Tomášovy housle 

 (Vladimír Navrátil, Otrokovice)

 - z knihy „Tomášovy housle a vlastní postřehy -

asi Tep, začátek roku 1990

„Jsem nadšen životem. Miluji život. Přál bych si žít jej desetkrát po sobě. Přál bych si mít deset synů. Ne, abych mohl mezi ně rozdělit svoje jmění, ale abych je naučil žít a pracovat.

Nyní jich mám tisíce, třeba jenom jeden nese moje jméno. A nejlepší z nich dostane moje housle. Ne k tomu, aby na ně hrál sobě, nýbrž jiným.“ Tato slova, která pronesl Tomáš Baťa v roce 1927, mě obzvláště zaujala. Baťovo dědictví: housle. Výroku o houslích jsem poprvé použil v novinovém nekrologu, když se otrokovický Bahňák v kalném červencovém ránu tak nečekaně Tomášovi pomstil. Pomstil, pravda, ale – nakonec přece nezvítězil. A tak, jak jsem potom Zlín poznával blíže znovu a zas, moje představa Tomášových houslí vyrostla do legendární šíře. Poznal jsem totiž, že Tomášovy housle hrají dál a dobře....

Byly prosté, prostinké. Z obyčejného javorového dřeva. Ale Tomáš na ně dovedl hrát. Nikdy se hře neučil a přece hrát uměl. A jak! Jako talentovaný virtuos. Ze strun jeho houslí se nelinuly ukolébavky klidných potůčků ani fortisima zrádných vírů. Pod bradou neměl batistový šáteček. Neukláněl se obecenstvu, které ve fracích a dekoltovaných toaletách vstává vzrušeně z plyšových sedadel. Ne, ne. Tomášovy skřipky vyhrávaly jinak. Vyzývaly k souboji o život, lámaly překážky, mluvily řečí muže k mužům. Oslavovaly práci, ruku vinuly k ruce. Křičely, volaly, bouřily a přece nebyly megafonem. Mluvily k srdci, i když mířily k rozumu.

Film - První máj 1926 - vidíme Tomáše Baťu s prokuristou Blažkem (a mnohými dalšími) a start průvodu v prostorách seřadiště u historicky druhé podnikové brány mezi budovou 1 a 2. Odchod bude veden Zahradní ulicí (dnes Pod kaštany) před radnici. Dále shlédneme přehlídku na náměstí Masarykově (Míru), jelikož nám. Práce v dnešní sestavě vznikne až za sedm let..... a žádné uniformy mladých mužů (v BŠP běžel první ročník), jak se stane v budoucnosti zvykem. Továrník s řediteli závodů a úseků kráčí v čele svých spolupracovníků.

Byl to nezvyklý hudební nástroj, na která Tomáš nikdy nehrál sobě. Vždycky jiným. Melodie zůstaly zachovány. Nejsou však zaklety na zažloutlém notovém papíře. Jsou vtěleny v činy. Dodnes je slyším při ranním jeku zlínské sirény, vyčtu je ze široce rozevřeného pohledu továrních děvčat, z příslibu pevného postoje mladých mužů, z plochých střech červených domků. Jsou zapsány v asfaltu široké silnice, v labyrintu strojů, zpívají v řinkotu nádobí o polednách a v ruchu křižovatky ulic. Doznívají v haluzích lesního hřbitova, když sluneční paprsky hasnou kdesi daleko za obzorem.

Baťovy housle byly divotvorné. Proč říkáme stále: Byly? Baťovy housle přece ještě jsou. A hrají. A dobře hrají!... „Neumrem na seně, umreme na koni, a keď s konňa spadnem, šablenka zazvoní,“ hrávaly nejraději. „Písničku nejkrásnější a nejmužnější,“ říkával Tomáš. Nevypadly mu z ruky na seně. Když padl k zemi, zazvonily. Ale nerozbily se. Měl pravdu: když spadl s koně, měl již tisíce synů, třeba jenom jeden nesl jeho jméno. Neuložili je k ostatním osobním věcem do Památníku. Z houslí se nestala historie, třeba nejslavnější. Jiné ruce je vzaly do rukou. Začaly na ně hrát.

Zlínští dovedli na ně hrát a zase ne sobě, ale jiným. Dědicové se přihlásili. Když na to pomyslím, vždycky si připomenu zápas o Lesní hřbitov. Odborníci namítali: „Pane Baťo, les, dnes mladý, za léta vyroste, kořeny vniknou do hrobu a stráví člověka tak, že po něm není památky!“ A Tomáš odvětil: „A může být něco krásnějšího, než dostat se ještě po smrti do větví stromů?“

Promluvil to geniální švec? Či povolaný básník? Myslím, že dobrý český člověk, nezlomně věřící jak v nezničitelnou hmotu, tak i ve věčný život. Člověk, který ví, že nikdo nikdy nezničí život. Jeho housle budou hrát. Jiným a ne sobě. A že budou hrát dobře ....

 Tomáš Baťa a prokurista Josef Blažek (vpravo v pozadí).

Všichni – koželuh, ředitel, přibíječ podpatků, redaktor, vypalovač, inženýr, kopytář,strojník, doktor, konstruktér, gumař, profesor, punčochář, chemik, malíř, čistič bot – všichni patří k armádě spolupracovníků. Podobají se leydenské láhvi. Jsou nabití optimismem. A tuto vůni nesou z továrny domů a ze svých domovů do dílen.

Touto vůní jsou prosyceny ulice a náměstí. To je zlínské specifikum, které hltavě vpíjejí návštěvníci. To je „vitamín Z“. Tuto zlínskou vůni, tento magnet životního optimismu tam mám nejraději.

Zlín – město dobrých bot. Ano, souhlasím. A přece děkuji Tomášovi za víc, než za to, že nás všechny obul, za domy a za stroje, za víc než za všechno ostatní – nejvíc za tento vitamín Z. Jím Zlín žije. Ten se nedá ani zvážit, ani prodávat. Je cennější než jáchymovské rádium. Proto, jen proto – chtěl bych být aspoň hodinu ve Zlíně starostou! ...

Tomáš jednou řekl, že není správné, převezme-li někdo peníze, aniž si je přepočítá. Každý prý má mít důkazy, ne pouze domnění o správnosti. A když jednou Tomáš rozdělil lidi na „malé“ (myslí jen na sebe a pracují pouze tolik, aby se najedli), na „prostřední“ (myslí na své rodiny) a na „velké“ – (pracují tolik, aby jejich práce přinesla prospěch i jiným), ihned jsem dal těm malým přesně 33,33 procenta, prostředním 66,66 procenta, ale velkým jen 99. Devětadevadesátníci – říkávám potichu ve Zlíně lidem, kteří „obětovali své síly a svůj čas k rozřešení problému: aby se ostatní lidé méně nadřeli a přece více vydělali“. Kolik je jich? 99 ze 100. Vždyť tu také platí „Lidem myšlení, strojům dřinu!“ a „Bezpečnost především!“.

X X X

Nahoře uvedené jsou výpisky z knihy Tomášovy Housle od Jaroslava Gregora, vydané v roce 1940 a věnované paní Marii Baťové.

Vlastně ani to kniha není, jen útlá, malá knížka, ale vydá za mnohé tlustší.

 X X X

Já se chci soustředit alespoň k jedné záležitosti, se kterou se nemohu a ani nechci mlčením vyrovnat.

Ve svých 15 letech jsem byl v roce 1939 přijat k firmě Baťa ve Zlíně a po zařazení jsem začal pracovat v otrokovických koželužnách. Tenkrát se k „Baťům“ sjížděli stejně staří chlapci a děvčata z tehdejší Moravy i z Čech, i t.zv. Protektorátu. Společné bydlení na internátě pod přísným dohledem vychovatelů, práce 6 x 8 hodin týdně v provozní výrobě s každodenní večerní školou 2-3 hodiny, často s učením i po večerech, včetně nedělního organizovaného volna, to byla tehdejší „Baťova škola práce“. Tvrdá, ale pro život užitečná. Myslím, že většině dnešních učňů by se moc nelíbila. I když i tehdy se vyskytlo dosti těch, kteří po jejím ochutnání sbalili své věci a odjeli domů, studovalo a pracovalo v ní v těch letech ve Zlíně a v Otrokovicích ve čtyřech ročnících kolem 3 tisíc chlapců a stejné množství děvčat od 15 do 19 let.

My v Otrokovicích jsme v červencový výroční den chodívali společně k místu, kde zakladatel závodu Tomáš Baťa zahynul. V tehdy ještě nezastavěné ploše na území továrny to byl malý záhon s pamětní deskou Vždy to na mne silně zapůsobilo. Ve zlínském památníku nad městem jsem si často prohlížel letadlo, ve kterém po jeho ztroskotání v ranní mlze na počátku své pracovní cesty zemřel. Baťovy závody ve Zlíně a v Otrokovicích, to znamenalo za první republiky u nás něco mimořádného nejenom jejich moderností a rychlým rozmachem, ale i způsobem práce zaměstnanců závodu a života obyvatel obou měst. Německá okupace však tento – u nás ojedinělý rozlet – zastavila.

Přirozeně, že všechno to, co později vyrostlo z původní podnikavosti a práce Tomáše Bati, nebylo jenom jeho zásluhou, ale výsledkem dobře organizované práce desetitisíců lidí, kterou on ovlivňoval celou svojí osobností. Za bránou závodu se všechny myšlenky soustředily jen na práci a na její výsledky. Slovo protekce ze svých začátků v závodě neznám. O mimořádném člověku, zakladateli našeho nejvýznamnějšího kombinátu v kožedělném průmyslu jsem od jeho pamětníků a spolupracovníků, včetně dělníků, nikdy neslyšel jiná slova než ve smyslu jeho uznávání, obdivu a děkování za velmi dobrou životní úroveň svých rodin, kterou jim umožňovaly podstatně vyšší výdělky než jaké tehdy byly možné u nás kdekoli jinde. A to prosím stalo se samozřejmostí, že v rodinách s dětmi se matky staraly jen o rodinu! Myslím, že to povídání nejstarších pamětníků by bylo zajímavé a často objevováním skutečností, které u nás již dávno fungovaly.

 Májový průvod Baťových spolupracovníků u brány továrny zahajují „Mladí muži“. (Foto Miloš Bloch.)

Lomcoval se mnou pocit lítosti, studu i hanby, když jsem po návratu z vojny do závodu po roce 1948 zjistil, že po pravděpodobně tichém odstranění pamětní desky z pietního místa se toto časem stalo smetištěm se skládkou starých sudů a haraburdí. Dnes to místo, zasluhující tichou vzpomínku, úctu a poděkování již asi není možné přesněji určit. Tato ostudná devastace spadá zřejmě do doby, kdy se u nás bořily pomníky prvního prezidenta republiky.

Prosím vás, který civilizovaný národ takto hodnotí životem ověřenou práci a zásluhy svých význačných občanů? Kde je morálka společnosti s jejími pravidly o čestnosti, úctě a pravdě? Jak my se k těmto nehumánním skutečnostem, přetrvávajícím desetiletí až do naší současnosti, postavíme dnes?

Ani třídně nemám důvod stát na straně těch, jejichž vliv a moc je často založena na jejich větším majetku. Vždy si ale budu vážit každého, kdo hodně užitečného dokázal pro větší okruh lidí, nežli je jenom on se svojí rodinou. Slyšel jsem v rozhlase, že 75letý Tomáš Baťa (my jsme ho rozeznávali od jeho otce jménem Tomík), který v 90 zemích světa řídí 100 velkých podniků, se cítí po půlstoletém exilu především Čechem! Za války bojoval aktivně proti nacismu, za což je vedle svého mimořádného hospodářského a společenského významu nositelem nejvyšších kanadských vyznamenání. Chtěl již dříve a chce i nyní pomoci našemu hospodářství.

Po očištění jména Baťa u nás by se chtěl podívat do Československa a položit kytici na hrob svého otce. Prokázal, že dovedl důstojně rozehrát zděděné housle. Rozumíme ještě jejich hudbě?

Jestli tu zamýšlenou návštěvu uskuteční, co mu řekneme, budeme-li chtít navštívit i místo, kde jeho otec tragicky zemřel?

 Tomáš John Baťa (Tomík) se svou ženou u hrobu otce, zakladatele zlínských závodů Tomáše Bati v roce 1989.