Vítá Vás Lucie, Pavel a Adámek!

 PRÁVĚ ZAČÍNÁME! (jaro – 25.6.)

 Rok se s rokem sešel, přichází jaro a já začínám surfovat po internetu. Začínám být kapánek nervózní, protože najít levnou letenku je fakt těžké. Kohoutky ropy z východu se zavírají a cena začíná stoupat. Po týdnech detektivní práce zabukuji letenky, vyřídím volno v práci a přípravy můžou začít. K naší výpravě se připojují naši přátelé Hanka s Petrem, aspoň bude veselo.                               Konečně nadešel den D, 24.6. 2011. Hodinu před odjezdem se válíme s Pavlem u televize, v bytě binec jak v cigánském ghetu a sbaleno kde nic tu nic. Téééda, my to letos ňák flinkáme. Připravím si pár kousků oblečení, stejně mám dojem, že jejich počet Pavel opět zredukuje. No co, aspoň bude důvod nakupovat. V půl druhé ráno zvoní Hanka s Petrem, naložíme svých pět švestek, Adu zabalíme v polospánku do deky a svištíme směr Praha. Po několika řízkových zastávkách (bez nich by to nešlo) zaparkujeme auto na parkovišti a necháme se odvézt pickapem na letiště.                                                                                    Ještě ani nenastoupíme do letadla a Adula zahajuje šavlové tance. Rychle ho nadopujeme kinedrylem, nastoupíme do éroplánu a skoro za dvě hoďky jsme v Kijevě. Je to tu nějaké jiné než loni, Ukrajina renovuje. V duty free si koupíme cigára a nějakou plyšovou krysu, co si vybere Ada. Při čekání zjistím, že jsem zapomněla svůj deníček, kde mám vypsané ubytka i s cenami a službami, angličtinu první pomoci, lonely planet a mapy. No, nějak bude. Letadlo do Bangkoku je pěkné, s obrazovkami na opěradlech, servis slušný. Teda relativně.  

Máme takový hlad, že sníme cokoli, zboucháme i Adamovu porci. Ten jak vidí jídlo, ucpává si nos a tlačí se co nejdál. Za chvíli bude sedět v uličce, chudák. Cesta docela utíká svižně, v půl čtvrté ráno přistáváme. Adula ani jednou neblil! Po minulém roku fakt úspěch. Jsme zkušení harcovníci, a tak se dereme tlačenicí jak v Kauflandu na košíky a zahajujeme sprint na pasovku. A vyplatilo se, jsme tu mezi prvními. A tam žádný průšvih letos, no já se picnu. Dokonce i báglů se dočkáme! Vycházíme do smoking area z letiště. A zase ta perda! Vlhko jak v prádelně, ale ta vůně! Někdo by řekl smrad, pro nás je to libovka. Jsme totiž tady! Dáme jednu kouřovou a s Hankou se vydám hledat change. Jde to ztuha, ti lidi tady normálně chrápou v práci! Tak bych se taky chtěla mít... Jednu thajskou kočku vzbudíme, vyměníme dolary a dostaneme velký pakl bathů. Jééé, jsem já to ale bohatá... (možná jsem si to měla nechat vyplatit ve stovkách, pak bych na ty prachy ale potřebovala vozík). Už nás čeká odvoz do hotelu v BKK (Great Residence), který máme jako jediný zaplacený. Je opravdu krásný, s bazénem. Nejdříve ale odpadneme skoro do bezvědomí a spíme alespoň pár hodin.

26.6. neděle

V půl desáté jdeme na snídani, jsou vajíčka, toust, marmeláda a kafe. Je ale dost silný vítr, vejce lítají všude kolem. Nasáčkujeme se do bazénu a chytáme bronz. Sice je pod mrakem, ale na prvotřídní spáleniny to stačí. S efektní rudou indiánskou barvou bereme hotelový taxik. Nejdříve ho nabízejí za šílené pálky. Nenechám se ale zblbnout, nejsem tu prvně, že. Cenu srazíme na třetinu a jedeme do Tesca, které jsme loni vynechali. Řidič se všemožně snaží zlákat nás na různé atrakce Bangkoku. Pořád jsme samé ne a ne. Nezdá se ale, že se dá odradit a pořád cosi drnčí v thajskoangličtině. Je mu stejně prd rozumnět, takže konverzaci vzdáváme. Před Tescem je parkoviště narvané k prasknutí. Hledáme nějaký flek, který si zapamatujeme, aby nás řidič zase mohl vyzvednout. Vysadí nás u nákladní rampy a popelnic a odfrčí pryč. Tak to jsem zvědavá, jak ho pak najdeme. Už teď nevím, jaké to bylo auto a Thajci mi připadají jeden jako druhý.  Chvíli jen tak šmejdíme tam a zpátky, pak koupíme krémy, nějaké další drobnosti a kokinka, v thajské restauračce dáme první papu a vydáme se hledat řidiče. Kupodivu ho najdeme zase u popelnic a jedeme zpět. Aďa ještě touží po bazénu. Je pořádné větřisko, to jsme v Bangkoku ještě nezažili. Večer jdeme na večeři do hotelové restaurace sami, protože Hanka s Petrem odpadli, v pokoji je ticho jak v hrobě. Dám si rýži a kuřecí (80), Adam s Pavlem hambáře s hranolkama 110). Popřejeme Pavlovi k svátku, koupila jsem mu v Tescu peněženku, kterou si předtím prohlížel. Posíláme první maily domů a čteme zprávy na Seznamu. Doma bude taky pěkný pařák, hlásí třicítky. Jejda! Dneska je 26.6., Pavel má svátek až zítra. No co, raději s předstihem, než vůbec. Pak už jdeme hajat.

27.6. pondělí

Ráno raníčko je zataženo, rychle balíme a pádíme na snídani. Začíná pršet. Auto nás zaveze na letiště, kde hopneme do krásného barevného letadýlka Bangkok Air. Dostaneme taky dobré papu (taková snídaně už je skoro oběd). Adula tradičně ucpává čichové buňky a je opět hlady. Už za třičtvrtě hoďky jsme na Koh Samui. Aďa je v pohodě, další letadlo opouštíme v čistém, nepoblitém stavu. Sluníčko paří jak o život. Hledáme někoho, kdo by nás hodil na Lamai. Bohužel tu má nějaká firma na taxíky monopol, ceny dané a hotovka. Sice všelijak kroutíme očima a děláme různé podobné kejkle s ramenama, ale žádný efekt to nemá. Pronajmeme tedy auto za 400, které nás veze do Bill resortu. Řidič si pouští na cestu nějakou thajskou patlaninu, jaščí při tom teda řádně.                                                      V Bill resortu nám pořád cpou drahé bungalovy za astronomický peníz. Vytáhneme deníček, kde máme vypsané ceny z internetu a máváme s tím recepční před nosem. Jenom nerada nám tedy ukáže apartmán v dřevěné stylové budově. Vybíráme si za 700 THB pokoj s terasou, ledničkou, AC a větrákem. Vybalíme si věci a jdeme se rochnit do bazénu, který je jenom pár kroků od moře. U bazénu slyšíme poprvé češtinu, ach bože. Člověk jede takový lán světa a stejně... Petr se svalí na lehátko a zahajuje protestní spánek. Já s Hankou chytáme bronz a Pavel blbne s Adou v bazénu. Hned u bazénu je masage. Rychle tam hupnu. Postarší Thajka na to jde pěkně zostra, skáče po mě jak po trampolíně. Pořádně mi chřastí kostičky. Hanka mě jde vystřídat. Když se na ni jdu podívat, pěkně tam heká.  Po pár hodinách se rozhodneme jít na nějaké papu. Jdeme pěšky po pláži do centra. Adula si kupuje v Mc Donaldu hambáře, my vezmeme útokem žrádelnu na trhu, kde si dáme skvělé masa na špejlích (30), Pavel ještě zbouchá nudle (50) a já to zazdím palačinkou (50). Petr si objednává nějaké mořské potvory na grilu. Už máme skoro snědeno a on chudák ještě pořád šilhá hlady. Asi na něj zapomněli. Nakonec není moc spokojený, potvory jsou tuhé jak podešev. V bříšku jako v pokojíčku se vydáme občíhnout, kde co mají. Za chvilku jsme ověšeni taškami. S takovou se asi brzy do limitu bagáže nevejdeme... No ale nekup to, když je toho všude plno a je to táák levné!    V 7/11 ještě koupíme k snídani croissanty a džus. Večer si dáváme u bungalovu do nosu, Petr nalévá karibský rum s colou. Je to pěkně silné, za chvíli ji budeme mít jak z praku. Adulka si pouští pohádky a brzy zalomí.

  28.6. úterý

Po snídani se jdeme rozvalit k bazénu. Kromě češtiny tam na nás ještě číhá ruština. Malý Lenin a jeho matka nám jdou brzo na nervy, tak rozežrané děcko by svět pohledal.Slunko se činí, začínáme se schovávat pod deštníky. Petrovi je to jedno, pokračuje v protestním spánku. Pavel se k němu brzo přidá, tak je aspoň namažeme, začínají rudnout. U  bazénu si dáme i oběd, cash and nuts s hranolkama, aby nám Ada nepadnul hlady. Ještě že jídlo bylo jenom jedno, nad účtem se mi protočí panenky. Tak drahé jídlo jsme tu ještě neměli – 270 bathů. A nebyla to právě mňamka, kuchař se moc nesnažil. Raději si půjčíme v recepci motorky za 200 THB. Pavel kolem nich chodí jak daňový úředník a ukazuje recepční škrábance. Tady, tady, tady....Nijak ji to nevzrušuje, krčí rameny a v polovině jeho projevu odchází.  Chlapi sedají na oře a dělají po parkovišti zkušební jízdy. Nasedneme a jedeme do Tesca na Lamai. Nejdříve se musíme stavit pro benzín, který koupíme u holiče za 40. Trošku bloudíme ulicemi. Nakoupíme nějaké pití, na snídani chlebík, salám a banánovou buchtu. Ada zase vyškemrá hračky. V obchůdku s prádlem si s Hankou koupíme super podprdy, zrovna mají akci, to si nemůžeme nechat ujít. Chlapi se blemcají celkem otráveně kolem, naše zkoušení je dost nudí. Jedeme zpátky, vyložíme nákupy a vracíme se na Lamai do žrádelny. Dáme si nudle (50), shaky (25) a grilované stehno (30). Je to fakt mňamka. Na palačinku už mi ale nezbyde místo, tak příště, no. Jdeme na procházku kolem obchodů, kde ulovím pár skvělých triček a Ada malé šité gekony a další blbinky. Zastavíme se u stánku s hodinkami. Hm, to je tak na hodinu. Chlapi nevědí, které dříve, Hanka se k nim za chvíli přidává. Mně jsou ty budíky celkem fuk, takže jim radši odsouhlasím cokoli chtějí slyšet. Obchodník ale neuspěje, pánové a dáma jsou váhaví střelci. Procházíme kolem trička, po kterém šilhám už druhý den. Vyměním zákonného manžela za Petra, lapnu ho za ruku a táhnu ke stánku. Dělám na něho před prodavačkou oči, tulím se jak plazivec, smutně koukám. Petr je dobrý herec, je samé ne, ne. Prodavačka se smiluje, snižuje dvakrát cenu a já odcházím s další trofejí. Petr tyhle smlouvací tanečky ovládá dokonale, na rozdíl od Pavla. Toho radši do smlouvání nezatahuju, bobek to neumí. Radši to koupí bez dohadování, a to já přímo rostu. Najdeme motorky a vydáme se na cestu zpět. Je ale tma jak v dupě, odbočku do hotelu mineme. Venku je sice večer, ale provoz jak hrom. Trošku nám dá práce se otočit do levého pruhu, což je práce pro vraha. V domečku pořádáme módní přehlídky v novém prádle a hadřících. Pak jen posedáváme, dorazíme vodku a dřistáme do noci.

 29.6. středa

Ráno jako každé jiné, slunko peče jako ďas. Snídáme banánovou buchtu, je fakt skvělá. Dneska máme v plánu jet na motorkách do Namuang Safari parku. Ale ouha. Hance je blbě, prý skuhrala celou noc. Nevíme, jak to s ní bude vypadat dál. V pale má motáka, v břichu průjmíček a je jí slabo. S Pavlem se rozhodneme rozšířit rodinnou elektronickou sbírku a jedeme na motorce koupit foťák. Od včerejška ho máme vyhlídnutý, Pavel celou noc strávil na netu studiem této značky. Foťák je pěkné dělo, bílý s černými doplňky. Sakumprásk s kartou a baterkami a vším možným heblem ho koupíme za 6999 THB. Dáme si ještě latté, v Tescu nakoupíme nějaké potraviny a fičíme zpátky. Hanča leží jak lazar, hadr na čele. V tomhle stavu není schopná někam jít, tudíž volíme náhradní variantu a jdeme se vylepit k bazénu. Petr solidárně ošetřuje maroda, jdeme tedy sami. Ada piluje plavání, nemůžeme ho vytáhnout z vody. Už má na rukou puchýřky. Přecházíme na pláž, která je od bazénu jenom pár kroků. Blbneme v obrovských vlnách, občas mě to vyvrhne na břeh jak vorvaně. Pavel všechno zvěčňuje na nový foťák. Pláž je skoro prázdná, pár lidí vidíme kdesi v dálce. Voda čisťounká a teplá. To je bahnooo!

Odpoledne se vracíme na bungalov, marod už vypadá lépe. Chlapi se rozhodnou prozkoumat terén, berou motorky a vyjíždějí na sólo jízdu. Asi se nás už chtěli zbavit, samotným se jim na mašinách frčí určitě lépe. A taky jim nikdo neustále nebuší do zad, aby vražednou rychlost 40 snížil. Zpátky jsou až za dvě hoďky, šmejdili tedy pořádně. A taky si stihli dát polívku! A já tady chroupu buchtu od snídaně. Rozhodneme se, že Hanka potřebuje trochu provětrat,   naložíme ji na motorku a jedeme najít přírodní úkaz obou pohlaví ze skal - velkého tátu a velkou mámu. I když jezdíme tam i zpět, nemůžeme je najít. Na mapě sice je, ale asi nejsou tak velcí. Prostě pro nás zůstanou záhadou i letos. Opičky trhající kokosy taky zklamou, zrovna si balí fidlátka a odjíždějí po dlouhé šichtě domů. Protože už šilhám hlady, zapadneme do známé hospůdky z loňska. Dám si kokosovou polévku (100) a Hanka se spravuje kuřecí (80). K tomu shaky (40) a hned je nám líp! Petr se nevydrží jenom dívat a objedná si mořské potvory. Zase je chudák zklamaný, to, co má (nevím co), je tuhé a bez chuti. Pokračujeme v cestě, chceme dojet k vyhlídce Buddhy. Najezdíme lán světa, ale Buddha nikde. To si snad dělají srandu! Že by se dneska ty památky před námi všechny schovaly? Po cestě zpět začíná Petrovi zlobit motorka. Nastartuje až po několikerém našlápnutí. Jedeme dál, ale Petr s Hankou zůstanou stát. Mašina si postavila hlavu a dál se jí nechce. Chvíli ji přemlouváme, pak se potvora rozjede a za chvíli jsme v naší známé žrádelně. Dáme si cash and nuts s nudlemi (50) a melounový shake (25). Adula zbouchá kuřecí stehno. Po jídle pokračujeme promenádou, v baru si dáme za 100 koktejl. Já tradiční piňa coladu a Pavel zase nějaký zelenomodrý utrejch. No jo, jako loni. Adula už nevydrží sedět, zavírají se mu oči. Je totálně dobitý. Najdeme tedy motorky a fičíme domů. (Smozřejmě opět mineme odbočku. Ale to nic, je to moje chyba, pozdě jsem Pavla – řidiče upozornila.)

30.6. čtvrtek

Počasí opět jako podle šablony. Posnídáme co dům dal, sedneme na motorky a jedeme uskutečnit včerejší plán. Cestu si pamatujeme z  loňska, za pár minut parkujeme u sloního treku. Cálneme 600 za osobu, Adula půlku, hupneme na slonice a drandíme buší. Za chvíli se Pavel ujímá vedení a sedá slonici za krk. Průvodce fotí jako o život, bodejť, asi se mu to s novým foťáčkem líbí. Po pár minutách si na jeho povel měním místo s Pavlem. Asi se řidič neosvědčil, hi hi. Vedu-nevedu slona cestou-necestou, zpocená jsem teda řádně. Po půlhodině projížďka končí. Dneska na masáž nemusím, jsem naklepaná jak řízek. Kupujeme za 50 banány a za skvělý výkon – ani jednou nás nevyklopila - jdeme krmit naši slonici. U baru do sebe hrkneme ledové koly a jdeme drbat na břichu fajnou opičku. Potom pokračujeme v cestě do Namuangu. U vstupu nás hned zkásnou, téda, mají tu pěkné pálky. Pak se mi udělá zle. Ne z těch cen, jasně. Nevím z čeho, ale je mi blběěěě! Hlava se mi motá jak na kolotoči, mám docela obstojnou třepavku, na záchodě nevím, jestli to půjde tudy nebo tudy...  Hanka mi natlačí kebuli pod vodovod, spolknu nějaký prášek a čekám na svůj konec. Pavel zvažuje, že mě odveze domů. Jenomže na té motorce bych se asi neudržela. Za půl hoďky je ale lépe, jsem schopná jít a zkouknout show. Nejdříve se Adula vyfotí s tygříkem, je šťastný jak blecha (Adam). Pán, co tomu šéfuje, je docela protivný, už za pár vteřin mu ho chce vzít a je samé – oukej? Oukej? No, není to oukej, minuta by ho nezabila, za ty prachy. Přemístíme se na sloní show. Od loňska ji trochu změnili, přibyl i malý sloník, na kterého se Adam hned nechá vysadit. Show provádí nějaký zfetovaný blb, co si pro pobavení převrací oční víčka a snaží se být jinak vtipný. Stejně mu jde prdlajs rozumět. Děs. Opičí show mě teda moc nenadchla, opičky zmalované a oblečené vypadají jako travestiti. Občas se jim nechce, jsme totiž dneska poslední skupina. Následuje krokodýlí show. Ta mi připadá stejná, tahají ty plazy za ocas tam a ven, strkají jim různé části těla do huby a podobně. Jediné, co přinese trochu vzruchu, je Pavel. Rozhodne se jít nechat se s jednou potvorou vyfotit. (Rýpala jsem do něho dlouho, asi už to vzdal.) Jde do jámy lvové, pardon, krokodýlí. Vyfasuje laxní obludu, sedne mu za hřbet, pak mu zvedne ocas a nakonec mu strčí ruku mezi ta hrozná zubiska. Fotím, jak nejrychleji umím, já radši manžela živého.   Po cestě se stavíme k mumifikovanému mnichovi. Pořád sedí stejně ani brejle mu nevyměnili. To by mohli, podle aktuální módy. Letos by třeba mohl mít dégéčka. Pak si všimneme prťavých Thajců s aktovkama. Vydám se s Hankou tím směrem, odkud jdou. Čujeme tam školu. Máme profesionální deformaci, takže musíme obhlédnout terén. Nakoukneme do nejbližší otevřené místnosti, je to sborovna. Posedává tam pár učitelek a zvědavě po nás koukají. Sem asi turisti často nezavítají. Ujímá se nás ředitelka a ráda nás provede několika třídami. To by měly ty naše dětičky v Česku vidět! Hned by si vážily toho, co ve škole mají. Fotíme se i se školáky, mají z toho druhé Vánoce. Pak už jedeme na polévku. Nejsem pořád ještě ve své kůži, brzo zalehnu. Byl to fakt náročný den.

1.7. pátek

Dneškem u nás začaly prázdniny. Zprávy z domu ale nejsou nic moc. Je kosa jak z nosa. My se plácáme v dalším slunečném dni. Naším dnešním úkolem je zajistit si lístky na loď. Zítra odjíždíme na Koh Phangan. Protože musíme motorky vrátit už v půl třetí, je třeba pohnout. U recepce hotelu zjišťujeme ceny lístků a taxi do přístavu. Zdá se mi to ale drahé, takže nejdříve se vydáváme do města zjistit ceny i tam. Tam je koupíme levněji, za 350 na osobu, za Adama platíme 125. Prošmejdíme ještě stánky, koupím si nové brýle, protože moje zlatíčko mi včera brýle zlomilo. Pavel objeví brýle Ferrari, ukecám mu dobrou cenu. Dáme si shaky, je vedro jak v peci. To je taky nerozum, procházet se v poledne po městě. Adam zbouchá hambáře, jelikož prý už padal hlady. Vydáme se na zpáteční cestu. (Odbočku samozřejmě mineme. No co, zatím jsme tu jeli jenom asi desetkrát.) Vracíme motorky. Je jim celkem jedno, v jakém jsou stavu, recepční jenom přebere klíče a helmy. Zplavení se jdeme rochnit do moře a bazénu. Ada už ho přeplave na šířku! Na pláži nechá Pavel udělat Adamovi na rameno henu, jeho jméno. Vypadá to hezky, ale to naše trdlo si to ještě nezaschnuté skoro smaže. Rochníme se i v jacuzzi, nikdo tu není a máme klídeček. Dneska je opar, moře skoro nejde vidět a sluníčko zalézá za mraky. K večeru Hanka s Petrem nemají stání, vydávají se přes pláž pěšky zpět do města. Ááá, lov hodinek. My už hlady nemůžeme vydržet a jdeme vyzkoušet sousední restauraci na pláži. Pavel si dává polévku, já klasicky cash and nuts, ze kterého nakrmím i naše věčně hladové holátko. Výletníci se vrací docela brzo, Hanka se dvěma úlovky za původní jednu cenu. Ráno brzy vstáváme, takže končíme posezeníčko a fičíme balit. Těch věcí ale tak nějak pořád přibývá... V noci začne slušný rachot. Je šílená bouřka a liják, mám občas strach, jestli to neurve střechu.

2.7. sobota

Budíček je nemilosrdný, před půl šestou musíme z pelechu. To byla teda noc! (Nebo spíš nebyla.) Rychle dobalíme zbytek a pádíme k recepci. Určitě budou přebírat pokoj, lednice je narvaná plechovkama. Holky ale teprve přicházejí do práce, jejich rozjezd je neuvěřitelně pomalý. Aby se třeba náhodou nepřepracovaly... (Co jsme je celý týden viděly, všechny tři si za recepcí lakovaly nehty. Včetně recepčního.) Předání pokoje proběhne bez problémů, cáluju jenom pivo a rozbitou skleničku. A pak čekáme na taxi, má tu být mezi čtvrt a půl sedmé. V sedm už jsem mírně nervózní, voláme do prodejny lístků, ale tam to nikdo nebere. Z nudy šmejdíme okolo, Pavel najde motýla velkého přes celou roztaženou ruku. Po půl osmé se konečně objevuje odvoz, dáme mu pěkný kartáč. Řidič s námi jede jako prase, asi chce dohnat zpoždění. Tak tohle zaručeně nemůžeme přežít! No ale přežijeme, jasně, že jo. S potvrzením o zaplacení lístků jdeme do fronty k okénkům. A tam se už poněkolikáté setkáme s totálním lopatismem. Nedělám si iluze o vzdělanosti některých lidí v Thajsku, ale tohle.... Slečna ťuká zoufale do počítače, obhlíží lístky tam i zpět, dvakrát nám vystaví cestu na úplně jiný ostrov, pak nám dá nálepky na bagáž na zcela jiné místo... No potěš koště. Kolem deváté ale konečně vyrá-žíme ze Samui, které je dnes zahaleno do oparu a mlhy, na Koh Phangan. Cesta trvá jenom půl hodinky, přesto se počasí prudce mění, slunko vykukuje a opar mizí. V přístavu nás lapnou naháněči a domlouváme ubytko na pláži Haad Yao west. Máme z loňska vyhlídnuté ubytování. Paní nám ale dává prospekt resortu, který na dálku smrdí drahotou. Jednoznačně dávám limit 800 THB na noc, kupodivu souhlasí bez větších cavyků (měla jsem říct míň, kruciš) a dobytčákem za stopade na hlavu nás zavezou na místo. Resort je opravdu nádherný, bungalov větší než náš celý byt je naprosto skvělý. Pláž pár kroků. Jediné, co nám vadí, je totálně zelený bazén. Recepční slíbí, že ho hned vyčistí, tak si plácneme. Vybalíme saky paky, špinavé hadry odneseme do laundry. Stojí to stovku a večer si máme přijít, prima. Jinak bych asi chodila jenom v plavkách, čistých věcí krom pyžama už moc nemám. Počasí začíná nabírat obrátky, je horko jak prase. Vyplácneme se k bazénu, zatím jenom nasucho. Stačí nám sprchování, abychom nezhebli horkem úplně. Pak se vydáváme na pláž. Je úžasná, píseček jako mouka. Zaparkujeme pod slunečníkem v restauračce stejné jako loni, hrkneme do sebe shaky a pivka. Vody je pramálo, tak se aspoň rochníme jak hroši v té trošce. Akorát je příšerně teplá, odhadujeme nad třicet stupňů. Dáme si papu, Ada a já špagety, protože nutně potřebuju něco evropského. Pavel nudle a jsme spokojení všichni. Ceny jsou opravdu dobré, jídlo úžasné. Vyvalujeme se na lehátko-sedačkách a nic nám nechybí. Pláž je vylidněná, prázdninové nájezdy ještě nezačaly. Večer zažiju ještě jedno vzrůšo, div si nekrapnu do textilu. Naše koupelna má totiž jednu zvláštnost – nad vanou není střecha, jen prostě otevřený strop, nad kterým rostou palmy. Ve dne podívaná skvělá, ale večer... Sotva otevřu dveře, málem mě šlahne, protože u záchodu sedí obrovský tlustý pavouk. Zařvu jak siréna a vyšlu Pavla, aby s tím chajzlem něco udělal. Jdu se uklidnit na terasu, ale jak otevřu hlavní dveře, skočí na mě žába. Tenhle řev jde slyšet snad po celé pláži. Přiletí i Petr, co se děje, musí si myslet, že se tu vraždíme. Zapřísahá mě, abych Hance o návštěvnících neříkala, protože jinak ztropí scénu ještě větší. Hlavně, že máme krásné ubytko zasazené v buši....

3.7. neděle

 Ráno zase hic. Sbalíme si saky paky a vydáváme se na objížďku ostrova. Půjčíme si motorky (200) a jedeme nejdříve do 7/11 na snídani. Dáme si hot dogy a kávičku. Blbé je, že musíme jíst vestoje na šíleném pařáku. Pak se vydáváme dál do městečka a obhlížíme stánky a obchůdky. Nakoupíme pohledy a pár blbostí, já si vyhlídnu skvělé šatičky, které chci vydyndat na mé narozky. V bufetu si koupíme shaky a tousty. Vyrážíme na místo, které známe z loňska. „Bohem zapomenutá krajina“. Po troše pátrání ji objevíme, už není ale tak zapomenutá. Začala výstavba nových chatiček a bungalovů. Naštěstí jsou všechny prázdné. Užíváme si dopoledne na pusté pláži plné obrovských kamenů, křivě rostoucích palem a zelenomodrotyrkysové vody. Někdo by řekl kýč jak hrom. My ne. Je to prostě ráj. Škoda, že jenom té vody je málo! Odpoledne se vydáváme zpátky do domečku, bazén je čistý a září, modrá je prostě modrá. Adam se učí šnorchlovat, akorát je ta guma do jeho malé tlamičky moc velká. Tak vypadá, jak kdyby chtěl spolknout čistící zvon. Večer se vydáváme na pláž do „naší“ restauračky. Začíná se ale zvedat vítr a kapat, takže nás schovají dovnitř pod střechu. Dám si s Hankou a Adulou jejich skvělé nudle, chlapi si poručí rybí barbeque. Pavel nějaké rybky, Petr jakousi velkou placatou slizkou potvoru. Déšť zesílil, tohle suchou nohou nepřejdeme. Hanka si půjčuje (spíš vydyndá) od číšníka deštník. (Chudák má jenom jeden, jí to ale neva a říká, že je jenom pro nás dvě. Tak nějak jí nedošlo, že on půjde domů v dešti...)Doma ještě zkontroluju koupelnu, jestli tam není další nezvaný návštěvník. Naštěstí ne, takže můžu s klidem do hajan. A že se tam fajně spí! Ta postýlka je fakt véééliká!

4.7. pondělí

Ráno mě napadne geniální nápad. Pro snídani vyšleme chlapy a my se zatím uhnízdíme u bazénu. Aspoň nemusíme ty horké psy jíst jak bezďáci na ulici. Ada zatím trénuje šnorchlování. Už přeplave celou šířku bazénu! Slunko se zase činí, proto se poctivě mažeme. Jsme poučeni z loňska, kdy nám z ramenou sluníčko stáhlo kůži až do masa. Tak na sebe patleme čtyřicítky, zatím to pomáhá. Je skoro hodina pryč a chlapi nikde. To by mě zajímalo, kde se zase flákají. Když se přihasí se snídaní, přiznají se, že šmejdili kolem a hledali nějaké nové místečko. A prý našli takové, kde je voda! Dopoledne ještě strávíme čvachtáním u bazénu, pak se vydáme nejprve do městečka. Nakoupíme nějaké blbosti, zajdeme si do bufíku na obídek. Já s Petrem zkusíme cash and nuts s rýží, Pavel s Hankou zůstanou u tradiční polévky a Ada spapá dvě kuřecí grilovaná stehna. Zazdíme to shakem a džbánkem piva a vydáme se na cestu. U hotelu Haad Son ustájíme oře a pak jdeme dlouhým mostem na malinký plácek vytvořený na skále, který se tyčí několik metrů nad mořem. Vypadá to božsky, jako z pohlednice. Na plácku jsou tři síťové houpačky a několik lehátek, víc nic. Trošku mám obavy z té duči pod námi, protože náš malý je z divokých vajec. Vyblbneme se ve vodě, Adam poprvé šnorchluje v moři. Je z toho tak nadšený, že nestačí rybky nahánět. Pavel vyloví nádherné velké mušle. Jedna zewa mu dala zabrat, nechtěla se potvora pustit a doškrábala mu ruce do krve. Celé odpoledne se jenom povalujeme a rochníme... no není to prima? Večer se vydáme do naší oblíbené hospůdky na papu. Dáme si nudle, Petr krevety na grilu. Jsou fakt mňam. Pavel s Adou staví z písku velikou želvu, na kterou se přijdou podívat skoro všichni číšníci a hosté. A že jich už je! Prázdniny jsou v plném proudu a výletníci přijíždějí. Na závěr si dáme kafíčko a jako dezertíček smažené banány, které byly úžasné! V bungalovu uložíme Adu do postele, pohádku nestačí ani dokoukat a už je tuhý. Pustíme si tedy film, ze kterého zvládnu prvních patnáct minut. Pak už fakt nevím.

5.7. úterý

Ráno se probudím první, kluci ještě mají půlnoc. Udělám si kafíčko a pohodlíčko na terase. Vedle je taky mrtvo. Prohlížím si teda fotky ze včerejška a dělám v nich trochu pořádek. Foťák fotí jedna báseň! Po hodince se chlapi vykutají z pelechů a už přicházejí i Hanča s Petrem. V ruce dortíček se třemi svíčkami, šampus, víno a kytičku. A je to tu. Už je mi fakt třicet, jak mi všichni miláčci hned po ránu připomínají. Vínka šoupnu do lednice, večer to rozjedeme. Hupneme na mašiny a fičíme do města. Musím si přece vybrat svůj dárek k narozkám. Z jednoho dárku jsou nakonec tři, koupím si skvělé modroučké plavky a dvoje šatečky. (Čekaly tu přímo na mě.) Nakoupíme nějaké zásoby a vydáváme se na dlouhý výlet. Chci se dostat na pláž Haad Rin. Jedeme cestou necestou, do kopce a z kopce, jsou tu šílené lomcováky. Petr musí pod jedním kopcem Hanku vysadit, aby šla po svých, protože mu to mašina nechce vyjet. Dopachtíme se tedy na pláž známou pořádáním Full moon party. Díkybohu je úplněk až za deset dní, takže lidí je tu pomálu. Pláž je opravdu krásná, barvy moře přecházejí jedna v druhou, až z toho bolí oči. U baru si dáme do nosu, Petr objedná kyblík s ledem, malou lahvinku karibského rumu, red bull a koly. Když rundu za chvíli Pavel otočí, málem to se mnou na slunku šlehne. Připíjíme si na moje narozky jako o život. Můj věčně prázdný žaludek už se ale bouří, takže se rozdělíme a zapadneme do restauračky na obídek. Hanka s Petrem nejdou, nemají hlad. Tak nějak by mě zajímalo, z čeho Ti lidi vlastně žijou, když skoro nejí. Zbouchám celou ananasovou loďku plněnou rýží, kuřetem a kešu oříšky jako nic. Pavel má rizoto a Adama za jeho hamburgerem nejde ani vidět. Povalujeme se na pláži a rochníme se v moři celé odpoledne. U motorek objevíme malý obchůdek, neodoláme a s Hančou si kupujeme úžasné barevné kraťásky. Ještě se po cestě zastavujeme v marketu, kde koupím na večerní oslavu nějaké křupky a kokosové Malibu. Ada ještě vydyndá loďku na baterky, takže mají chlapi po návratu zábavu. Hrají si s lodičkou v bazénu, až jim člověk musí jejich radost závidět. V recepci ještě vrátíme motorky a platíme ubytko. Zase ten lopatismus, ach jo. Ono je strašně těžké vyťukat na kalkulačce počet dní krát 800. Slečna to ani na několik pokusů nezvládne. Zabukujeme si i ranní odvoz do přístavu, tentokrát za kilo na hlavu. V domečku je třeba nejdříve sbalit, spíše narvat věci do batohů a tašek. Rozrůstá se nám ten majetek teda rychle! Uložíme Adulu, usadíme se u bazénu a likvidujeme zásoby. Sedíme, dokud nás málem nesežerou komáři. To se bude zase ráno blbě vstávat! Aůůů!!

6.7. středa

 A taky že jo. Noc byla nějak krátká, ploužíme se jak zpomalený film. Oddalujeme vstávání, co to jde. Ale ten fičák potom...Pak si pro nás přijde recepční, že auto čeká, i když máme ještě deset minut! Domátožíme se k autu a frčíme do přístavu. Koupíme si lístky po 400 THB, Ada jede zadara. Pro jistotu mu zakážu mluvit a trošku mu tlačím ramena dolů. Kdyby totiž otevřel pusu a začal tím svým kafemlejnkem, těžko by uvěřili, kolik mu je a platil by cestu. V 7/11 si ještě koupíme horké psy a kafe a štrádujeme k lodi. Tentokrát nás čeká veliký katamarán. Lidí jak much, občas zaslechneme i češtinu (ve větě „To je ale čur...“). No nejsme my milý národ? Na Koh Tau jsme za hodinu a půl. V přístavu je hlava na hlavě, taxikáři a naháněči mávají cedulemi resortů a řvou jeden přes druhého lepší a lepší nabídky. Lapneme jednoho, který nás za pade na hlavu odveze do Big Fish resortu. Není to z přístavu daleko, za pár minut vystupujeme. Tenhle resort někdo vychvaloval na Orbionu. Chlapy zaparkujeme u recepce a s Hankou a recepční se vydáme na obhlídku pokojů. Jsou docela hezké. Co už ale není hezké, je jejich cena. Dáme zase jasně na srozuměnou, že nad osm set nejdeme, recepční se tedy rozhodne zavolat bossovi. Ten souhlasí, takže se jdeme ubytovat. V pokoji je všechno, jenom ne lednice. A to je blbé, protože pít teplé pití je na nic. Vybalíme bagáž a odneseme oblečení do laundry. Pak na chvilku zalehneme, únava dopadá na všechny. Z „chvilky“ jsou skoro tři hodiny. S Pavlem a Adou se vydáváme na průzkum okolí. Největším zklamáním je naše pláž. Ve vodě není písek, ale mlaskavé bahno. Pláž je taky nehorázně špinavá, plná odpadků a psích ho... A voda žádná, jenom po kolena. Jdeme teda na procházku po cestě, po pár minutách do šíleného škrpálu dorazíme k restauračce u Shark Bay. Dalo by se říct spíš nad Shark Bay, protože hospoda je ve skále nahoře, s vyhlídkou přímo na tuto zátoku. Je to nádhera. Tady se mísí všechny barvy modré a zelené. Dáme si obídek, Adula a já špagety a Pavel nudle. A ty fakt jsou. Závidím mu je tak moc, že mu skoro s půlkou porce pomůžu. Jsou vynikající. Majitelka restaurace je veselá kopa, neustále u stolu dohlíží, kolik toho sníme a jak nám chutná. Pavel říká, že si připadá jak ve školní jídelně, kde na něj dohlížel dozor. Pak nás ta dobrá paní volá k zábradlí, kde na cosi ukazuje. Je to žralok! No fakt! Ostatní hosté volají dolů na šnorchlisty, co si tak poklidně plavčí a nic neví. Stejně je neslyší a žralok za chvíli zmizí v korálech. Rozhodneme se nečekat a pádíme zpátky pro zbytek výpravy. Najdeme je na naší pláži. Půjčíme si kajaky a objíždíme skálu. Projedeme kolem Freedom beach, která je fakt moc hezká, až na Shark Bay. Zakotvíme loďky a jdeme šnorchlovat. Je tam spousta rybek a korálů, ve vodě vydržíme skoro tři hodiny. Rozmočení až na varhánky plujeme zpátky a vracíme loďku. Dáme se trochu do pucu a jdeme si k recepci půjčit motorky. Mají volné jenom dvě a ta naše je úplně nová. Na to nás recepční upozorňuje neustále, že nikde není ani čárka. Docela vážně uvažujeme, že půjdeme radši jinam, vidím, jak je Pavlovi ouzko. Nakonec ale podepíšeme nějaké papíry a vyrazíme do restauračky na Shark Bay, kde si dáme ty jejich bombastické nudle a smažené banány. Na motorkách ještě dojedeme do městečka, obhlídneme obchůdky a zjišťujeme ceny. Teda, pěkně podražili. Koupím za dvacku trs banánů na snídani a nějaké vody. Vracíme se už za tmy, málem to nenajdeme. Motorka přežila první jízdu, je to v cajku. Chvilku posedáváme na terase a pak na HBO koukáme na filmy.

7.7. čtvrtek

Ráno jak vymalované, sbalíme si šnorchlařskou výbavu a jedeme do města. Zaparkovat motorky na bezpečném místě se ukáže jako velice těžký úkol. Pavel je zelený při představě, že mu jeho NOVÝ lak někdo sedře. Nejdříve zapadneme do Seven Eleven, kde posnídáme hot dogy a kávičku. Dneska máme v plánu Nangyuan, takže čekáme, který převozce se chytí. Před obchodem nám nabídne odvoz kapitán loďky, nejdříve pálí cenu od pasu. Snížíme ji ke vzájemné spokojenosti na tisíc bathů pro všechny. Včera v cestovce, kde jsme si loď chtěli pronajmout jako loni, nám nabízeli odvoz za skoro dva tisíce. V klidu dopapáme a pak se nalodíme. Vlnky jsou ale pořádné, háže to s námi pěkně. Doufám, že udržím aspoň tu snídani. Za chvilku jsme mokří jak myši, ale to je to nejmenší, protože sluníčko se činí. Zhruba za dvacet minut jsme tam. Zacvakáme stovku na hlavu vstupné a jdeme vratkým mostem na pláž. Nangyuan je místo, kde stojí za to se neustále vracet. Bílý moučný píseček, několikabarevná modř a úžasné oblé skály dokážou vyrazit dech i takovým světoběžníkům, jako jsou Petr a Hanča. Je brzy ráno, turisté tu ještě nejsou. Vybodneme se na lehátka, stejně tu nejsme kvůli ležení, utáboříme se v písku a hopneme do moře. Je neuvěřitelně čisté, všude kolem jsou hejna rybek, a když Adula najde sasanky a v ní Nemy, je v sedmém nebi. Petr s Hankou se vydají na procházku, vylezou si na kopec a udělají krásné fotky. Přesně jako z pohlednic. Na pláž přicházejí v intervalech zájezdy Japonců, kteří bez vesty nejdou ani do vody po pás. Nevěřícně pozorují Adu, který sám šnorchluje jako o život. Petr vyloví z moře obrovskou zatočenou mušli, je to opravdu kus. Mušle je ale ještě obydlená, takže bude třeba zvířátko vystěhovat. Po třetí hodině se oba břehy moře spojují, bílý pruh pláže uprostřed mizí pod vodou. Začíná být pořádná hloubka, radši vylovíme synátora a jdeme se porozhlédnou k molu, jestli pro nás náš kapitán přijel. Je tady, je to dobré. V přístavu si dám s Adulou banana pancace, abych se jim na motorce nevybulila hlady. Je naprosto skvělá, mohla bych se tím cpát imrvere. Odjedeme zpátky do domečku a chvíli relaxujeme. Petr vybydluje mušli, jde to ztuha. Vytáhne asi půl metru dlouhou potvoru. V pokoji je smradu jak v cařihradu, fuj. Večer se rozhodneme jít do restaurace Golden 99. Doporučila mi ji MartinaCh z Orbionu. Najdeme ji na první pokus. A pak nás čeká neskutečná žranice za 80 korun na hlavu. All inclusive hospůdka je plná sushi, mořských potvor, salátů, ovoce a hlavně – naloženého masa. Na stůl vyfasujeme dva grily, na kterých si pak maso sami opékáme. Cpeme se jak protržení a zaléváme to Changem. (Adam má Sprite.) Jdeme ke stolům asi podesáté, člověk neví, co by dřív zbodnul. Taktak se vyškrábeme na motorky a fičíme domů. Tak to byl záhul, fakt. (Díky za tip, MartinoCh!)

8.7. pátek

Počasí je jako podle šablony, zas hezky. A doma je prý hnus fialový. Šestnáct stupňů a prší. Pořád prý prší. Před bungalovem se na stromě prohánějí dvě veverky. Aspoň myslím, vypadají tak. Dneska máme v plánu jenom povalovačku na pláži a taky chceme jít šnorchlovat na Shark Bay a najít konečně toho žraloka. Takže žádný nic moc akční den, je třeba trošku povolit rychlost. Už jsme z toho sluníčka tady dobití jak žito. Zajedeme si tam na motorkách, nejdříve dáme v restauračce ledové kafíčko. Koukáme přes zábradlí dolů. Je tam! Křižuje v malé vodě tam a zpátky. Pak se vydáme po šílených kamenných schodech dolů na malou osamělou plážičku. Šnorchlujeme jako šílení ve žralokově území, ale frajer nikde. Asi se nás bojí. Najdeme útesy se sasankami a Nemy, vidíme dokonce i tu nafukovací rybu a jednu škaredou chobotnici. Jdu si odpočinout na pláž, začíná mě pálit zadek a nohy. Pěkně jsem se ve vodě spálila. Pavel jde na další podmořskou výpravu a vrátí se s úplně stejnou velikou mušlí, kterou včera našel Petr na Nangyuanu! Je taky obydlená, potvora nechce vylézt. Odpoledne pokročilo, na plážičku malou jak plech na buchtu se vnutí další lidi.

To už není ono, takže si sbalíme saky paky a jdeme do restauračky na lehký oběd. Pavel si pak všimne na motorce malého škrábanečku. A jejej. Pevně doufáme, že si toho recepční při předání nevšimne. Pak už se jenom povalujeme v bungalovu, je třeba nabrat energii. Večer si odhlasujeme all inclusive restauračku Golden, kde nás číšník rád vidí (to se mu divím, minule jsme vyžrali skoro všechno maso).

Moje spálená dupka mi nedovolí se posadit, a tak k údivu všech hostů okolo griluji a jím vestoje. Už teď se děsím chvíle, až budu muset zase sednout na motorku. Zítra chceme jít nakupovat, takže jdeme brzy spinkat. Je třeba dobít baterky! Na břichu se ale spí pěkně blbě, mám bloklý celý krk a propadlá bedra.

9.7. sobota

Máme před sebou úžasné dopoledne, teda já a Hanka. Chlapi se toho upřímně děsí a nedávají najevo ani trošku radosti. Nechápu... Jedeme tedy do městečka, nadlábneme se v 7/11 a začneme. Začínám se zdokonalovat ve smlouvání, Hanča je dobrá učitelka. (Pavel jenom převrací oči a radši zůstává před obchůdkem. Asi by ten „trapas“ při dealování nepřežil.) Nakoupím spoustu šatiček a triček a ostatních blbostí. Ani moji chlapi nepřijdou zkrátka. Totálně splavení se zastavíme v thajské jídelně na pití, jinak bychom asi lekli. To byl taky nápad, nakupovat v poledne v takovém hicu! Nakonec, když už chlapy na další nákupy nedostaneme, si jdeme zařídit jízdenky na zítřejší katamarán na Koh Samui. Platíme 600 na hlavu, Aďa polovinu. Vracíme se zpátky do domečku, sbalíme věci na pláž a jedeme se podívat na Freedom beach. Je maličká, ale moc hezká. Jsou tady pořádné vlny, což je zvláštní, protože o pár desítek metrů dál, na naší pláži, se to ani nehne. Můj spálený zadek mi nedovolí být na sluníčku, tady jsou naštěstí stromy, pod které se dá schovat. Odpoledne se úplně vylidní, jsme tu brzo sami. Naposled se vyčvachtáme, je to naše poslední letošní koupel v moři. Jedeme zpět k bungalovu, kde musíme vrátit motorky. Takovou prohlídku jsme ještě fakt nezažili, ta holka z recepce tam projíždí rukou každou část motorky. Zažiju trošku děsu, že si všimne škrábance. To by vyšlo asi hódně draho! Naštěstí začne Pavel s Aďou blbnout s cedulí „For rent“, tím odlákají její pozornost a ono to klapne. Motorky odvezou pryč. Tak to byl hluboký výdech! Hanka pořád očmuchává svou mušli a není spokojená. Prý smrdí. Petr ji jde znovu proštěrkat a vypadne z toho spoustu kousíčků. V pokoji mají ale takový smrad, že musí nonstop větrat. Večer jdeme do plážové hospůdky.

                                                         Dám si s Adulou cash and nuts s rýží, Pavel polévku  a ještě nudle. Nemůžeme ani vynechat smažené banány. Dovča se pomalu chýlí ke konci, tak rekapitulujeme a vzpomínáme. A že je na co! (A teprve ještě bude, ale to až za pár dní...) V baru si koupíme kyblík ledu, je třeba dojet kokosové pitíčko, do báglu se to opravdu nevejde. V bungalovu se opět snažíme o nemožné – narvat všechno do batohů. Velikost je však nemilosrdná, takže musíme pár věcí (samozřejmě těch starých) nechat tady. Jako obyčejně. Pořád nacházím po pokoji plno blbostí, to balení je snad nekonečné!

10.7. neděle

Zase to protivné ranní vstávání! Na nebi se poprvé objevují mráčky, sluníčko je schované. Objednáme si v recepci taxi do přístavu (50 na hlavu). Nejprve v 7/11 posnídáme párky, jak jinak a pak už jenom čekáme na lomprayah. Na moři jsou šílené vlny. Z mola vidíme našeho boat-taxikáře, který nás vezl na Nangyuan, jak právě naložil dva Japonce. Tak tuto jízdu jim fakt nezávidím, za pár metrů jim bude blbě. Náš katamarán má zpoždění, přijíždí až o půl hodiny později. Další půl hodinu trvá, než se vytáhnou z lodi bágly, lidí je jak much. Těsně před odjezdem nás stevardky naženou do přední části lodi. Musíme vyvažovat, jsou veliké vlny. A jsou fakt pořádné, loď se kymácí na všechny strany, lidi blednou až zelenají a začíná pořádný šrumec. Za chvilku jim tímhle tempem dojdou pytlíky na zvracení. Ani Adula to nezvládne, blije jak amina. Když šílená dvouhodinová cesta končí, lidi se cpou jeden přes druhého ven z lodi. Ani se jim nedivím, všichni chtějí být na pevné zemi a této vratké kocábky jsme si užili dost a dost. Pěšky se vydáme hledat nějakou restauračku. Dáme si polévky a cash and nuts. Ada jídlo bojkotuje, ani se mu nedivím, všichni se ještě motáme jak po opici. Majitel restauračky nás za 400 odveze autem na letiště. Odbavíme se a v krásné venkovní hale pozorujeme barevná letadýlka. Ve tři nastupujeme a za hoďku jsme zpátky v městě neřesti, v Bangkoku. Zajdeme si na odlety, kdy by měly být taxíky, které někoho právě přivezli. A máme štěstí. Taxikář narve naše stále početnější zavazadla kam to jde (i nejde), naloží naši grupu a fičí na Khao San road. Domluvíme se na čtyřech stovkách, spokojenost na všech stranách. Trochu problém mu dělá najít náš vybraný hotel Rambuttri Village. Já nevím, ale taxikář v Bangkoku by měl Bangkok znát, ne? V recepci si domluvíme dva pokoje po 800 THB. Pokoje jsou čisté, s televizí, teplou vodou, AC a dokonce i s trezorem, který je dobré v Bangkoku využívat. Hotel je fakt veliký, má několik pater a několik budov, lidí je všude plno. Jdeme se trochu ubytovat. Venku začíná šílený liják, ale za dvě hoďky je po všem. Stopneme tuktuka, narveme se mu tam všichni a za stovku se necháme odvézt do MBK. Dáme si na tři hoďky rozchod, protože nakupovat s Hankou, Pavel by se brzy kantnul. Náhodou je potkáme, oba ověnčené taškami, Hanka v očích jiskry a už vleče Petra k dalšímu obchůdku. Tak to je maso. Koupíme Adovi krásný Diesel komplet a nějaké blbiny. Tento obchoďák se nedá projít ani za tři dny, ještě že kolem osmé všichni balí. Chytneme dalšího tuktuka, který jede jak šílenec. Občas s Hankou řveme a pištíme, už se vidíme zapasované v nějakém autě nebo sloupu. Tuktukář z toho má tím větší prdel a jede ještě rychleji. Necháme se vysypat na Khao San, která teď večer pořádně ožívá. Konečně si dám guava shake, na který se těším celý rok. Je to totiž jediné místo, kde ho prodávají. Na jiném ostrově jsem ho nenašla. Pocimbáme se ještě chvíli po slavné ulici a pak už jdeme zapadnout do kanafasu, je pozdě.

11.7. pondělí

Vyspinkaní do růžova si nejdříve zajdeme na kafíčko do restauračky, vyřídím pár emailů a hledáme tuktuk. Nabízené ceny jsou fakt šílené, jeden se nestydí říct si o čtyři stovky. Naštěstí je tu vozítek spoustu, s jedním se nakonec dohodneme na sto dvaceti. Ovšem s okružní jízdou. Vysadí nás u výrobny diamantových a jiných drahých šperků. Nakonec je to docela zajímavé, pozorujeme, jak se obyčejný zaprášený kamínek mění obroušením v nádherný třpytivý drahokam, který hned vedle další člověk zasazuje do prstenů. Koupit nějaký šutr samozřejmě odmítneme, ceny jsou nehorázně vysoké. Prohlídka však končí velkou halou plnou různých upomínkových a uměleckých předmětů, od vyřezávaných slonů, váz až po svíčky a zapalovače. Ceny jsou velice dobré, lepší než ve stáncích v centru města. Navíc nám dají za prohlídku diamantů dvacetiprocentní slevu, takže ještě spoustu věcí nakoupíme. Tuktukář ještě zastavuje v obchodě s košilemi a saky. Odmítáme tam vlézt, stejně bychom nic nepořídili a tento obchod by byla pro nás nebetyčná nuda. Přemlouvá, prosí, ale jsme neodbytní a prostě nevystoupíme. Do krve uražený tuktukář nás tedy veze k Siam Paragonu. Odtamtud ale brzy prcháme, protože naše cenová kategorie to není. Jdeme pěšky k Central Worldu, kde se rozdělíme. S Adou chceme navšívit Ocean World jako loni, ale nakonec na něho nedojde. Nejdříve náš miláček zapadne do přilehlého hračkářství a nemůžeme ho dostat ven. Pak koukání na akvárka vymění za nové hračky (ryby prý viděl v moři). Na chodbě před Akváriem je spousta Thajců v kostýmech známých pohádek. Adula je u vytržení, běhá od jednoho k druhému, se všemi se fotí. Nakonec si dáme v KFC skvělé papu (v happy mealu je totiž nějaká blbost, kterou Ada musí nutně mít) – smažená kuřata v pikantním thajském koření. Jsou super, akorát skoro šlehám plameny. Pak už musíme na srazové místo s Petrem a Hankou. Máme stát u makety Nema. Vypadá to jednoduše, ale... tak nějak se v tom obrovském obchoďáku zamotáme. Ještě k tomu je těch Nemů na různých místech více! Po půlhodince bloudění se konečně najdeme a vyrazíme ještě do MBK na další nákupní nájezd. Vracíme se pak na Khao San, kde mě ještě čeká něco. Musím obejít pár salonů, chci si nechat udělat kérku. Jeden čistý a profesionální se mi podaří najít (i když to nebyl takový problém, jsou na každém rohu a zkérovaný je tu snad každý). S tatérem a jeho asistentkou dáme společnými silami dohromady nápis v thajštině – budu tam mít jména Pavel a Adam. Za pár minut je hotovo, na lopatce mám decentní ozdobu. Moji odvahu musíme jít zapít, dám si melounový shake (už jsem jim tu vypila snad kamion melounů) a Pavel ice coffee. Ada klasicky pomerančový shake, je na ně zatížený. Hanka s Pavlem odjeli do královského paláce. Za hodinu se ale vrací, prý už je zavřeno. Dáme si nejdříve dvacet, jsme pěkně ušmajdaní. Večer vyrazíme naposledy, v noci odjíždíme.       Seženeme si tuktuka za tradičních 120 a jedeme na Nigt bazaar. Jeden stánek vedle druhého, zboží skoro stejné, ale v různých cenách. Prostě nákupní ráj, kde svoje smlouvací schopnosti vypiluji k dokonalosti, když se mi podaří ukecat kabelku z 2900 bathů na sedm set. Sice to trvalo skoro půl hodiny, přišla jsem (i s prodavačem) o poslední nervy a zbytky trpělivosti, ale mám ji!  Pořídíme ještě nějaké dárečky a jedeme zpět na živou Khao San. Tuktukář jede jak blázen, zase vidím všechny svaté. Pavlovi ta raketová rychlost smete kšiltku z hlavy přímo doprostřed křižovatky. Sháníme ještě malého tuk-tuka, kterého prostě Adula musí mít, bez něj nejede domů. Hanka s Petrem potřebují nový kufr, aby si ten náklad mohli odvézt. Nohy máme zaražené až v … no, přesně tam. Ale tuktuk seženeme. U stánku si ještě necháme udělat poslední nudle, já si k tomu koupím guava shake a jdeme se najíst do hotelu.  A že byly ty nudle dobroučké!! 

POKRAČOVÁNÍ NALEZNETE V DALŠÍM PŘÍSPĚVKU.

(MENU, CESTOPIS 3 - pokračování)