Přála bych si mít křídla.
15. 8. 2011
Nemyslete si, že jsem na vás zapomněla. Ne, to bych nemohla. Jen jsem taky prostě jenom člověk a jako každý člověk občas potřebuji oddech a vidět, že moje snažení nevychází naprázdno.
Tímto bych chtěla strašně moc poděkovat uživateli/uživatelce s nickem noc02, za historicky první komentář. Díky moc. :)
Určitě ho vezmu v potaz, jsem ráda, že moje snažení nevychází naprázdno. Občas taky, jako jiní propadám depresím a jsem blízka syndromu vyhoření, když nevidím výsledek hned. Ale taková já jsem. Jako každý jiný, obyčejný, ničím zajímavý, tuctový člověk.
Cože jsem dělala, když jsem tu nebyla? Tento pátek jsem dosáhla malého osobního úspěchu, vlastně dvou.
Zaprvé, udělala jsem zkoušky na vyšší technický stupeň Taekwon-Do. Nebezpečný sport? Ne. Korejské umění sebeobrany. Myslete si, co chcete, mě to baví, je to hodně o disciplíně. Ale víte, co vám řeknu? Nevíte. Nemůžete. Neznáte mě. Ale mohli byste.
Proto vám to říkám. Jsem tuctový člověk, jako každý jiný. Všichni jsme stejní, máme své sny, své cíle, své špatné stránky. Já se vám to snažím ukázat, jak nejlépe umím. Jsem ale jenom tuctový člověk, takže mi to občas moc nejde. Ale vy jste taky tací, jako já! Proto vás mám ráda. Vím, že i když vy to neřeknete, jsme stejní. Taky máte své cíle a ideály. Taky jste občas nespoutaní a podvádíte své drahé, taky občas podvádíte sami sebe, taky občas lžete. Taky občas tajně doufáte, že peklo není tak příšerné. Taky občas nevěříte v nic. JÁ JSEM V TOM S VÁMI.
Řeknu vám, že předtím jsem cvičila karate. A chybí mi. Byl to sport pro mě. Ale nejsem tvrdá, mám taky strach. Tehdy jsem se ještě nebála... Ale teď už jo. Jak já bych chtěla zpět ke karate. Ale tady, kde teď bydlím, se nikde necvičí... Velice mě to mrzí.
Zadruhé, podařilo se mi překecat naše, že mě nevezmou s sebou na chatu a tak jsem měla víkend volno.
Nikdy, nikdy, NIKDY nejezděte do Anežského kláštera, obzvlášt, jste-li dívka a jste-li sama. Výstava pěkná (Staré české umění, samé pieta, Madona, Ježíš Kristus... Skoro jsem se rozbrečela. Pro věřící velice silné.), ale když tam jdete od tramvaje číslo pět, je to šílený zapadákov. Bála jsem se. Větší zapadákov jsem v Praze nezažila a to že už jsem v ní byla na spoustě míst...
Tam jdete parčíkem o dvou stromech, protože jste došli k bráně, která vás poslala k vedlejší a tak dle, až jste přišli na to, že vchod je z druhé strany.
A nalevo na lavičce spí bezďák. Napravo pod stromem spí bezďák a za rohem na lavičce další bezďák. Naproti vám jde chlap, co vypadá slušně, ale jak vás míjí, tak se ani nesnaží předstírat, že se kouká jinam a nezakrytě vám civí do výstřihu. No co to jako je?! Když jsme u toho, ten den byl Zombiewalk, to mě naštvalo, kdybych to věděla, šla bych. Ale mě se nic neřekne. Taky na Hlavním nádraží byla nějaká demonstrace proti vládě či co, lidi zatím pokojně odpočívali, policisté se šikovali. Ti policisté v řadě jsou taky celkem hnusní, jdete kolem nich a vidíte, jak se vám po řadě otáčí všechny hlavy na prsa. Nepříjemné...
Když tu naši nebyli a pak přijeli, uvědomila jsem si znovu, že se tu cítím jak ve zlaté kleci, hlavně díky nim. Sama jsem byla tak volná! Jako bych ty křídla, alespoň ta ručníková, měla. Já byla šťastná. A teď... mě už zase dusí.
A ano, další bod. Dnes mám opravdu hodně věcí na srdci, omlouvám se za to, že je to tak dlouhé. Nenutím vás to číst! Můžete zakroutit hlavou a schovat se před mojí pravdou. Ale tu mou pravdu mi vzít nemůžete.
Ke každému člověku patří vztahy. Já, jako lama neschopná navázat hlubší mezilidské vztahy mám přítele přes internet. Včera večer jsme měli vztahovou krizi. Řekl, že by mě radši viděl s jiným internetovým kamarádem, tuším, že jméno Markus jsem už zmiňovala... Nebyl na tom dobře. Každopádně, já taky nejsem. Co si myslí? Že se ho vzdám? Nebo že naznačí a já to ukončím? Že poběžím za někým, koho nemám jistého? Jistota je přeci krásná, když ji milujete.
A pak mě trápí dnes ještě jedna věc. Tedy, nejen dnes, ale dnes obzvlášť, jak vám to tu tak píšu, nad tím uvažuji. Jde o všeobecnou nevšímavost světa, o to, že dnes už je celý svět jen o výsledcích a výkonech, které podáte. Nebylo by lepší, kdyby nešlo jen o to, co zvládneš, ale kdyby se dneska někdo zajímal i o to, co jsi za člověka? Dneska je každému jedno, že se na tebe v obchodě utrhne nepříjemná prodavačka, když ti napočítá dobře zpátky. Maximálně jí pak někde někdo pomluví. Nebylo by lepší, kdyby si lidi všímali světa kolem sebe? Já vím, plácám nesmysli, pardon, třeba to tak přijde jen mě.
Mluvím o věcech, o kterých nic nevím. Ale, kdo o tomhle něco ví?
A co že si to máte dneska z těch mých sáhodlouhých keců, kterým říkám "moje pravda", odnést?
Tak tedy: Každý jsme nějaký, neodsuzuj lidi, kteří nepodali takový výkon, jaký jsi chtěl. Oni za to nemohou. Zkus se spíš zamyslet, jestli jsou ti ti lidé milí a rád je znovu nepotkáš. Dnes je přátelství cenné. Važ si ho.
Nikdy se neboj mluvit o něčem, o čem nic nevíš, jak jinak by ses o tom měl něco dozvědět? Nikdy se nevzdávej věcí, které miluješ, nechceš-li potom litovat. Mysli na to, že zájem tvůj je přední, ale ostatní tu taky jsou. A nejen pro tebe. Oni taky cítí, většinou to co ty jsi někdy cítil. Smutek, radost, starost, strach. Mějte je rádi. Náš svět je tak nevšímavý. Všímejte si!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
