Cirmacotye
Tento příběh se odehrál v době, kterou si žádný živý člověk již nevybaví. My elfové si ale pamatujeme a jen tak nezapomeneme!
Stalo se to za času, kdy si lidé ještě mysleli, že jsou něco víc než my. Pogromy nás zahnali do lesů. Tak se stalo, že nepočetná skupina elfů hledala útočiště tam, kam by se jiní neodvážili vstoupit, na prokletém pohřebišti v údolí Aicanáro.
Nebylo jich mnoho, sotva dvacet. Většinou to však byli děti. Dospělé by jste spočítali na prstech jedné ruky a ještě by vám jeden prst zbyl. Mezi dospělými byl i bojovník Mahtyndo a jeho družka léčitelka Erunis.
Na ten osudný den připadl zrovna svátek Byrke. Velcí elfové oslavovali tento svátek podle svého zvyku, ač byli jejich zásoby vína skromné.
Erunis a malé děti odešli spát po západu slunce.
Mahtyndo a ostatní dva elfové se sesedli do kruhu a vyprávěli si své životní příběhy. Elf s jizvou přes pravé oko a ucho se chlubil svými hrdinskými činy: „Jak zabyl jezerní příšeru, vyhubil nebezpečné pouštní červi a pobyl vojsko lidí úplně sám.“
Druhý s tetováním na levé tváři vyprávěl o vyvraždění elfské kolonie v Armenelos. Mahtindo jim vyprávěl o tom jak poznal Erunis.
Vyprávěli by si snad až do rána, kdyby se o půlnoci neozvali ty divné zvuky.
Nejprve uslyšeli, jak se pomalu sune kámen po kameni. Pak bylo chvíli ticho. Zpoza mraků se vynořil bledý měsíc.
Elfům ztuhla krav v žilách. Na nejvyšší mohyle pohřebiště stála podivná postava. Místo rukou drápy, lví hlava, obrovské vlčí nohy a tělo porostlé hrubou srstí. Bytost se dívala přímo na ně.
„Cirmacotye!“ vykřikl ten s jizvou tak nahlas, že to bylo slyšet na míli daleko.
Cirmacotye ze sebe vydala strašný jekot, který byl slyšet ještě dál než výkřik tetovaného. Probuzené děti se s křikem rozutekli a udělali tak, nepředstavitelný zmatek.
Erunis se postavila po bok svého druha. Mahtindo sevřel v ruce svůj luk. Tetovaný se postavil vedle něho s krátkým mečem. Elf s jizvou přes oko a ucho kamsi zmizel.
Cirmacotye se rozběhla přímo k nim. Tetovaný se rovněž vrhl vpřed. Srazili se!
Z pod drápů vystříkla horká krev. Tetovaný se ještě pokusil vytrhnout Cirmacotyi z těla svůj meč, ale to již padl bez hlavy k zemi.
Erunis ještě zahlédla tetování na levé tváři, když Cirmacotye odkopla utrženou hlavu stranou.
Mahtindo napjal luk. Cirmacotye se zastavila, jako by chtěla říci: „Tak střílej, nebo se bojíš?“
„Nebojím se tě!“ zavrčel Mahtindo a pustil tětivu.
Střela zasáhla nestvůru do hrudi. Cirmacotye strašlivě zavila a skočila po elfovi. Než stačil Mahtindo sáhnout po dalším šípu stála obluda až u něho.
Cirmacotye zabořila drápy do elfova těla. Nestvůra však náhle zakolísala. To Erunis, dosud ztuhlá strachy se vzchopila a z lásky k Mahtindovi se vrhla příšeře na záda.
Cirmacotye udělala tři kroky vzad. V drápech jí však zůstala elfova pravá ruka. Krev vystřikující z tepny, v rytmu úderů srdce, se rozlévala po okolo stojících náhrobních kamenech.
Erunis se vší silou držela na zádech příšery. V zubech držela svůj bylinkářský měděný nůž.
Cirmacotye na ní nedosáhla.
Erunis se dostala k hlavě obludy. Levačkou se chytila hřívy a pravačkou vzala nůž. Jejím cílem se stali oči!
Provedla to rychle a stejně rychle se stalo i to co následovalo.
Erunis chtěla seskočit z netvora dolů. To už ale nestihla! Oslepená Cirmacotye, zuřící vztekem a bolestí, jí chytila do drápů. Poslední co Erunis spatřila, před tím než jí netvor roztrhal byl její milovaný.
Cirmacotye Erunis roztrhla na dva kusy. Mahtindo ze sebe vydal bolestný výkřik, podobný řevu raněného zvířete. Mahtondo v sobě našel poslední síly a vyrazil na Cirmacotyi s holýma rukama.
Mezi elfi se říká že smrt blízké osoby je horší než smrt vaše. Mahtindovi dala smrt milované Erunis nadelfskou sílu.
Vší silou narazil do bestie až ta zavrávorala a spadla na zem. Zvedl ze země měděný nůž a vrazil jej nestvůře do hrdla. Bylo mu jedno že se netvor pod ním zmítá a že mu trhá kůži na žebrech na cáry.
Mahtindo oddělil hlavu Cirmacotye od těla. Krev nestvůry mu popálila jedinou roku která mu zbyla. Odhodil pak hlavu dál aby opět nepřirostla k tělu.
Síly jej kvapem opouštěli. Dovlekl se ještě k místu kde v tratolišti krve leželo tělo jeho milované a tam padl vysílen.
Z bezvědomí jej probudili hlasy. Ležel u ohně a nad ním se skláněl mohutný vousatý kentaur.
Když uviděl že se Mahtindo probudil řekl: „Vítej mezi živé. Ta potvora tu nadělala pěknou paseku. Když jsme sem přišli mysleli jsme si že už jsi taky dodýchal a hle po třech dnech spánku…“
„Kde… Kde je Erunis?“ vykoktal ze sebe elf.
„Kdo?“ zeptal se kentaur nechápavě.
„Má družka, cestovali jsme spolu…“ zarazil se Mahtindo ve vysvětlování: „Co se vlastně stalo?“
„To bys měl vědět lépe než já. Když tě naše družina našla ležel jsi vedle těla mrtvé elfky. Kus od tebe ležel další mrtví elf a taky se tam válela zdechlina Cirmacotye. Ty mrtvé jsme samozřejmě již řádně pohřbili dle obyčeje.“ odpověděl kentaur.
Mahtindovi se oči zalili slzami. Oplakával milovanou Erunis dnem i noci. Moudří kentauři mu zabránili vzít si život.
Mahtondo zůstal na pohřebišti. Nebylo se již čeho bát nestvůra již neexistovala a on nechtěl Erunis opustit ani po smrti.