Morýsovy a věžové domy v kontextu Zlínské architektury

akad. arch. Eduard Staša, asi Naše pravda 1989

Pavel Novák, Zlínská architektura 1993

* dobové fotografie a modely též z knihy P. Nováka + vlastní fota a pohlednice

morýsovy domy

Na východním konci města mezi železniční tratí a hlavní městskou třídou zůstal po druhé světové válce skoro zázrakem pruh louky. Od západu uzavřený ulicí Díly III., od východu pak ulicí z Podvesné a benzínovou pumpou. Kolem trati ještě dožíval pozůstatek staré přílucké cesty, kterou jsme později uvítali jako příjezd k novým domům.

Myšlenka zastavět toto území netradičními obytnými domy se zrodila v letech brzy po válce, když byl vypracován nový urbanistický plán Zlína (1947). Vytvořila jej t.zv. skupina pro regulační plán města v čele s arch. Jiřím Voženílkem, vynikajícím představitelem české moderní architektury, který přišel do Zlína před druhou světovou válkou.

Po narýsování několika variant přijato rozhodnutí postavit v západní části těchto pozemků skupinu dvou podélných osmietážových domů, obklopených nižšími domy tříetážovými. Na východním konci pak řadu osmietážových domů věžových. Mezi oběma skupinami domů tvůrci navrhli centrum veřejných budov, které celá východní část města do té doby postrádala. Společně měly navrhované výškové domy nového typu i objemového měřítka vytvářet nové panorama východní části města dominantami, které pokračovaly dál směrem k centru města.

Jeden z návrhů na zastavění východní části města, použitý v konečném řešení – J. Voženílek: návrh dostavby východní části města, 1947, axonometrie.

Prostor budoucích věžových a Morýsových domů se zdá navrhovanou zástavbou poněkud přehuštěn a skutečně potom byla realizována pouze polovina z návrhu. V prostoru bývalého prvního Baťova letiště se uvažovalo s hangáry trolejbusů a za nimi s komplexem základních škol pro tuto část města.

Každý z těch dvou osmietážových t.zv. apartmánových domů byl řešen zcela netradičně. Měl střední chodbu, kolem níž se byly seřazeny byly s balkony, obrácené k východu a západu (disposičně se jedná o trojtrakt, tradiční skelet má užší střední pole). Celkem blok obsáhnul 97 bytů, z toho 60 dvoupokojových o obytné ploše 39 m², 30 třípokojových o obytné ploše 48 m² a 7 bytů pro bezdětné manžele (menších). Vnitřní příslušenství bytů je uměle odvětráváno. Nejvyšší etáže obou upraveny jako rekreační terasy se společenskými místnostmi.

Že se mu říkalo apartmánový, za to vděčí zřejmě chodbové disposici a půdorysnému uspořádání bytů i původnímu vybavení restaurací a společenskými místnostmi. Oba domy navíc disponovaly dětským zařízením. Mateřskou školou v jednom a jeslemi ve druhém domě. Vždy pro 60 dětí, v přízemí, s orientací k jihu a k přičleněnému hřišti. Předpokládalo se, že tato zařízení budou sloužit širšímu okruhu obyvatel.

 Foto z července 2005.

Také řešení bytů se vyznačovalo vysokým standardem obytným i technickým, s kuchyňskou linkou a vestavěnými skříněmi, s osobním výtahem a shozem na odpadky, spalovanými v suterénu. Tam fungovala také společná prádelna se sušárnou a sklepy. Každý dům disponoval bytem pro domovníka. Právě tento standard spolu s dálkovým ústředním vytápěním bytů měl demonstrovat kvalitativní výhody proti tradičnímu bydlení v rodinných domcích, jejichž preferovanou výstavbou se v minulosti téměř vyčerpaly územní reservy města.

Použití konstrukčního systému železobetonové kostry o půdorysné čtvercové síti 6,8 x 6,8 metru a výplňového cihelného zdiva mělo zajišťovat stylové začlenění domů do prostředí města, jeho architektury a zeleně. Šlo vlastně o úspěšnou aplikaci tradičních zlínských konstrukcí a materiálů na nové typy víceetážových bytových domů. Fasáda z cihelného spárovaného zdiva, vnější výraz ovlivňují balkony z betonových prefabrikátů.  Jejich autorství a architektonické řešení náleží arch. Miroslavu Drofovi a kolektivu projektantů z tehdejšího návrhového oddělení n.p. Baťa. Jeho stavební oddělení budovy v letech 1948-49 dokončilo.

 M.Drofa: Chodbový dům, Zlín, 1947, v přízemí mateřská škola

K pojmenování došlo z podnětu Sboru architektů pro výstavbu Gottwaldova-Zlína a n.p. Baťa. Plénum MNV tak změnilo své původní usnesení z 5.12.1948, kdy byla na návrh místní organisace KSČ na Obecinách Morýsovým jménem pojmenována dnešní čtvrť Julia Fučíka (Obeciny). Název Morýsovy domy se nakonec ujal pro skupinu domů západně od nynějšího areálu Družba, zatímco pro východní část se vžil pojem „věžové domy“.

věžové domy

Také jednoduché řadové seskupení pěti osmietážových věžových domů, stavěných od roku 1947,  vykrystalisovalo z několika variant řešení. Zde šlo o zdařilou obměnu švédského typu věžových obytných domů, poprvé toho druhu u nás. Z hlediska konstruktivního zde byly prověřovány krajní možnosti celocihelného obvodového zdiva na výšku sedmi obytných podlaží s použitím monolitických železobetonových stropů. Vše s architektonickým vyjádřením struktury spárovaného zdiva, které spojovalo netradiční hmotu a měřítko domů s jejich okolím.

Věžový dům disponuje 29 dvoupokojovými byty s betonovými prefabrikovanými balkony, každý zabírá 45 m² obytné plochy. Čtyři byly v každé etáži jsou seskupeny kolem uměle osvětleného vnitřního schodiště, výtahu a shozu na odpadky. Také zde byty disponují kuchyňskými linkami a umělým odvětráváním.. Rovněž v tomto případě projekt řešil arch. Miroslav Drofa s kolektivem návrhového oddělení n.p. Baťa. Stavbaři domy dokončili v roce 1950.

kulturně společenské centrum družba-sole

Kulturně společenské centrum mezi věžovými a apartmánovými domy mělo první návrhy už z roku 1947, kdy první studii zpracoval arch. Eduard Staša. Potom vznikly ještě další varianty, ale konečné řešení pochází až z doby před rokem 1960. Na základě užší soutěže bylo tenkrát rozhodnuto, že v centru bude stát také vícepodlažní deskový bytový dům. Ten postavili v roce 1961 a o několik let později, v letech 1965 -1967 také budovy restaurace, kina a společenského sálu. Výstavbu provedli dle projektu arch. Arnošta Kubečky a kolektivu Stavoprojektu.

Proti původnímu návrhu bylo nakonec rozhodnuto o panelové konstrukci obytného domu, která neumožnila organické začlenění do celkového souboru Morýsových domů. Navíc tato silikátová skládanka se stala experimentem a v devadesátých letech XIX. století se uvažovalo, co z rozpadajícím se a nebezpečným vysokým panelákem. Vynořovaly se dokonce myšlenky na jeho zbourání, tak nákladnou se stala rekonstrukce.

Vzpomínaný panelový experimentální dům - do popisovaného prostoru nepatří, ač ve standardním sídlišti by byl vyjádřením lepšího přístupu k panelové architektuře.

Zcela cizorodou se ukázala také pozdější stavební úprava restauračního traktu ve stylu „à la Brusel“, která nemá s původním projektem nic společného (popisovaný vstup byl znevážen krabicoidním přístavkem v letech osmdesátých a dnes se jedná o opuštěné, vybydlené a zničené prostory, které zvolna chátrají. Pozn. C.).

Poslední realizace – přičlenění hotelové budovy s konstrukcí bytového paneláku v osmdesátých letech – zhmotnila socialistickou stavební idiocii a stylovou různorodost završila. Tříetážové cihelné domy, které doprovázejí velké apatmánové domy, byly stavěny téměř současně a vytvořily s nimi architektonicky harmonickou skupinu.  Tu završila v roce 1956 stavba příčného domu podél trati. Byty v těchto domech mají obdobné disposice, jako v  typově stejných na Obecinách, Zálešné, v Baťově .

 Dva Morýsovy domy, za nimi komplex Družba následovaný pěti věžovými domy tak, jak jej vyfotografovali z letadla v červnu 2001. Nižší tříetážové domy jsou součástí souboru, pro nezlíňáky podotýkám, že mezi Morysáky se nenachází žádná zástavba.

Celá skupina Morýsových domů představuje obytný soubor s 505 byty. Jejich výstavba se stala trvalým vkladem do architektury a urbanistiky našeho města. Šlo o událost významu celostátního a přinesla ohlasy i ze zahraničí. Vilém Morýs jako předseda národního výboru byl jedním z hlavních iniciátorů této první rozsáhlejší poválečné výstavby bytů. Je proto logické a zákonité, že jako vyjádření jeho zásluh – výstavba po válce „na příděl“ omezovala vše, dokonce i spotřebovávané železo, a kdyby V.M. dodržel příkazy „shora“, měli jsme tu dodnes jeden Morysák a jeden věžový dům – když se plénum národního výboru Velkého Zlína usneslo na svém zasedání 29. prosince 1948 pojmenovat tyto domy jeho jménem. Krátce předtím, 3. prosince v dopoledních hodinách, v plném rozkvětu sil a v neúnavné práci pro výstavbu našeho města, přišel tragicky o život při pracovní cestě do Brna.

Otevírání Morýsových domů ku běžnému provozu v roce 1949. V pozadí (na vystavených portrétech) s černou páskou V. Morýs.