Umění ve službách

fy. Baťa
akad. arch. Eduard Staša

(Tep, asi 1990) 

Tentokrát nebude řeč o architektech a architektuře. O tom jsme psali již dosti, dosti ještě psáti budeme a postupně tato historie vchází do podvědomí čtenářů našeho webu. Popíšeme jiné obory umění, zmíníme lidi a události – vše, co se vepsalo do historie zlínského obuvnického podniku.

Začneme vzpomínkami těch, kteří zde prožívali léta třicátá a za druhé

světové války. Tradují se z té doby dvě pozoruhodné události. V té první, archivně nedoložené, hrála úlohu osobnost Karla Čapka. Tehdejší šéf obuvnického podniku J.A. Baťa snad z četby jeho knih i světového věhlasu autora usoudil, že by jeho jméno mohlo přispět ke zvýšení prestiže firmy. Rozpoznal Čapkovu schopnost poznávat lidi a pronikat do jejich povah a osudů. A nabídl prý Karlu Čapkovi místo vedoucího personálního oddělení firmy. Nepřekvapilo, že Čapek, především umělec a člověk zcela jiného ražení lidského i postoje světonázorového, tuto nabídku nepřijal.

Ta druhá událost se točí kolem spisovatele Jana Drdy. Byl dopisovatelem Lidových novin a pracoval ve Zlíně někdy od jara 1937 do konce roku 1938. Přišel na pozvání Baťových filmových ateliérů s Jiřím Brdečkou, aby pracoval na scénáři filmu o Karlu IV., který chtěl J.A. Baťa natočit k svému budovatelskému obrazu. Svědčí o tom i dochovaný nástin Drdova scénáře, který nese název „Karel IV. – středověký podnikatel“. Vyzdvihuje v něm mimořádné budovatelské, podnikatelské, hospodářské i politické schopnosti středověkého vladaře jako historický vzor a příklad.

    Lovu Zdar! Ale než zahoukají rány a padne první kořist, opatřte si dobrou loveckou obuv, ve které se můžete pustit do oranišť,  do kamení, do bláta i do vody. Vzor správné lovecké obuvi vidíte na našem snímku. Vrch je z nepromokavé maštěné kraviny, podešev ze silného kruponu. Model Baťa. (Pestrý týden, 1937)

Přípravné práce na filmu nebyly však dokončeny. Ukázala se nedostatečná technická vybavenost zlínských atelierů a odradily i vysoké finanční náklady. Rozhodlo se tedy natočit něco ze současného průmyslového podnikání a za tím účelem zakoupen román Benjamina Kličky „Do posledního dechu“. Ten zařadili do dramaturgického plánu v pronajatých atelierech v Hostivaři na rok 1939. Ale nakonec Němci Hostivař zabrali a štáb filmařů se vrací do Zlína. Tak na to vzpomíná jeden z našich předních filmových režisérů. (Se studiem spolupracovali scénáristé Jan Drda, K.M.Walló, režiséři Martin Frič, Otakar Vávra, Jindřich Honzl, kameramani A. Hackenschmied, Josef Míčka, Pavel Hrdlička, Bedřich Košťál a fotograf Jan Lukas. Pozn. C.)

Někdy od poloviny třicátých let se dá zaznamenat pronikání firmy Baťa do povědomí československé kulturní veřejnosti. V říjnu 1936 zahájila I. zlínský salon výtvarného umění a založila stálou zlínskou galerii, do níž zakoupila na 500 uměleckých děl. Dále firma zveřejnila rozhodnutí nakupovat každoročně umělecká díla v hodnotě 100 000,- Kč. S velkou publicitou se pak konaly Zlínské salony  každý rok. A patřily nepochybně k obohacení tehdejšího kulturního a společenského života u nás.

Zlín byl vydáván za druhé centrum umění po Praze. Mezi umělci, kteří svými díly obesílali salony, nechyběla jména našich nejpřednějších: Špály, Svolinského, Obrovského, Radimského, Rady, Beneše, Španiela, Makovského, Bendy a dalších. Se jménem sochaře Otakara Španiela spojujeme i jeho sochu T.G. Masaryka z konce 30. let, která stávala na prostranství před nedávno zbouranými budovami škol. Se jménem malíře Radimského pak obraz monumentální krajiny ve vstupní hale Společenského domu.

 Konkrétněji k nahoře umístěné fotografii - snímek se jmenoval "Na sto procent" a jednalo se o snímek, presentující služby firmy Baťa. Karel Höger ve zlínských atelierech  pod vedením Otakara Vávry ztvárnil roli snaživého prodavače. Psal se rok 1938, Högerovi bylo 29 let a Inka Zemánková dlela ve Zlíně na turné s orchestrem Bobka Bryena.

V září 1939 se zahajovalo vyučování ve zlínské Škole umění. Měla především vychovávat výtvarníky a návrháře pro potřeby Baťova průmyslového podniku. Jako učitele sem povolali mnohé naše přední umělce v čele se sochaři Makovským, Havelkou, Jaškou, malíři Wiesnerem, Gajdošem, Kobzáněm a restaurátorem prof. Fr. Petrem. Zde vystudovali i naši současní vynikající umělci Z. Kovář, J. Habarta, M. Axman a další. Vynořují se nám současně i počátky českého moderního průmyslového designu, když na V. zlínském salonu v roce 1940 předvedli Makovského model obráběcího stroje. A na výši se ve Zlíně udržovalo i umění reklamy, plakátu a propagace. Škoda, že jsme později tak lehkovážně připustili přestěhování této školy, která spoluvytvářela kulturní atmosféru města.

 Baťovy závody vypsaly soutěž na svůj jarní plakát, dotovanou značnými cenami. Na snímku návrhy vyznamenané pěti cenami:

I. cena A. Moder - Kč 10. 000,-

II. cena J. Schörl - Kč 7.000,-

III. cena K. Skála - Kč 5.000,-

IV. cena J. Šváb - Kč 3.000,-

V. cena L. Vranovský - Kč 2 000,-

(foto Pestrý týden)

V roce 1936-37 došlo k vyhlášení prvních Baťových literárních a novinářských cen. V porotě zasedaly významné osobnosti kulturního života jako dramaturg Fr. Götz, prof. Albert Pražák, redaktor dr. Rutte a pod. Mezi oceněnými nacházíme díla spisovatelů a básníků Seiferta, Holana, Glazarové, Konráda, Poláčka, Šaldy, ale také historika Pekaře a předsedy vlády Hodži. Do Zlína J.A.Baťa zval české a slovenské spisovatele, aby psali díla z průmyslového prostředí a s optimistickým postojem k životu.

Ne všechno se zjevně výše uvedené porotě povedlo. Hodnotitelé nemohli sice tušit, že legionář, beroucí se každým slovem za vlast, zradí a stane se synonymem totálního kolaboranta, ale mohli si alespoň něco zjistit o jeho rozháraném soukromém životě. Seznali by pravděpodobně, že takové osobě cena nepatří.(1938)

V lednu 1936 byly např. vypsány dvě velké ceny na román ze současného života v hodnotě 20 000 Kč a 10 000 Kč za knihu básní (Automobil, přirovnatelný k dnešní nižší střední třídě, tehdy stál 25 000 Kč. Typoý malý rodinný domek pak od 20 tis. Kč. Pozn. C.). Do této atmosféry nemohl ovšem zapadnout „Botostroj“ Svatopluka Turka, jejíž autor upadnul v nemilost firmy Baťa již v roce 1933. V novinových článcích potom J.A. Baťu dávali vládním představitelům za vzor jako příklad kapitalisty – mecenáše.

V polovině roku 1936 otevřeli Baťovy filmové ateliery na Kudlově. Už ve dvacátém sedmém roce v reklamním oddělení firmy vyčlenili skupinu pro výrobu propagačních filmů a natáčeli první Baťovy žurnály. Když se ve třicátém čtvrtém rozhodlo o stavbě atelierů, vyslali skupinu filmařů na zkušenou do Hollywoodu. A tak se později na Kudlově setkáváme se jmény vynikajících umělců J. Koldou, A. Hackenschmiedem, E. Klosem, H. Týrlovou i K. Zemanem. A také se jmény dalších našich předních režisérů a herců, kteří zde občas působili. Ve svých začátcích zde např. Karel Höger natočil instruktážní film. Nebo ve čtyřicátém roce zde točil celovečerní film režisér Vl. Slavínský.

1936
 

Jinak ale bylo zlínské studio zaměřeno především na krátké filmy. Zde se také zrodila myšlenka prvních Filmových žní v červenci 1940.

Ovšem první setkání s filmovým uměním se datuje už k roku 1919-20. Tehdy postavila fa. Baťa dřevěný sál, t.zv. „búdu“ někde v místě dnešní Tržnice, kde se hrávalo také divadlo a kino. 

A když „búda“ v listopadu 1922 vyhořela, hrávalo se kino zdarma a denně v tovární jídelně. A po dostavbě prvního obchodního domu (Tržnice) v roce 1927 se biograf přemístil tam. Hrávalo se třikrát denně za vstupné jednu korunu. A konečně od roku 1932 také v nově vybudovaném Velkém kině . (Potom se kinu na Tržnici říkalo „Malé“. Pozn. C.)

 JÍDELNA v továrně firmy Baťa z let první světové války. Zde se také promítaly filmy.

V letech 1936 a 1938 se otevíraly dvě budovy Studijních ústavů. Jejich posláním bylo přispívat k vědecko-technickému, kulturnímu i světovému vzdělání zaměstnanců průmyslového podniku i k popularizaci jeho pracovních úspěchů. V tom druhém se také konávaly Zlínské salony, a později zde našla sídlo Škola umění. Ještě před vznikem ústavů, v roce 1933, mezi nimi postavili Památník T. Bati, který plnil své poslání také jako ojedinělé museum obuvi (dnešní Dům umění). Na jaře 1938 odejel do Paříže arch. F.L. Gahura, aby tam studoval akustické a výtvarné úpravy sálů. Po návratu byla pak podle jeho návrhu provedena úprava Velkého kina na divadelní sál.

TAK VYPADAL INTERIER Velkého kina po úpravě na divadelní sál v roce 1939. Mnozí ještě pamatujeme pomalé stmívání světel za zvukolamy po bocích stěn. A také, když po deštích se pod tlakem vody protrhla od bombardování neopravená střecha a silný proud začal padat na diváky v sále. Vzhledem k tomu, že se sál nikdy nezaplavil, musel být v pohotovosti dole u pódia nějaký odtokový otvor.

A koncem čtyřicátého roku zahájena řada deseti divadelních představení uvedením Prodané nevěsty. Ale už i v dřívějších letech zde hostovaly naše přední divadelní, hudební i pěvecké soubory. Mezi nimi pražské Národní divadlo a jeho umělci, Česká filharmonie, Pěvecké sdružení moravských učitelů i známá komorní hudební tělesa. Velké kino od jeho počátku stavěli s vědomím, že se později přemístí a vestaví do komplexu kulturně-společenského centra. I úprava divadelního sálu tvořila provizorium.Trvalého stánku umění se však tehdejší Zlín nedočkal.

1935

(Pro později narozené - PSMU znamená Pěvecký sbor moravských učitelů. Pozn. C.)

Z iniciativy umělců a členů hudebního spolku Dvořák se však už v první polovině třicátých let Zlín dočkal založení Hudební školy (dnešní LŠU). Tady se později zrodilo z profesorů školy i t.zv. Zlínské trio, které si získalo uznání i v jiných městech republiky. Ve Zlíně se konávaly koncem 30. a počátkem 40. let pravidelné Hudební máje a v prosinci roku 1943 se konal první koncert Zlínského filharmonického orchestru, založeného při hudební škole Dvořák. Šlo o sedmdesát členů z řad nadšených amatérů i členů tovární hudby a zde byl počátek pozdější Filharmonie pracujících (dnes Filharmonie Bohuslava Martinů, pozn. C.).

Nové komorní trio, utvořené ze členů učitel. sboru městské hudební školy „Dvořák“ ve Zlíně; zprava J. Růžička, E. Babilonová a A. Mück. Trio účinkuje 11. března v brněnském rozhlasu. (Pestrý týden 1936)

V roce 1939 povolali na otrokovickou školu učitele Františka Lýska, aby zde po vzoru svých proslulých Jistebnických zpěváčků založil dětský sbor. A slavil  i tady úspěch, když pod jménem Baťových zpěváčků šířil krásu dětského zpěvu.

V té záplavě velkorysých kulturních a uměleckých akcí, které přispívaly k popularitě i slávě firmy Baťa a jejích představitelů, sehrával významnou úlohu i tovární časopis „Sdělení“, jehož první číslo vyšlo už v polovině roku 1918. Od počátku třicátých let byl přejmenován /po několika pokusech/ na „Zlín“ a dodnes je pro nás bohatým archivním zdrojem informací také o kulturním životě města. Tak se dovídáme, že již v roce 1918 ve Zlíně založili knihkupecké družstvo, jehož členem byl i Tomáš Baťa. Provozovalo své knihkupectví v rázovitém „valašském“ kiosku v Nádražní ulici. Svetozar Úlehla – jméno prvního zlínského knihkupce. Nebo že Tomáš Baťa už v roce 1928 povolal do Zlína brněnské malíře A. Mervarta a J. Hlavicu, aby se zde inspirovali životem továrny a okolní krajinou.

 KIOSEK KNIHKUPECTVÍ Svetozara Úlehly, který stál v Nádražní ulici. Snímek pochází z roku 1918.

V roce 1926 založila firma Baťa vydavatelství a knihkupectví „Tisk “ společnost s .r.o. S polovinou kapitálové účasti T. Bati, s druhou polovinou Dominika Čipery . Nový kapitál ve výši 400 000 Kč tam vložil později Jan A. Baťa. I když mělo poslání širší, plnilo zpočátku především úkoly hospodářské a politické v boji za požadavky a cíle firmy. Vzpomeňme třeba na svazky z těch let, které vycházely jako „Knihovna Baťovy služby veřejnosti“ v době obecních voleb nebo v boji o zlepšení železniční dopravy. Teprve později se začaly uplatňovat také širší zájmy kulturní a vzdělávací. Vycházela zde literatura česká, silná však byla i orientace na literaturu anglosaskou a západní. V popředí stálo také studium cizích jazyků a literatura odborná, zaměřená na potřeby podniku a výchovu jeho zaměstnanců. Vycházet zde ovšem měly i knihy a publikace představitelů firmy nebo tehdejších politických a hospodářských prominentů.

Vladimír Hroch – Varenhaus

Jako jednu z posledních zde vydali v roce 1938 knihu „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“, jejímž autorem byl Dr.h.c. J.A. Baťa. Ten zvláštně získaný titul i sama kniha jako by dovršily ambiciosní kulturní a hospodářskou politiku autorovu. A snad i naplnění jeho snu o novodobém Karlu IV., středověkém podnikateli, o němž natočit film k obrazu svému se mu už nepodařilo.

 Augustin Merhaut - na ulici v Baťově čtvrti.

POZN. AUTORA: Teprve nedávno se podařilo objevit článek J.A. Bati o jeho jednání s Karlem Čapkem v továrním časopise Zlín ze dne 4. ledna 1939 při příležitosti Čapkovy smrti. J.A. Baťa v něm mimo jiné uvádí: „Snad málokdo ví o tom, že jsem s ním před 4 lety jednal o jeho práci ve Zlíně. Doufal jsem jej získat pro činnost šéfa osobního oddělení. Chtěl jsem, sleduje jeho porozumění  pro lidi, dáti mu školu v průmyslu a hospodářství, aby pak mohl na universitě přednášet novou sociologickou vědu. Odmítl to.“

--------------------------------------------------

Výstava stavebnictví

od 8. září do 8 října