Žil, byl, jeden přilblý pes jménem Hňup. Byl to kříženec nezjistitelného původu, vetchý, vypelíchaný, nevalného rozumu. Nebyl vůbec k ničemu, k žádné práci se nehodil. Páníček ho živil jenom ze soucitu, neboť tvrdil, že každý tvor má právo na život, ať už k něčemu je, nebo není.Ostatní psi z vesnice se ho stranili, neboť je stále otravoval svými přiblblými žvásty, všichni podle něho dělali všechno špatně a jen on měl vždy pravdu.

I stalo se, že se v kraji přemnožily blechy. Všichni psi si s tím dělali starosti, jen pes - blb měl jako ovykle jiný názor. Jeho totiž blechy neobtěžovaly, protože ho páníček pravidelně ošetřoval prostředky proti cizopasníkům. Chudáci blechy, vykřikoval tento přiblblý psí humanista, jsou to tvorové jako my a také chtějí žít! Je to vůl, pravili ostatní psi a dále se radili, jak proti blechám. Doma hňup páníčkovi oznámil: Jsem ochránce blech a budu bojovat za jejich práva, žádné stříkání sprejema už nebude! Barák si zablešit nenechám. Táhni do řitě a už se nevracej, pravil rozhořčeně páníček a vykopl ho ze dveří. I šel hňup za ostatními psy a chlubil se: Jsem ochránce blech, kdo jim bude ubližovat, ze svého kožichu je vyhánět, toho udám blešímu ombudsmanovi. Však ty budeš magore jinak mluvit, až jich budeš mít pár v kožichu, pravili psi. Blbci, nevíte, co to je humanita? Takhle chcete jít do Evropy? S pocitem nepochopení odcházel Hňup shánět blechy do svého vlastního kožichu. Jsi dobrý pes, náš přítel, kamarád, ochránce, dobrodinec, lichotily mu blechy a nastěhovaly se k němu.

První týden měl Hňup blech pět. Hrdě chodil mezi ostatními psy a chlubil se svým bleším stádečkem. Mezi blechami se rozkřiklo, jaký je Hňup pitomec, že jim neubližuje, naopak je chrání, a než uplynul druhý týden, tak už jich měl v kožichu dvacet. To už se občas neudržel a podrbal se. Co do nás kopeš, ty blbej pse! Co si o sobě myslíš! Pěkně drž a necukej se, když ti pijeme krev. Je to naše základní bleší právo, řvaly vztekle blechy. To už se Hňup svým stádečkem nechlubil. Ležel tiše za plotem a trpěl.  Jeho hrdost mu však nedovolila přiznat, že udělal chybu.

Uplynul další týden a blech v kožichu opět přibylo. Některé se narodily, mnoho příbuzných zdaleka i z blízka se přistěhovalo. To už Hňup, vysílený a zesláblý, ani chodit nemohl. Jen tiše kňučel a naříkal.  Prosil blechy, aby mu daly na chvíli pokoj, aby měl čas opět nabrat sil. Paraziti však nebrali jeho prosby na vědomí.

Jsi náš hostitel, tak nás budeš živit, dokud budeš žít. To je naše bleší právo a nedáme si ho nikým vzít, pořvávaly blechy.

Chcípněte, vy  zkurvení paraziti, zařval z posledních sil Hňup a zcepeněl.  Ten blbej pes už chcíp, konstatovaly blechy a odebraly se hledat jiného hostitele. Ten blbej pes už chcíp, patří mu to, konstatovali ostatní psi.  Protože se nenašel jiný blbý pes, pochcípaly i blechy a psům zase bylo dobře. Jen po zdechlém Hňupovi ani ten nejposlednější podvraťák neštěkl.

Jaké plyne poučení z této bajky?

Každá společnost, ať lidská, či zvířecí, může mezi sebou strpět jen určitý počet paratizujících jedinců. Pokud jejich počet překročí únosnou míru a společnost neprovede zavčas účinná opatření, sama zahyne!!!!