Jdi na obsah Jdi na menu
 


HISTORIE LESNÍHO HŘBITOVA 

 s přihlédnutím ke starším pohřebištím

 

akad. arch. Eduard Staša, Naše pravda, 1990

Zdeněk Pokluda – Zlín (Zmizelá Morava)

Marcel Sladkowski – Místo pro nový hřbitov

Jaroslav Peček – Dvacet osm zastavení na Lesním hřbitově ve Zlíně

Pavel Novák – Zlínská architektura 1950 - 2000

 

-----------

 

Lidé si strojí různé osudy. Po někom zůstane továrna, po jiném spousta hladových krků a dluhy. Jeden napíše odbornou práci, jiný změní dějiny, další nezanechá stopy nebo zapálí les.

Navštívíme-li pohřebiště, senzitivnější  z nás berou v potaz barvitost příběhů, ukrytých pod náhrobky. Tušíme téměř sedmdesátiletý hřbitov v lese nad Zlínem a uchopujeme současně část sedmisetleté historie města.

V době počátků osídlení pohřbívalo se především u kultovních objektů. Osadníci neuvažovali přehnaně o hygieně, lidská hnízdiště nerostla závratným tempem.  Ve Zlíně nebožtíky kladli do hrobů u farního chrámu sv. Filipa a Jakuba  a u sv. Barbory  na trávníku. Však na obou místech při pozdější výstavbě narazili na ostatky mrtvých – u Barbory roku 1934, kdy se tu stavěly budovy č. 7 a 8, u kostela potom při budování trolejbusové dráhy třídou Osvoboditelů na konci let sedmdesátých. O obou případech přesněji pojednáno v příslušných statích, přesto krátce rekapitulujme:

Kostelní loď chrámu sv. Filipa a Jakuba ležela původně tak, jak bývalo ve středověku zvykem – směrem východ-západ, s oltářem ve východní části. Ale jedna z jeho přestaveb (1800 – 1810) byla natolik radikální, že z původního objektu zůstala pouze pozměněná věž – celá chrámová loď se přesunula a zaujala dnešní polohu sever – jih. Jak tohle řešit, když stavbu těšně obklopují hroby?

Stěhováním. Pro nový hřbitov se (po kratší episodě u dnešních ulic Lorencova a Lešetín I.) našlo místo nad kudlovským potokem. Přehrada tam tehdy ještě nebyla. Jednalo se o oblast zdánlivě perspektivní, klidnou, od chrámu nepříliš vzdálenou. Nemáme mnoho celkových nebo polocelkových fotografií, použitelnou vlastně pouze jednu . Dnes najdeme nad přehradou malý parčík.

Obrazek


Historek a zážitků, spjatých s tehdy novým hřbitovem nad kostelem, by se našla celá nůše. Však nám jich dosti zachytil Karel Stloukal, historik.

Nedlouho trval hřbitov nad potokem – pouhých devadesát let. Zato hrobníků se zde vystřídala pěkná řádka. Antonín Slovenčík, další ze spolehlivých pamětníků, zaznamenává: Holíka, Břešťáka, Janušku, Otavu, Valentu, Kašpárka zvaného Harara, Macháně zvaného Bařiňák a Josefa Slavíka.

Možná se jmen zdá až příliš na krátkou existenci pohřebiště. Nekonali ovšem ti pánové zdravou práci – zvláště nápor na jejich játra a ledviny byl zhoubný. Nelze se vůbec divit vysoké úmrtnosti personálu. Čtěme dále od pana Slovenčíka:

„ .... Hrobař, nežli začal kopat hrob, vypil židlík t.zv. zlínské, aby neměl před očima nebožtíka a když při kopání přišel na kosti, vypil nový židlík, aby mu nebylo špatně, a když od někoho dostal odměnu, tak si koupil židlík míchané nebo sodovkovou sklenici silné – gořalky. Často mu bylo z toho všeho špatně, proto musel zajíti do hostince ještě na půlčík s rumem, pivo málo a víno vůbec nepili.“

Už v průběhu roku 1925 se rozhodovalo o likvidaci tohoto hřbitova. Sešly se tři hlavní faktory, které donutily zlínské konšely k takovému snažení:

 

1. Výstavba ulice Hluboká

Zlínská stavitelská firma Josefa Winklera   podala na městský úřad žádost – chtěla pro budoucí obyvatele rychle rostoucího města v nově vytvářené ulici Hluboká postavit dvanáct rodinných domků „na klíč“. Stavební úřad se záměrem souhlasil, ale dal si podmínku, že starý hřbitov bude do dvou let přeložen. Vozovka u nových domků vedla totiž v místě staré, t.zv. Hluboké cesty, od Kvítkové ulice do kopce k jihu kolem hřbitova a končila zákoutím „Růžový žlébek“, kde stávala obecní cihelna.

 

2. Přeplněnost starého hřbitova

Z tohoto důvodu radnice začala uvažovat o novém pohřebišti dokonce ještě za komunistického vedení, v červenci 1922. Vyjádřila požadavek zřízení nového hřbitova pro možné vyčerpání kapacity starého. Další jednání se točila už pouze kolem rozšíření dosavadních možností (1923-24).

Jenže – 3. května 1924 proběhla revise, jejímž výstupem bylo konstatování, že dosavadní stav je neúnosný. Zchátralé, natěsnané hroby a celkově nevyhovující perspektiva pro rychle se rozvíjející oblast.

Obrazek


3. Rozvoj města

Tento faktor si nejen radnice, vedená Tomášem Baťou, výrazně uvědomovala. I z okresu (tehdy Uherské Hradiště) přišla od hejtmana výzva, aby „... záležitost opětně uvážila a podrobným šetřením zjistila, zda otázka zřízení hřbitova ve Zlíně nedala by se řešiti účelněji a vhodněji vzhledem k rychlému vývoji města. Obávám se .... že přirozený růst města by si vynutil v blízké snad době řešení nového.“ 1)

Baťovská radnice přemýšlela, plánovala .... a do roku 1929 mnohé mařil majitel původního zlínského panství Štěpán Haupt-Buchenrode. I když zbaven feudálních privilegií, jeho zámek a velkostatek představovaly v životě města stále významný společenský a hospodářský prvek. Navíc půda náležející velkostatku obklopovala původní Zlín a při rozrůstání města se ocitala obytné a provozní zóně.

Zvykli jsme si pohlížet na hřbitov jako na místo, kam je nutno chodit naříkat. Avšak hřbitov má, jako všechno na světě, sloužit životu. Proto má být takový, aby nestrašil, aby jej mohli navštěvovat živí v klidu a radosti.
Tomáš Baťa
 

Formování dnešní podoby Lesního hřbitova trvalo přibližně osm let. Projděme si jednotlivé události:

1924

Původně se měl hřbitov stěhovat na pozemky fy. baťa poblíž lesa na Dílech, kde stávala Oksnerova cihelna. Tato varianta vznikla spíše jako prvotní úvaha, reagující na tlaky správních orgánů. Nikdy nebyl uskutečněn sebemenší pokus o realisaci, neobsahují ji ani územní plány města.

1927

V tomto roce se již vynořuje myšlenka o zřízení t.zv. lesního hřbitova.

1928

Umístění hřbitova do Jaroslavic, se kterým byla seznámena i veřejnost, se velmi blížilo pozdějšímu řešení kudlovskému. I zde ale zasáhnul Štěpán Haupt. Vztahy této osoby a fy. Baťa se tehdy vyostřily (stavbou Masarykovy školy a zahájením budování internátů) na nejvyšší míru a baron – patřily mu lesy, ve kterých měly ležet hroby – mařil veškeré návrhy.

1929

V Jaroslavicích započaly přípravné práce. ty se později přesunuly z Hauptova lesa na obecní pozemek.

V tomto roce přinesly tovární noviny „Sdělení  zprávu, v níž se městu doporučuje vybudovat lesní hřbitov. Městský lékař MUDr. Rudolf  Gerbec s náměstkem starosty Janem Slámou byli vyslání do Německého Brodu v severních Čechách, kde takový hřbitov obec již provozovala.

Obrazek

Poznatky, které tam zlínští emisaři získali, byly zřejmě dobré, jelikož se použily přímo v pozdějších rozhodováních o stavbě a nové lokalitě (1931).

Nebylo ale vše tak zlínsky přímočaré, jak by se mohlo při povrchním nazírání zdát. „Zhoubce“ budovatelských rozhodnutí Haupt sice zmizel ze života obce, ale v lidských myslích pevně hnízdily staré návyky a uvažování. Zvláště, když Lesní hřbitov byl zamýšlen jako komunální – tedy přístupný všem zájemcům vez rozdílu víry, vč. bezvěrců.

 

1931

Vybraný pozemek u Březnické (převedený za tímto účelem z Baťova podpůrného fondu na město Zlín) schválil okresní úřad v Uherském Hradišti (duben) a 15. května pověřila městská rada arch. F.L. Gahuru  vypracováním projektu hřbitova. Návrh nesměl postrádat ani religiosní  hledisko – rozparcelování území dle náboženské příslušnosti.

Jelikož se stále vynořovaly i různé „zdivočelé“ spekulace o smyslu formy „Lesního hřbitova“, Tomáš Baťa se do věci vložil osobně a na schůzi ve zlínské Sokolovně  přesvědčoval občany o oprávněnosti této myšlenky.

Ve svém projektu arch. Gahura navrhnul na svahovitém terénním reliefu pravoúhlou půdorysnou osnovu uliček a řad hrobů s širokou nástupní osou, počínaje vstupní bránou, malou obřadní budovou s márnicí a s domkem pro správce hřbitova. Sám se pak jako sochař stal autorem kamenného kříže uprostřed nástupní aleje.

 

1932

Tohoto roku máme již pevnou představu o konfesijním rozdělení pohřebiště. V září zastupitelstvo probíralo záležitosti související se zřízením – a: „ .... pravá strana ponechává se pro pochovávání příslušníků jiných vyznání“.

Všimněme si toho data – září 1932. Osud roztáčel svá soukolí rychleji, než by pánům konšelům bylo milo. Shodou okolností zde předčasně našel věčný odpočinek syn jednoho ze zakladatelů hřbitova, student medicíny MUC. Rudolf Gerbec. Stejně tak nikdo netušil, že ještě před vysvěcením hřbitova zde bude pochován i zakladatel obuvnického podniku a starosta Tomáš Baťa. Po nečekané tragické smrti  jej zde pohřbili ve čtvrtek 14. července 1932 ve večerních hodinách (obřad trval takřka šest hodin).

Lesní hřbitov byl vysvěcen o dušičkách 1932. A to je také rok, ve kterém se přestalo pohřbívat na starém hřbitově. Pod ním se právě dokončovala stavba přehradní hráze  a nová městská třída od továrny k východu (Štefánikova).

Obrazek

 

1933

Poslední „expedice“ zlínských zástupců do Německého Brodu u České Lípy.

V tomto roce byly vybudovány důstojné náhrobky Tomáše Bati  a Jindřicha Broučka . K nim pak přibyly hrobky dalších členů Baťovy rodiny, jejich pozůstatky sem přemístili ze starého hřbitova: Antonína Bati – otce, Leopolda Bati, Marie Baťové – manželky Leopolda, Antonína Bati – spoluzakladatele firmy, Anny Schiebelové - spoluzakladatelky závodů a jejího manžela. Jako poslední z rodiny (upřesněme – větve Tomáše Bati staršího) zde ke hrobu svého manžela byla v pondělí 23. srpna 1993 v dopoledních hodinách uložena Marie Baťová, jeho žena.

Rodinná větev Jana Antonína Bati, po válce vykonstruovanými procesy ostrakizovaná a neoprávněně obraná o majetek, zde končí jeho matkou Ludmilou Baťovou, která zemřela v listopadu 1939.

I František L. Gahura, z jehož návrhů vzešel ojedinělý soubor výše zmíněných náhrobků Baťů, nakonec na Lesním hřbitově našel místo posledního odpočinku.

 

1978

Dokončena stavba krematoria dle návrhu akad. arch. Jana Čančíka s obřadní síní, tvořenou jediným uceleným prostorem. Jako vše na Lesním hřbitově i krematorium navazuje na prostředí lesa – v tomto případě získává kontakt s přírodou velkými prosklenými stěnami, mramorem a jemně tvarovanou plochou střechou. Vznikla jedna z nejlepších poválečných zlínských staveb. 2)

Obrazek



1982

V předprostoru Lesního hřbitova vyrostla Lesní kavárna od ing. arch. Ivana Bergmana. I zde bychom našli psychologicky nutný kontakt s vnějším prostředím, bílé spárované zdivo a velké prosklené plochy. Základní parametr stavby hraje na stejnou strunu jako ostatní místní objekty – respekt k přírodnímu rámci. 3)

Přesněji – hrál. Novodobí privatizátoři nezvládli svou roli a velmi povedená, lehounká a vzdušná Lesní kavárna je už minulostí.

Obrazek

 

Trvalá úcta k Baťově osobnosti i ušlechtilá a prostá monumentalita náhrobků zasazených do krásného přírodního prostředí sem láká návštěvníky z domova i ciziny. Za téměř sedmdesát let svého trvání se Lesní hřbitov přes zdánlivou odlehlost stal neodmyslitelnou součástí života obyvatel města.

Obrazek



1) Marcel Sladkowski, Místo pro nový život

2) Pavel Novák, Zlínská architektura 1950 – 2000, str. 97

3) Pavel Novák, Zlínská architektura 1950 – 2000, str. 100