Buďme pozitivní!
Dneska mám chuť být pozitivní. Poskakovat, řvát, ...! A tak bych chtěla zase udělat takové malé ohlédnutí za svým krátkým hořkosladkým životem. Většina takových příspěvků se týká toho, co mi život vzal. Dneska však budu psát na téma: co mi kdo dal.
Asi bych chtěla začít s otcem. Celou dobu, co jsem si dnes myla vlasy, mi v hlavě zněla jedna písnička.
Co tě to zas po ránu napadá, za zrcadlem nezkoušej si lhát
Miluju tě, chci tě - to ti přísahám, na kolenou lásce pomož vstát
Poranění andělé jdou do polí, stěhovaví lidi ulítaj
panenku bodni -ji to nebolí, svět je mami dokonalej kraj
Ano, je to text od skupiny Wanastovy Vjeci. To je asi největší, co jsem od svého otce kdy dostala. Taky je to důvod, proč spolu mi dva dokážeme normálně existovat. Máme stejný nebo velmi podobný hudební vkus. Já jsem, díky svému otci, na WV vyrůstala. Hopsala jsem na ně ve svých pěti, kdy jsem textům nerozumněla. A stále je mám ráda! Klidně bych hopsala zase.
Otevři oči, koukám na tebe... Držím tvou ruku nepustím!
Můj otec mi dal dobrý hudební vkus. Díky němu jsem schopná ocenit tvrdší muziku i když to zdaleka není jediná.
Vím, vždy jsem byla takové nenormální dítě.
Je sice normální, že malé holčičky si hrají i s autíčky, ale s těma já si nehrála, alespoň co si pamatuji. Já byla vždy víc na panenky.
Ale přesto jsem dostala do vínku od své matky velice zvláštní věc, která se projevila tenkrát a teď. Ona mě naučila mít ráda vesmírné lodě. Speciálně když jsem jakomalá koukala s ní každý den (?) na Star Trek. Milovala jsem to. A teď zbožňuji historku, jak si matka pořídila nový upnutý svetr a já jí pochválila slovy "Vypadáš úplně jako Kapitánka, maminko!" Zvláštní, že si nepamatuji, jak ten svetr vypadal. Ale Kapitánku si doteď pamatuji. Teď se tato moje láska projevila v oblasti textových her, již třetím rokem oxiduji na textovce o StarGate. Nádhera, běžné děvče, že? :)
Za toto jsem svým rodičům vděčna. Že se dokážu smát těm fiflenám s růžovýma nehtama. Nikdy bych si nenechala udělat gelové nehtíky, samozřejmě si je lakuji, ale bože, kde jsme? Copak musím vypadat jako křovák s mastnou ofinou, když poslouchám metal a miluji zbraně? Ano, nejsou to věci typicky holčičí a uznávám, nevím o nich moc. Kromě metalu poslouchám i jinou hudbu, občas. A zbraně miluji na koukání, bohužel jsem se nedostla dál než k "střílela ze vzduchovky", ale to už bylo víckrát. A na poutích jsem úspěšná. 
Některé zbraně se mi líbí víc, možná proto, že o nich víc vím. Teoreticky vím, jak vypadá C4 a jak s tím zacházet, AK - 47 (Kalashnikov) bych taky možná poznala. Minomet určitě. Beretty nepoznám sice jednotlivé od sebe, ale ten základní tvar asi ano. Pak revolvery, sniperky, P-90, brokovnici, sampaly ... Samozřejmě, když mi ukážete zásobník/projektily, asi budu vědět, kam bych to ve zbrani strkala. Takové pojmy jako ráže apod. jsem v základním rozsahu zvládla. Zbraně typu nepříliš střelného (luk, kuše, ...) nemám tolik v lásce.
Jsem si vědoma toho, že jsem vám možná očesala iluze o jemné holčičce.
Ale jestli jste to dočetli až sem: Tohle jsou věci, které mi dala má rodina kromě poučení, že zlí lidé jsou všude. Kromě nich jsem dostala ještě jedno poslání - když dělám co mě baví, budu se zdokonalovat. To jsem viděla u mé druhé mladší sestry, výborně kreslí. A nevzdává se. Jsem jim za ty lekce, lepší lekce, hluboce vděčna. Udělali ze mě někoho, kým teď chci být. A to je důležité. Vám jsem vděčna, že čtete citové a jiné výlevy a výžblepty mé. Já jsem tím, kdo chci být. Jste vy tím, kým chcete být? Ve skutečnosti nechci být někdo jiný, dosáhnout přesně toho, co on. Jsem-li člověkem, kterým chci být, mám vlastní cíle. Mohu mít někoho, kdo je mou inspirací za to, co dokázal, ale vím, že už to dokázáno bylo; jsem-li, kým chci být, dávám si vlastní cíle, které si mohu pokořit jen já a nezajímá mě, kolik jiných přede mnou toho cíle dosáhlo. Nenapodobuji je - sama se snažím o něco nového nebo o něco, co já ještě neumím/nemám/neznám. Nebo o něco, co ještě není vůbec.
A také bych chtěla říct: Děkuji. Děkuji vám všem.
