Jdi na obsah Jdi na menu
 


Veřejné samoobslužné prádelny

 

Na rozhraní baťovských obytných čtvrtí, stavěných „na zelené louce“, vznikaly svébytné protáhlé útvary, ne nepodobné malým průmyslovým provozům. Určeny však pouze pro veřejnost, plnily své služby až do let osmdesátých minulého století.

Jednalo se o prádelny, kde si obyvatelé mohli za drobný peníz a svépomocí strojově vyprat, v krátké době rovněž vysušit a vymandlovat oděvy, lůžkoviny a další v domácnostech obvyklé látkové předměty. Proces čištění byl vcelku hrubý - v oněch letech nikdo neznal umělohmotných náhražek a nutnost hospodyňských operací „na 40°“ odpadala.

Vznik těchto prádelen a sušáren plně ladil s filosofií zdravého života v zahradním městě. Nezatěžovat lidi průběžnou otrockou prací u valchy v koupelně, ohříváním vody (baťovské domky disponovaly pouze studenou) a následným spařováním ženských paží ve vřelém mýdlovém roztoku, nenarušovat vzhled čtvrtí plochami povlávajícího a sušícího se prádla a v neposlední řadě též šetřit fond pitné a užitkové vody, jejíž objem ve Zlíně nikdy příliš nepřesahoval minimální nutnou míru.

Obrazek

Prádelna Obeciny v mrazivém únoru 1987. Vystupující budova v pozadí je plynová výtopna.

 

Poslední funkční prádelny pracovaly v již zmíněných osmdesátých letech – jedna stála u okraje Podvesné, u křižovatky silnice Podvesná XVII. a Vizovická (tř. T. Bati). Vedle ní přibyla počátkem osmdesátých let plynová výtopna, určená k posílení horkovodů v Bartošově čtvrti a čtvrti Julia Fučíka (Obeciny). Plochu obou těchto provozoven zabírá dnes kravínoid s obchodní značkou Lidl.

Druhá prádelna, obsluhující Zálešnou, západní část Podvesné a tehdy baťovské Kúty, dodnes stojí na ulici Zálešná II. (u řeky), zcela nenápadná a sloužící již zcela jiným účelům.

A jak posloužily tyto veřejné samoobslužné prádelny veřejnosti? Ponořme se do vzpomínek pamětníků ......

---------------------------------

Příprava na velké prádlo probíhala vlastně celý měsíc – od praní do praní. Určená nádoba, většinou mohutný proutěný prádelní koš, plněna byla použitou látkovinou veškerého druhu, jakou je domácnost schopna vyprodukovat. Den, dva před návštěvou prádelny proběhnul další nutný úkon děje – ženy nařezaly jádrové mýdlo na praní, pokud možno Helladu, ta v pracích bubnech čistila nejlépe.

Prádelní budova s velkými bubnovými propíracími válci, potrubím na horkou vodu a páru, vyvařovacími tanky a ždímačkami (vždy jeden pro dvě peroucí rodiny – kdo dříve přijde, má nespornou výhodu), otevírala svou pohostinnou náruč pouze ve dnech všedních. O weekendu, který ve Zlíně znamenal volnou sobotu a neděli až do války a poté od roku 1967 zase, měl baťovský a později svitovský dělník odpočívat.

Hospodyně dlely doma, tak jaképak rozpaky? Po válce, v socialismu, vše musely stihnout po dobu dopolední směny.

Takže každý všední den k prádelně ze všech směrů směřovali hospodyňky a jejich manželé, tlačící nejroztodivnější vozíky, podvozky, výjimečně i bicykly. Na těchto primitivních dopravních prostředcích trůnily prádelní koše, vaničky, hrnce s nastrouhaným, nařezaným a různě rozdrceným mýdlem, velké dřevěné vařechy a další náležitosti, nutné ke zdárnému průběhu celé akce. 

Výprava se špinavým prádlem se po vstupu do budovy (vcházelo se velkými dveřmi a celkem nepřiměřeným portálem ve středu budovy) zprvu zastavila u kukaně s „manažerkou“ provozu. Tato paní odškrtnula nově příchozí v evidenci objednaných a zkasírovala je předem, vše dle rozpisu předpokládaných činností. Že by někdo podváděl a vypral třeba tři dávky místo dvou? Nestalo se. Kontrola veškerá žádná, elektronika sestávala z několika tlačítkových vypínačů na zdi umístěných, ale nečestná jednání se tehdy nenosila.

A pak první z vrcholů činnosti – praní ve velké otáčivém, děrovaném ocelovém bubnu, ležícím ve vodě, podporované horkou párou, unikající do prostoru .... Objem dutého, cedníkovitého válce o průměru asi 75 cm a délce cca 1,5 metru se zaplnil prádlem (shora, vzdáleně podobno dnešním pračkám s plněním svrchu), mezi ně a na ně se nasypalo nařezané a nastrouhané mýdlo, zaklapnulo se děrované víko. A pak ještě jedno víko, záměrně nepříliš těsnící, uzavřelo celý prací stroj (komplet připomínal vzdáleně dnešní hliníkový container na domovní odpad, i když natřený nepěknou špinavě bílou barvou).

Cvak. Tahem zapnuto vypínačem na zdi a jedeme. Různorodé pohyby, od pomalého převalování ze strany na stranu až po rychlou rotaci. Jisté ruce mužských pomocníků ovládají parní ventil – když vniká dovnitř páry příliš, mýdlo dokáže vyprodukovat neskutečná kvanta pěny, která vytéká všemi škvírami u víka „kontejneru“ a stéká po podlaze do kanálů. Zápach nepříjemný, prádelníci jej mají pod kůží ještě několik dní. Takový úbytek pěny není ovšem žádoucí – mýdlová drť se nedá za chodu nijak přidávat, voda na praní se při procesu nevyměňuje a bez řízných chemikálií je prací účinek mizivý. I když .... žádný programátor, pouze vypínač na stěně. Stroj se dá kdykoliv zastavit.

Obrazek

Prádelna na Zálešné II., jak vypadala její východní strana v létě 2004. Čilé obyvatelstvo již stačilo ke stěně přilepit dřevěnou šopu.

 

Jako na lokomotivě, chtělo by se napsat, ač p.t. čtenář asi v životě na parostroji nestál. Dunivý rachot mohutných bubnových praček, stojících při obou dlouhých stěnách sálu v jedné polovině budovy, sykot páry, mlha a zápach špíny a vařeného mýdla. Po podlaze stéká do olezlého kanálu pěna, všude mokro.

Konec praní. Už budeme balit?  Vodu jsme vypustili na podlahu, nepříjemnou směs hnědokalného mýdlového roztoku o teplotě způsobující popáleniny. Přichází fáze č. 2 – vyvařování. Teď rychle zabrat specielní tank (máme jej společný s kolegou z vedlejšího pracího boxu, vždy dvě pračky na jeden vařič a jednu ždímačku), kde prádlo z pracího parostroje letmo vymácháme a .... vaříme. Nelze to jinak nazvat. Žádné praní na 40° C to určitě není, ale natvrdo uvolníme zbylou špínu, odstraníme patinu mýdlového praní a dáme látce pravou čistotu. Bez zbytečného kvanta nerůznějších organických chemikálií.

Vyvaříme, vymácháme. A vyždímáme. Velké ždímací rotačky (sólo, to již obsluhujeme třetí stroj) vyjí své tisíce otáček za minutu, vibrují, opět přicházejí ke slovu pevné chlapské paže, které celý ten zdivočelý odstřeďovač vody udrží ještě jakž takž stabilní. 

Vypínáme ..... ždímačka se uklidňuje, zastavuje, vyndáváme prádlo, zbavené sice vody, ale ne vlhkosti. Odebíráme se svým nákladem do druhé poloviny budovy, kterou bychom mohli nazvati „spojenou sušárnou a mandlovnou“.

Zde získá naše snaha o čistotu konečně konkrétnějších obrysů. Musíme zavěsit prádlo do sušičky. V rozsáhlých boxech, které si zjednodušeně lze představit asi jako dvoumetrový šuplík od stolu, postavený na hranu, desítky očíslovaných šuplat ze dřeva vedle sebe, temně hučících hutným horkým vzduchem, si natáhneme prádelní šňůry. Vlastní, ne že by se erárních nedostávalo, ale nikdy nevíte, kdo co zapral, zbavil barvy a poté zavěsil před vámi.

Jeden koš prádla zvládnou přibližně tři boxy. Pověsíme prádlo (dřevěné kolíčky povinně vlastní) a ..... nastává volno. Tedy chvilku volna, horkovzdušné boxy jsou velmi účinné a za půl hodiny máme usušeno. Jak jinak by se tu denně mohla vystřídat taková spousta rodin?

A viděli jste někdy na fotografiích z baťovských čtvrtí vlající prádlo mezi domky? Mám na mysli fotografie z dob „otevřeného města“, kdy kolonie domků nebyly rozhraničeny živými ploty, dnes vymezujícími každé rodině fiktivní území. Z dob, ve kterých baťovské čtvrti udržoval městský zahradník a neexistovalo pěstovat si u půldomku ovoce, zeleninu či dokonce zvířata. Z dob předválečných?

Neviděli. Neslušelo dělat si ze životního prostředí sušárnu prádla, jakési italské okolí. Každá hospodyňka měla právo (a byla nucena přístupem ubytovacího oddělení fy. Baťa) usušit si prádlo na místě vyprání a mít vše hotovo v krátké době.

Obrazek

      Zálešná v roce 1932-33. Stojíme nad Zálešnou VIII., vlevo částečně skryta za stromem „devítka“. Část u řeky ještě nedostavěna, v pozadí Podvesná a Díly.

     Prádlo sice mezi domy vlát nemělo, ale ubytovací oddělení firmy nemohlo mít své dozorce všude. Snadno najdeme prostěradla a ručníky, zavěšená na šňůrách a podpěrách.

 

Vraťme se ale ještě na krátko do prádelny. Po půlhodině lze vyndávat první usušené kousky a ty rozměrnější přenášet k mandlovacím válcům. Ty za rozvážného otáčení a klidného vrnění elektromotoru lisují velké plochy lůžkovin na úhledné obdélníky a čtverce. Po pár minutách hospodyně může hlásit - hotovo. 

Vyprali jsme, vysušili a vymandlovali. Lze se pomalu rozloučit s velkým, hlučným a ne příliš vábným provozem „továrny na domácí práce“.

Ještě vyprané naskládat do koše a vynést ven na vozík. Ještě zaplatit u východu za využité služby. A nezapomenout se objednat. Telefony nejsou standardem domácností a kdo by běhal schválně i několik kilometrů kvůli své zapomnětlivosti?

Příští termín? Jasný – tož zase za měsíc, paní správcová. Protože v klidných dobách všichni víme, co budeme v tu dobu dělat.

 

Douška:

Éra samoobslužných prádelen utichala pozvolně až od sedmdesátých let s nástupem praček a ždímaček do domácností. Stalo se jaksi normálnějším prát, ždímat, kroutit a vyvařovat v domku či bytě. Rovněž tak se sousedé začali těšit pohledem na naše povlávající svršky, spodky a prostěradla, zavěšená na prádelních šňůrách mezi stromy a podpěrami okolo baráku. I když za nákladů možná a časových ztrát určitě vyšších.

Odpadové hospodářství v roce 1940