Deník jedné malé ztracené existence

*Anděl* mě přivede k šílenství. Ale vážně! Nevadí mi, že nevím, kde je a co dělá. Tedy, samozřejmě vadí, jsem majetnická a žárlivá. Ale mnohem víc mi vadí, že ho nemohu vyhnat z hlavy. Člověk by myslel, nebo alespoň já jsem myslela, že to přejde. Že po roce a kus, co ho znám mě někdy takovéhle věci přestanou trápit. Že se s tím naučím žít. Nebo že to odejde. Ale místo toho se za celou tu dobu nestalo vůbec, ale vůbec nic! Dala bych za něj život. Klidně i mnohem víc. A zrovna teď mi vůbec nevadí, že mě obírá o spánek. Je to ta nejmenší oběť, co mu mohlu složit. Taky mě trochu děsí, že už to není takové, jaké to bývalo mezi námi. Občas to vypadá, že užb si nemáme co říct. A občas si nic neříkáme. Ale přese všechno, stále ho mám v hlavě. Proč? Je tohle láska? Nebo jen nezdravá zamilovanost? Občas si říkám, jestli on do mě byl někdy zamilovaný nebo to dělá jen proto, aby neranil mé city a že nechtěl být sám. Ale popravdě, copak na tom záleží, jestli to tak je. Až mě *Anděl* opustí, budu na dně, vím. Ale do té doby, než se to stane, si něco takového nehodlám připustit. Chci si žít tenhle dokonalý sen o *Andělovi*. A o tom, že mezi námi není nic špatného. 

Vážně, proč si myslíte, že má *Anděl* toto označení? To není jen náhodou. Ne, nejsem tak hloupá a neidealizovala jsem si ho. Je to normální člověk jako kdokoli. Ale je tak ode mě odlišný. Má všechny vlastnosti, které já jsem kdy chtěla mít. Je mezi námi neutišitelný kontrast. Nevím, jak lépe to vysvětlit. Ale to je to, za co ho miluji, že je taky jiný. A to označní... Muselo mi ho poslat samo nebe v duchu hesla "Dívejte se a učte se". Copak bych ho v jiných podmínkách směla potkat? Těžko.

Můj spánek je nejmenší daň za možnost být s ním, vědět, že je v pořádku a snad i šťastný. 

Nedávno jsem zjistila, že když spím osm hodin, zdají se mi sny.  z tohoto důvodu mu ráda obětuji svůj spánek, alespoň části. Protože ty fantasmagorie nejsou vůbec pěkné. Mám z nich, vždy když se po snu probudím, deprese. Jednou se mi zdálo, že jsem těhotná, pak se mi zdálo, že jsem opice. Celkem nedávno se mi zdálo, že hlídám malé dítě, které v pětimetrové výšce leze po kovové konstrukci zábradlí za kočkou a společně s ním v té výši dělám exponát muzea a lidi se na ns chodili koukat. Vážně, co to mělo znamenat??? 
Měla jsem ještě další tři takové sny. Pokud se budou ještě opakovat, začnu je zapisovat. Kdysi jsem to dělala. Vzpomínám, že se mi sny moc nezdály. A když ano, taky to byly fantasmagorie. Vždy v nich bylo spousta mimin. Vzpomínám na sen, kdy u nás v baráku zkoušeli Tokio Hotel a diváke, jim byla plná místnost batolat. Bylo to děsivé, zvlášť, když se ty batolata slézaly přes můj pokoj. 

Sny jsou divné. Možná střípky minulosti, možná jen něco, co nechci znát.

*Anděl* není divný. Vím, že ho mám plnou hlavu a budu s ním do úplného konce, ať už do konce života nebo do konce vztahu a nezáleží na tom, jestli to bude zítra nebo za rok. Vím, že ho budu milovat pořád stejně. Ačkoliv bych mu přála šťastný, naplněný, úžasný život, vím, že by to asi znamenalo život beze mě. A vím, že jsem příliš sobecká, ale nebudu to já, kdo nechá jít jeho. Nechci mu brát jeho sny nebo šlapat po jeho šťastné budoucnosti, ale přála bych si, aby byla nějaká možnost, jak s ním tyhle věci sdílet. Bůh chraň, abych mu vzala jediný jeho sen. Jak bych se mu po zbytek mého života mohla dívat do očí a vědět, že to kvůli mě nemůže být šťastný nejvíc, jak to jde? Já bych nemohla. Byl by to hodně krátký život, kdybych mého dokonalého miláčka připravila o jediný sen či jedinou iluzi... 

Chtěla bych se sama se sebou vsadit, že za rok tu bude jiné jméno. Ale doufám, že nebude. Možná bych do toho potom byla blázen, možná, opustí-li mě *Anděl*, z toho budu hrozně smutná a citu neschopna. Já si jen přeji, aby byl šťastný a je mi jedno, kolik to bude stát. 
Když se kácí les, vždy létají třísky. A pár třísek mě nezabije. Nezáleží na nich, časem vyhnisají, ať budou jak hluboko chtějí...