydatnou stravu, 35 Kč týdně. Oba pracovní tábory jsou vydržovány z pomocných akcí pro nezaměstnané a z komitétu pro pomoc nezaměstnaným Velké Prahy.

Vraťme se nyní z Čech zpět na Moravu, do Zlína, k mladým mužům.....

Práce mladých zaměstnanců se stala jedním z klíčů neobyčejného růstu a všestranného rozvoje podniku. Zpráva živnostenských inspektorů konstatovala, že podnik dosahuje mimořádné výkonnosti „nejen pomocí nejnovějších technických vymožeností, ale i zvlášť účelnou hospodářskou organisací celého závodu, která nutí každého zaměstnance k intensivnější práci“. Mimo to se pečlivě sledovalo, které činitele a jak ovlivňují výkonnost dělnictva: věk, pohlaví, pracovní doba a její rozčlenění ad. Zpráva dále uvedla, že „se zřetelem na zkušenosti takto získané, přijímal závod do práce převážně mladé dělníky ve věku 20 – 30 let, kteří svou pružnější přizpůsobivostí nejlépe vyhovují potřebám specialisované výroby“.

Zájem převážně o mladé pracovníky lze doložit již od první poloviny dvacátých let, kdy se horní, maximální věková hranice stanovila na 35 let. Tím se v podniku vytvářely zcela mimořádné podmínky, umožňující zvyšovat pracovní výkon i cestou růstu intensity práce. Tak docházelo k vysokému využití pracovní síly mladých zaměstnanců, které mnohdy přecházelo až k jejímu drancování (t.j. za mez fysických a psychických možností). Vznikl pověstný systém „mačkání citronů“, vedoucí ke vzniku skupiny „přestárlých“ pracovníků ve věku kolem 35 – 40 let.

Majitel závodů nechal pečlivě sledovat a srovnávat věk svých zaměstnanců s jinými zaměstnanci různých světových závodů, např. s italskou firmou Pirelli. Srovnávací tabulka z roku 1937 jednoznačně vypovídá, že podnik měl ve srovnání s uvedenou firmou příznivější věkové složení. Ve skupině zaměstnanců ve věku 14 – 20 let pracovalo v podniku 32 procent všech zaměstnanců (u fy. Pirelli 5,8 %) a ve věku 21 – 30 let již 38 % (P. 33 %). Ve věku do 35 let byla převaha mladých naprosto zřetelná a představovala 85 % všech zaměstnanců (P. 58,8 %). Průměrný věk všech zaměstnanců v závodech činil 25,5 roku a stěží se s ním mohl srovnávat jiný čsl. podnik.

V BAŤOVĚ ŠKOLE PRÁCE vychovávali i mladé ženy, v roce 1933 se zde učilo na 600 děvčat. Na snímku pohled do šicí dílny, kde pracují uniformované mladé ženy Baťovy školy práce.

Je nesporné, že vedle techniky, organisace a řízení stal se příznivý věk zaměstnanců podniku činitelem, který spolurozhodoval o jeho rychlém růstu a rozvoji. Firma a město byly právem nazývány „mladými“ s příznačným rysem činorodého ducha mládí.

Jakmile se v posledních letních měsících objeví za výklady československých Baťových filiálek oznámení, že se přijímají žáci do zlínského internátu, začíná ve filiálkách nával uchazečů. Jakkoli se přijímají děti ze všech vrstev obyvatelstva, děti ševců mají přednost, neboť Baťa se vždycky cítil ševcem a nikdy nechtěl být nepřítelem ševců. Dříve šlo většinou o selské synky, kteří nastupovali cestu do Zlína, v posledních letech přicházejí však do Zlína též sta měšťanských synků, aby se tam naučili velkému umění pracovat, šetřit a šťastně žít. Synové význačných československých státníků, průmyslníků a finančních magnátů tráví svá učednická léta ve zlínském internátě. Každému, kdo vstupuje do internátu, povoleno vzíti si ssebou pouze určitý počet šatů a prádla, kromě pracovního úboru se povoluje jen jeden vycházkový oblek a zásoba prádla ze tří garnitur. Všechno ostatní si mladí lidé mohou opatřiti už za krátký čas z vlastního výdělku. Peníze a potraviny při vstupu do internátu nesmí vzít ssebou nikdo a rodičům je výslovně zakázáno po celá tři léta učení podporovati děti penězi, oděvem nebo potravinami právě tak jako žákům se zapovídá dávati rodičům něco ze svého výdělku. Dostane se jim poučení o tom, co rozuměti pod pojmem muž. Muž – dle Baťova pojetí individuum, které se dovede samo živit. Baťa uložil své názory o této věci do řeči, kterou pronesl při slavnostním otevření své odborné školy:

„Slovo muž znamená živitel. Čtrnáctiletý hoch začíná na sebe vydělávati a je proto mladým mužem. Toto neplatí vždycky o hoších zámožných rodičů, protože oni ve čtrnácti letech na sebe nevydělávají. Skutečně zámožných rodičů je u nás málo. Jsou však hoši, kteří se za děti zámožných rodičů neprávem považují. Ale doufejme, že těch je málo a nestojí za to, mluviti k nim.

Vy, mladí muži, vykročte s odvahou do světa. Nermuťte se tím, že vaši rodiče nemohou nebo nechtějí vás vydržovati na školách. Celý svět je škola a nejlepším učitelem jest práce, nejlepším pomahačem jest chudoba. Většina vynikajících mužů naší doby opouštěla rodný krov s uzlíkem zrovna tak malým jako vy. Velikost naší doby vidím v tom, že i ta nejvyšší místa v republice jsou dostupna chudému muži. Záleží jen na něm, na jeho schopnostech a vytrvalosti, abych jich dosáhl.

Za své zaměstnání zvolte svobodné živnosti, to jest zemědělství, obchod, průmysl. Jen ve svobodné živnosti rozvije se život člověka plně. Jen v těch vítězí síla a nadání mužů bezpodmínečně. Síla těla i ducha budiž vaše heslo. Vyhledávejte zápasy! Nebojte se ran! Nezeslabujte svých těl neřestmi, jako pitím, kouřením a t.d. Neřest jest matka porážky. Ctnost, střídmost je cesta k vítězství. Zdar vám!“

Při přijímání se obvykle provádí důkladná psychotechnická zkouška. Kromě obecných vyšetření chápavosti, hmatu, sluchu a t.d. provádějí se ještě zvláštní zkoušky podle práce, pro kterou se učeň nejlépe hodí a kterou si vyhlédl. Za tříletou dobu pobytu v internátě seznámí se mladí mužové se všemi možnými pracemi. V prvém roce se zásadně nezaučují do prací kancelářských, to až později, když už prošli všemi jednotlivostmi výroby bot, pak jsou zaměstnáni v prodejním oddělení, v prodejně, v technickém a v jiných odděleních. Déle než dva měsíce nezůstanou při žádné práci. Zůstane-li mladý muž po svém tříletém učení ještě další tři léta v práci v závodě, stane se ve svých dvaceti letech způsobilý zaujmouti v Baťových závodech některé některé z vedoucích míst. Od svých prvních týdnů vydělává si učeň dostatečnou mzdu 120 Kč týdně. Jeho životní náklady vyžadují však nanejvýš 70 Kč týdně, takže mladý muž si může leccos pro sebe koupit a ukládat i úspory. Musí zapsati do hospodářské knihy vydání, jež chce učiniti v nejbližším týdnu a musí hospodářskou knihu předložiti řediteli internátu ke schválení. Podle okolností provádí ředitel internátu v hospodářských plánech svých svěřenců různé změny: jednomu, který chce vydati příliš mnoho za šaty, zredukuje tuto položku; naproti tomu jinému poradí, aby doplnil svou zásobu prádla, příliš skrblickým střádalům se předepíše povinné vydání na návštěvu biografu nebo výlet a t.d. Mladí mužové jsou vedeni k tomu, aby si určitou část mzdy ušetřili. Jejich úspory se úrokují ročně desíti procenty.

Mezi různými oddíly internátu vznikají závody, které oddělení do roka uspoří největší sumu. Úspory kolísají v prvém roce mezi 995 a 3500 Kč, v druhém roce mezi 2341 a 13.888 a v třetím roce mezi 4341 a 17.025 Kč.

Ve všech místnostech internátu vyvěšena tato pravidla:

ČISTOTA

Myjte si ruce před odchodem z práce v umyvárně dílny.

Myjte se zejména před jídlem a před spaním. Myjte si obličej, krk, prsa, ruce a nohy. Myjte si uši a oči. Pečujte o své zuby. Dobrými zuby rozžvýkáme správně potravu, již žaludek dobře stráví. Nejméně jednou za den, večer před spaním, vyčistěte si zuby kartáčkem.

Učiňte tuto péči o sebe svým denním zvykem. Výsledek vás překvapí. Koupejte se nejméně jednou týdně, buď doma, nebo v závodních lázních. Cena sprchové koupele 1 Kč. V lázních obdržíte mýdlo i ručník. 

PRÁDLO

Střídejte často své prádlo. Nespěte v prádle, v němž jste po celý den pracovali, nýbrž převlékněte se do prádla nočního.

Střídejte nejméně dvakrát v týdnu své ponožky. Pečujte o suché a čisté nohy po celý den. Nejvíce onemocnění pochází z nastuzení nohou, chovaných celý den ve vlhku a v rozmáčené obuvi. Přezujte se v dílně do suchých přezuvek.

K vyprání prádla používejte závodní prádelny. Ceny za vyprání jsou velmi levné a budete obslouženi dobře a včas. Pro svobodné I. garnitura 1 Kč. Pro rodiny nejnižší ceny.

Lázně a prádelna nacházejí se u elektrárny.

Po probuzení o půl 6. hod. ráno provádějí mladí lidé čtvrt hodiny prostná cvičení, po nich se myjí, čistí a uklízejí své pokoje a pak společně snídají. Od 7 do 12 hodin pracují v továrně, společně obědvají a pak až do 14 hod. mají volno. Od 14 do 17 hod. opět pracují, o 18. hod. večeří, rovněž společně, od 18 do 20 hod. probíhá vyučování.

Volbu vyučovacích oborů provádějí si mladí mužové sami; povinné pro všechny je jenom účetnictví, obchodní korespondence, kreslení a především řeči.

Každý chovanec internátu se musí učiti německy a anglicky a mladí mužové také skutečně opouštějíce internát ovládají němčinu dokonale a angličtinu velmi slušně.

O 21. hod. musí jíti mladí mužové spat. V každé ložnici je 22 lůžek, vždycky dvě pohromadě v jedné kabině. Všude panuje dokonalá čistota a pořádek. Každý pokoj má pod dozorem nejstarší, kterého si volí chlapci vždy na šest měsíců a jenž odpovídá řediteli za čistotu a kázeň ve světnici.

Na neděle jezdí ti, jejichž rodiče nebydlí příliš daleko, domů. Ostatní se zotavují nejrůznějším způsobem, provádějí sporty, jezdí na výlety a t.d.

Na konci každého roku mohou se mladí mužové rozhodnouti, chtějí-li internát opustiti, což se děje velmi zřídka, či chtějí-li zůstati. Vyloučeni mohou býti kdykoli, zavdají-li vážnější příčinu k nespokojenosti.

Mezi 2500 až 2800 mladými muži najdeme značné množství cizinců. Internát má svůj vlastní časopis, který si chovanci sami vydávají.

Také mladé dívky se ve Zlíně vychovávají, avšak výchova dívek má cíle zcela jiné než výchova hochů. Tomáš Baťa byl toho názoru, že vaření je umění, jehož znalost podporuje zdraví. Proto se dívky ve Zlíně učí vařit, šít prádlo a šaty, vésti domácnost a kromě toho se pro ně pořádají kursy hygieny a péče o zdraví.

Pro dospělé, kteří přicházejí do továrny z jiných průmyslových odvětví, jsou zařízeny cvičné dílny, v nichž noví získávají potřebných vědomostí o obuvnické výrobě. Mistři a správcové dílen se vzdělávají dále v sobotních pokračovacích kursech a také konference, jež svolává šéf firmy na každé sobotní dopoledne do správní budovy, mají ráz vyučování, jsou jakousi vysokou školou zlínských věd. Kursy řečí a odborné přednášky může navštěvovati každý. Prodavači Baťových filiálek musí prodělati šestinedělní až osminedělní kurs, jehož absolvování je ostatně závazné pro všechny prodavače v Evropě. Vyučuje se v něm všemu, co je třeba vědět o výrobě bot, o opravách, o materiálu, prodejních metodách a t.d., zkrátka v kursech se člověk vzdělává na praktického činitele služby veřejnosti.

I pedikýrky, které jsou zaměstnány v Baťových filiálkách v odděleních pro ošetřování nohou, musí se zúčastniti kursu, který se pořádá za vedení lékařských odborníků.

JAK SI FIRMA VYCHOVÁVALA DOROST

František Šantavý,

TEP(?) 1990

V materiálech o Baťových zaměstnancích se uvádí jejich velmi nízký věkový průměr. Na tento ukazatel měl především vliv učňovský dorost, t.zv. „Baťovi mladí muži“ a „Baťovy mladé ženy“, kteří od 14 do 15 let byli zařazeni do výrobního procesu, o nich tedy trochu podrobněji:

Na základě psychotechnických zkoušek, které organizovali Baťovi referenti po celé republice, se vybírali čtrnáctiletí-patnáctiletí absolventi tehdejších měšťanských škol k Baťům. I já hned po ukončení měšťanské školy byl jsem 21. července 1931 přijat jako mladý muž do Zlína. Celkem v tomto ročníku nás studovalo 1 800.

Jak probíhala naše učňovská léta?

Úplně jinak, než se vychovává učňovský dorost v současné době. Ubytovali nás v internátech (nad obchodním domem), rozdělili po sto dvaceti do táborů. Tábor vedl vychovatel. Na světnici bydlelo dvacet žáků a světnici vedl vždy mladý muž ze druhého nebo třetího ročníku.

U Baťů se pracovalo pět dnů do 7 do 12 a od 14 do 17 hodin. Již od prvního ročníku nás zařadili do normálního pracovního cyklu, t.j. pracovali jsme 8 hodin denně a to po celý týden jako ostatní dělníci. Rovněž výplatu jsme již od prvního ročníku dostávali. Tolik, kolik jsme si vydělali, jako ostatní pracovníci.

Po celou tříletou dobu jsme zpravidla museli projít co nejvíce pracovišť, abychom také ovládali co nejvíce pracovních profesí v celém podniku. Já osobně jsem pracoval v obuvnických dílnách, gumárnách, papírnách, chemických, koželužnách, údržbách a t.d.
 

Jak probíhal život v internátě

Možno říci, že to byl tvrdý život jako na vojně. Posuďte sami. Ráno budíček a pak poklusem za internáty na ranní rozcvičku. Po osobní hygieně úklid postelí, světnice a rajonu, což se denně hodnotilo a bodovalo.

Při odchodu na snídani a do práce stál u východu z internátu vždy jeden z vychovatelů, který kontroloval ustrojení mladých mužů. Ten, kdo nebyl vhodně ustrojen, neměl čistou obuv a pod., byl vrácen zpět.

Od sedmi do sedmnácti hodin (s dvouhodinovou polední přestávkou) probíhala práce v továrně. Každý večer od 18 do 20,30 hodin a v sobotu dopoledne byla škola. V sobotu odpoledne a v neděli? Sportovní program, kultura a turistika – za dozoru vedoucích světnic a vychovatelů. Baťovi mladí muži nosili stejnokroj, a to: bílou obuv, bílé kalhoty, modrý kabát a bílou námořnickou čepici. Tak se chodívalo na oslavách, sportovních pořadech a pod.

Vzpomínám na lehkoatletické utkání Baťových mladých mužů a učňů Vítkovických železáren. Na tři dny jsme jeli zvláštním vlakem do Ostravy. Jeden den jsme věnovali prohlídce železáren, dva dny probíhalo sportovní zápolení. V neděli za velkého obdivu občanů Ostravy proběhl průvod městem. Tisícový průvod Baťových mladých mužů v půvabných stejnokrojích, učni železáren v teniskách, trenýrkách a tričkách.

Jak se hospodařilo s výplatou

Celá výplata i s páskou se odevzdala v kanceláři tábora k vyúčtování. V prvním ročníku obdržel každý na týden za 70,- Kč stravenky, t.j. 10,- Kč na den. Dále 5,- Kč kapesného a 5,- Kč paušálu na drobné výdaje. Zbytek se každému ukládal v Baťově spořitelně a úrokoval deseti procenty. Ve II. ročníku jsme obdrželi stravenky jen na snídani a oběd, kapesné a paušál byly vyšší. Ve III. ročníku se vyúčtování dále rozvolnilo, ale stále zůstatek „šel“ do spořitelny.

Po tříletém ukončení Baťovy školy práce měl každý z nás našetřeno pěkných pár tisíc korun, se kterými mohl volně nakládat. I mladý Tomáš Baťa (pro zlínské – Tomík) prodělal tak, jako každý jiný, tvrdý život v internátě a musel ovládat všechny pracovní operace. Po třech letech se z něj stal „ABŠ“ (absolvent Baťovy školy práce). Jak vidno, tvrdý režim, ale „erb“ z nás nespadl.

Nevychovávali nás jako v bavlnce. Po tři léta, strávená v internátě, za plného pracovního nasazení a večerní školy jsme neměli čas na nějaké lotroviny, ale zato po všech stránkách jsme byli připraveni pro další život.

I po odchodu z internátu zajišťovala firma Baťa další vzdělávání a získávání výrobní praxe mladým lidem. Mnozí odešli na vyšší školy, aby po absolvování se vrátili zpět. Tím měl Baťův koncern dostatek vlastních kvalitních pracovníků. K tomu systém samosprávného řízení podniku, kdy každý úsek-středisko fungoval jako samostatně hospodařící jednotka. Lze říci, že samostatně podnikal a umožňoval schopným a iniciativním pracovníkům uplatnit se na řídících místech jak v domácích závodech, tak i v zahraničí.

Baťův systém nevytvářel podmínky pro přebujelou administrativu a zbytečné papírování. Hlavním ukazatelem (střediska, skupiny, závodu) byl účetní doklad „Výkaz samosprávy“, na kterém se promítala veškerá hospodářská činnost. V jedné z kolonek se nacházelo jen stručné zdůvodnění vzniklých rozdílů. Dosahované výsledky za týdenní zúčtovací období v plnění plánu výroby a docíleného zisku figurovaly jako coby hlavní ukazatel zodpovědných pracovníků na svěřeném úseku.

Nevím, co by na náš způsob výchovy, pracovního nasazení a přípravy na budoucí povolání říkal dnešní učňovský dorost, jejich pedagogové i nadřízené orgány. Ale pokud znám (z mnoha pracovišť naší republiky), padá v současné době na učňovský dorost, především po zařazení do pracovního procesu, mnoho kritických připomínek.

Uniforma mladých mužů v prvním ročníku.

  Jak to všechno vlastně bylo myšleno? Názorně objasňuje Jan Baťa ve svém projevu k mladým mužům. Pro lepší srozumitelnost použil "imagesymbol" předválečné doby - bílý límeček. Dnes by asi hovořil o supermobilu. Cygnus.

límeček a průmyslová práce

(Jan A. Baťa mladým mužům Baťovy školy práce)

Někteří z vás jsou toho mínění, že k tomu, aby člověk dělal dobré obchody, aby si hodně vydělal a aby požíval vážnosti, potřebuje bílý límeček.

Pan ředitel Hradil mi vyprávěl o tom, že uvolní-li se někde v pisárně nějaká židle pro písaře, je mezi vámi na ni tlačenice, kdežto po místech v koželužských, obuvnických a gumárenských dílnách je poptávka mnohem snazší.

A hlavní důvod proto je, že prý v koželužnách, v obuvnické a gumárně se nedá nosit při práci límeček, jednak proto, že se pošpiní a jednak proto, že překáží v práci. Je to pravda. Tam nosí límečky jenom nadmistři, správci a ředitel. A na jejich místa mladé muže ze školy nikdo nezve.

Chci vám říci něco o práci v límečku a bez límečku, tak jak na ni pohlížíme v závodech našich a ve všech, které jsou vedeny úspěšně.

Pokud jde o souvislost s bílým límečkem a osobní vážností i výnosností práce – něco na tom při průmyslovém podnikání je, a vaše ctižádost, dopracovati se ho, je úplně zdravá. Záleží ovšem na tom, kdy si jej posadíte na krk, v jakém věku.

Kromě toho záleží na hlavě, sedící na krku, ozdobené tímto bílým límečkem; především však záleží na zkušenostech a rozumu, jaký si tato hlava opatřila – v dílnách.

Obchodníci a podnikatelé, ba všichni zákazníci na světě jsou lidé, kteří posuzují své spolubližní, pokud si je pozvali k práci, nebo pokud od nich kupují, úplně jinak nežli na příklad děvčata. V životě se vám docela lehce může přihodit, že nenasadíte-li si v pravý čas límeček, ztratíte děvče, avšak neodhodíte-li v pravý čas límeček, ztratíte obchod.

Před dvěma roky jsme kupovali pro strojírnu řadu nejlepších soustruhů. Byla to velká objednávka, za mnoho milionů Kč.

Přijel ředitel společnosti, od níž jsme koupili nějaké tyto stroje na zkoušku. Elegantní starší pán, doktor, inženýr, s krásným límečkem a vázankou, v níž byla jehlice svítící diamantem jako oheň.

Zavedli ho do strojírny. Montéři jejich továrny právě dali dohromady některé ty soustruhy a nechtělo to jít. Pan ředitel napřed radí to, potom ono, montéři montují a mašina ne a ne zabrat. Díval jsem se, co udělá. Pan Dr. ing. ředitel se všemi tituly pokroutil hlavou, potom si opatrně stáhl bílé rukavičky, otevřel svůj kufr, vložil je dovnitř, na to si odepjal skvostný límeček i s vázankou, potom manžety, vložil je do kufru a vytáhl z něho modrou bundu. Navlekl se do ní a vlezl pod stroj. Chytl šroubovák a klíč a dal se do mašiny. Dával ji dohromady do večera. Nešla. Přišel na druhý den. Sestavil ji. Postavil se k ní a začal pracovat tak, že bych ho byl přijal za soustružníka okamžitě. Vím, že tam zůstal dotud, až se na tom stroji dalo pracovat i se zavřenýma očima. Pak si umyl pečlivě ruce, nasadil límeček, uvázal vázanku, zapíchl démant a prodal nám těch soustruhů za několik milionů Kč.

Asi před třemi roky byl pan Cekota z redakce kupovat tiskařské zařízení pro rotační tisk, velké stroje za milionové částky. Když se vrátil z cesty po Německu, měl nabídky srovnané jednou podle ceny, po druhé podle hodnoty.

„Nejlevnější nabídku nedoporučuji," povídá.

„Proč?“

„Když jsem přijel k této firmě, čekalo mne v kanceláři pět ředitelů a šestý chef firmy, elegantní pán v krásném fraku, nádherné ruce – a límeček s vázankou zrovna oslepovaly. Podíval jsem se jim do dílen, pán ve fraku se mi omlouvá, že teď v krisi pracují jen z jedné třetiny.

Vzal jsem si rozpočet a vzorky tisku a jel dál, do jiných továren.

V jedné se dám ohlásit, chvíli čekám, až na konec za mnou přijde – ne generální ředitel, ale nějaký odborný inženýr – ředitel oddělení pro stavbu rotaček. Byl to už starší člověk, přes padesát, v pracovním plášti a s přeloženým límečkem. Dali jsme se do řeči.

Vyložil jsem mu, co potřebujeme.

Když jsem skončil, sáhl do šuplíku, vytáhl bez řeči vzorky tisku a ukázal mi je. Bylo to právě to, co jsem hledal po celém Německu.

Potom mne pozval do dílny.

Prohmatali jsme každý dílec rotaček. Co mi tak jeden dílec podává, podívám se mu na ruce. Na levé mu scházel ukazovák, palec měl rozseknutý, prostřední prst bez článku a na hřbetě pravé ruky jizvy po spálenině. Viděl směr mého pohledu a povídá jaksi s omluvou:

‚Byl jsem kdysi montérem a potom dílenským inženýrem. O ten prst jsem přišel ještě co kluk v učení.‘ “

Koupili jsme pak tu rotačku a zadali celou zakázku té společnosti.

Mohu vás ubezpečit, že místa, na kterých ten první doktor inženýr i ten druhý inženýr seděli se svými límečky byla velmi výnosná. To byli lidé, kteří uměli nosit i odložit límečky v pravý čas.

Vedle těchto mužů procházel vrátný, kancelářský sluha, nosič dopisů, archivář a mnoho jiných, stejně starých a se stejně bílými límečky. Rozdíl byl jen v tom, co bylo nad límečkem v hlavě.

Jestliže chcete nalévat v kanceláři inkoust, otvírat dopisy, razit známky a později hlídat dveře, pak ovšem musíte začít nosit límeček do práce hned ve čtrnácti letech, protože v kanceláři je už takový zvyk.

Budete tento límeček nosit po celý život při stejné práci a ovšem stejném platu. Jestliže se chcete ale dostat k té židli, jakou právě drží pánové: ředitel Rojt, Hoza, Klátil, Ševčík, Bobál, Cekota, Chlud, Hlavnička, Kraus, zkrátka kde-kdo – u nás, který má na starosti kus práce, potom si uschovejte límec do kufříku a vemte si jej až večer do školy, v neděli nebo do tanečních a držte se dílen. Pokud vím, oni to ve vašich letech dělali také tak.

Žádnou práci nemůžete řídit, pokud jí neporozumíte. A neporozumíte jí, dokud ji neděláte vlastníma rukama.

Je výhodnější, když ji děláte od svých 14 do 30 roků i bez límečku, nežli byste se k ní museli vracet po padesátém roce. Jestliže si ve vašich letech vpravíte pomocí rukou do hlavy to, co potřebujete a to co potřebuje rozumná práce, pak tomu bílému límečku neujdete. Možná však, že si jej potom zapomenete často připnout.

----------------------------------------------------------------------

HOŠI V CYLINDRECH

(Pestrý týden 21. května 1938)

Ve Zlíně vyrostla zase nová zvláštnost, s jakou se nemohou pochlubit jinde u nás. Kolej pro mladé muže vybudovaná na dobré zásadě: co muž, to člověk mezinárodní, který chce-li dojít k úspěchu v životě, musí se cítit rovnocenným v každé mezinárodní společnosti, který s hodnotou pracovní pěstuje současně hodnotu své vlastní osobnosti, čímž zpevňuje své sebevědomí. K tomu je zapotřebí určitých znalostí pracovních i společenských, které lze snáze a rychleji vypěstovat soustavnou výchovou, než těžce dobývat v životě zkušeností.

A taková výchovná kolej, zvaná Tomášov, má už své žactvo, které si má zvykati na určitý společenský řád; hoši, kteří kromě obsáhlého učebního programu, zahrnujícího zvláště studium cizích jazyků, mají také svůj předepsaný ústroj, chodí v žaketu, cylindru a v rukavičkách, aby si zvykli nenucenému chování i ve formálním obleku; v sobotu zasedají k večeři ve smokingu k bezvadnému stolování, pěstují však také všechny druhy sportu, ale kromě toho všeho nevymykají se baťovské povinnosti pracovní; současně prodělávají svá učednická léta v řemesle, jako každý jiný mladý muž.

-------------------------------------------------

MLADÍ A BAŤA S KROMPÁČEM

Staveniště železnice z Vizovic do Půchova, které navazuje na dráhu Otrokovice-Zlín-Vizovice, okupovali v posledních pěti nedělích absolventi a mladí muži Baťovy školy práce, kteří se rozhodli ke svým příspěvkům peněžním (na obranu republiky, pozn. C.) věnovati i svůj volný čas potřebám státu.

Chtějí tak dát příklad veškeré čs. mládeži: že pokud je třeba urychlit vybudování některé hospodářsky důležité spojnice, jako je tato se Slovenskem, nebojí se chopit krompáčů, lopat a trakařů a vrhnout se do nezvyklé tělesné práce.

Těchto prací se zúčastnilo za posledních pět neděl 1.200 pracovníků, kteří odpracovali přes 5.000 hodin. Mladí muži si vyhradili úpravu budoucího vizovického nádraží, kde odkopávali terén v délce jednoho kilometru a v šířce 3 až 10 metrů. V neděli 26. června se sešlo u stavby opět 300 mladých mužů, aby dokončili odkop svého kilometru.

    V dopoledních hodinách se přidal k oddílu pracujících na odkopu s krompáčem v ruce také továrník Baťa, který je původcem a vytrvalým propagátorem této stavby, aby tak přímo svým příkladným činem poděkoval za nadšení, se kterým pochopili tito mladí, že na mladé Čechoslováky je možno se spolehnout a svěřit jim i nejtěžší úkoly.