Potlačený smích  

anekdoty o diktátorech

Výběr – nejzajímavější články současné doby, 1935/882

Tento příběh slyšel jistě už každý v Evropě: Mussolini zašel jednou incognito do biografu. Když se objevil na plátně ve zvukové reportáži jeho vlastní portrét, okamžitě všichni vstali a provolávali mu slávu. Jen diktátor zůstal sedět. Jeho soused ho důkladně šťouchl do žeber a řekl: „Měl byste raději vstát, příteli. My všichni sice cítíme jako vy, ale není bezpečné dávat to takhle najevo."

Tak se to vypráví v Italii a podobný příběh obíhá v bolševickém rouše po Rusku se Stalinovým jménem a v Německu dostal arijskou tvář s Hitlerem. Ačkoliv to není zrovna nejlepší anekdota, přece je dnes mnoho lidí v sibiřském vyhnanství, v německých koncentračních táborech a na italských trestných ostrovech, kteří ji vyprávěli na doslech nějakého vlasteneckého ucha.

Jedna z nejpodivnějších vedlejších zplodin evropských diktatur je tajně vyráběný  a od úst k ústům pašovaný humor – smutný, poněkud zaražený humor, jenž kvete ve stínu tajemnůstkářství a je zaléván vlastními slzami. Kdekoliv bylo zničeno právo na svobodné slovo, tyto nezákonné politicky zabarvené vtipy kolují od úst k ústům, často se strachem, ale vždycky s podezíravostí. A všechen tento potlačovaný smích je velmi významný. Každá taková anekdota v sobě tají jiskru vzpoury, doutnající pod povrchem.

V Německu a Sovětském svazu kolují podobné anekdoty, posmívající se intensivní propagandě jejich tisku. Jedna ruská anekdota zní:

President Kalinin měl v Moskvě vášnivou řeč o velkém hospodářském rozvoji Sovětů. A se zvláštním nadšením popisoval dvacetipatrové mrakodrapy na ulici Karla Marxe v Charkově.

„Soudruhu Kalinine," oslovil ho jeden naivní dělník, chtějíc opraviti řečníka. „Já bydlím v Charkově a denně chodím po ulici Karla Marxe, ale nikdy jsem tam neviděl žádných takových mrakodrapů – "

„To je právě ta obtíž s dělníky jako jsi ty," vykřikl Kalinin rozhněván. „Utrácíte čas chozením po ulicích, místo abyste četli noviny a poučili se , co se v naší zemi děje."

Jedna z prvních anekdot, kterou jsem slyšel, když jsem přijel do Moskvy jako dopisovatel amerického tisku v roce 1928, vyjadřovala mocně nespokojenost a zatrpklost, tajně žijící v obyvatelstvu strachem před následky veřejného vystoupení. V následujících letech jsem ji slyšel nespočetněkrát, až pozbyla svého sarkastického ostří. Roku 1934 mi ji kdosi postrašeně šeptal v Berlíně, převlečenou do německého roucha, které jaksi obnovilo její osten. Tato německá verse líčila pět prostých Němců, sedících v kavárně, z nichž každý uvažoval o svých soukromých bolestech. Seděli tiše okolo stolu, když tu jeden z nich důkladně vzdychl, druhý hlasitě zasténal, třetí kýval zoufale hlavou a čtvrtý stěží zdržoval slzy. Pátý, pozoruje jednoho vedle druhého, zašeptal zděšeně: „Kamarádi, opatrně! Co vás napadlo mluvit veřejně o politice!"

Ruská verse jiné anekdoty, obíhající v obou zemích, zní takto:

Dva muži spolu hovoří na rohu ulice. Jeden z nich se zapomene a řekne, co má na duši: „Tato vláda se skládá z darebáků a hlupáků. Vyssává obyvatelstvo, všechno půjde k čertu."

V tom okamžiku neopatrného muže chytil za rameno čekista, jemuž se druhý muž jal domlouvati: „Soudruhu, nebeřte toho člověka vážně. Je  blázen a není odpověden za to, co mluví." 

„Čerta," zavrčel čekista, „je-li blázen, jak může tak dobře rozumět politické situaci?"

Nejbohatší zásoba zapovězeného humoru však vznikla v Německu pronásledováním židů.

V jedné anekdotě Hitler pronáší vášnivou řeč o válce a prohlásí, že židé jsou vinni válečnou porážkou Německa. V první řadě nějaký muž, zřejmě semitského původu, kývá důrazně hlavou.

„Nuže," zvolal Hitler vítězoslavně, „i žid musí souhlasit s tím, co tu říkám." A potom oslovil toho muže: „Povězte nám, jakým způsobem vaše rasa zavinila naši porážku?"

„To je snadné," odpověděl žid. „Bylo příliš mnoho židovských důstojníků."

„To se mýlíte," povídá Hitler. „V německé armádě nebyli žádní židé důstojníky."

„Aber nein – já jsem mínil, že bylo příliš mnoho židovských důstojníků ve francouzské, anglické a americké armádě," opravil se občan.

Rostoucí hospodářská tíseň zplodila tuto anekdotu:

Nezaměstnaný dělník, hladový a podvyživený, se zastavil na rohu ulice a utáhl si řemen o jednu dírku. Jeden úderník ho viděl a zaštěkl na něj: „Co to děláš?" Dělník se na něj smutně podíval a povídá: „Nic. Zrovna jsem snídal."

V Rusku je žeň anekdot jediná, která nikdy nezklame a GPU má zvláštní oddělení, které sbírá a zaznamenává takové tajně rozšiřované protivládní žerty, z nichž uvádíme jednu delší anekdotu:

Jedna zahraniční delegace navštívila sovětské vůdce. Komisaře Semjonova shledala docela roztomilým, jen jediná věc je znepokojila: ohromné plivátko, stojící přímo na jeho pracovním stole.

„Soudruhu Semjonove," táže se jeden delegát, „odpusťte moji otázku, ale proč máte ten předmět na svém psacím stole?"

Otázka komisaře rozzuřila.

„To je moje plivátko," zařval, „a já si je stavím, kam se mi zlíbí!"

V kanceláří komisaře Rabinoviče návštěvníci spatřili jinou podivnou věc: židli, zavěšenou na stropě. Když se komisaře Rabinoviče otázali na podivné umístění židle, vybuchl: „To je moje židle a já ji mohu dát kam chci!"

Delegace konečně dospěl ke Stalinovi a jeden delegát se zmínil o podivném chování jistých komisařů, kteří mají plivátko na stole a židli ve vzduchu.

„Ó, nevšímejte si jich," usmál se Stalin. „Jsou to idioti."

„Avšak jsou-li to idioti," namítl delegát, „proč jsou v čele komisariátů?"

To rozzlobilo Stalina.

„To jsou moji idioti," vykřikl, „a já si je mohu dát, kam chci!"

Představiteli pronásledovaných německých židů jsou v sovětském Rusku „nepmani" – obchodníci, kteří obchodují na vlastní pěst. Tito nepmani se navenek podrobili sovětskému režimu, ale ve skutečnosti jím opovrhují a on jim za to oplácí stejně.

Jeden takový nepman jde po náměstí se synkem. Chlapec vidí Leninův náhrobek a chce vědět, kdo byl Lenin.

„Nuže, to je muž, jenž nás zbavil řetězů," odpovídá otec. A po chvíli dodává: „Pamatuješ se přece na maminčin pěkný zlatý řetízek a můj silný zlatý řetěz, ne?"

Ve všech evropských zemích, kde se shromažďuje politická emigrace, jsem dychtivě dotazován na poslední politické anekdoty z vlasti. Tato zvláštní dychtivost po politickém humoru ukazuje, že jeho anekdoty povídají víc než pouhá fakta a cifry a vyjadřují skutečnou, třebas potlačovanou náladu diktátorsky ovládaných zemí.

Evžen Lyons

Harper's Magazine, New York