Jdi na obsah Jdi na menu
 


 Štěpánkova obuvnická továrna ve zlíně na moravě

 

akad. arch. Eduard Staša – Naše pravda 1988, Zlínské noviny 1993

Ondřej Ševeček – zrození Baťovy průmyslové metropole 

 

Obrazek

 

 

Tovární výroba obuvi i další doprovodné aktivity (železnice) začaly na začátku minulého století Zlínu, posledních dvě stě let spíše zanedbanému vesnickému sídlu, vtiskávat charakter sílícího průmyslového střediska. Od r. 1894 tu existoval závod sourozenců Baťových a vedle něj vzniklo ve Zlíně brzy po r. 1900 ještě několik menších obuvnických továren. Nejvýznamnější z nich byla zajisté továrna na boty Františka Štěpánka. Dochované fotografie ji představují jako dosti velký závod, jehož budovy stávaly na pravém břehu Dřevnice za cigánovským mostem (v prostoru za hotelem Stadion) (dnes Saloon a Máca, pozn. C.).

František Štěpánek

 

 

 

Roku 1904 odešel František Štěpánek ze zlínské školy, ve které roku 1898 začínal jako podučitel. Nepřestoupil k nikomu menšímu nežli přímo Tomáši Baťovi a to zrovna v době, kdy obuvnický šéf poprvé odjel do Ameriky na zkušenou. Dle svědectví pamětníků jako prokurista v té době podnik řídil za pomoci svého tchána, rovněž učitele, Cyrila Babičky. V závodě zažil nelehká období – prakticky vytvořil nové kalkulace, jež byly Baťovou slabinou, v jeho éře vyrostla první tříetážová budova, vypukla první vážná stávka (13. září – 12. prosince 1906), zaváděly se „americké metody a americké tempo práce“ .....

Dle údajů z některých zdrojů Fr. Štěpánek pracoval jako prokurista deset let. Tento údaj je mylný - prostým součtem můžeme zjistit, že taková doba účasti na Baťově výrobě není možná. Autoři domněnky ze své úvahy vypustili zmíněného Cyrila Babičku, jehož dceru si měl Tomáš Baťa původně brát za manželku. Ten působil ve funkci Baťovy pravé ruky před Štěpánkovým nástupem a zůstal i po svém oficiálním odchodu z obuvnické výroby poradcem.

Postupem doby se však vyhrotily osobní rozpory mezi Františkem Štěpánkem a Tomášem Baťou – hlavní příčinou se stalo zavádění amerických metod do malé valašské obuvnické továrny. V létě 1907 dává liberální a levicovější Štěpánek výpověď. Do školy se nevrací, začíná spolupracovat s dalšími propuštěnými zaměstnanci „od Baťů“.

Následující měsíce by bylo možno označit jako hledání pevné pozice.

Události v podniku Baťa vyprovokovaly několik skupin dělníků k odchodu a stalo se tak vlastně souladu s názory Tomáše Bati: „ ....  p. Baťa po továrně rozhlašoval, že nemá ani jednoho dělníka, který by měl schopnosti býti samostatným. To se dělo často a tím byli dělníci uraženi a chtěli dokázat, jak dovedou býti samostatnými. Tak začali již dříve dva a poslední dobou s. Motlík ještě se třemi jinými....“ horovalo pro své příznivce sociálně demokratický Hlas lidu 22. září 1906.

      Vzpomenutý Motlík s kolegy nás dále nezajímá, zaměřme se spíše na propuštěné obuvníky Jana Prášila a bratry Richtrovy. V obecním hostinci „Na rožku“ vedle radnice  si zřídili obuvnickou dílnu, ve které vyráběli běžnou jarmareční obuv. Šlo o t.zv. ségláky, čili plátěnou obuv (pánskou, dámskou i dětskou), kterou prodávali na jarmarcích. Spolu s nimi v dílně pracoval i nájemce hostince Vincenc Červinka. Živnostenský list na tuto výrobu obdržel Jan Prášil, rodák z Biskupic.

       Pánové dílnu umístili v prvním patře nad hostincem; po roce ji přesunuli do Moricem Lehrem uvolněných prostorů „na Poláškovém“ (1907). Obuvnická živnost firmy Prášil a spol. měla charakter družstevní továrny. O jejím vybavení, rozsahu výroby, příp. dalších zaměstnancích nemáme bohužel žádné zprávy. Víme jen, že „družstvo“ mělo pět členů a ve Zlíně se udrželo pouze dva roky; dne 25. září 1908 J. Prášil živnost složil.

Obrazek

 V místě nových obytných domů na Zarámí stával do ulice vysunutý dům mydláře Poláška.

(Foto V. Kubík, osmdesátá léta)

 

      Když se Prášilem vedená „družstevní továrna“ dostala do potíží, František Štěpánek převzal její výrobu. Rozešel se sice s Tomášem Baťou, ale neodvolatelně za sebou dveřmi Baťovky neprásknul. Od svého osamostatnění měl zaveden zprostředkovatelský (komisionářský) obchod obuví. „Na Poláškovém“ vlastně pokračoval v obou činnostech a postupně projektoval vlastní tovární produkci.

Úřady udělily Františku Štěpánkovi koncesi k tovární výrobě obuvi v září 1907 a nový podnik, zůstávající zpočátku na Zarámí, se v dalších letech poměrně úspěšně rozvíjel. Nemusí nás to překvapovat, už jsme si popsali, že učitel Štěpánek nabyl značných zkušeností v jednom ze zlomových období firmy Baťa, dá se říci, že měl prst přímo na tepu veškerých hlavních činností takového závodu.

Učitelský sbor  1904

 

 

Z původních prostor na Zarámí (dům č.p. 86 rolníka Kovaříka, v letech 1914-15 rovněž dílny a sklady v budově hostince „U Anděla“ na náměstí, kterou v roce 1912 koupil od Baltazziho z Napajedel) se rostoucí Štěpánkova továrna brzy přestěhovala do nových objektů. V červenci 1909 podal F.Š. na stavebním úřadě situační nákres na stavbu nové továrny na Cigánově u Dřevnice a v roce 1910 začal s výstavbou prvních továrních objektů. Nová fabrika za cigánovským mostem se jako jediná vyvinula do takového rozsahu, že se alespoň dočasně pokoušela konkurovat Baťovi. Štěpánek vyráběl hlavně boty na zimu (melton) a dále obuv plátěnou a sandály ("sandály flexibl" se honosily znakem běžícího psa v elipse). Denní výroba tu dosahovala přes dvě stě tuctů.

Obrazek

Na rozdíl od T. Bati, jehož zázemím byla především rostoucí ekonomická moc, mohl Štěpánek využít svého postavení významného veřejného činitele. Byl totiž v letech 1908-1919 zlínským starostou (za pokrokovou stranu mladočeskou) a od r. 1913 i poslancem moravského zemského sněmu. V těchto funkcích Štěpánek zastával liberální postoje a přičinil se v nemalé míře i o rozvoj Zlína (jako bylo třeba zřízení první elektrárny ve městě r. 1913). Pro poměry ve Zlíně v posledních letech monarchie bylo svým způsobem charakteristické, že ve Štěpánkově továrně zacházeli zaměstnání spíše pokrokově orientovaní a politicky vyspělí dělníci. Zatímco Baťa, jak je známo, zaměstnával raději lidi z venkova, u nichž se nemusel obávat vyhraněných sociálních a politických postojů.

Jak sociálně moderně Frant. Štěpánek přemýšlel si můžeme ilustrovat jeho projevem z října 1910, kdy radní na schůzi zastupitelstva projednávali prodej pozemků „Spolku pro stavbu laciných a zdravých obydlí v Brně“. Starosta zaujal nekompromisně vstřícný postoj a horoval, aby se „.... z důvodů sociálních a zdravotních ..... celý pozemek dal spolku zadarmo .... pokrokové zastupitelstvo má pomáhati dělnictvu a živnostnictvu právě tak, jak je podporuje země i stát, který dává k disposici 25 milionů korun ku dosažení laciného úvěru na stavbu dělnických bytů. Statisticky jest dokázáno, že dělnictvo mohutní hospodářsky, když jest mu dána možnost na laciný úvěr státi se majitelem domku.“ 1)

strojovna Štěpánkovy továrny na boty

Na snímku, který ve strojovně Štěpánkovy továrny pořídil student reálného gymnasia v Holešově roku 1917, je zachycen správce továrny Leopold Batík, úředníci Plánka, Meisel, strojníci Jan Prášil a Karel Batík, učeň Jaroslav Vysloužil.

 

V popisovaném časovém období již bývalý učitel a současný továrník František Štěpánek žije v nové vile č.p. 551 u hlavní cesty na Cigánově. Dům si původně pro sebe postavil (1904) zlínský stavitel Winkler a do r. 1911 si držel tento objekt v portfoliu zlínských obytných staveb naprosto privilegované postavení.

 V září 1911 do něj Štěpánek žádá provedení elektrické přípojky ze své blízké továrny. Malý moment, který ilustruje prvotní vyrovnanost soupeření Tomáše Bati s novou prosperující fabrikou na Cigánově. Oba podnikatelé se rozhodli svá obydlí elektrifikovat ve stejné době a oba též zvolili stejnou metodu – přivedení elektřiny dráty ze svých podniků.

Na srovnávací fotografii asi z r. 1913 můžeme vidět, že nezůstalo pouze u vily – na některých sloupech předměstí Cigánov přibyly jednoduché lampy se žárovkami. Objektivně – může jít o elektrifikaci města z Juříčkova mlýna na Vodní ulici, proběhla roku 1913, ale stejnosměrný proud měl potíže s dosahem. Akční rádius nové elektrické sítě činil 1000 až 1500 m; fotografovaný sloup je od bývalého zdroje Ericsson vzdálen (vzdušnou čarou) přibližně 550 metrů. Kdo ví, přesná datace fotografie schází.

Jen ta patrová vila, již značně zchátralá, zde ještě stojí.

Obrazek

Již to vyznělo z předchozího textu - v době kolem r. 1910 se Štěpánkova továrna rozvíjela velmi dynamicky a její majitel patřil k nejhouževnatějším Baťovým konkurentům. Vzájemná rivalita ustala až za první světové války, v době, kdy zlínské obuvnické továrny pracovaly na rozsáhlých vojenských zakázkách (které zajistil ve Vídni právě Tomáš Baťa).

ŠTĚPÁNKOVA TOVÁRNA

1911 - 1914

 

Roku 1911 zaměstnával Štěpánkův podnik 230 dělníků a produkoval téměř 2 500 párů obuvi denně. Specialisoval se na výrobu sandálů, výrobky exportoval rovněž do balkánských zemí. Roku 1914 mělo u Štěpánka pracovat již 350 dělníků. Tento počet měl za Velké války vzrůst na 400 dělníků; můžeme najít i údaje o 600 zaměstnancích (na rozdílech v údajích se může podílet i založení pobočného závodu v pražské Hostivaři /1915/).

 

Štroblík V., Drobné obuvnické továrny ve Zlíně (Obuv v historii - mezinárodní konference 19. až 21. září 1994; str. 29-31)

Compass, Bd. V. 1914, str. 1852

Jandík S., Železní tovaryši. Sociologická reportáž o zrození nového věku. Praha 1938

Zdroj: Ondřej Ševeček, Zrození Baťovy průmyslové metropole

Z tehdejší konjunktury vytěžil i Štěpánkův obuvnický závod. Roku 1914 zaměstnával 350 lidí, za války počet vzrostl snad až na 600 dělníků. Ti roku 1917-18 postavili koželužnu, nový komín a rozšířili obuvnické dílny. Během války začal majitel s výstavbou pobočného závodu v Hostivaři (1915). Podnik disponoval parním pohonem o celkovém výkonu 215 hp (150 hp v továrně s novou koželužnou /1917/ na Čepkově, 35 hp výkonu měla koželužna v Malenovicích /post. 1914 – 1915/ a 30 hp pobočný závod v Hostivaři u Prahy).

 Přišlo také několik neuvážených investic do činžovních domů a realit v Praze. Zadlužení firmy rostlo a stávalo se pomalu nezvladatelným.

Nežli se začneme zabývat zánikem Štěpánkova podniku, vyzdvihněme ještě jednu zásluhu a poctění jeho majitele. Pro sociální přístup a angažovanost v komunální politice v letech 1908 – 1919, kdy byl starostou města, bylo Františku Štěpánkovi (společně s T. Baťou, který se za války vyznamenal m.j. zajištěním živobytí pro několik tisíc dělníků) uděleno čestné občanství obce města Zlína.

Bylo po válce .... štěpánkovci už zdaleka nestačili držet krok s Baťou, jehož podnik se v několika válečných letech několikanásobně rozrostl a pracovalo v něm několik tisíc osob. Už za války ostatně Štěpánek postupně vyklízel ve Zlíně pole Baťovi a dále umísťoval kapitálové investice raději do podniků a realit v okolí Prahy.

Situaci si ilustrujme pár čísly: roku 1921 bylo na činnosti Štěpánkovy obuvnické továrny závislých cca 8 % ekonomicky aktivního obyvatelstva města, firma již zaměstnávala pouze 154 osob, zatímco hospodářské výsledky Baťů se existenčně dotýkaly celých 41,7 % ekonomicky aktivních. 2) Před válkou činil tento poměr občas i padesát na padesát.

I bez čísel hospodářů bylo stále více zřetelné, že František Štěpánek ztrácel ve Zlíně půdu pod nohama. Ještě r. 1923 zasahoval do ostré volební kampaně, i když už čtyři roky nebyl starostou. Toto místo zastával zprvu sociální demokrat, později komunista a továrník František Novák. Zvolení T. Bati starostou Zlína nezabránil.  Tehdy už bylo také zřejmé, že Štěpánkova továrna nepřežije krizi, která na začátku 20. let těžce postihla všechny zlínské podniky  - ve školním roce 1923-24 zaznamenává školská kronika propouštění dělníků u Štěpánka.

V r. 1923 Štěpánkův zlínský závod vykazoval skoro 19 miliónů pasiv, která měla svůj počátek na konci války, stále rostla a stávala se nezvladatelnými. Nedařilo se ani plnit závazky vůči novému státu. Roku 1922 dlužila firma na daních 5 705 212,13 Kč, skoro tolik, kolik několikanásobně větší Baťovka (6 mil Kč). Proběhlo soudní vyrovnání, výroba se zastavila a výrobní objekty přešly do rukou Moravské agrární a průmyslové banky. Dle jejích dopisů z let 1925 a 1926 se ukazuje, že podnik změnil název na "Zlínské akciové továrny na obuv a kůže" se značkou "Zlinea".

Budovy v roce 1927 koupila firma Baťa a zprvu zde provedla stavební úpravy budov - výhradně pro koželužny a úpravy kůží. Tak to fungovalo až do prosince 1934, kdy zedníci zbourali poslední objekty. (Dochoval se pouze zlomek stavby za hotelem Stadion sloužící jako dílny autoservisu. Pro novostavbu tribuny, vzrostlou zeleň a ohrady není dobře vyfotografovatelný, Pozn. C.)

Obrazek

Štěpánkova továrna na obuv roku 1918, v pozadí Dlouhá ulice a Zarámí (foto M. Batík, fotoarchiv OA Zlín).

 

 Dnes o továrně podává svědectví už jen pár dochovaných fotografií.

 

1935 - bourání štěpánkovy továrny

Bourání bývalé Štěpánkovy obuvnické továrny. V pozadí tehdy nový hotel Máca, později Stadion, ještě později Máca a Saloon. Po Štěpánkově továrně zůstal pouze několikametrový artefakt zdí a střechy.

 

František Štěpánek odešel do Hostivaře, kde jeho továrna vyráběla úspěšně dál. Na místě staré továrny na Cigánově v květnu 1940 otevřeli sportovní hřiště S.K. Letná, přebudované v osmdesátých letech na dnešní stadion.

 

 

1)  O. Ševeček – Zrození Baťovy průmyslové metropole, str. 220

2)  O. Ševeček – dtto, str. 316

Obrazek