Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Zlínské sportování - kopaná

(Jan Horák, Nedožité pětapadesátiny, Tep 1989)

(ak. arch. Eduard Staša, První stadion S.K. Baťa, Tep 1991)

Zlínská kopaná se již několik desetiletí za nejrůznějších kádrových a finančních peripetií protlouká různými ligami státních útvarů, pod které její domovské město v novodobé historii spadalo. Podívejme se na zaniklá sportoviště zlínského footballového klubu, jejich historii a řekněme si též něco o sportovních výsledcích, na nich dosažených. 

Obrazek











 

VE ZLÍNĚ SE HRÁL FOTBAL UŽ ZA MONARCHIE

Fotbalový Zlín si letos připomíná sto let od založení klubu. Jak ale přiznávají i sami autoři výroční publikace „Od SK Baťa po současnost", kopaná se hrála ve městě ještě na sklonku rakousko-uherské monarchie.

První zmínka o fotbalistech ve Zlíně pochází z roku 1910, kdy skupina fotbalových nadšenců včetně Tomáše Bati založila Sportovní klub Zlín. Za hřiště sloužilo obecní tržiště. Před zápasy museli hráči odklízet zbytky po prodávaném dobytku, utkání byla občas přerušena, jelikož se na plochu sneslo hejno hus.

Historické prameny také uvádějí, že v roce 1911 byl ve Zlíně ustanoven sportovní kroužek kopané.

„Byli to především studenti, kteří přivedli tento sport do tehdejšího Zlína. První utkání sehráli s mužstvem Přerova, dále se hrálo i s mužstvy Holešova a Napajedel. Činnost tehdejšího sportovního kroužku zanikla se začátkem první světové války," stojí v kronice dlouholetého zlínského činovníka Jindřicha Janků, který v roce 1999 zmapoval dějiny klubu.

Další podrobnosti k pionýrské éře fotbalu ve Zlíně přidává historický Almanach z roku 1977. „Zápasy se hrály v okolí, jezdilo se na ně selským vozem i s několika fanoušky a na míč se hráči skládali. Dochoval se výsledek zápasu s Fryštákem, v němž zvítězilo družstvo Zlína v poměru 24:0!

Brzy poté se mělo hrát utkání v Luhačovicích, při cestě k zápasu se ale hráči dozvěděli o tom, že vypukla válka a všechny společenské akce se s okamžitou platností zakazují."

K obnovení činnosti fotbalistů došlo až v roce 1919, kdy se také klub poprvé oficiálně zaregistroval. K rozmachu pak dochází v roce 1924, kdy ho pod svůj patronát vzala firma Baťa. 

Petr Fojtík, Mladá fronta Dnes – čtvrtek 9. května 2019, str. 17 

 

První footballové „hřiště“ ve Zlíně vzniklo již před první světovou válkou. Na obecním trhovisku, západně za Baťovou továrnou, „Za sýpkou“, přibližně v místech mezi 31 - 41. budovou a ONV (mezi nemocnicí Atlas a Okresním úřadem, pozn. C.). Od roku 1914 se tu tužil místní oddíl FC Zlín.  Sportoviště nemělo oplocení ani šatny a tak se hráči převlékali v bytě jednoho ze zakládajících členů oddílu.

Válka slibné začátky přerušila a v roce 1916 fa. Baťa trhovisko odkoupila pro rozšíření továrny. Nové dobytčí tržiště si našlo místo u silnice do Prštného naproti bývalé panské sýpky (prakticky vedle původního pozemku), kde stával rovněž tovární konzum. Tam také si pronajalo v roce 1919 od zlínské obce hřiště fotbalové družstvo SK Zlín. Z té doby zůstala v povědomí Zlíňanů jména průkopníků kopané jako byli bratři Pluháčkovi, Červinkovi nebo Kainovi. Ve dvacátém roce zde bylo možno najít také družstvo házené a klub čs. velocipedistů.

O rok později přibylo starostí – klub dostal z trhoviště od obce výpověď a musel hledat jiné místo. Výbor se obrátil na firmu Baťa se žádostí o pronájem pozemku na Deštěnce a našel pochopení. Firma žádosti vyhověla a pronajala za roční poplatek 5 Kč sportovcům louku mezi nádražím a Dřevnicí - a darovala k tomu i starou dřevěnou kancelář na šatny. Nově získaným pozemkem byla ovšem především louka, navíc se specifickou historií,  kterou bylo nutno na hřiště teprve upravit. O kostelíku sv. Barbory a hřbitově viz odkaz –  a my se ocitáme u hranic významného okamžiku.

 

Obrazek

Na "Starém trhovisku" (v areálu závodu, oblasti dnešní budovy 32-33) stávaly i první mansardové domky pro zaměstnance fy. Baťa, postavené roku 1912. A kravičky? Patřily přirozeně k tržišti. Na jakém a čím prosyceném povrchu hráli fotbalisté, raději nepřemýšlet. V oněch časech ovšem nebyli tak rozmazlení jako dnes, navíc (mimo sport) něco uměli a živili se prací.
 

Rok 1924. Důležitý mezník v dějinách klubu S.K. Zlín. Ten vstoupil do řad amatérské Unie footballové a v červnu změnil název na S.K. Baťa Zlín. Firma vybudovala nové sportoviště pro všechny sportovní odbory na svém pozemku v místech dnešní 17. budovy Svitu (mezi železnicí a Dřevnicí).  Doplňme, že mimo footballové hřiště se závodní dráhou se zde nacházely dva lawn-tennisové dvorce, hřiště pro házenou a kuželna. Ve výroční zprávě z roku 1927 tehdejší sekretář klubu píše: „Aby všechny odbory mohly se řádně rozvíjeti, bylo nutno dáti jejich borcům možnost pravidelného trainingu. Hned z jara 1926 bylo sportoviště velkým nákladem upraveno. Postavena zasklená tribuna, šatny se sprchami, hřiště pro football ... Po této úpravě možno naše hřiště čítati mezi nejlepší na Moravě.“

Obrazek











 

Baťovy závody v roce 1928 – ještě bez výraznějších výškových staveb centrálních skladů – b. 32 - na jejichž místě stojí vila prokuristy Blažka, v tomto roce sloužící již jako tovární museum. Na budovu 32. nalepeny přežívají strojovny z doby světové války. Letadlo se nachází nad východní Letnou a fotografováno směrem k elektrárně. Napravo od ní je vidět popisované hřiště.

Celý areál odděloval prkenný plot od kolejiště nádraží a od města zahrada a patrová vilka přednosty nádraží Rudolfa Asmuse. Po břehu Dřevnice jej propojovala komunikace od čepkovského mostu až k elektrárně. Tam vznikly v roce 1926 první vanové lázně s prádelnou a vodní nádrž – bazén pod chladícími věžemi.

Obrazek
















 

Činnost sportovního klubu se časem rozšířila o další družstva kopané, házené a tenisu, i o lehkou atletiku, box a zápas a také o zimní sporty. A všechno pronikalo organizovaně do života města a jeho obyvatel. Až přišel čas, kdy bylo rozhodnuto o rozšíření Baťovy továrny právě do těchto míst. V roce 1934 tu vznikly čtyři třípodlažní budovy (7,8,17,18) pro dřevákovou výrobu a kopyta. Náhrada? Nový stadion, relativně nedaleko - mezi Dřevnicí a mladcovskou silnicí naproti elektrárně.

Obrazek













 

V roce 1934 oslavoval S.K. Baťa svoji desetiletou činnost a v rámci tohoto jubilea uspořádal celou řadu významných podniků téměř ve všech odvětvích sportu. Ve výroční zprávě klubu se o tom píše:

Jubileum klubu bylo nejlépe uctěno otevřením nového stadionu, který lze právem zařaditi mezi nejlepší v republice, jak polohou, tak vybavením a zejména zatravněnou hrací plochou footballového hřiště, atletickou dráhou pro 6 běžců, chráněnou z vnější strany pevnou barierou a pěkně krytou tribunou.“

Obrazek


















 

O stavbě tohoto sportovního stánku psal 15. června 1934 časopis Zlín. Pod titulkem „Stavba zlínského sportovního stadionu“ mimo jiné čteme: „Nový stadion, který se staví na pozemcích za řekou proti elektrárně, bude tělovýchovným střediskem města... Po uplynutí několika týdnů práce 100 zaměstnaných lidí je hotova spodní stavba footballového hřiště, jehož plocha již byla oseta trávou, dále spodní stavba atletické dráhy, která čeká ještě na škvárování a konečnou úpravu povrchu. V minulém týdnu byl zaveden vodovod ...“

Obrazek











 

Čerstvě postavené stadium, fotografované z budov u elektrárny. V popředí dole koryto Dřevnice.

Podle projektu F.L. Gahury mělo jít o sportovní areál vskutku velkorysý i se sportovní halou a zařízením pro zimní sporty. Velký stadion s běžeckou dráhou a tribunou i s řadou tennisových dvorců (existují dodnes) představoval vlastně první etapu celé výstavby. Ale dalšímu pokračování už doba nepřála.

Otevření nového stadionu se konalo 18. a 19. srpna roku 1934 při příležitosti jubilejního turnaje za účasti ligových klubů. Časopis Zlín v pátek 17. srpna 1934 v pozvánce na oslavy napsal: „ ... jubilejní footballový turnaj bude beze sporu největší sportovní událostí Moravy v letošním roce. Účast mistra profi ligy ČSR SK. Slavia Praha, který zaručil start svých representantů na světovém mistrovství v Itálii, proti kompletním ligovým teamům Židenic, Prostějova a proti zkonsolidovanému a zesílenému mužstvu SK. Baťa Zlín, bude míti velikou přitažlivost pro všechny sportovce z dalekého širokého okolí.“

Turnaj vyhrály Židenice, domácí dosáhli pozoruhodného výsledku v zápase s mistrovskou Slavií, které podlehli těsně 2:3, když ještě 17 minut před koncem vedli 2:0! V referátu z utkání se však píše, že“zápas byl brán v rušném tempu a vzácně fair, takže soudce měl velmi usnadněnu úlohu a zhostil se svého úkolu dobře, až na poslední dvě branky, které uznal, ač byly vstřeleny z offside posice.“ V brance Slavie chytal Fr. Plánička.

Obrazek












 

Stadion, snímaný ze severní strany.

A kdo tehdy oblékal domácí dres? Byli to Krátký, Maruška, Koranda, Štěpánek, Bíro, Sýkora, Frejek, Němec, Kolakovský, Beneš, Smejkal, Beníček, Janota, Wimmer, Pravda, Hübš, Žahourek, Štrosnér. V dobách největší prosperity  Baťova S.K. se v něm činilo celkem 40 footballových klubů se 600  hráči.

V roce 1936 byly na stadionu u elektrárny provedeny přístavby šaten na obou stranách tribuny, bariéru kolem hřiště opatřili drátěnou sítí.

Obrazek












 

Každoroční sportovní slavnost zlínské průmyslové mládeže, žáků a žaček Baťovy školy práce. (Foto J. Vaňhara, 1937)

ObrazekStadion byl centrem fotbalu, atletiky, tenisu, házené i dalších sportů, konaly se zde sportovní slavnosti zlínské průmyslové mládeže, v pozdějších letech zde překonával Emil Zátopek své první rekordy. V posledním půlstoletí jsme zde viděli např. mezistátní atletické utkání československé representace, dojezd Závodu míru (vyhrál Ital Venturelli) i prvoligový fotbal, to když gottwaldovští fotbalisté koncem šedesátých let postoupili do nejvyšší soutěže (Zlínští fotbalisté bojovali v první lize i před tímto datem, od roku 1938 do poválečných let. Nejlepší jejich umístění? Druhé místo v roce 1945-46. Pozn. C.). Radost fanoušků podpořilo i špičkové postavení oddílu tennisového.

Ale, upřímně řečeno, z nového stadionu, který vlastně zůstal torsem, se nikdy nepodařilo vytvořit přitažlivé architektonické a přírodní prostředí. Urbanistický a stavební vývoj pádil jiným směrem. Vznikal tlak na využití území (jiné potřeby obce) a také se fotbalový sport postupně přestěhoval do východnější části města (st. Letná na Čepkově).

Obrazek













 

Pár týdnů před definitivním zánikem se ještě na trávníku stadionu trénovalo. Běžecká dráha vzala za své kvůli provizornímu chodníku pro zaměstnance ze svitovského areálu, za zchátralou tribunou vede panelová vozovka.

Desetiletí, předcházející fotografii, dovedla by vypovídat cosi o socialistické péči. Občas odpadlo nebo se vlastní vahou na zrezivělých vzpěrách zhroutilo nějaké písmeno hrdého názvu TJ GOTTWALDOV (hrálo zde a trénovalo "Béčko" fotbalistů), sem-tam se propadla část tribuny.

Čas oponou trhnul, psal se rok 1989 a právě uplynulo 55 let od slavnostního otevření sportovního stadionu u elektrárny. Bohužel, sportoviště se jubilea v plné síle a kráse už nedočkalo. Ustoupilo stavbě nové plynové teplárny. Jeho konečný stav vůbec nenapovídal, že v době svého vzniku patřilo mezi nejmodernější sportovní areály v tehdejší republice.
--------------------------------------------------------------------------------
Zápasy footballové probíhaly i v t.zv. "malých Zlínech", továrních baťovských městech rozesetých po zeměkouli. Zpráva o jednom takovém (meziklubovém až mezistátním) utkání vyšla ve "Výběru".

Citujeme ji celou, nezměněnou, hlavně druhá polovina popisuje jakýsi sportovní masakr baťovců ze strany britských vojáků. Dnes již neprůchodná situace vyúsťuje "baťovsky" - našinci se těší na odvetu.

Autora článku připomeňme odletem do Indie z března 1936:

letectvi-zlin-36-(1).jpg
Nový let Zlín - Kalkuta. V pondělí 16. března odstartovalo ze zlínského letiště v Baťově malé letadlo "Dehavilland Puss Mosh" k letu do Kalkuty. Na snímku skupina před startem; uprostřed šéf závodů J.A.Baťa s oběma cestujícími J. Barošem a Indem Kazi Kudratullahem, kteří odletěli do sesterské továrny společnosti Baťa v Batanagaru u Kalkuty.

 

PORÁŽKA V PEVNOSTI FORT WILLIAM.

J. Baroš,

„Batanagar News", Indie.

Asi sto metrů od kalkutského přístavu Kiddarpore ční k nebi z rozsáhlého travnatého prostranství Maidanu šest třicetimetrových stožárů vysílací stanice, propletených veskrz ocelovými a měděnými lany a provazovými žebři. Vyrůstají z podivné seskupeniny valů a omšelých nízkých hradeb, které jaksi špatně zapadají do okolní nádhery pěstěných palmových a mangovníkových parků.

Tato kalkutská zvláštnost je Fort William, jedna z největších a nejmohutnějších anglických pevností v Indii. Postavená v parkovité rovině o rozloze devět čtverečních kilometrů, ovládá svými mistrně skrytými bateriemi děl všechny důležité body největšího a nejbohatšího indického města: palác místokrále, palác guvernéra, parlament, přístav, bankovní třídu „Clive Street", ne neprávem zvanou pokladnicí Indie, a celou obchodní čtvrť Kalkuty od „Old Court House Street"  až po „Park Street".

S většinou těchto budov má prý dokonce podzemní spojení železobetonovými tunely. Každý den přesně v jednu hodinu odpoledne zaduní z nitra pevnosti ohlušující rána z děla, slyšitelná po celém okolí, která oznamuje přesný čas. Myslím, že si nikdo nepřeje, aby se rozpovídaly i ostatní kanony v této tajemné stavbě, které jsou již dlouhou dobu v nečinnosti k dobru všech.

Vojáci v této pevnosti mají pověst nejvyspělejších sportovců Indie. Není divu, když sport je částí jejich povinného výcviku, který se vlastně sám o sobě může pokládat za sport. Každý klub – a jsou to zpravidla jen velké kluby s mnohaletou tradicí – pokládá si za vyznamenání hostit na svém hřišti mužstvo „Fort William".

Zvláštní cti, hráti na jednom z mnoha hřišť uvnitř pevnosti, bylo dopřáno až doposud pouze několika málo čelným evropským klubům v Indii a této mimořádné pozornosti dostalo se footballové jedenáctce našeho „S.C. Bata, Batanagar".

Pozvání předcházela celá řada vítězných zápasů, v nichž si naši hoši vydobyli čestného názvu těžko porazitelných sportovců-gentlemanů. Uvádíme z nich některé: Zápas XI. SC. Bata, se sdruženou XI. Bengálských sportovců, kde naši v prvém zápase, někdy v polovici prosince m.r., zvítězili 4:0, v odvetném zápase o týden později na batanagarském hřišti opět prokázali svou převahu výsledkem 2:0.

V zápase s prvotřídním kalkutským football. mužstvem „Deutsche Sport Verein" dovedli zvítězit na hřišti v Batanagaru nečekaně 3:0 a v odvetném zápase na krásném hřišti v Kalkutě opět porazili Němce rozdílem dokonce 5:1. Jejich sportovnímu jménu v nemenší míře přispěla řada vítězných tenisových a wolleyballových utkání s „YMCA", „Švýcarským Sport Clubem" atd.

batanagar-jab-1937--1--web.jpg

 

V pondělí 29. března t.r. projelo tedy úzkou brankou v pevnosti deset automobilů s našimi sportovci a třiceti povolenými hosty, jejichž jména musela býti předem ohlášena sportovnímu oddělení velitelství, aby obhajovali čest sportovního klubu Baťa a v nemenší míře vyspělost československého sportu vůbec.

Fort William – město vojáků. Řada třípatrových moderních kasáren pro mužstvo, byty důstojníků, výstavná budova velitelství, kostel, vojenská nemocnice, vlastní elektrárna a vysílací stanice, kantiny, krejčí, ševci, holiči, pět footballových hřišť, řada tenisových courtů a cricketových hřišť.

Mezi nimi svítí do mosazi vyryté znaky britského imperia na masivních lafetách sem a tam roztroušených děl. Na vyhlídkové věži práská v prudkém jarním větru velká anglická vlajka. Vše obehnáno několikerým pásem zdí a širokých, nenapuštěných koryt. A toto vše prý není nic proti vlastní pevnosti, která je hluboko v zemi a o které máme jen tušení.

Naše červeně dresovaná jedenáctka nastoupila na hřiště orámované šedí kasárenských budov v sestavě: Karásek, Kilián, Charvát, Surý, Mleziva, Čeček, Nejedlý, Pešat, Polet a Bublík.

Před čtyřmi sty vojáky, důstojníky a třiceti hosty z Batanagaru byla sehrána vskutku vojenská hra, při niž nebylo jemnosti, poklonek, omluv. Naše mužstvo muselo vynaložit všechny síly, aby si v prvém poločase zajistilo nerozhodný výsledek 0:0.

Hra byla tak ostrá, že do druhého poločasu nastupuje za baťovský team pouze 9 hráčů, dva pro zranění se vzdali další hry. Z těchto devíti hráčů byl brankář Karásek rovněž silně pohmožděn a několik dalších pokulhávalo. Není tedy divu, že za takového stavu mužstva prohrála jedenáctka baťovců zápas v druhé půli poměrem 0:5 goalům.

Toto vysoké score k tíži SC. Baťa Batanagar bylo zaviněno nezvyklým prostředím a hlavně tvrdou hrou vojáků, kteří na svém hřišti v pevnosti nebyli doposud od nikoho poraženi. Potěšilo nás však, že sami vojáci vyslovili se o hře našich hochů velmi pochvalně, zejména o jejich technice a souhře, jež však, bohužel, nestačily v tomto prvém měření čs.-britských sil v Indii.

Je to prvá porážka SC. Bata, Batanagar v Indii, ovšem náš klub jí nic neztratil na svém sportovním prestiži. Už samo pozvání k zápasu do pevnosti je přece dostatečným důkazem sportovní vyspělosti SC Baťa, který, jak podle sestavy vidět, representovali vesměs bývalí hráči z různých zlínských klubů.

Porážka nám však nedá spát.

Pozvali jsme representační mužstvo Fort William na naše hřiště do Batanagaru a jsme přesvědčeni, že v domácím prostředí natřeme anglickým vojákům frak stejně důkladně, jako jej natřeli v prvém zápase oni nám.       

batanagar-jab-1937--2--web.jpg

Výběr 1937, str. 621