Deník jedné malé ztracené existence

 Ano, v první řadě se omlouvám za svou nepřístojnou nepřítomnost. Měla jsem vás varovat, ale netušila jsem to. Byla jsem zloměná. A mé múzy mne neinspirovali k ničemu většímu než zírání do stropu. A navíc, ta maturita!

A v neposlední řadě vám musím sdělit, že jsem toho nezažila moc, ale nevím čím bych měla začít a už si z toho většinu nepamatuji. Tak třeba jindy.

Co jsem dělala o Silvestru? Opila jsem se s kamarádem mojí kamarádky a ani trochu mě nemrzí, že kluk, který mne poprvé líbal, mne viděl jen dvakrát v životě a už mě nikdy nepotká. Ne že by na něm bylo něco špatně. Ale tohle je přesně to, co mi vyhovuje.

Zase jsem o rok starší. Jipí. 

Byla jsem na maturitním plese. Svém. A na maturitní párty. Taky asi mojí,svým způsobem. A nebylo to tak moc špatné, jak jsem myslela. Očekávání jsem neměla valná, tedy jsem se nemohla zklamat. Ale moje očekávání byla překonána a já jsem ráda. Třeba se ze mě časem stane i sociální člověk! Časem... A pokecané šaty k tomu asi taky patří a já si nemám na co stěžovat, protože jsem šla domů až k ránu.

Chvilku jsem měla plnou hlavu sebe. Stal se ze mě dobrý egoista. Myslela jsem, že mám Aspergerův syndrom, ale spíš to vypadá jen na základ hezkého OCD. Ale kdo by platil psychologa?

A uh. Největší zpráva dne. Když jsme se dostali do tohohle města, toho nejlepšího, kde teď žiju, myslela jsem, že se zblázním. Fakt se mi líbil jeden kluk, ale nikdy se mnou nemluvil a pak si i odsedl od mě z lavice. Po pěti letech jsem se z toho dobře dostala, *Anděl* byl vlastně náhražka, ale neříkejte mu to. On by se zlobil. Ale zpět k tématu, po pěti letech jsem si byla celkem jistá, že už mě to nemůže vzít. Ale když on je tak hezkej! A dokonce na mě i mluví! Asi ho mám ráda.

Co se *Anděla* týče. Jsem ráda, že jsem z toho vztahu utekla. Prošla jsem si dlouhým procesem porozchodového cítění, chvíli jsem litovala svého činu, ale věděla jsem, že jsem člověk, co nedává druhé šance a ta nostalgie mě přešla. Je to skoro rok, co už spolu nejsme. A co on teď udělá? Nechápu proč, protože já se pokusila s ním vycházet. Ale asi jsem jeho sny příliš rozbila. Nebo jsem ho jen nemilovala dost. Každopádně po roce, kdy jsme se nekontaktovali a nemluvili o sobě, jsem byla okolnostmi donucena mu napsat. A on mne obvinil z nepravdivých věcí. Na závěr mi napsal, abych laskavě nevytahovala náš vztah - věc, ve které jsem mu psala já, byla čisstě neoosobního rázu. Vztahy do toho začal míchat on. Mrzelo mne to, proč spolu nemůžeme vycházet?

Je mi líto, že ze sebe takhle udělal blbce. Já jsem na náš vztah vzpoínala ráda a s láskou, která tam bývala. Ale teď už o prostě nedokážu, zničil mi, jak jsem si ho pamatovala. Vlastně by to mohl být docela dobrý důvod ho z toho osočit. 

Ale neudělám to. A víte proč? Protože to napíšu Marcovi. Drží mě nahoře a já mu zrovna teď vděčím asi tak za třetí život. I když mě kdysi párkrát opustil a odešel, teď jsme dokonalí. Jsem ráda, že mám aspoň někoho, Kitty mne už opustila. Myslím, že mne nemá ráda, protože Marc ano. Ale já nutně potřebuji kamaráda!

Proč musí být svět tak složitý?

Ach ano. Na bílého jednorožce nesmím zapomínat.
Víte, jak vzniknou bílí jednorožci? Oni nejsou původně bílí, nenarodí se tak. Ale když se mají jednorožčí holčička a jednorožčí chlapeček moc rádi, ale ještě nechtějí malé jednorožce, těžko si vezmou prezervativ, jak jistě chápete, takže to musí vyřešit takhle. 

Dobrou noc.