Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jan (John) Hoza

a jeho vila v Mladcové

 

 (TEP (?) 1991, autor neznámý, pravděpodobně E. Staša);

 dále „zlínweb“(Steska), „Marek Belzaa “batastory“ (Křeček, Fuchsová, Mojžíšek)

 

 

Platí-li podle slovníku jazyka českého, že vila je „lepší obytný dům pro jednu rodinu“, pak i v tomto případě jde o vilu. I když v porovnání s domy ostatních představitelů firmy Baťa skromnější a dá se říci že i méně reprezentativní. Navíc stojí v Mladcové, což má své rodácké kořeny. Postavili ji na pozemku zvaném Vinohrádek, který patřil rodině Hozově a kde se v roce 1894 narodil syn Jan. Ale o vile více až později. Obraťme ponejprv pozornost na jejího majitele, jehož životní osudy jsou v mnohém pro lidi začínající u Baťů dost příznačné. Koho si máme představit za vizitkou Jan Hoza?

Vše vypuklo v roce 1908, zlínská obuvnická továrna  začínala na pozemcích naproti nádraží a Tomáš Baťa si zakoupil své první osobní auto značky Laurin & Klement. Jan Hoza (nar. 24. srpna 1894), již měl za sebou obecnou a měšťanskou školu a absolvoval v té době svá učňovská léta – u firmy Baťa a v oboru zámečník (strojník). Nové auto stálo uzamknuto v tovární garáži, navíc pojištěno vysloveným příkazem šéfa, že jej může řídit pouze jeho majitel.

Až jednoho dne zatelefonoval Tomáš Baťa z Brna, aby připravili automobil „zítra na cestu“. Ale koho ke stroji poslat? Zvolili proto nejnadanějšího, obratného a učenlivého kluka – Jana Hozu. Říkalo se, že se vyznal opravdu ve všech strojích firmy (podobným talentem zřejmě vynikal i o dva roky mladší Jan A. Baťa, který se sice vyučil obuvníkem, ale celou svou praxi orientoval spíše ke strojírenství a obuvnictví „pouze“ managoval).

A tak se stalo, že nejlepší strojnický učeň Jan Hoza byl vybrán, aby zajel pro šéfa k půlnočnímu vlaku do Kojetína. Od té doby ani ne patnáctiletý stal se osobním šoférem Tomáše Bati. Tenkrát nebylo třeba řidičského průkazu. – I když .... buďme pokud možno úplní, z dob před první světovou válkou nemáme mnoho zpráv a chytáme každičkou pověst ..... traduje se, že učedník Hoza nejen připravil vůz k jízdě, ale navíc se s ním drze projel po továrním dvoře. Vedoucí jej sice potrestal, ale Tomáš Baťa se po vyslechnutí celé causy přiklonil na Hozovu stranu, pochválil jej za vyzkoušení kvality práce, podrobil ještě několika drobným pokusům a ustanovil svým osobním řidičem. Druhá varianta příběhu zdá se navíc pravděpodobnější – nejen že zapadá do charakteristiky povahy Tomáše Bati, ale navíc – automobil měl být připraven k cestě, neměl jet do Kojetína. A J.H. byl pečlivý při přípravě.

 

Nic není tak prosté, abychom to nemohli zkomplikovat - třeba vyprávěním Jana A. Bati o tom, kterak se Jan Hoza stal šoférem. V rámci určité historické pravdy, i když populárně podané, je možné se vyprávění držet. Jan byl přeci jen pamětník.

 Jan Hoza neztratil šéfovu důvěru ani potom, když se v roce 1913 (v noci z 31. října na 1. listopadu) v Malenovicích jejich automobil střetnul s neosvětleným koňským povozem. Událost, málem tragická, kterou zavinil opilý kočí, poznamenala Tomáše Baťu navždy. Oj povozu projela předním sklem vozu a zranila jej. Od té doby se mu táhla od středu čela do pravého obočí hluboká jizva. .... A zase – buďme úplní – traduje se také jiná verze – Malenovice souhlasí, stejně tak opilec, usnuvší na kozlíku vozu a oj namířená do silnice. Ale Tomáš Baťa řídí sám (tomu by také odpovídalo zranění, na sedadle spolujezdce by jej sice oj vozu mohla při určité konstelaci náhod zasáhnout také, ale otázka pak zní – co řidič Jan Hoza blíže u středu vozovky? Bez úrazu?) a po probrání se z třídenního bezvědomí a absolvování léčení ve Vídni se rozhoduje využívat v budoucnosti raději osobního šoféra. Jednoznačnosti příběhu nepřispívá ani vzhled automobilu – nemá totiž žádné přední sklo (viz fotografie). A vzpomeňme příkazu šéfa z roku 1908 – „auto mohu řídit pouze já .....“.

 Také si je třeba uvědomit, že nikým nekoordinovaný provoz koňských povozů a automobilů přinášel nevyhnutelné následky – statistiky např. zjistily, že v jednom roce před první světovou válkou boural každý třetí (!) automobil, registrovaný v Praze.

Pro náš příběh o Johnu Hozovi a jeho vile je ovšem rozhodující, že Tomáš Baťa na něj v případě, že se událost odehrála dle první varianty, nezanevřel. Na svého osobního šoféra nedal dopustit a podpořil jej, když se rozhodl odjet na zkušenou do Ameriky s několika dalšími mladíky. Tam dospěli prakticky měsíc před vyhlášením války Srbsku Rakouskem, 25. května 1914.

Obrazek

V Americe zůstal John Hoza po celou dobu první světové války. Pracoval jako mechanik i jako mistr v továrnách

>>....

John Hoza byl povahou trochu podoben Hynkovi (Baťovi, pozn. Cyg.). Ne tolik. Nedosáhl Hynka svojí inteligencí, ale byl to tvrdý chlap a při tom tak spontánní s každým, že si jej skorem každý zalíbil, a uměl si dělat přátele. Prolezl všude. Mohl jeti do Německa, a ačkoliv německy neuměl, dostal se vám, kamkoliv si umínil, že se dostane. Někdy šel předem, někdy zadem, někdy ve dne, jindy v noci. Ať si šlo o jaké chtělo výrobní tajemství kdekoliv, tož to byl John Hoza, který objevil, že je to pro nás důležité, i se tam v rekordním čase tak či tak dostal. Byl v tom nepřekonatelným.

Jestli jsme mohli vybudovati gumárny do rozsahu, jaký měly, a za tak krátkou dobu, tož to byla především Johnova zásluha. On byl povahou nedůvěřivým sedlákem a šel za cílem jako kočka za myší. Kudy šla myš, tudy šel on. Vrchem, spodem, předem, zadem, zleva nebo zprava.

Byl obtloustlý, uměl kromě češtiny jenom anglicky, ale při tom se vám dovedl baviti s člověkem jakékoliv národnosti a dostal z něho, co chtěl. Byl to jakýsi šéf naší technické Intelligence Service.

A při tom byl vedoucím a organisátorem našich gumáren, strojníkem a později šéfem organisací zahraničních továren, když Rojt převzal Dálný východ a Kraus si rozbil hlavu v automobilovém neštěstí ve Francii.

Pocházel z Mlatcovy u Zlína. Vyučil se strojníkem v naší strojírně a jako mladý kluk byl několik let Tomášovým šoférem. Byl to on, který řídil vůz, onu „závodní" Laurinku, když se srazili s koňským povozem kunovského handrláka a oj vozu vyrazila Tomášovi do hlavy díru zvící holubího vejce, takže od té doby měl na hlavě šev a býval za deštivých dnů následkem toho úžasně nevrlý a nepříjemný.

Potom odejel do Ameriky a po světové válce pracoval se mnou v továrně v Lynnu v Massachussets, aby pak zároveň se mnou se vrátil zpět do Zlína. Musel se vraceti každé dva až tři roky do USA, aby neztratil občanství americké, a při té příležitosti vždycky něco nového cestou sehnal a opatřil.

Hozu měli lidé rádi. Byl také takový magnet, i když se jim někdy podařilo jej přechytračit. Ale to si ho potom mohli nežádat. Nikdy nezapomněl takovému chlapíkovi, když jej podvedl. Obyčejně ho nevysypal z továrny, ale často odcházeli takovíto lidé sami, když se jim nepodařilo dostati přestup do jiného oddělení, kam Hozova pravomoc tak přímo nezasahovala.

Ale Hoza nepřicházel pro Zlín v úvahu. Jeho místo v nejbližších měsících bylo nyní v Americe, protože tam chtěl postaviti jednotkovou továrnu na pozemcích v Marylandu, kde jsme je měli za tím účelem koupené už více než pět let. Bylo jasné, že jako americký občan ve Zlíně nebude moci za války zůstat.  

  ....  <<   

Jan Antonín Baťa – Těžké časy

ve Vernonu, New Yorku a jiných městech. Získal cenné zkušenosti odborné a životní a navázal kontakty, které se ukázaly užitečnými později po návratu do nové vlasti (Československa). Opět osvědčil svůj strojnický talent – zdokonalil např. svíčku do leteckého motoru. Za oceánem získal i americké státní občanství a přijal křestní jméno John.

Když se vrátil po válce do Zlína, přijali jej v lednu roku 1920 k firmě Baťa jako „ředitele“. Z továrního Sdělení  z roku 1923 se dovídáme, že spravoval dílny podpatkové a dřevoobráběcí a navíc spolupracoval s Tomášem a Janem Baťovými na zlepšování organizace výroby obuvi a strojnických dílen dle jejich i svých zkušeností.

Roku 1922 se opět vydává do U.S.A. – tentokrát opouští nové Československo, ale v době, kdy ve státě určují rytmus života sociální demokraté a jak takové šafářování vypadá, víme bohužel i z dnešní zkušenosti. Tomáš Baťa vážně uvažuje o vycestování z republiky a přesídlení do svobodného (čti nesocialistického) světa. I proto John Hoza po vylodění v Americe (19. června) nastupuje u Fordových závodů v Detroitu, aby se později účastnil neúspěšného pokusu Jana A. Bati o založení baťovské továrny v Lynnu (na sklonku roku 1920 pomáhal založit Bata Shoe & Leather Company of Lynn, Massachusetts a tam sloužil jako viceprezident a vedoucí továrny na obuv až do roku 1922). Jak obecně známo, ocitli se vzpomenutí dva pánové ve špatný čas na špatném místě – i americké hospodářství nebylo v nejlepším stavu a konkurence měla náramnou kapitálovou sílu, jíž se relativně mladá československá firma nemohla rovnat.

V roce 1924 - zpět doma – se John Hoza opět začíná podílet na rozvoji firmy Baťa. Jeho technický talent vynalézá nový sbíjecí stroj a stroj na lepení podpatků. Navíc se 4. července 1925 žení s Jenovefou Koudelovou. Inu, co nestihneš do třiceti, to už nenapravíš .....

roce 1926 a následujících se podílí na zavádění gumařiny do Baťových závodů. Od výroby gumových podpatků přes gumovou obuv až po pneumatiky. Postupně rozšiřuje gumárny do pěti standardních budov. Roku 1930 se postupně zbavuje vedení dřevoobráběcích dílen a ujímá se funkce ředitele celých gumáren (1931-32).

Ve třicátém roce jej Tomáš Baťa poslal opět do Ameriky, aby se tam seznámil s vynálezcem poloautomatického lisu „Cenel“ na výrobu gumové obuvi. Tady se opět ukázaly Hozovy konstruktérské schopnosti, když s využitím lisu a poznatků z výroby automobilů vytvořil výrobní proces, který se pak v gumárenské výrobě ujal pod názvem „DVP-Direct-Vulcanized Process“. A přispěl tak k dlouhodobé technologické převaze Baťovy gumové obuvi na světovém trhu.

 

Obrazek

 

 

 

A že byl John Hoza člověkem intenzívní práce, ve světě zkušeným, naznačí stručný výčet jeho aktivit do německé okupace:

 

* v r. 1931 přijímá instrukce od Jana A. Bati a pomáhá s rozvojem podniků v různých zemích mimo Československo,

* na přelomu roku 1932/33 jmenuje svého nástupce na dosavadní práci a přebírá odpovědnost za všechny výrobní podniky mimo Československo,

* roku 1935 předává řízení zahraničních podniků p. Krausovi a řídí provozní činnost vlastní Baťa a.s. ve Zlíně, mimo textilních výrob a koželužen (J. Hlavnička),

* zastupuje šéfa v oblasti investic do strojů, staveb, inženýrského výzkumu a t.d., sestavuje rozpočty těchto akcí a čerpá na ně fondy. V mnohých projektech majitele plně nahrazuje a v této činnosti vytrvává až do roku 1939,

* v době ohrožení republiky (na žádost pres. Beneše a gen. Čížka) se podílí na vybudování zásoby usní, vlny, kaučuku a dalších surovin pro zásobování čsl. armády. Po Mnichovu se tato strategie obrátila – viz další odstavec,

* podílí se na vývozu t.zv. „jednotek- exportu co největšího množství strojů, surovin, technologií a kvalifikovaných lidí do válkou neohrožených států a do Anglie. Zachraňovány jsou rovněž plány a modely strojů. Během tohoto exportu byla některá oddělení firmy kompletně „odstrojena“, vytěžena a uzavřena.

Obrazek

      Ještě z prosince 1938 máme záznam o vystoupení Johna Hozy v závodním rozhlase, kde se podělil o své zkušenosti odborné a životní. Krátce po okupaci se vydá na obchodní cestu do Anglie a Francie. Ve Francii navštěvuje J. A. Baťu v jeho pařížském bytě a informuje jej o zničení dokumentace týkající se zahraničních úvěrů a devizového hospodaření (proces proběhnul stejně jako pálení dokumentů v jiných situacích a režimech – v tohle ohledu byly firmy Baťa a Svit konzistentní - v kotelně elektrárny).


19. září 1939  definitivně zlínské závody opouští a odjíždí do Ameriky  - zprvu navštěvuje nám již známý Lynn v Massachusetts, zde působí coby vedoucí firmy. Brzy ovšem nastupuje do funkce generálního ředitele vznikajících Baťových továren Bata Shoe Co., Inc. v Belcampu (Maryland). Zde působí nejen po dobu druhé světové války, ale ještě chvíli po ní.

Obrazek

V Belcampu strávil John Hoza nejen úspěšná léta pracovní, ale i pozdější roky odpočinku (i v penzi působil coby člen správní rady). Do vlasti se již nevrátil. Dožil se vysokého věku, hodně přes osmdesát let a po smrti spočinul na významném místě (spíše českého) hřbitova. Tak vypadá ve stručnosti popsaná životní cesta strojnického učně Jana Hozy z Mladcové.

 

                        Svědectví Jana Hozy o své práci a o odbojové činnosti Jana Bati.

Jeho vila zůstala po celou dobu druhé světové války i později bez svého majitele. Postavili ji na severním okraji obce na parcele 560/1 a 2 a přidělili jí popisné číslo 107 na konci ulice Františka Bartoše, slavného mladcovského rodáka. Z původních plánů nám toho zůstalo velmi málo. Můžeme se pouze dočíst, že návrh vily vypracoval v dubnu 1931 zlínský architekt F. L. Gahura a plány schválil a podepsal 29. června téhož roku tehdejší mladcovský starosta Štyndl. Dále už se musíme řídit pouze vzpomínkami žijících pamětníků.

Patří k nim i výpověď paní Z.H., která nastoupila u Hozů jako hospodyně v únoru roku 1934 do nové vily, jejíž stavba byla dokončena už v průběhu roku třicettři. A do dnešního dne se téměř nezměnila.

I když, pravda, za těch pětasedmdesát let přece jen už poněkud zestárla. Sblížení s kudlovským rodákem architektem F. L. Gahurou nebylo náhodné. Ti dva si byli blízcí nejen generačně a svým vesnickým původem, ale i naturelem a představami o bydlení.

Ukazuje na to jednak poněkud skromnější velikost domu 13 x 12 metrů i přiměřenější „komfort“ disposičního řešení. Z malého zádveří od ulice se vstupovalo přes přijímací pokoj s otevřeným dřevěným schodištěm do patra a také do jídelny v přízemí. Na ni navazoval větší obytný pokoj se zimní zahradou, obrácenou k východu do zeleně a za ním kuchyň s příslušenstvím a vstupem na dvůr. V patře se nalézaly ložnice se šatnou, koupelnou a pracovnou. Suterén měl normální sklepy, kotelnu ústředního vytápění a garáž na odvrácené straně s příjezdem od vstupní brány. Vcelku tedy standard kulturního bydlení, přiměřený požadavkům doby a společenskému postavení majitele. Tomu odpovídala kultivovaně řešená vnější architektura budovy s omítanými fasádami, zasazená citlivě do okolního prostředí.

Obrazek

 

 

Po celou dobu nepřítomnosti majitele spadala vila pod ochranu zlínského městského úřadu, obývala ji jedna rodina. Jen díky tomu a statečnému postoji tehdejších představitelů obce se objekt podařilo za války uchránit před násilnými stavebními úpravami německých úřadů. A tak se sem mohl v první polovině padesátých let celkem nenásilně a bez velkých úprav umístit dětský domov a od roku 1956 zde sídlí mateřská školka, která funguje podnes.

Jelikož zachování mateřské školky v Hozově vile mají v programu i některé politické strany, stojí možná za bližší pohled dění okolo tohoto domu po převratu v listopadu 1989. Objekt totiž nikdy nebyl vyvlastněn nebo převeden do majetku města, t.zn, že v katastru nemovitostí je veden coby majitel budovy a příslušných pozemků Jan Hoza. Dětské zařízení funguje celá léta díky zaužívanému zvyku.

V roce 1991 bylo na základě dohledaných archivních dokumentů konstatováno, že objekt vily se sice nacházel pod národní správou, nepodařilo se však nalézt protokol o nastolení tohoto právního stavu. Navíc se potvrdilo, že majitelem domu je stále Jan Hoza. Manželka J. Hozy zplnomocnila v roce 1993 pracovnici Min. zahraničí ČR k řešení narovnání vztahů mezi městem Zlínem a dědici. Následovala žádost o vyklizení budovy. Soud sice nařídil městu dům uvolnit, ale po odvolání krajský soud rozsudek zrušil de facto na základě procesních chyb.

Od roku 2003 se v U.S.A. uzavírá dědické řízení pí. Jenifer Craster-Johnsonové, oprávněné dědičky manželů Hozových. Ta má opět žádat o vyklizení nemovitosti. Causa se dále komplikuje, i na Mladcové žijí příbuzní Hozových, kteří se do dědického řízení dodatečně přihlásili. Ti jsou pro zachování dnešního statu quo.

 

Dne 6. března 2010 vydala Mladá fronta Dnes v příloze "Východní Morava" tuto zprávu Zdeňka Dvořáka:

 

 

Zlínu hrozí, že přijde o budovu mateřské školy v místní části Mladcová. V dědickém řízení ji získala Jannifer V. Johnsonová, vnučka původního majitele Jana Hozy a někdejšího řidiče zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati. Magistrát se objekt školky pokusí odkoupit. Jinak bude muset řešit, kam umístí předškoláky z Mladcové.

Původní majitel Hoza odešel před druhou světovou válkou do Spojených států amerických, ještě předtím ale údajně daroval objekt městu s tím, že může být využitý například pro provozování školky. Ta v budově skutečně vznikla v padesátých letech minulého století. Darovací listinu ale Zlín nemá. „Nepodařilo se nám ji najít ani v archivu, ani u soukromých osob,“ přiznal náměstek primátorky Hynek Steska.

Dědické řízení se konalo ve Spojených státech amerických, kde Johnsonová žije. Táhlo se řadu let, výsledek se zástupci města dozvěděli nyní, tedy poté, co jej potvrdily i české soudy. Johnsonová  je už zapsaná jako majitelka budovy školky i v katastru nemovitostí. Pokud město nechce o školku přijít, musí se pokusit objekt od majitelky odkoupit. „Jiná možnost není,“ potvrdil Steska, který byl jednáním s advokátem Johnson pověřen. „Vše je zatím příliš čerstvé. Máme však informaci, že paní Johnsonová údajně má zájem majetek odprodat,“ doplnila mluvčí magistrátu Marie Masaříková.

Mateřskou školu v Mladcové v současnosti navštěvuje 56 dětí, které jsou rozdělené do dvou tříd. Jde o jediné zařízení tohoto druhu v této místní části. Jeho výhodou je, že je obklopené přírodou.

Děti i my to tady máme rádi,“ potvrdila ředitelka školky Jaroslava Kvasničková. Ta očekává v příštích dnech spoustu dotazů od rodičů dětí, které zařízení navštěvují.

Zatím jim toho moc říci nemohu, snad jen to, že náš zřizovatel, tedy město, problém řeší a my sami chceme ve stávajících prostorách pokračovat,“ řekla Kvasničková.

Co bude s budovou školky se musí vyřešit v nejbližších týdnech, protože zápisy pro příští školní rok se uskuteční už 12. a 13. dubna.

Pokud bude v té době stále hrozit zavření mateřinky, rodiče se s největší pravděpodobností pokusí umístit své děti do jiných školek ve městě. Jejich kapacita je už nyní značně vytížená. Celkem Zlín zřizuje na svém území čtyřiadvacet mateřských škol, které navštěvuje přes dva tisíce dětí.

Pokud městu školka na Mladcové nakonec zůstane, bude nutné do ní investovat. „Nejasné majetkové vztahy nám dosud bránily v budově provádět opravy. Ty jsou už potřeba,“ přiznal Steska.

Hoza není v regionu neznámé jméno. Například současným rektorem zlínské Univerzity Tomáše Bati je Ignác Hoza, který je s Johnsonovou dokonce spřízněný.

Jan Hoza, tedy řidič Tomáše Bati, byl bratrem mého dědečka a strýcem mého otce,“ prozradil rektor.

 

 

Tečka za osudem Hozovy vily....
 
Zlínský deník dne 15. května 2010 otisknul následující článek, kterých bych ukončil pojednání o objektu v Mladcové.  Pouze poznamenávám, že Synot je firma, zbohatnuvší na výherních hracích automatech.
 
 

Zlín přišel o školku. Bude muset postavit novou

Zlín – Rodiče ze zlínské části Mladcová budou zřejmě své děti vodit za rok a půl do jiné školky. Budovu současné mateřinky totiž odkoupila uherskohradišťská společnost Synot Holding. Její majitel, Ivo Valenta, si chce údajně postavit v místě dům.

Autorka: Marie Šidlová

 
 
Americká dědička mateřinky v Mladcové prodala objekt slovácké společnosti Synot Holding, ačkoliv o něj mělo zájem i město

Zlínský magistrát má nyní rok na to, aby sehnal pro šedesátku dětí nové prostory. Obyvatelům Mladcové přislíbil, že tak učiní v této místní části.

Zmíněnou budovu s okolními pozemky daroval prý městu před válkou občan Jan Hoza. Neexistují však žádné doklady, které by to dokazovaly. Před několika lety vznesla právní nárok na nemovitosti ve Zlíně jeho vnučka Jennifer V. Johnson ze Spojených Států. Město se podle primátorky Ireny Ondrové dozvědělo o této skutečnosti až na přelomu roku.

„Okamžitě jsme byli pro odkup. Jelikož jsme ale neměli kontakt na majitelku, jednali jsme s jejím pražským advokátem Milanem Kostohryzem. Až do poloviny března nám stále opakoval, že dědička stále není rozhodnuta. Poté nám prozradil, že jedná s dalšími zájemci. Posledního dubna nám suše v dopise oznámil změnu vlastníka,“ popsala primátorka.

 

Město by nabídlo i víc než šestnáct milionů korun

Proč nevyšla Jennifer V. Johnson vstříc městu, které v místě desetiletí provozuje školku, prý netuší. Odhadní cena za nemovitosti totiž činila 16 milionů a magistrát byl ochotný nabídnout i více. Nepochodil však. Mateřinku získal Synot Holding údajně za 14 milionů korun.

„Pozemek jsme koupili od vlastníka, který jej nabídl k prodeji. Prozatím s ním žádný konkrétní záměr nemáme. O tom, že zde sídlí mateřská škola, víme. Minimálně v následujícím školním roce zde proto o žádných aktivitách neuvažujeme,“ uvedla mluvčí Synot Holdingu Magda Pekařová.

Dodala, že po zlínské radnici nebude společnost po celou tuto dobu ani požadovat nájemné. „O případném dalším postupu budeme s magistrátem města Zlína jednat,“ doplnila.

Pro primátorku Ondrovou je bezplatné nájemné dobrá zpráva. Společně s dalšími radními však hledá do budoucna řešení, které se nebude na současnou budovu školky vázat. Objekt by totiž mohl být zbraní Synotu pro jednání o jiných aktivitách ve Zlíně.

 

Primátorka: Do konce června se rozhodne, co dál

„Máme vytipovaných několik nemovitostí na Mladcové, kde by mohla nová školka fungovat. Některé potřebujeme ještě ocenit znalci. Do konce června rozhodneme, co bude dál. V každém případě zajistíme tamním rodinám náhradní plnohodnotné řešení,“ ujistila Ondrová s tím, že o odkup od soukromníka už magistrát zájem nemá.

Není tajemstvím, že majitel Valenta provozuje řadu výherních přístrojů. To však podle primátorky rozhodně nebude případ Mladcové. „Ministerstvo financí vždy zjišťuje, zda je žádost v souladu s městskou vyhláškou. Většinou městům vyhoví, protože ví, jaký jsou automaty problém. Slyšela jsem ale, že tam plánuje pan Valenta bydlet,“ podotkla primátorka, která se má sejít s Valentou příští pátek.

Jednat však bude muset ještě s advokátem Kostohryzem. Dědička totiž chce po městu 1,5 milionu za nájem od doby, kdy bylo její jméno zapsáno do zlínského katastru nemovitostí.

Město však do budovy i přilehlých komunikací investovalo už miliony. Částku hodlá proto konzultovat.

Právník Milan Kostohryz se k případu vyjadřovat nechtěl. Jakékoliv nformace odmítla podat i ředitelka MŠ Mladcová Jaroslava Kvasničková.

 

Originál článku ZDE