What's wrong?
15. 8. 2011
Kam všichni odešli? Kam zmizeli? Jak?
Přece to nemůže být pravda.
Cítím se, jako bych na celém tom světě byla doopravdy sama. A mám takový strach, že kromě kamarádky z letních táborů, se kterou už nemáme čas se vídat, tady doopravdy nikoho nemám.
S Dino si píšu, posledních pár dní víc. Podporuji ji při lovu na chlapce. Je tak milá, tolik jí přeji, aby jí to vyšlo! Zasloužila by si to. Zaslouží si to. Ona je bojovníček, dostane ho. Nevím, jak to provede. Nevidím ji. Ale vím, že to zvládne, protože ona je silná.
A ano, na rozdíl ode mne není sama. Má mě. Bude to znít jako dokonalé klišé, ale píši to od srdce - já ji budu podporovat v každém rozumném rozhodnutí, které udělá a v každém rozhodnutí, co ji učiní šťastnou. Ona na to má.
Přemýšleli jste někdo o tom, proč se věci ve vašem životě kazí?
Já propadám. Budu mít trojku, ne-li 4 z češtiny, což je můj druhý nejoblíbenější předmět. První je němčina. Budu mít trojku. A pak dějepis. Baví mě. Z toho propadám. Z ajiny čtyrka, nesnáším jí! Jak se tohle mohlo stát? Trojka nebo čtyrka z matiky, baví mě. Fyzika, čtyrka. Miluju jí. Jak se tohle mohlo stát? Co to, sakra, má znamenat? Co je se mnou špatně? A proč nemám ve svém životě jiné lidi, na kterých opravdu záleží?
Nebo ano, mám. Ale proč tedy jsou všichni ti, na kterých záleží, tak zatraceně daleko? Půl státu, mnohdy víc.
Internet - bylo řešení, pro mě chvilkové, ale silně návykové. A tak teď v životě nemám nikoho reálného, koho bych se mohla dotknout a kdo by mi řekl, že všechno bude v pořádku. Píše mi to každý, ale probůh, těžko tomu věřit, když je to takové... nereálné.
Poslouchají mě? Někteří možná. Ale jsou chvíle, kdy zmizí úplně všichni někam pryč. Nemám ty chvíle ráda. Asi moc otravuji, moc mluvím nebo prostě nejsou závislí jako já a mají i reálné přátele.
Nevím co se stalo. Jak to mohlo dojít takhle daleko? Proč se mi ničí život? Můžu za to já a nebo někdo jiný? Možná mám jen posunuté vnímání a tohle je normální.
Je pravda, že jsem jen člověk. A každý člověk má tendenci si myslet, že jeho okolí nikdy nezažilo to, co on. A upřímně... je to pravda. Každý jsme jiný. Jsme jako pastelky z jednoho balíčku. Všichni vypadáme stejně na černobílé fotce a snadno se na ní zaměníme, když se postavíme jinak. Ale na barevné... Jsme každý jiný.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
