Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. máj 1918

(Naše pravda, asi 1988)

 

Prvomájové manifestace roku 1918 v českých městech měly velký význam v boji za mír a naši národní nezávislost. V Praze tehdy vyšlo do ulic na 100 tisíc lidí, ale v poměrně malém Zlíně se prvomájového tábora lidu zúčastnilo 10 000 osob. Potvrdilo se, že Zlín byl již tehdy nejen průmyslovým, ale také kulturním a politickým střediskem, a to i přesto, že zde v té době nesídlily žádné okresní instituce. Na zlínský tábor lidu 1. 5. 1918 přišli obyvatelé ze širokého okolí – téměř z 80 obcí tehdejších sousedních okresů Napajedla, Vizovice, Holešov a Uherský Brod, jak zaznamenává dobový pramen.

      Prvomájové manifestace v českých zemích r. 1918 organisovaly socialistické strany. V posledním válečném roce se totiž názory sociálních demokratů a národních socialistů sblížily a tak tábory lidu probíhaly pod heslem „Socialistický národ“. V přijatých resolucích socialisté prohlašovali, že „boj za politickou, státní samostatnost národa českoslovanského pokládáme za plně rovnocennou, neoddělitelnou součást svého socialistického zápasu“. 
      Zajímavý zápis, který nám přibližuje atmosféru té doby na Zlínsku, nám zanechal mladcovský kronikář Adolf Šiška:

„Dne 1. máje 1918 manifestoval český národ za mír. Manifestace stala se bezpříkladně památnou účastí všech vrstev a nesčítatelnou účastí příslušníků jejich. Vyjádřila jednomyslnost, již rád viděl Národní výbor v Praze (maffie) a zahraniční, který pracoval pro osvobození vlasti a národa; potěšila zejména české legie bojující v cizině proti Rakousku-Uhersku. Vizovicko a Napajedelsko manifestovalo ve Zlíně. 

Obrazek

 Fotografie čsl. legionářů z roku 1918

 

  Z Mlatcovy vyjeli na třech vozech ověnčených s červenobílým praporem – velezrádnými barvami – plných účastníků; Ještě více jich šlo pěšky. Napočítal jsem 220 účastníků mimo školní děti. Mluvili zástupci všech stran i stavů občanských v řečništi na náměstí o stavu války, o smýšlení národním nabytém ve válce a o možnosti pokračovat ve válce. Svolavatelem a pořadatelem této manifestace byl zemský poslanec a továrník František Štěpánek ze Zlína. Vládní zástupce, komisař z okresního hejtmanství Čičatka protestoval proti barvám a průvodu od nádraží do města, ale poslanec Štěpánek vzal na sebe odpovědnost za to.“

tábor lidu 1918

Tábor lidu 1. května 1918 na náměstí ve Zlíně

 

 

      Záznam mladcovské kroniky doplňují také archiválie města Zlína. Z nich se dovídáme jména řečníků za jednotlivé politické strany: Winkler z Brna za sociální demokraty, Hrejsa za agrárníky, Úlehla za katolickou národní stranu, Šlesinger za státoprávně-demokratickou stranu; za uherské Slováky promluvil odborný učitel Lang. Tábor řídil zlínský sociální demokrat soudruh Novák, v čestném předsednictvu byl poslanec Pastyřík. Řečníci žádali mír a utvoření samostatného československého státu.

     Archivní dokument ilustruje průběh shromáždění: „Průvod od nádraží byl imposantní, manifestace byla důstojná ... Pěkné byly sbory řízené učitelem Langem, zejména Kde domov můj a Hej Slované, které s obnaženými hlavami zpíval celý tábor lidu s velkým nadšením“.

     Je třeba si uvědomit, že v té době stále zuřila válka. Doma chyběly mužské pracovní síly, pracující trpěli hladem, rostla drahota, národnostní útlak ze strany rakousko-uherského mocenského aparátu nepolevoval; na bojištích umírali lidé (oběti první světové války mají dodnes pomníčky téměř v každé obci našeho okresu). Patří ke světlým stránkám naší historie, že v takové době oslavili naši předkové 1. máj 1918 jako velkou manifestaci proti válce a za národní svobodu. 

Obrazek 

Baťovy závody roku 1918, vzhledem k válečné expansi založené na mnoha provisoriích a dočasnostech.


 

 

Říjen 1918 ve Zlíně

(Naše pravda, asi 1988) 

 

Zprávu o vyhlášení československého státu se Zlíňané dověděli časně ráno 29. října 1918. Po telefonickém oznámení uherskohradišťského okresního hejtmana Městskému úřadu ve Zlíně se tato zpráva rychle rozšířila městem a v krátké době již vlály na mnoha místech červenobílé prapory.

Lidé pospíchali na náměstí; na historicky významnou událost upozorňovalo v 9 hodin houkání továrních parních píšťal. Kromě dospělých osob, zejména dělníků, přišla vznik samostatného státu pozdravit také školní mládež (školy byly tehdy pro chřipkovou epidemii uzavřeny).

Dokumenty z archívu města Zlína sdělují, že hned ráno byl ze zástupců města, místních továren a dělnických organisací utvořen výbor („komité“) pro organisaci prvního dne československé samostatnosti ve Zlíně. Ten den se nepracovalo – zrod československého státu se světil jako největší svátek. Obyvatelstvo Zlína a nejbližšího okolí se odpoledne shromáždilo u nádraží, odkud šlo průvodem za doprovodu hudby na náměstí.

Na improvisované manifestaci před radnicí přečetl starosta města F. Štěpánek úřední telegram, který došel do Zlína 29. října v 10 hodin dopoledne (z Prahy jej odeslali 28. října ve 20 hodin). V telegramu se uvádělo, že Národní výbor vydal zákon o zřízení „samostatného státu československého“ (jeho republikánskou formu vyhlásili na první schůzi Národního shromáždění 14. listopadu 1918); a dále též pět nařizujících článků, podle nichž měl být upraven „nerušený přechod k novému státnímu životu“.

Radost a nadšení, s jakým obyvatelé Zlínska přijali tuto zprávu, nám přibližuje archivní pramen: „Po přečtení proklamace propukl lid, jehož se shromáždilo 8000, v bouřlivý jásot, načež zahrála hudba Kde domov můj, kterážto hymna byla celým táborem lidu zpívána“.

O českých legionářích, kteří ve světové válce bojovali proti Německu a Rakousko-Uhersku za naši národní svobodu a státní samostatnost, potom promluvil odborný učitel Šoupal a farář Bogar hovořil o uherských Slovácích. Po skončení manifestace vyhrávala na náměstí hudba a účastníci zpívali národní písně. Slavnost pokračovala večerním koncertem v sále Záložny. O udržení pořádku se po celý den staraly za tím účelem ustavené občanské hlídky.

říjen 1918 ve Zlíně

Říjen 1918 ve Zlíně 

Jak probíhaly poslední říjnové dny roku 1918 ve Zlíně na náměstí

 

Zlínská mládež odstraňovala tabulky s nenáviděnými rakouskými orly na úředních budovách a trafikách a házela je do kašny na náměstí. Na poštu přibili tabuli s nápisem „Poštovní a telegrafní úřad československého státu“. V noci z 29. na 30. října 1918 byla vytržena z kamenného podstavce kovová busta bývalého rakouského císaře Františka Josefa I., postavená r. 1898 před budovou obecných a měšťanských škol (dnešní budova Krajské knihovny Františka Bartoše).

Při hodnocení událostí r. 1918 zapsal kronikář měšťanské školy chlapecké ve Zlíně: „Čtyři léta hrozné válečné lítice, která strhla do svého víru celý svět, šťastně jsme přežili; čtyři léta tuhé persekuce úřady politickými i vojenskými, jimiž mnoho našich lidí dobrých bylo utraceno, každý volnější projev potlačen, projevy a knihy našich nejlepších spisovatelů Jiráska, Machara aj. konfiskovány, naše národní písně zakazovány, články z čítanek o bývalé slávě naší pojednávající vylučovány, máme za sebou. Jsme volni ve své republice, můžeme nyní volně a radostně pracovati na svém kulturním poslání....“

 

 

 

Stromková slavnost
 

(Naše pravda, asi 1989)

 

Ochrana a tvorba životního prostředí je v současné době v popředí zájmu veřejnosti. Není pochyb o tom, že pro zdravé ovzduší mají kromě lesů a parků nesmírný význam i jednotlivě rostoucí stromy a keře. Někteří lidé si dosud jejich hodnotu plně neuvědomují, a tak se ve svém okolí občas setkáváme s necitlivým zacházením s vysázenou zelení nebo dokonce i s vandalským poškozováním mladých stromků. V městských parcích si mnozí chodci zkracují cesty nesmyslným ničením travnatých ploch a někdy i keřů blízkosti pohodlných parkových chodníků.

Správný vztah k přírodě pěstovaly předchozí generace již od dětství. Kromě jiných akcí sloužily tomuto účelu t.zv. stromkové slavnosti, pořádané zlínskými školami. Slavnosti organizátoři koncipovali tak, aby u dětí podněcovaly lásku k vlasti a úctu k národním dějinám. Nejdůležitější však bylo, že se mládež sama podílela na výsadbě stromků a zároveň se poučila o významu stromů pro život; člověk, který se na tvorbě životního prostředí osobně podílí, lépe si ho váží a spoluvytvořené hodnoty ochraňuje.

Průběh těchto akcí v r. 1919 a 1921 popisuje kronika obecné školy ve Zlíně: „Dne 15. dubna 1919 uspořádalo učitelstvo dívčích a chlapeckých škol stromkovou slavnost, při niž byly zasazeny dvě lípy v parku před školou. Jednu zasadili chlapci v předním koutě parku na straně západní, žákyně zasadily svoji lipku v předním koutě parku na straně východní. I nazvány Lipami svobody na památku osvobození národa československého z 300leté poroby a dosažení jeho státní samostatnosti. K slavnosti pozvána místní školní rada a obecní představenstvo.

Obrazek

Krajská knihovna Františka Bartoše - v letech "stromkových slavností" ovšem Měšťanská škola J.A.Komenského v Potrubné ulici

 

 

Žactvo odebralo se po druhé hodině odpolední za dozoru svých učitelů s ozdobenými lipkami ze školní budovy na vykázané místo. Po zapění hymny slovanské Hej Slované promluvil odborný učitel Rudolf Lang o důležitosti stromoví vůbec, vybízel žactvo ku pěstování stromků a květin, k šetření a opatrování jich; jen když se tak stane, bude naše vlast opravdu zemským rájem na pohled. Objasnil na to význam právě zasazených lip, které budou živým památníkem našeho obrození a naší svobody, kterou hájiti a obhajovati proti vnitřním i vnějším nepřátelům jest povinnost každého věrného syna i dcery našeho národa i naší vlasti československé. Žactvo složilo na to slib, že tak činiti chce a bude po celý svůj život.“ Slavnost pokračovala kulturním programem a zakončila ji státní hymna. 

Podobný průběh měla i stromková slavnost 19. března 1921, kterou spojili s oslavami výročí narozenin J.A. Komenského. Odpoledne se školní mládež zúčastnila vysazování ozdobných stromků v Dlouhé ulici. O významu a ochraně stromů a květin promluvil opět R. Lang. 

Obrazek

Dlouhá ulice v roce 2006 – ač široká s velkými podélnými plochami pro potenciální zeleň, stromy oproti dvacátým létům – zdá se – nemají šanci. Podobně se nám stává z města zeleně asfaltobetonový plivanec v údolí.

 

O tom, zda podobné slavnosti probíhaly i v dalších letech, se kronika nezmiňuje. Víme však, že v březnu 1923 ve Zlíně založili Sadařský a okrašlovací spolek, který si vzal za úkol „probouzeti lásku k přírodě a pečovati o vnější vzhled města oku lahodný.“ 

Obrazek

  Dlouhá (dolní) ulice v roce 1931. Stromy vydržely až do konce sedmdesátých let.




 

 

15. březen 1939 ve Zlíně

(Naše pravda, 1989)

(Miroslav Ivanov – Sága o životě a smrti Jana Bati)

 

Jak Baťovy závody pracovaly v době předokupační, v podivných dobách intensivně pracující a přesto ztracené druhé republiky? Odhlédneme-li od „úletu“ Jana A. Bati s megalomanskými oslavami Nového roku 1939, které se z pochopitelných důvodů neuskutečnily, podnik se horečně přeorganizovával na zvládnutí válečného hospodářství. 

Obrazek

Vstup do závodů (hlavní brána na nám. Práce) nenechával nikoho na pochybách, kdo vládne. Za pár let potká bránu podobná výzdoba, pouze černou barvu nahradí rudá.

 

Jan Antonín Baťa si při svém cestování po světě velmi dobře uvědomoval zhoršování politické situace. Janovi spolupracovníci, zejména ministr Vavrečka viděli rostoucí sílu Hitlerovu a slabost západních velmocí – ani Vavrečka, ani Jan Baťa nevěřili v sílu politiky presidenta Beneše. Vystupovala stále více do popředí naléhavost zajistit činnost závodů i při potížích Československa.  

Doposud závody řídili centralisovaně. Ať již továrny stály ve Francii, Anglii, Německu a t.d., podléhaly přímo Zlínu. Každou sobotu se musel objevit ředitel zahraniční továrny, popř. jeho zástupce se všemi doklady výsledků, účetními závěrkami, týdenními statistikami a vzorky, aby skládal účty ze své práce v uplynulém týdnu a dal si schválit další plány. Cestovali stále páni ředitelé ...... ale co když už to nebude možné? 

ObrazekSpokojení němečtí důstojníci a jejich tuzemští přisluhovači prohlížejí kořist, získanou bez boje (ironií osudu právě prohlížená oblast bude za pět a půl roku rozbita spojeneckým náletem.

 

Jan Baťa rozhodnul, že vedení podniku musí z Československa pryč. Za první bezpečnější místo vybráno Nizozemí, vznikla nová centrála vedení firmy Abex v Eindhovenu. Později se vedení stěhovalo do Cambridge v Anglii a po odchodu J.A.Bati do Ameriky jej tam následovalo. To se ovšem psal již rok 1940.

 Nebylo možno vystavět pouze centrum – okopírovat zlínský centralismus, na který zahraniční pobočky nebyly vybaveny (vždyť ve Zlíně v tu dobu firma dokončovala čtvrtou administrativní budovu, proslulou „jednadvacítku“), vytýčilo by cestu do ekonomického hrobu. A tak přemístit výrobu stalo se požadavkem dne. Za svou si tuto činnost vzala hlava švýcarské holdingové společnosti, dr. Wettstein. Se souhlasem Jana Bati a jeho poradců začal rozvolňovat vztahy mezi Zlínem a zahraničními baťovskými podniky – začal zakládat po celém světě řadu dalších holdingových společností.   

Obrazek

Němečtí řadoví vojáci na náměstí T.G. Masaryka (Míru), které se pro první den okupace stalo jejich přechodným bydlištěm.

 

A vlastní výroba a obchod? Vytvořit v každé spřátelené a neutrální zemi malou výrobnu, která by zásobovala cca 40 prodejen a zachovala jejich existenci. Tak se začalo na poradách objevovat nové slovo: jednotka. Každá novou uvedli do zkušebního provozu,  vybavili stroji, zařízením, náhradními dílci i potřebnými tiskopisy, aby jí nic nescházelo na minimálně čtyři roky. Lidsky se zde angažovalo 12 instruktorů, 50 dělníků, oddíl baličů na odesílání strojů a materiálu. A očíslované bedny s pečlivě zaznačeným místem určení směrovaly na vagonech k německým hranicím. Pár dní za nimi následovali zaměstnanci i s rodinami.

Jednotky dostaly přednost před vším ostatním. A tak v den okupace Republiky Česko-Slovenské na nejrůznějších mořích světa pluly desítky lidí, majících v podpalubích „jednotky“; na palubě vždy kolem šedesáti mužů a žen, absolventů BŠP.  

Obrazek

 Okupační armáda táboří na náměstí T.G. Masaryka (Míru). Pozorný divák si na fotografiích z ležení uprostřed města všimne, že německá armáda byla fotografována buď sněhu nebo na mokru. Možná v průběhu více dní ..... to se dnes již nedozvíme. Fotografií z okupace a protektorátu jsou spousty, nebudu ani všechny publikovat, ale stále se vynořují neznámé faktory, na které nám již asi nikdo nedá jasnou odpověď.

 

Sám J.A. Baťa chtěl původně z morálního a vlasteneckého hlediska zůstat ve Zlíně a do zahraničí poslat někoho z vůdčích mužů továrny. Ale byl přesvědčen spolupracovníky, že právě on by měl opustit Česko-Slovenské území. V den okupace pobýval v Polsku, v baťovském Chelmeku. Musel se ale někdy vrátit pro rodinu ......

Obrazek "Mokrá" varianta německého ležení. Kam se poděl sníh z předchozího snímku?

 

Ve středu 15. března 1939, za hustého sněžení, které trvalo celý den, Zlín obsadila německá okupační armáda (velitel – plk. von Appelt). Obsazování začalo odpoledne po třetí hodině, k večeru město zaplnily další, silnější oddíly. Dochované fotografie i dnes, po padesáti letech, bezprostředně připomínají tísnivou, skličující atmosféru – Masarykovo náměstí zaplněné vojenskou technikou a příslušníky wehrmachtu ukazovalo jasně a jednoznačně nástup okupačních poměrů.

Po zadržení prchající Janovy ženy s dětmi (mířili automobilem přes Ostravsko do Polska) se tito vrátili pod dohledem německých vojáků ve tři hodiny ráno do Zlína. Dopoledne začali Němci shánět i Jana Baťu. Do Polska se na něj nedovolali. Jel do Rumunska (Polsko mělo s Rumunskem tehdy na východě společnou hranici). Volali další den do rumunské továrny – prý odcestoval do Borova. Až tam jej o den později dostihli. Po chvíli dohadování padlo rozhodnutí – schůzka s Němci a řediteli závodů se uskuteční v Anglii.  A po ní, po přijetí určitých německých záruk, se v dubnu 1939 Jan Antonín Baťa vrátil do podniku a k rodině. Do Zlína. Ale to předbíháme.  

Obrazek

Vojáci, přebývající na náměstí T.G. Masaryka. Dnešní změkčilá společnost si již ani nedovede představit, v jakém stavu se nacházeli muži, jedoucí při teplotě kolem 0°C asi sto kilometrů na korbě nákladního automobilu. Kruté podchlazování korunovala ocelová přilba. Byli by tito muži vůbec schopni boje? Kdo ví?

 

 

V den, kdy okupanti poprvé hovořili s J.A. Baťou - v pátek 17. března - převzal vojenské velení ve městě posádkový velitel Zlína, německý plukovník W. Hütner.  Němci se zpočátku chovali zdrženlivě a vyčkávali, jak se bude situace vyvíjet. V květnu 1939 zřídili ve Zlíně sídlo svého správního orgánu – oberlandratu. Vedoucím německým okresním hejtmanem se stal dr. W. Blumenberg. Místní služebně gestapa poroučel vrchní tajemník K. Raschka. Velitelem zdejší protektorátní policie byl JUC. J. Durdík. 

V dalších letech a měsících se život Zlína i jeho závodů dostal pod systematický tlak okupačních orgánů. Do vedení Baťových závodů byli dosazeni němečtí zmocněnci (ve funkci německého ředitele a člena správní rady baťovky dr. A. Miesbach), ve městě se již pevně usídlily německé správní a mocenské orgány. Nacistická propaganda v letech okupace se halasně snažila přesvědčit o blízkém vítězství německých zbraní; však ani všudypřítomná hesla  (vítězství – Viktoria – V), ani útlak, pronásledování a popravy českých vlastenců nepomáhaly – neuhasily víru a přesvědčení, že doba poroby skončí.  

Obrazek

Ať už panovala doba jakákoliv a režim kohokoliv, pracující mravenci stále tu běhali z brány a do brány, vytvářeli hodnoty a mysleli si o svých vládcích svoje, navzdory propagandě.

A jak prchala rodina Baťova? Jan po Čiperově avisu o svém možném druhém zatčení gestapem odjíždí legálně v červnu 1939 do své francouzské továrny v Alsasku. Ještě stačí varovat továrníka Waldese. Ten ovšem posílá do zahraničí pouze svou ženu a sám později je zatčen a umírá.

A zvláštní věc – v ty dny zmizela ze Zlína Janova rodina – žena a tři děti. Dcera Edita, které tehdy bylo již 15 let, vzpomíná:

Hlavní brána našeho domu měla stále – ve dne v noci – dva německé vojáky na stráži. Maminka a dvě děti, malý Jeník a Mařenka, odešly s vychovatelkou brzy ráno malou brankou, kterou nám otec nechal udělat, když jsme chodili – Jeník a my děvčata – do obecné školy, aby nám zkrátil cestu, protože naše zahrada hraničila se školní zahradou. Byla ta branka úplně zarostlá a snad si na ni už nikdo nevzpomněl ....“ 

Takže dva vojáci hlídali hlavní vchod a netušili, že jim za zády utíká Baťova rodina. Jistě, Mája – Janova manželka – měla připravenou výmluvu, že kvůli Jeníkově onemocnění na jaře odjíždějí teď k moři, ale zmizí-li nepozorovaně, bude to lepší.

Obrazek

 

Tohle nejsou pravděpodobně ostražití střežiči Baťovy rodiny, ale hlídka vojáků na dnešní Gahurově ulici (u parku) v létě roku 1939.

 

 

Za rohem čekalo auto, které je dopravilo na maďarskou hranici.... I já, Edita, jsem odešla po chvíli tou zahradní brankou, doprovázel mě tatínkův sekretář, jeli jsme do Brna, abychom případně zmátli stopy. Tady mě doprovodil na nádraží a posadil do vlaku směr Budapešť ... Odjela jsem úplně sama, sekretář mně ještě řekl, abych v Budapešti počkala na peróně, že pro mne někdo přijde.... Co jsem prožila ty hodiny, ani se neptejte. Při prohlídce na hranici jsem se raději uchýlila na záchod, nezamkla jsem dveře, aby na mne někdo neklepal. Voják otevřel dveře, ale já stála přímo za nimi, že mne mě neviděl. Stála jsem tam v koutku ještě asi půl hodiny a pak jsem zase šla do kupé. V Budapešti jsem vystoupila z vlaku, posadila se na nástupišti na lavičku a čekala. Měla jsem hlad a žízeň, při odjezdu nikoho nenapadlo dát mi nějaké maďarské peníze....

Obrazek

 Paní Marie Baťová (vdova po T. Baťovi a matka "Tomíka"), J.A. Baťa a "Tomík" Baťa (junior) na lodi - ještě všichni svorně spolu. Píše se rok 1933.

 

Kolik hodin jsem tam seděla, už si nevzpomínám. Konečně když už byla tma, přišli pro mne a odvedli za maminkou a sourozenci ....“

Šťastně dojeli do jugoslávského Borova, kde měli dům, odtud do Anglie, za Ludmilou a Janou (někdy jí říkali Hana) – a pak se celá rodina setkala v Paříži. 

Obrazek

A na závěr klasika - vždyť on se vždycky někdo najde, kdo bude s novým režimem spolupracovat rád a nadšeně. Jsou to představitelé nové říšské a protektorátní moci před Společenským domem ve Zlíně. Je zajímavé, že:

  • některé obličeje kolaborantů vyskytují se na fotografiích po celou válku (stejné muže můžeme např. shlédnout na slavnosti otevření trolleybusové dopravy v lednu 1944)
  • způsob komponování této fotografie je značně servilní - čert vezmi nohy osob, hlavně že zabereme říšskou válečnou vlajku.