základní rysy vývoje Baťova koncernu v československu

BOHUMIL LEHÁR CSc, Praha 1960

 Ve své stručné práci o základních ekonomických rysech vývoje Baťova koncernu v kapitalistickém Československu si nemohu nevšímat ani otázek bojů a postavení dělnictva, které by si zasloužily specifického hlubšího výkladu.

Přechod k monopolistickému období kapitalismu se v našich zemích uskutečnil, jak známo, v průběhu poslední třetiny minulého (= XIX. pozn. Cygnus) století. V řadě průmyslových odvětví – v báňském, hutním, strojírenském, textilním a j., v nichž převládala tovární výroba již od přelomu 60. a 70. let minulého století – postupovala rychle koncentrace výroby ve velkozávodech, těsně spjatých s velkobankami. Ve srovnání s těmito průmyslovými odvětvími patřil obuvnický průmysl v Rakousku-Uhersku a také v českých zemích v polovině devadesátých let – kdy byly založeny Baťovy závody – relativně k velmi zaostalým průmyslovým odvětvím. Na počátku XX. století bylo v celém Rakousko-Uherském průmyslu již 862 velkých továrních podniků, které měly nad 300 zaměstnanců, z toho v obuvnickém průmyslu pouze jediný velký podnik této kategorie (s 337 zaměstnanci v Chrudimi). V obuvnickém průmyslu Rakousko-Uherské monarchie převažovala tehdy stále ještě značně rozdrobená malovýroba a tovární výroba nenabyla rozhodujícího postavení ani do přelomu XIX. a XX. století. V českých zemích bylo na počátku našeho století z celkového počtu 33 034 obuvnických závodů pouze 91 podniků, které měly nad 20 zaměstnanců. Ale jen 32 z těchto obuvnických podniků používalo hnacích strojů k pohonu strojů a pouze jedno procento všech poháněných strojů bylo hnáno mechanicky. Pro celkovou nevyspělost tehdejšího obuvnického průmyslu v českých zemích bylo příznačné i to, že na konci minulého století pracovala téměř třetina z celkového počtu dělnictva v domácké výrobě. 

 Kolorovaná pohlednice Zlína z roku 1910.

Výsledky sčítání živnostenských závodů v ČSR (větších průmyslových závodů s 18 a více zaměstnanci z roku 1926 a veškerých živnostenských závodů podle stavu ke dni 27. května 1930) nám umožňují ukázat, jak

postupovala koncentrace výroby v obuvnickém průmyslu v ČSR během uplynulých tří desetiletí. Podle sčítání z roku 1930 bylo ve 175 továrních podnicích obuvnického průmyslu s 20 a více činnými osobami soustředěno 36,2 procenta veškerých činných osob, 97,3 % HP primárních hnacích strojů a 92 % HP hnacích strojů, dodávajících mechanickou energii pracovním strojům v celém obuvnickém průmyslu v ČSR. Přitom bylo v samotných Baťových závodech – které byly v této době nejen největším podnikem čsl. obuvnického průmyslu a lehkého průmyslu v ČSR vůbec, ale také v celé Evropě – v té době v činnosti 75,8 % HP veškerých primárních hnacích strojů a 65,6 % HP všech hnacích strojů, dodávajících mechanickou energii pracovním strojům čsl. obuvnického průmyslu. Jen v obuvnických závodech a v pomocných závodech firmy Baťa bylo v květnu 1930 zaměstnáno 12 847 osob, zatímco v celém koncernu pouze v ČSR pracovalo již 21 250 zaměstnanců.

Tomáš Baťa mezi svými strojníky po svém prvním návratu z Ameriky r. 1903 - označen křížkem. Vpravo vedle něj bratr Antonín, kterému zbývá ještě pět let života.

Stupeň koncentrace výroby však nejvýstižněji vyjadřuje skutečnost, že samotná firma Baťa soustřeďovala ve svých podnicích v ČSR v roce 1930 51,6 a v roce 1935 již 86,1 % veškeré výroby obuvi v Československu. Koncentrace výroby byla tehdy větší než koncentrace dělnictva, poněvadž produktivita práce ve velkých závodech byla mnohem vyšší.

Letecké záběry továrny a Baťovy nemocnice z roku 1928, snímky z výroby v roce 1929.

S koncentrací výroby v čsl. obuvnickém průmyslu byla nerozlučně spjata centralisace výroby. Od roku 1921 do roku 1933 se počet živnostenských závodů snížil z 57 515 na 23 925. Jak vyplývá z ankety živnostenského výboru poslanecké sněmovny Národního shromáždění Republiky československé, z původních 242 obuvnických továren v roce 1922 pracovalo v roce 1934 pouze 37, ovšem se značně menším počtem dělníků. Rovněž výsledky šetření o výrobě v průmyslu odívání a obuvi v letech 1929-1935 provedené SÚS ukazují, že v obuvnickém průmyslu v ČSR v závodech s více než šesti činnými osobami pracovalo v roce 1930 v 785 závodech 36 586 osob a v roce 1935 se snížil počet závodů na 383 a počet zaměstnanců až na 18 540. Přitom je třeba mít na zřeteli, že samotná firma Baťa zaměstnávala roku 1935 mimo prodejny a správkárny již 23 136 osob, z toho většinou v obuvnické výrobě. V těchto údajích se odráží proces likvidace desetitisíců dílen obuvnických malovýrobců a desítek obuvnických a koželužských podniků, které pro nízkou produktivitu práce nemohly čelit dravé konkurenci vyspělé velkovýroby mohutných Baťových závodů s mimořádně vysokou produktivitou práce. Vedle maloživnostenských závodů a továrních podniků, které byly jako výrobci úplně vyřazeny, byly některé podniky obuvnické a koželužské, jako akciové společnosti „Busi“, „Velkobošanská továrna na usně a.s.“ a „K.Budischowsky a synové a.s.“ v Třebíči, které patřily ke koncernu Moravské banky, firmou Baťa pohlceny.

Konkurence přeci jen jen pracovala, zde např: "SAESAR" originální anglické polobotky z kůže ZEBU zaručují Vám pohodlí a jakost. Výhradní prodej v Praze má PAPEŽ-OBUV; Praha I., Národní 31. - Kaprová ulice 10.

S koncentrací výroby a kapitálu v čsl. obuvnickém průmyslu postupovala nerozlučně i koncentrace a centralisace kapitálu. Samotná firma Baťa, která v roce 1931 změnila formálně právní firmu z firmy veřejné na akciovou společnost (dnešním jazykem řečeno, transformovala se z fyzické osoby na a.s.; blíže o osobních důvodech T. Bati k takovému kroku kniha Miroslava Ivanova „Sága o životě a smrti Jana Antonína Bati a jeho bratra Tomáše“; pozn. C.), akumulovala, koncentrovala a centralisovala obrovský kapitál, který několikanásobně převyšoval veškerý kapitál ostatních konkurenčních podniků obuvnického průmyslu. V roce 1931 činil akciový kapitál firmy Baťa a.s. 148 milionů korun a stabilisační reservní fond 629 milionů korun, na jehož vrub byl akciový kapitál v roce 1941 zvýšen na 964 milionů K.

Koncentrace kapitálu vedla na jistém stupni, jak ukázal ve svém díle „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“ V.I.Lenin, sama sebou k monopolu. V obuvnickém průmyslu v Předlitavsku vznikla monopolistická sdružení na počátku XX. století, a to nejdříve ve sféře obchodu: v dubnu 1902 byl založen prodejní kartel výrobců plstěné obuvi, jehož členy byli především výrobci z Čech a Moravy, který byl veden českou bankou Union. Další, kondiční prodejní kartel obuvnických továren v Předlitavsku byl založen v roce 1907. Kromě toho vznikla již před 1. sv. válkou monopolistická sdružení dodavatelů vojenské obuvi, usní a kožených výrobků pro ministerstvo války a ministerstvo zemské obrany. Jednalo se o sdružení „Österreichische Lederindustriegesellschaft für Heeresausrüstung von Budischowsky, Bloch, Rieckh u Konsorten“ a „Lieferungskonsortium für die k.k. Landwehr von Ahorner und Schmitt“.

V koželužském průmyslu v Předlitavsku existoval v letech 1906-1907 nákupní a prodejní kartel „Nákupní, prodejní a úvěrní sdružení obchodníků s kůží ve Vídni a v Dolních Rakousích s.s r.o.“ a v letech 1905-1908 prodejní a cenový kartel „Svaz výrobců podešví v Království Českém“ pod kontrolou Zemské banky. V roce 1908 byl založen mezinárodní nákupní kondiční kartel rakousko-uherských a německých výrobců telecí kůže. Do roku 1909 existoval také volný kartel českých výrobců kožených podrážek a řemenů a od konce roku 1912 do konce roku 1914 výrobní, prodejní a cenový kartel „Nákupní, prodejní a úvěrové družstvo sdružených výrobců podrážek a řemenů s.s r.o.“ (názvy jsou dobové, s.r.o., které se vydává za družstvo, podle tehdejších zákonů bylo možno provozovati; pozn. C.).

Baťovy závody roku 1918, vzhledem k válečné expansi založené na mnoha provisoriích a dočasnostech. Tato opatření začala býti likvidována a nahrazována kvalitnější výstavbou od roku 1923.

První světová válka vyvolala v Předlitavsku v život nová, daleko pevnější monopolistická sdružení v obuvnickém a koželužském průmyslu. Dosavadní sdružení koželužských firem zrušilo koncem roku 1914 svou prodejní kancelář a v únoru 1915 byla založena „Ústředna pro kůže a usně a.s.“, která monopolně ovládala nákup surových kůží, výrobu a rozdělování usní. V ostrém konkurenčním boji proti této „Ústředně“ stála „Válečná ústředna pro obuv s.s r.o.), která byla založena v říjnu 1915 a měla spolupůsobit při opatřování a rozdělování usní a provádět opatření ke zvýšení výroby obuvi. V říjnu 1916 byla Válečná ústředna pro obuv reorganisována ve společnost „Společnost pro zaopatřování kůží, s.s r.t.o.“. Vedle ní bylo v březnu 1917 zřízeno povinné syndikátní sdružení „Hospodářský svaz sdružení kůže zpracujících“. K pochopení neobyčejně rychlého rozmachu Baťových závodů za 1. sv. války má význam skutečnost, že v těchto monopolistických sdruženích zaujímal významné místo majitel Baťových závodů – Tomáš Baťa, který byl od založení předsedou Válečné ústředny pro obuv, předsedou Společnosti pro zaopatřování kůží, místopředsedou Hospodářského svazu živností kůže zpracujících a dokonce v roce 1918 členem správní rady (obdoba dnešního představenstva; pozn. C.) Ústředny pro kůže a usně.

Díky válečné konjunktuře se Baťovy závody staly na konci 1. světové války co do produkce největším podnikem obuvnického průmyslu v Rakousku-Uhersku.

Jemný nubukový střevíček, kombinovaný s černým ševrem, na lázeňskou kolonádu nepostradatelný. Uvádí jej známá fa. Papež-Obuv, Praha I., Národní 31 a Kaprová ul. 10.

Naproti tomu od vzniku Československé republiky nebyla firma Baťa členem monopolistických kartelových či syndikátních sdružení. Jakmile získala firma Baťa po vzniku ČSR vedoucí a později monopolní postavení v čsl. obuvnickém průmyslu, byla zásadním odpůrcem monopolistických svazů s jinými konkurenčními podniky, protože v těchto organisacích spatřovala překážku ve své expansi jak na domácím, tak i na světovém trhu. V srpnu 1932 (zahynul T. Baťa, pozn. C.) vytvořila firma Baťa vlastní monopolistický svaz – „Sdružení čsl. továren a výrobců obuvi“ – v němž byly zastoupeny kromě firmy Baťa buď zcela nebo v naprosto rozhodující míře finančně ovládané a kontrolované firmy: „Busi a.s.“, „Wolf a Franže“, „Svedrup s.s r.o.“ a j. Sdružení, které mělo spíše charakter odborné zaměstnavatelské organisace, mělo vlastní zastoupení v Ústředním svazu čsl. průmyslníků vedle Spolku továrníků obuvi, který organisoval podniky nemonopolisované části čsl. obuvnického průmyslu. Z toho vyplývá, že podstatný význam pro charakteristiku monopolu má nikoliv firma, ale především ekonomický obsah monopolu, t.j. jeho výsadní postavení v určité oblasti.

Baťův monopol měl formu koncernu, který na základě společné finanční závislosti soustřeďoval řadu společností a podniků z nejrůznějších odvětví kolem mateřského podniku – firmy Baťa a.s., který je ovládal a kontroloval. Základy rozsáhlého koncernu, spojujícího desítky sesterských společností v ČSR i v zahraničí, byly položeny na počátku dvacátých let, kdy byly založeny první sesterské společnosti v zahraničí. Na konci předmnichovské čsl. republiky představoval Baťův koncern, v jehož společnostech a podnicích bylo zaměstnáno přes 65 000 osob, mamutí monopolní organisaci v ČSR i v zahraničí. Kolem mateřské společnosti Baťa a.s. byly soustředěny desítky koncernových výrobních společností, působících v řadě průmyslových odvětví -  v obuvnickém, koželužském, gumárenském, strojírenském, elektrotechnickém, textilním, punčochářském, báňském, chemickém, dřevařském, papírenském, stavebním, keramickém, polygrafickém a potravinářském průmyslu – dále společnosti obchodní, dopravní (železniční i letecká), pojišťovna a j.

Punčochárny měly samozřejmě též svou odbytovou reklamu, i když ne v tak masivním rozsahu jako boty nebo pneumatiky.

Mateřský podnik KONCERNU – firma Baťa a.s. – tvořil spolu se svými sesterskými společnostmi v ČSR mohutný kombinát, budovaný na základě jak horisontální, tak i vertikální koncentrace. Firma Baťa měla vlastní organisaci pro nákup surovin ve všech hlavních produkčních oblastech světa – v Jižní Americe, Africe, Asii a Evropě. Surovou kůži zpracovávala ve vlastních rozsáhlých koželužnách nejdříve ve Zlíně, pak v Otrokovicích, dále v Třebíči, Bošanech a Nových Zámcích a surovou gumu ve vlastních gumárenských závodech. V rozsáhlých pomocných závodech textilních, chemických, papírenských, dřevařských vyráběla polotovary pro hlavní – obuvnické – závody, dále pro gumárny, pneumatikárny, punčochárny a další pomocné a vedlejší závody. Uhlí dodávaly vlastní hnědouhelné doly v Dubňanech a Ratíškovicích,

kámen vlastní kamenolomy, dřevo vlastní velké lesní hospodářství, petrolej a olej vlastní rafinerie v Otrokovicích. Firma Baťa vybudovala též vlastní slévárny, lisovny a velké strojírenské závody, které vyráběly nejrůznější druhy strojů – obuvnické, koželužské, gumárenské, textilní, kovoobráběcí a dřevoobráběcí, dále železné konstrukce a zařízení, mechanické konvejery, nástroje a dokonce i železniční vagony pro sesterskou železniční společnost. Stavební závody měly vlastní cihelny, betonárny, štěrkoviště, lomy, pily, stolárny a pod. Elektrickou energii dodávala závodům vlastní elektrárna, plyny vlastní plynárna. Elektrotechnické závody vyráběly elektromotory, nejrůznější elektrické přístroje a zařízení. Veškeré časopisy, knihy, reklamní plakáty a tiskoviny byly tištěny v podnikové tiskárně. Baťa měl vlastní letecký park a kontroloval dvě železniční společnosti. Firma Baťa měla chemické, koželužské, gumárenské, farmaceutické a jiné výzkumné a studijní ústavy, laboratoře a podobně. Prodej výrobků zajišťovaly obchodní sesterské společnosti a rozsáhlá síť prodejen a správkáren v ČSR i v zahraničí.

Obchodní domy a filiální prodejny zásobovaly zaměstnance a ostatní obyvatele ve střediscích Baťových závodů potravinami a ostatním spotřebním zbožím – částečně z vlastních polních hospodářství a vlastních provozoven (jatka, řeznictví, uzenářství, pekárny, cukrárny a pod.)

Kombinace hlavní, pomocné a vedlejší výroby v podnicích Baťova koncernu přinášela Baťovi proti ostatním nekombinovaným konkurenčním podnikům nesmírné výhody, neboť tím získal obrovské finanční úspory vyloučením cizího podnikatelského velko- i maloobchodního zisku (zde se autor nedokázal vymanit ze socialistické struktury cen – velkoobchodních, obchodních a maloobchodních. Pozn. C.) a omezil svou závislost na celém okruhu podnikatelů a obchodníků. Tato kombinace výroby byla jedním z činitelů, který významnou měrou zvýšil konkurenční schopnost Baťova koncernu v konkurenčním boji s ostatními podnikateli.

Pneu Baťa, jehož výroba vznikla vlastně z nouze - T. Baťa nedokázal pro své těžké nákladní automobily nalézt na trhu adekvátní pneumatiky v dostatečné kvalitě.

Nedílnou součástí Baťova koncernu byla síť výrobních i obchodních sesterských společností v zahraničí, jež byla rozestřena po celém světě. Do konce předmnichovské republiky byly společnosti Baťova koncernu založeny v 33 evropských, afrických, asijských a amerických státech. Tyto společnosti však vyvíjely činnost nejen ve státech, v nichž sídlily, nýbrž i v ostatních zemích, obvykle koloniálních, jež tvořily s těmito státy společné celní území, i v sousedních zemích. Odbyt Baťovy obuvi jak československé, tak i zahraniční výroby zajišťovaly postupně převážně vlastní detailní prodejny, jež se jako pavučina rozprostíraly po celé zeměkouli. Celkem vyvážel Baťův koncern prostřednictvím této sítě svých zahraničních společností zboží do 82 států a území v Evropě, Africe, Austrálii, Americe a na ostrovy světových oceánů a moří. Kromě SSSR nebylo na světě většího území, jež by imperialistická expanse Baťova koncernu nezasáhla.  

Prodejna obuvi v U.S.A.

Zahraniční společnosti Baťova koncernu byly pevně spjaty s mateřskou společností na základě společné finanční závislosti na předsedovi správní rady Baťa a.s. – Tomáši Baťovi, později J.A. Baťovi. V roce 1931 byla ve Švýcarsku založena Baťova holdingová společnost „Leader A.G.“, která představovala nejvyšší typ Baťovy monopolistické organizace v zahraničí a finančně ovládala největší balík akcií převážné většiny formálně samostatných sesterských společností Baťova koncernu v zahraničí. Kromě holdingové společnosti „Leader A.G.“ se na akciovém kapitálu zahr. společností podílel obvykle předseda správní rady mateřské společnosti Baťa a.s. v ČSR, některá z kapitálově silnějších Baťových sesterských společností a minoritní účastí cizí akcionáři a vedoucí personál tamních společností. Zatímco holdingová společnost „Leader A.G.“ ve Švýcarsku, kontrolovaná předsedou správní rady Baťa a.s., koordinovala pouze operace sesterských společností v zahraničí, byl skutečnou řídící centrálou celého koncernu v ČSR i v zahraničí mateřský podnik – Baťa a.s. v ČSR. Tuzemské i zahraniční společnosti byly na mateřské centrále závislé nejen finančně, nýbrž i v dodávkách zboží a výrobní společnosti strojního a vůbec technického zařízení a polotovarů i na pomoci technickoadministrativního personálu. Firma Baťa a.s. na druhé straně používala zahraničních společností k zajišťování prodeje svých výrobků na světových odbytištích a spolupracovala s nimi při nákupu surovin.

Toto velmi pevné sepětí sesterských společností v ČSR i v zahraničí s mateřskou společností Baťa a.s., spočívající na předsedovi její správní rady (dle dnešní terminologie předseda představenstva, pozn. C.), bylo jedním z charakteristických rysů Baťova koncernu. Organisační pevnost koncernu vyplývala z toho, že veškeré akcie mateřské společnosti Baťa a.s. byly výhradním vlastnictvím T. Bati, později J.A. Bati. Akcie společnosti Baťa a.s. se vůbec neobjevovaly na burse cenných papírů. Na valných hromadách společnosti Baťa a.s. byli kromě T. Bati, později J.A. Bati, formálně zastoupeni pouze členové správní rady, kteří byli většinou příslušníky Baťovy rodiny. Sesterské společnosti v ČSR i v zahraničí finančně ovládal (přímými nebo nepřímými majoritními kapitálovými účastmi, úvěrem finančním i ve zboží) rovněž předseda správní rady T.Baťa, později J.A. Baťa. Tato finanční závislost sesterských společností na předsedovi správní rady Baťa a.s. a soustředění většiny kapitálu koncernových společností v jedněch rukou bylo základní příčinou toho, že ve srovnání s ostatními průmyslovými i bankovními koncerny byl Baťův monopol nejpevněji organisovaným koncernem v ČSR.

Klasická časopisecká velkoplošná (A3) saisonní reklama na obuv. Uvedená pochází z jara 1935.

Tato široce a pevně vybudovaná organisace sesterských společností v ČSR i v zahraničí značně přispěla k tomu, že Baťův koncern zaujal monopolní postavení v čsl. obuvnickém průmyslu a že zaujímal přední místo mezi zahraničními experty obuvi na světovém trhu.

Jedním ze specifických rysů Baťova monopolu byla skutečnost, že byl jediným čsl. koncernem, v jehož čele stál průmyslový podnik. Naproti tomu ostatní průmyslové koncerny v ČSR, jako a.s., dříve Škodovy závody, Báňská a hutní společnost, Vítkovické horní a hutní těžířstvo, ČKD, Čsl. zbrojovka a.s. a jiné, byly součástí bankovních koncernů , které je finančně ovládaly, což bylo typickým rysem splývání průmyslového a bankovního kapitálu v kapitál finanční.

Koncentrace a centralisace kapitálu a monopolisace výroby a odbytu čsl. obuvnického průmyslu v rukou Baťova koncernu dosáhla mimořádně vysokého stupně. Co do stupně monopolisace se čsl. obuvnický průmysl vyrovnal dokonce i nejsilněji monopolisovaným odvětvím těžkého průmyslu, v němž monopolisace bývá zpravidla vyšší než v průmyslu lehkém. Monopolisace v čsl. obuvnickém průmyslu dosáhla přibližně stejného stupně jako v hlavních odvětvích báňského a hutního průmyslu v ČSR, avšak s tím rozdílem, že této vysoké úrovně monopolisace v obuvnickém průmyslu dosáhl Baťův koncern sám, kdežto v báňském a hutním průmyslu několik největších koncernů dohromady.

  Lehké letní střevíčky z bílé teletinky. (Šlemr)

Tomáš Baťa a později J.A. Baťa byl nejen průmyslově obchodním kapitalistou, nýbrž jedním z představitelů kapitálu finančního. Využívaje monopolního postavení v čsl. obuvnickém průmyslu dosahoval Baťův koncern obrovských monopolních zisků. Zvláště od počátku třicátých let, kdy získal finanční nezávislost na bankovním kapitálu, prováděli T. a J.A. Baťovi rozsáhlé finanční operace: soustřeďovali finanční prostředky pomocí vlastní úvěrové soustavy, poskytovali úvěry, obchodovali cennými papíry, ukládali „volný“ kapitál do průmyslových a obchodních podniků, financovali sesterské společnosti v ČSR i v zahraničí a pod. V průběhu koncentrace a centralisace kapitálu a monopolisace čsl. obuvnického průmyslu se stal Baťa z průmyslového obchodního kapitalisty představitelem finančního kapitálu a jedním z příslušníků oligarchie v ČSR.

Filmový záznam z dvacátých let.

Baťův koncern zaujal monopolní postavení v čsl. obuvnickém průmyslu již ve 2. pol. dvacátých let. V roce 1930 ovládla fa. Baťa přes polovinu celkové produkce obuvi větších závodů s šesti a více činnými osobami, avšak již v předcházejících letech měla ve výrobě vzhledem k roztříštěnosti ostatních konkurenčních podniků naprosto výsadní postavení.

Ještě výraznější bylo monopolní postavení fy. Baťa v exportu obuvi, neboť již v roce 1926 ovládla nadpoloviční většinu čsl. vývozu obuvi. Baťovy závody se především podílely na tom, že Československo dosáhlo v roce 1928 poprvé světového prvenství v celkovém exportu kožené obuvi, které si pak s výjimkou roku 1930 udrželo po celou dobu předmnichovské republiky. V dravém konkurenčním boji Baťův koncern upevňoval své monopolní postavení na úkor ostatních nemonopolisovaných obuvnických podniků, takže zvláště v období velké hospodářské krise a deprese v roce 1932 ovládl 4/5 a v roce 1937 již 6/7 veškeré produkce obuvnického průmyslu. V exportu obuvi rovněž upevnil své mocenské, monopolní postavení, neboť v roce 1932 ovládal ¾ a v roce 1935 již 9/10 celkového vývozu obuvi v ČSR. Dravou imperialistickou expansi Baťova koncernu charakterisuje i skutečnost, že v roce 1936 sama mateřská společnost Baťa a.s. v ČSR (bez sesterských výrobních společností v zahraničí) ovládla již přibližně osminu veškerého světového exportu kožené obuvi.

Díky své monopolní převaze ve výrobě čsl. obuvnického průmyslu, v odbytu na domácím trhu i na zahraničních odbytištích akumuloval Baťův koncern i při monopolně nízkých cenách obuvi obrovské monopolně vysoké zisky. Tyto monopolně vysoké zisky umožňovaly koncernu rozšiřovat výrobu na vyšší úrovni, zdokonalovat její technickou a organisační úroveň, rozšiřovat sféry odbytu na domácím i zahraničním trhu, ukládat „volný“ kapitál do základních odvětví podnikání i do dalších odvětví průmyslu a oblastí hospodářského života, budovat horisontálně i vertikálně organisovaný organismus kombinované velkovýroby v ČSR i v zahraničí, a to přirozeně v mezích, které byly určovány celou řadou konkretních hospodářských i politických činitelů v jednotlivých obdobích kapitalistického Československa. Skutečnost, že společenská hodnota zboží vyrobeného v Baťových závodech při nesrovnatelně nižších nákladech výroby byla nižší než průměrná hodnota zboží ostatních konkurenčních podniků, byla trvalým zdrojem mimořádného zisku Baťova koncernu.

"Společensky hodnotnější“ obuv, vyrobená u konkurence. (B. Lehár používá ekonomické rétoriky, adekvátní roku vzniku díla. Pozn. C.)

 Nízké ceny byly opravdu výsledkem baťovské racionalisace výroby, cena běžné dámské obuvi počínala na Kč 29,-, pánské polobotky od Kč 39,-; a to v každé saisonní nabídce.

Baťův monopol byl jediný ze všech velkých průmyslových koncernů, který se na počátku třicátých let vyprostil z finanční závislosti na bankách. Tuto finanční nezávislost na bankovním kapitálu získala firma Baťa především proto, že dosahovala těchto monopolně vysokých a mimořádných zisků. Jedním z dalších předpokladů její nezávislosti na bankách byl mimořádně rychlý oběh Baťova kapitálu, který byl dán jednak charakterem podnikání v lehkém průmyslu a jednak úsilím firmy Baťa o jeho nejrychlejší oběh jak ve výrobě, tak i v obchodě. Tím dosáhla fa. Baťa obrovských úspor na provozovacím kapitálu. Významným prostředkem k získání nezávislosti na bankách byl specifický úvěrový systhem fy. Baťa z prostředků vlastních zaměstnanců (deponování t.zv. účasti na zisku na osobních účtech zaměstnanců v podniku, sankce, vklady). Pomocí tohoto úvěrového systhemu získávala fa. Baťa stamilionové finanční prostředky k financování podnikání, jež jí plně nahrazovaly bankovní úvěr. V jistém smyslu plnila fa. Baťa sama funkci banky, ovšem s tím rozdílem, že soustředěné cizí prostředky neposkytovala jiným podnikatelům, nýbrž pouze vlastním koncernovým společnostem.

Charakteristickým rysem Baťova monopolu byl vývoz kapitálu do zahraničí, zvláště od počátku třicátých let. Vývoz kapitálu byl nejvýznamnějším prostředkem imperialistické expanse Baťova koncernu na zahraničních odbytištích. Vzhledem k celkové hospodářské a politické situaci, surovinovým a odbytovým problémům v ČSR nalezl Baťův kapitál, zvláště za velké hospodářské krise a po ní nejvýhodnější uplatnění v zahraničí. Vývozem „nadbytečného kapitálu“ do ciziny vytvářel Baťa zároveň předpoklady pro vyšší vývoz zboží. Převážná část Baťova kapitálu, který byl vyvezen ve formě zboží do zahraničí nebo plynul z výroby Baťových zahraničních továren, sloužila jednak k financování zahraničních koncernových společností a jednak k nákupu surovin pro mateřskou společnost Baťova koncernu v ČSR. Dalším prostředkem  pronikání Baťova koncernu na světová odbytiště byl i vývoz zboží za ceny, jež byly pod úrovní cen výrobků zahraniční konkurence. Jiným prostředkem expanse Baťova koncernu v zahraničí byla též postupná orientace vývozu zboží na mimoevropská zámořská odbytiště ve všech oblastech světa. 

Jan Antonín Baťa prohlíží kolekce obuvi v zastoupení firmy v Japonsku.

Baťův koncern, který sám nebyl členem mezinárodních monopolních organisací, nabyl vzhledem ke svému významnému postavení mezi zahraničními konkurenčními monopoly na světovém trhu charakteru mezinárodního monopolu.

Jaké byly příčiny toho, že Baťův koncern zaujal tak významné mocenské, monopolní postavení ve výrobě čsl. obuvnického průmyslu v ČSR, v odbytu na domácím trhu a na zahraničních odbytištích? Základní příčinu je třeba hledat v samotném procesu výroby – v nejvyspělejší technice i organisační úrovni výroby, v nejvyšší produktivitě práce v obuvnickém průmyslu nejen v ČSR, ale na celém světě. Nejdůležitějším technicko-organisačním opatřením bylo zavedení hromadné proudové výroby na běžícím pásu v Baťových závodech od roku 1927, která představovala tehdy vrchol kapitalistických racionalisačních method vůbec. Zavedení proudové výroby s mechanickými konvejery předpokládalo dalekosáhlou organisaci dílen a celého procesu výroby. Vedle těchto technických a technicko-organisačních opatření byly součástí racionalisace výroby v Baťových závodech t.zv. samosprávy dílen, t.j. samostatné provozní účetnictví jednotlivých dílen a dále prémiový systhem t.zv. účasti na zisku a ztrátě, které tvořily administrativní základy Baťova systhemu výroby. V důsledku těchto racionalisačních opatření dosáhl Baťův koncern nejvyšší produktivity práce v obuvnickém průmyslu nejen v ČSR, nýbrž i na celém světě, která byla základním předpokladem toho, že Baťův koncern získal a dále upevňoval své monopolní postavení.

Panství monopolů v čsl. hospodářství se však, jak známo, neomezovalo pouze na ekonomickou oblast. Potřeba udržeti si a upevniti své monopolní postavení a monopolní zisk si vynucovala zásahy do všech oblastí veřejného života kapitalistického Československa, zejména ovšem do politického života. Proto představitelé finanční oligarchie usilovali podřídit si státní, politický i hospodářský aparát, orgány obecní, okresní i zemské samosprávy, zasahovali svým vlivem do hospodářsko-politických opatření zákonodárných orgánů a vlády, a to nejen v hospodářské politice měnové, daňové, cenové, mzdové, celní a pod., ale v politice vůbec.  Na tomto poli se střetávaly hospodářské a politické zájmy jednotlivých monopolních skupin, přičemž se uplatňovala nejen moc ekonomické síly, ale zároveň vliv v jednotlivých politických stranách, v orgánech samosprávy, v celém státním aparátě, v parlamentě, ve vládě a podobně.

Baťův koncern ovládl nejprve obecní zastupitelstvo a podřídil zcela své kontrole veškerý hospodářský a politický život v sídle Baťových závodů. V roce 1931 byla již všechna křesla v obecním zastupitelstvu kromě katechety obsazena vedoucími zaměstnanci fy. Baťa. Například policejním komisařem města Zlína byl vedoucí osobního oddělení fy. Baťa. Ačkoliv byla fa. Baťa politicky spjata s reakčním křídlem čsl. buržoasie, představovaným stranou velkoprůmyslu a finanční oligarchie – národní demokracií, později Národním sjednocením a reakčním křídlem agrární strany, veřejně se neexponovala výhradně pro tyto politické strany z toho důvodu, aby mohla pro své hospodářské a politické zájmy využívati i podpory ostatních buržoasních a reformistických socialistických stran. Když byla správa Baťových závodů nucena veřejně vyjádřiti své stanovisko k politickým stranám jako například při volbách do okresního a zemského zastupitelstva a do parlamentu, podporovala jak národní demokracii, později Národní sjednocení a agrární stranu, tak i stranu lidovou, národně socialistickou, sociálně demokratickou a fašistickou. Baťův koncern podřídil svému vlivu i orgán obecního zastupitelstva, jehož členy byli vedoucí zaměstnanci firmy Baťa.

Okresní úřad spolu s okresním četnickým velitelstvím povolně plnily všechna přání správy Baťových závodů. V orgánech zemského zastupitelstva uplatňoval koncern přímý vliv prostřednictvím předsedy správní rady fy. Baťa a.s., který byl vládou jmenovaným členem zemského zastupitelstva. Na samém sklonku předmnichovské čsl. republiky prosadila Baťova monopolistická skupina svého representanta Hugo Vavrečku, člena správní rady společnosti Baťa a.s., přímo do čsl. vlády.

Hugo Vavrečka

Po pádu Hodžova kabinetu prosadil Baťův monopol i do nové vlády gen. Syrového ministra H. Vavrečku, který zůstal členem i druhé vlády Syrového, jmenované po mnichovském diktátu.

------------------------------------------------------

Dle informace České vlády měla se historie účinkování ředitele Baťa a.s. Hugo Vavrečky a prokuristy a starosty města Zlína následovně:

Hugo Vavrečka: od 21.7.1937 do 22.9.1938 ministr propagandy ve vládě Milana Hodži; od 22.9.1938 do 4.10.1938 ministr bez portfeje ve vládě (zde vládní zdroj uvádí chybně již rok a půl zesnulého Karla Kramáře) ve vládě gen. Syrového; od 4.10.1938 do 1.12.1938 ministr bez portfeje (propaganda) ve druhé vládě gen. Syrového.

Dominik Čipera: od 16.3.1939 do 27.4.1939 ministr veřejných prací ve druhé vládě Rudolfa Berana; od 27.4.1939 do 19.1.1942 ministr veřejných prací ve vládě gen. Eliáše.

Na dobových fotografiích z druhé republiky objevuje se D. Čipera i jako ministr v první vládě Rudolfa Berana (tedy od 1.12.1938 do 15.3.1939). Zde se tedy oficiální vládní údaje opět mýlí. Zlín měl ve vládách ČSR a protektorátu trvalé zastoupení od 21. července 1937 až do rozehnání Eliášovy vlády 19. ledna 1942.

pozn. C.

--------------------------------------------------------

Vláda, která odstoupila po presidentské volbě, když byla převedla stát nejsmutnější a nejvážnější etapou jeho dějin. Snímek byl pořízen v zasedací síni parlamentu při volbě Dr. E. Háchy čs. presidentem.

Zleva: Jan Lichner, M. Čermák, P. Teplanský, T. Durčanský, Dr. Freierabend, gen. Kajdoš, Dr. Kalfus, Dr. Chvalkovský, Msgre. Tiso, gen. Syrový, Revay, Dr. J. Černý, gen. Husárek, Dr. P. Zenkl, Dr. Karvaš, Dr. Bukovský, Dr. Vavrečka, Ed. Bačinský a Dr. Horák. (ČTK) (texty pod fotografiemi jsou původní, pozn. C.)

Když byla 1. prosince 1938 jmenována nová Beranova vláda, stal se jejím členem jiný čelný představitel Baťova monopolu, člen správní rady společnosti Baťa a.s. Dominik Čipera, který setrval ve své funkci i po okupaci českých zemí hitlerovským Německem v protektorátní vládě gen. Eliáše.

Nová vláda u pana presidenta ve čtvrtek 1. prosince 1938.

Na snímku zleva: Dr. Jar. Krejčí (vnitro), Dr. O. Fischer (spravedlnost), Dr. Vlad. Klumpar (soc. péče), Dr. Jiří Havelka (bez portefeuille), státní ministr K. Sidor, ministr vlády Podkarpatské Rusi Jul. Révay, slovenský ministr prof. M. Černák, slovenský ministr Dr. H. Vančo, min. předseda Rud. Beran, slovenský ministr P. Teplanský, pan president, Dr. J. Kapras (školství), Dr. Vl. Šádek (obchod), arm. gen. J. Syrový (nár. obrana), slovenský ministr předseda Msgre. Dr. J. Tiso, slovenský ministr Dr. Ferd. Ďurčanský, Dr. Fr. Chvalkovský (zahraničí), Dr. L. Feierabend (zemědělství), Dr. J. Kalfus (finance), arm. gen. A. Eliáš (železnice a pošty) a Dominik Čipera (veřejné práce). - foto ČTK.

Tato personální unie vedoucích činitelů Baťova koncernu a obecního, okresního a zemského zastupitelstva a dokonce i vlády je svědectvím srůstání samosprávných a vládních orgánů s aparátem kapitalistických organisací v kapitalistickém Československu.

Pokusil jsem se (Bohumil Lehár Csc., pozn. C.) podati charakteristiku alespoň základních rysů ekonomického vývoje Baťova koncernu v kapitalistickém Československu. Domnívám se, že zpracování vývoje jednotlivých monopolních organisací přispěje k hlubšímu objasnění úlohy monopolů v hospodářském a politickém vývoji našich zemí v imperialistickém stadiu kapitalismu.