Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rodný dům tomáše bati 

{akad. arch. Eduard Staša - Zlínské noviny 1993 (?)}

 

Obrazek

 

Tam, kde se rozkládala křižovatka ulice Dlouhé [1] s ulicí Komenského [2], vznikl koncem roku 1931 mezi obyvateli tamějších domků rozruch. Způsobila jej zpráva v továrních novinách Zlín, podle které nadřízené úřady schválily projekt na vybudování nových městských tříd. Jedna z nich, dnešní Baťova, měla směřovat od nově zamýšlené hlavní brány Baťových závodů přes uvedenou křižovatku, kde stával dům a továrnička   bratří E. a O. Kuchařů, směrem do východní části města a do Vizovic [3]. Původně se tu nacházel ještě sousední dům Valentův, který roku 1922 přikoupili ke svému.

Ušetřen neměl zůstat ani vedlejší dům rodiny Klausovy a některé domy v protějším bloku pod kostelem [5] . Veřejný zájem nové městské ulice se tu střetal s plány majitelů domů a pozemků. Chvíli trvalo, nežli – občas s velkými potížemi – se obě strany dohodly na kompromisu. Konečně roku 1933 se mohlo zahájit bourání domů a prorážení nové ulice přes zahrady pod ulicí Hlubokou a dál do Dílů, kde bychom mohli najít první domky firmy Baťa.

S překážkami a po částech se i přes výše zmíněné dohody hradbou starých domů proklubávala nová městská třída. Ještě v roce 1936 byla nová ulice jen z poloviny průjezdná, přímo v cestě stál dům obchodníka Ševců. To nezabránilo tomu, aby na druhé straně křižovatky, téměř přesně na rohu  dnešního divadla, vyrostlo moderní patrové stavení zlínského advokáta JUDr. Evžena Šalera. Dnes můžeme pouze nechápavě kroutit hlavami a přemýšlet nad konexemi (JUDr. Šaler byl spřízněn s rodinou Baťovou – za ženu si vzal dceru sestry Tomáše Bati, Annu). Faktem zůstává, že napůl dům, napůl vila i s tenisovým dvorcem se dostal do velmi exponované polohy v samém centru města. Urbanisticky logické předurčení prostoru by ukazovalo spíše pro vícepatrové činžovní domy s obchody v přízemí.

Historie vine osudy překvapivými kličkami. Šalerův dům postavili na stejném pozemku, kde před tím stával starý přízemní dům rodiny Hrubošovy [4] s číslem popisným 141, ve kterém se roku 1876 narodil spoluzakladatel  zlínské továrny na obuv Tomáš Baťa.

Obrazek

 

Jeho otec, zlínský švec Antonín Baťa, zvaný pro svou řečnost Kaplan, v něm žil v polovině XIX. století ve svém prvním manželství s Annou Minaříkovou a několika dětmi – nevlastní Josefou Bartošovou, vlastními Antonínem, Annou a nejmladším Tomášem.

Neobvyklé umístění objektu JUDr. Šalera v samém centru Zlína stojí za pozornost už kvůli faktu, že dnes tento architektonicky hodnotný dům v portfoliu staveb města nemáme. Rozhodující úlohu jistě sehrálo prominentní postavení Šalerovy rodiny v kulturně-společenském a církevním životě zlínské obce. Advokát firmy Baťa (Jana Ant. Baťu hájil i při nešťastném, zmanipulovaném procesu v dubnu 1947) jistě ocenil možnost vybudovat si důstojné sídlo v atraktivním centru města. Jiné právnické a notářské firmy mohly pouze závidět.

Městský architekt František Lýdie Gahura tehdy stál před nelehkým rozhodnutím jak vlastně situovat Šalerův dům. Tato sice funkcionalistická, ale přesto svým vzhledem nezlínská, spíše komorněji laděná budova, postavená podle kultivovaného projektu dalšího známého zlínského architekta Miroslava Lorence, se dostala do míst, do kterých evidentně nepatřila.

Obrazek

 

Abychom historické paradoxy završili, uveďme, že Šalerův dům obdržel popisné číslo po svém předchůdci  - 141 - a stával v uliční čáře nové městské třídy, od níž jej oddělovala vyšší zídka, táhnoucí se až ke Kudlovskému potoku. Tam bychom našli druhý obytný dům této rodiny, nesoucí č.p. 3367, architektonicky nijak zajímavý, určený k pronajímání. Mezi oběma domy bylo kousek dvorku i zahrádky a především tenisové hřiště, které budilo oprávněný zájem zlínských kluků.

Vraťme se na severozápadní nároží dnešního divadla, kde stojí dům, který nás zajímá více. Disponoval dvěma vchody. První od severu z hlavní třídy vedl prostornou schodišťovou halou ke komfortnímu rodinnému bytu v patře, s balkonem do dvora. V dalším – sníženém - patře bychom našli hospodářské příslušenství s terasou zvýrazněnou elegantní pergolou. 

Druhý vchod vedl ze západní strany, od kostela, a mířil do místností advokátní kanceláře.

Popisovaný dům budil pozornost svým neobvyklým architektonickým zjevem, který narušovaly pouze nízké chalupy  z časů předbaťovského zemědělského Zlína, které se k němu tulily z jižní strany. Dnes, s odstupem času, je jasné, že na své výjimečné umístění  doplatil. Došlo k tomu, k čemu dojít muselo. V roce 1960 vzaly oba Šalerovy domy za své. Byly zbourány, aby udělaly místo nové budově, tehdejšímu Divadlu pracujících (Městské divadlo).

Obrazek

 

 Zlínská herecká scéna stojí přesně v místech, kde se kdysi nalézal rodný dům Tomáše Bati. V Uherském Hradišti, na místě rodného domu dědice Baťových závodů Jana Ant. Bati můžeme najít pamětní desku. Průčelí budovy divadla by určitě něco podobného sneslo i v případě zakladatele moderního Zlína.

Obrazek

 Bourání staré zlínské školy (pod kostelem) v roce 1932.

VZHLED RODNÉHO DOMU T. BATI

 

V Mladé frontě Dnes dne 7. listopadu 2018 vyšel článek, který upřesňuje vzhled rodného domu T. Bati, a to z dosud neznámé strany, ze západu (od ulice Dlouhé horní).

Stať v zásadě souhlasí se zde publikovanými údaji, jejichž základem se stal článek akad. arch. Eduarda Staši z roku 1993. Umístění dotyčného objektu na upravené fotografii bylo odsouhlaseno „nezávislými pátrači“. Pro zachování souvislostí doplňuji naši původní stať citacemi z výše uvedené tiskoviny. Nebudu v nich zdržovat popisování postupů objevu (jakkoli je mi blízký popis množin fotografií, nacházejících se na různých médiích a čekajících na prohlídku a případnou publikaci).

Citace zvýrazněny slabě žlutě, přímá řeč kursivou:

… zlínský grafik a sběratel Stanislav Nováček … Ne že bychom to doteď nevěděli. Jeho podobu známe dlouho, ale jen ze dvora. Jak vypadal dům z ulice jsme spíše tušili. Věděli jsme jen, že to byl dům zlínských měšťanů, zámožnějších řemeslníků, s hezčí fasádou, vysvětlil zlínský historik Zdeněk Pokluda.

Otázka nad podobou domu visela ve vzduchu od chvíle, kdy ve svém pátrání dospěl k závěru zlínský znalec místopisu Vojtěch Křeček. Srovnával, přeměřoval a dedukoval. Nakonec na základě katastrální mapy a vzdálenosti od kostela sv. Filipa a Jakuba  přesně určil polohu pozemku číslo 94, na kterém Baťův dům stál.

Jednalo se o levý roh současného městského divadla v horní části ulice Dlouhá. Byl součástí řadové zástavby a přesně naproti stála významná budova zlínského chudobince ... hledali fotografii, která by zachycovala řadu domů v ulici Dlouhá nejpozději v roce 1933, kdy tam ještě Baťův dům stál ...

... dali dohromady přibližnou podobu fasády, která odpovídala snímku ze dvora. Věděli, jak má postavenou střechu, že do domu vedou velká průjezdná vrata a že má pravděpodobně dvě okna ...

... Že je na fotografii skutečně dům zakladatele obuvnické firmy, je jisté. Odborníci ji porovnávali s ostatními snímky ze stejné doby, kde ulici zachytili třeba z věže nedalekého kostela, i podle dalších indicií. Klíčový detail představoval kříž na protějším domě, kterého si Nováček všimnul. Právě v tomto protějším domě podle jiných známých snímků poznal chudobinec, na kterém u vchodu skutečně visel kříž.

S jistotou můžeme říci, že na fotografii je dům rodičů Tomáše Bati ...

Tomáš Baťa se v domě s číslem popisným 142 narodil r. 1876. Později vyfotografoval tento dům z pohledu ze dvora fotograf a novinář Josef Vaňhara .

Zdroj: Mladá Fronta Dnes, 7. listopadu 2018, str. 11 – Jana Fuksová

rodny-dum-tb-z-dlouhe-web.jpg

 

Pár slov o historii budovy městského divadla ve Zlíně

 Zdroj: Městské divadlo Zlín 

 

O stavbě divadla ve Zlíně se poprvé začalo reálně jednat v roce 1937. Mělo být součástí dalekosáhlých baťovských plánů na architektonický a kulturní rozvoj města a snah o vybudování tzv. "Druhé Florencie". Do té doby ve Zlíně hostovaly divadelní soubory především v prostorách Velkého kina. Uvažovalo se o stavbě divadelní budovy s kapacitou 1200 až 2000 osob v prostorách za Velkým kinem a hotelem Moskva. Ale slibně se rozvíjející přípravy výstavby velkoryse pojaté divadelní provozovny překazily pomnichovské události a následná okupace.

Další snahy o zřízení stálého divadelního souboru, které se objevily bezprostředně po osvobození, vyvrcholily 14. srpna 1946 založením profesionální divadelní scény pod názvem Divadlo pracujících, které se stalo součástí n.p. Baťa, jako jeho kulturní zařízení. Stálá scéna byla slavnostně otevřena 17. září 1946 v budově adaptovaného Komorního kina (dnešní Malá scéna) inscenací Drdových Hrátek s čertem. Tak začalo dvacet jedna let provizoria ve zcela nevyhovujících podmínkách. Hlediště mělo 450 sedadel, jeviště nebylo dlouhá léta vytápěné. Administrativní a technické provozy byly umístěny mimo tento objekt. Divadlu sloužila téměř celá desátá etáž hotelu Moskva, kde bydleli herci s rodinami. Z dalších pokojů byly zřízeny kanceláře a ateliér pro výtvarníka. Jako zkušebna fungoval dřívější velký sklad hotelu. Pro divadelní sklad, krejčovnu a vlásenkárnu sloužil dům v Komenského sadech č.p. 1. Již od počátku byla situace ve staré budově neúnosná. Vedení divadla neustále upozorňovalo na její katastrofální stav. V roce 1956 se dokonce zjistilo, že divadelní budova nemá úřední povolení k hraní profesionálního divadla. Další divadelní provoz nebyl povolen, a tak se až do otevření nové budovy hrálo v Komorním kině s vědomím všech provozovatelů "načerno". Za této situace se konečně v roce 1957 rozhodl tehdejší Krajský národní výbor v Gottwaldově vypsat celostátní anonymní soutěž na projekt činoherního divadla. Z 57 došlých návrhů zvítězilo řešení architektů Miroslava a Karla Řepových, které bylo zpracováno akademickým architektem Františkem Rozhonem.

Vlastní výstavba začala již v roce 1960, avšak brzy do ní neblaze zasáhla řada vnějších vlivů. Zrušení gottwaldovského kraje znamenalo, že Brno jako centrum Jihomoravského kraje realizovalo v jednom období dvě divadla. Samozřejmě byla dána přednost Státnímu divadlu v Brně a doba výstavby zlínské divadelní budovy proto hovoří sama o sobě. V březnu 1962 se komise z Prahy dokonce rozhodla celou stavbu zastavit. Naštěstí oficiální písemný zákaz přišel teprve v květnu. Ale dva měsíce postačily pracovníkům Pozemních staveb k tomu, aby dovedli stavbu do druhého patra. Když se pak komise přijela znovu na stavbu podívat, nevěřila svým očím a nezbylo jí nic jiného, než další výstavbu povolit.

I přes problémy, které provázely její realizaci během více než sedmi let výstavby, se v roce 1967 podařilo dokončit na svou dobu zcela ojedinělý divadelní komplex. Umístěním, moderním architektonickým řešením, bohatou výtvarnou výzdobou, množstvím nabízených míst a možnostmi bohatého využití mimořádný nejen pro oblast Moravy, ale i v celostátním měřítku. Jde o první činoherní budovu postavenou na území ČSR po roce 1918, jejíž vybavení patřilo v roce otevření k nejmodernějším, a rozměry jeviště i hlediště k největším u nás. Soubor Divadla pracujících zahájil v nové budově svou činnost 11. listopadu 1967.

Celý objekt, zahrnující hlavní a vedlejší budovu, představuje obestavěný prostor 102 000 m3, který byl vystavěn nákladem 46 miliónů a 27 tisíc korun. Obě budovy jsou spojeny průchozím krčkem. Vedlejší budova, která je sídlem Divadélka v klubu a technických dílen, vznikla přestavbou z původní hasičské zbrojnice, což byla jedna z hlavních podmínek výstavby nového divadla. Z jejích rozměrů byla dokonce odvozena velikost hlavní budovy a Velkého sálu. Divadelní areál nabízí místo pro tři samostatné divadelní scény, zkušebny, tělocvičny a také pro veškeré technické a administrativní provozovny. Zlínské divadlo  je jedním z mála divadel v České republice, které soustřeďuje všechny umělecko-technické dílny pod jednou střechou.

Hlediště Velkého sálu je eliptický amfiteátr s dřevem obloženým interiérem, pohodlnými čalouněnými křesly a prstencem lóží po obvodu. Tento prostor, původně určený pro 800 diváků, se po úpravě v roce 1989 změnil na sál s 687 sedadly. Oválný tvar umožňuje větší přiblížení herce divákovi a navíc poskytuje dobrou viditelnost a slyšitelnost ze všech míst.

Významnou součástí hlediště je technický blok, umístěný za zadní stěnou sálu nad lóžemi, kde jsou soustředěny kabiny osvětlovačů a zvukařů včetně promítací síně. Tato poloha umožňuje technickému personálu dokonalý přehled dění na scéně i v hledišti.

Jeviště vychází z tradičního kukátkového pojetí a jeho velikost je odvozena z rozměrů proscéniového otvoru 12 m širokého a 6,5 m vysokého. Vlastní hrací jeviště má rozměry 19 x 17,5 m se zabudovanou točnou o průměru 13 m a s potřebnými propadly. K hlavnímu jevišti jsou připojena dvě boční jeviště s posuvnými stoly a navíc zadní odkládací prostor. Výška provaziště nad hracím jevištěm je 25 m. Součástí jevištní plochy je také orchestřiště, jehož podlahu je možno mechanicky zvedat do úrovně hlediště. Toto řešení umožňuje hrát na vykrytém orchestřišti před slavnostní oponou, dále při jejím otevření na celé šířce proscénia také na vlastním hracím jevišti a případně lze využít i sníženého zadního jeviště, čímž se hloubka hrací plochy rozšíří až na neuvěřitelných 32 m. Těmto možnostem jsou přizpůsobeny i nástupy herců zepředu na hlavní jeviště i na proscénium.

Divadélko v klubu, které je provozováno jako divadelní scéna již od roku 1967, je umístěno v prvním patře pomocné budovy a nabízí místo pro 80 diváků.

V roce 1989, kdy probíhala rekonstrukce Velkého sálu, vzniklo ze zkušebny č. 1 jako náhradní divadelní sál pro 84 diváků Studio "G", později přejmenované na Studio "Z". Tato divadelní scéna se nachází ve třetím patře hlavní budovy.

Nedílnou součástí architektonického řešení celé budovy Městského divadla  Zlín je její umělecká výzdoba. Asi největší pozornost vzbuzuje plastika Luboše Moravce, umístěná před hlavním průčelím. Toto dílo představuje symbol vznášející se múzy. Její otevřená kompoziční osnova vychází ze siluety lidské postavy, která jakoby proniká mraky. Ve své tvarové a obrysové bohatosti se však plně uplatňuje jen v podélné kompoziční ose, zatímco při pohledech z boku vyznívají její konkrétní významové články značně amorfně.

Vnější uměleckou výzdobu divadla obohacuje kašna v parku za budovou s plastikou "Lidské torzo" Miroslava Chlupáče, doplněnou strukturální zdí od Čestmíra Janoška. Mezi sochařská díla, vytvořená pro divadlo, patří také tři reliéfní měděné plastiky Zdeňka Kováře - Drama, Poezie a Hudba, umístěné ve vstupní hale služebního vchodu.

Vysokých výtvarných kvalit dosahuje monumentální mozaika Zbyňka Slavíčka a Milana Obrátila, v níž se autorům podařilo dotvořit rozměrnou, 3 metry širokou a 30 metrů dlouhou mnohopohledově zvlněnou stěnu vestibulu. Toto dílo bylo koncipováno "Ve jménu života, radosti a krásy" a oba výtvarníci jej sami vytvořili z přírodního kamene, který trpělivě nasbírali v řadě lomů a nalezišť. Ve svých střízlivě barevných tónech působí mozaika neobyčejně harmonicky a vhodně kontrastuje s technicky komponovaným prostředím.

K monumentálním pracím interiéru patří i malba Zdeňka Holuba, umístěná v horním foyeru. Toto dílo, zaujímající prostor o rozměrech 30 x 2,5 metru, zachycuje tři historické epochy divadla a vystihuje jeho proměnlivost, tragiku i poezii.

Vnitřní prostory jsou doplněny řadou keramických výtvorů. Průčelí hlavního vchodu budovy je osazeno dekorativními mramorovými vázami od Jana Habarty a ve vstupních prostorách našly své místo keramiky Ludmily Hladíkové, Děvany Mírové, Marie Rychlíkové a Aloise Šutery.

Nemalou roli při řešení koncepce společenských prostor sehrávají také textilní výrobky. K naprostým unikátům bezesporu patří slavnostní opona vytvořená podle návrhu Hany Lendrové a Sylvy Řepkové. Těžkého úkolu samotné realizace opony se zhostily gobelínové a kobercové dílny Ústředí uměleckých řemesel ve Valašském Meziříčí. Jedná se vlastně o dva vcelku tkané vlněné gobelíny o výšce 10 metrů a šíři každého dílu 15,5 metru, jejichž celková váha přesahuje 500 kg. Z těchto údajů je jasné, že s její výrobou to nebylo jednoduché. Přípravy trvaly několik let. Musel být postaven speciální tkalcovský stav o délce 10 metrů, který zároveň obsluhovalo pět zkušených tkalců. Díky úsilí celého týmu pracovníků se podařilo vytvořit oponu, která skvěle uzavírá prostor hlediště a navozuje pocit vzdáleného horizontu a atmosféru svátečního očekávání. Tohoto účinku dosáhly autorky citlivým členěním šířkového útvaru opony vertikálními pásy a klíny v modré, fialové a červené se stříbrným protkáváním.

Valašskomeziříčské dílny se rovněž podílely na výrobě ostatních gobelínů, které zaujímají nezaměnitelné místo ve vnitřních prostorách divadla. Jsou to dva gobelíny Vladislava Vaculky s názvy "Její pastorkyňa" a "Maryša" o rozměrech 200 x 250 cm, které najdeme v bufetech po stranách foyeru, a série šesti ručně vázaných koberců podle návrhů Hany Lendrové a Sylvy Řepkové o velikosti 270 x 450 cm, které jsou rozmístěny ve foyeru. Všechny koberce mají společné řešení hrubého rozvrhu plochy, vycházející ze záměru architekta o spojení s nábytkem a materiály použitými ve vnitřních prostorách. Měkké vlněné koberce, položené na hladkém a chladném mramoru, zpříjemňují a oteplují prostor foyeru a harmonicky doplňují soubor výtvarných děl.

Z textilních výrobků, které dotvářejí společenské prostory, musíme jmenovat také "niťáky" Hany Králové, které jsou umístěny v saloncích slavnostních lóží a jsou inspirovány motivy valašských a slováckých balad.

Rozhodnutím Ministerstva kultury České republiky ze dne 6. 12. 2000 bylo divadlo  ve Zlíně včetně uměleckých děl a parku s kašnou prohlášeno za kulturní památku.

Při příležitosti oslav svých čtyřicátých narozenin je budova Městského divadla Zlín skvěle vypadající dámou v nejlepších letech, která určitě i za dalších čtyřicet sezon bude udivovat nadčasovou jednoduchostí čistých linií, tvarů a barev.

Veronika Balajková

 

 

Obrazek

1967 - tř. Osvoboditelů - Divadlo pracujících z Kolektivního domu