Texty
Zde si můžete přečíst jak vybrané části textů z odborné literatury, tak i některé mé úvahy, popisy a zkušenosti .
Výběr z knihy Esence ( Bhagat 2008)
Esence
,,Do tohoto života jsme všichni vstoupili s Esencí, a tu nemůžeme ztratit. Je uvnitř nás, skrytá, jakoby spící, ale je tu.
Může se stát, že během vrcholných životních momentů nějaký její aspekt zažijeme. Takový moment pak nechceme pustit, ale přes veškeré snažení je, bohužel, za chvíli tentam. Ani naší osobnosti není dáno žít v esenci. Je to totiž právě přítomnost osobnosti, co brání Esenci projevit se.
Abychom se mohli podívat na to, co jsme měli, když jsme přišli na svět, ale později to ztratili, potřebujeme vedení a odvahu. Mohou nám pomoci podívat se na ztrátu, podívat se na ,,díry", které zůstaly uvnitř nás po ztrátě kontaktu s Esencí, rozpoznat je a být s nimi. To bývá těžké, hlavně ze začátku. Jakmile však získáme odvahu podívat se, Esence se začne přirozeně v našem životě opět projevovat.
Popsat Esenci slovy není tak jednoduché, ačkoliv sama o sobě není nijak komplikovaná. Uvidíte ji jako jasný, hluboký, otevřený prostor, v němž není ego se svými projevy, jako jsou projekce, předstírání, očekávání. Je tu jen přítomnost, plná něčeho krásného- a to nazýváme Esence.
Při pohledu na novorozence vidíme něco ze samotného zdroje života, který ještě není zpochybněn naší osobností. Je to ryzí, neposkvrněný prostor. Jinými slovy, v těchto očích můžeme vidět Boha.
Pro mnohé dospělé je to jediný moment setkání s Esencí. Chvíle, kdy přinejmenším vidí, že Esence existuje. Malé děti připomínajílidem to, co sami zapoměli, anebo to ztratili.
Esence je přítomna neustále. My jsme ale zvyklí vidět jen povrch věcí, a tak ji snadno přehlédneme.
Esence a její aspekty jsou něco jiného než pocity a energie. Esence nevzniká uvnitř nás, je prostě jen přítomna, a to i tehdy, když na ni zapomeneme. Esence je velmi jemná substance.
Může se projevit, přestaneme-li se ztotožňovat s egem a zároveň máme-li dostatečnou odvahu dovolit si prostor. Esence potřebuje prostor k tomu, aby se mohla projevit.
Když se narodíme, přicházíme na svět s ryzí Esencí, jsme čistou Esencí. Novorozené dítě si však není vědomo samo sebe, nemůže si tedy ani uvědomit svou Esenci. Je tu intenzivní přítomnost,ale neexistuje žádné uvědomění si této přítomnosti.
Novorozeně si není vědomo oddělení od matky, žije v symbióze, v úplném splynutí se životem a – přirozeně- nejvíce s matkou. Dítě není schopno rozlišit, co patří jemu a co druhému a tak považuje pocity matky za své vlastní. K tomu patří i všechny matčiny soudy o sobě samé i okolí, všechny strachy, všechny projekce...
Malé dítě si uvědomuje jen to, co mu zrcadlí jeho rodiče. To znamená, že osobnost rodičů se stává základem osobnosti dítěte.
To, co matka zrcadlí, si dítě pomalu začíná uvědomovat, a to, co matka nemůže zrcadlit, to pak zapomíná.
Jelikož většina rodičů již nemá kontakt se svou Esencí, nemohou ji ani svému dítěti zrcadlit, a to pak zapomíná na nejvzácnější věc, se kterou přišli na tento svět.
Ve věku 36-40 měsíců se dokončuje proces individualizace, dítě si jasně uvědomuje jedinečnost své osoby a je schopné rozlišit své pocity od pocitů ostatních.
V této době jsou však už všechny matčiny pocity,strachy a přesvědčení podstatnou částí jeho osobnosti a tento fakt mu znemožňuje uvědomit si, kdo je. Vidíme sami sebe očima druhého, především očima své matky. Znamená to, že se obraz sebe sama začíná ztotožňovat s egem.
Následkem celého procesu se považujeme za někoho, kým vůbec nejsme. Své pravé podstaty si nejsme vědomi. Místo, abychom byli ve své Esenci, vyvineme si náhražky, masky a hry, které nás mají uklidnit a kterými chceme ostatní přimět, aby nám dávali lásku, podporu a směr, jež nám chybí uvnitř nás samých.
Na počátku je jen jedna cesta. Musíme se podívat v jakém prostředí jsme vyrůstali. Jaká jsou podmínění našich rodičů, především matky. Podívejme se na její chování, strachy, postoje, přesvědčení, sny, její skryté touhy, zklamání... Pak budeme moci rozeznat její osobnost, a až ji uvidíme, budeme si moci uvědomit, že to vše nám ona zrcadlila. Není to naše vlastní.
Když se díváme na osobnost svých rodičů a dalších předků, je důležité to dělat s pochopením a soucitem, bez kritizování a souzení. Pomalu, jako když loupeme slupky cibule, vidíme vrstvu po vrstvě – tohle není moje, tamto ne, to také ne, až dosáhneme jádra našeho Bytí. Bytí, jež není podmíněno vnějším světem.
Tento proces je intenzivní prací na naší osobnosti. V jistém bodě se začnou uvolňovat silné emoce, což je dobré, neboť potlačené, nevyjádřené emoce často znemožńují vidět objektivní realitu, která je za nimi skrytá.
Na konci přichází ta nejcennější odměna- opětovné spojení s tím, kým skutečně jsme, s objektivní realitou, s Esencí."
Dále Baghat uvádí, že Esence je jedna, ale projevuje se v různých kvalitách či aspektech.
Aspekty Esence jsou dle něho – Láska, Síla, Vůle, Vnitřní klid, Radost, Vědění, Jasnost, Zaměřenost, Inteligence, Osobitost a Pravda.
Uvádí, že aspekty jsou základní stavy, které je možné cítit. Lze je vnímat jako tělesné pocity, ale každý aspekt se projevuje i v naší psychice. Dále, že znovunalezení Esence se nerodí ani úsilím, ani hledáním. Je naší realitou, jakmile odložíme falešné.To se nestane v jednom momentu. Obvykle je třeba spousta práce a příprav, než dojde k transformaci.
Dodatek
Rozhodně tuto knihu doporučuji k přečtení, nebo jen nahlédnutí.
Ráda bych popsala některé mé zážitky s Esencí. Setkala jsem se s nimi ( já nepoužívám Esence v jednotném čísle, ale v čísle množném,místo názvu aspekty Esence) poprvé před pár lety ve výcviku konstelací traumatu. Zde, v rámci konstelací - při náhledu a vidění mnohdy šokující reality byly ve mne postupně ,,rozžhnuty". Při své vnitřní práci a meditační praxi jsem se dostávala s nimi do kontaktu víc a více ( na mnoha různých úrovních) a během svého seberozvoje i během práce s jinými lidmi, jsem přicházela na další aspekty Esence.
Tak jsem v sobě objevila a začala i pracovat s těmito Esencemi – Láska, Radost, Odpuštění, Síla, Vůle, Důvěra, Pravda (vidění věcí jaké jsou ), Důvěra v božské, Důvěra v sebe, Svoboda, Pokora.
Nyní práci s esencemi považuji za jednu z důležitých metod při individuální konzultaci s klientem..
Ráda bych vám představila metodu Voice dialog. Použiji k tomu pasáže z knihy : Inteligence duše od Artho S.Wittemanna
Kapitola: Překvapivé setkání
Bylo slunečné odpoledne v Los Angeles v dubnu 1972. V klidné postranní ulici měl ve starším, příjemném domě už mnoho let psychoterapeutickou praxi dr. Hal Stone. Byl Jungův stoupenec a bral své povolání velmi vážně. Po studiu psychologie pracoval několik let jako klinický psycholog v americké armádě. Poté několik měsíců studoval na Jungově institutu v Curychu a hluboce se tam ponořil do světa symbolů, snů, mýtů a archetypů. Tyto zkušenosti a několikaletá analýza z něj učinily přesvědčeného přívržence tohoto psychoterapeutického směru.
Dr. Stone nebyl toho dne sám. Byla s ním žena, dr. Sidra Winkelmanová, rovněž psycholožka. Trávili valnou část svého společného času tím, že si vzájemně pomáhali dešifrovat své sny a vyjasňovat různé aspekty svého vztahu. Onoho památného dne odpoledne Sidra svému partnerovi právě vyprávěla sen z minulé noci. Sidra Halovi vyprávěla, že se jíé zdálo o malé holčičce, která ještě neuměla mluvit, ale jíž se ve snu cítila velmi blízko.
Hal, který za léta dosáhl určité brilance v analýze snů zamyšleně popotahoval z dýmky. Ale místo aby začal delší výklad, zeptal se – poslušen náhlého popudu: ,,Sidro, kdyby ta malá holčička ze snu byla teď tady v místnosti, kde by byla?" Přestože Sidra byla touto neobvyklou otázkou překvapena, bez zaváhání ukázala na pohovku, která stála kousek dál za ní.Hal, rovněž překvapený jednoznačností odpovědi se rozhodlsledovat stopu, přestože neměl nejmenší tušení kam to povede. ,,Mohl bych se s tou holčičkou setkat? zeptal se. Sidra beze slova vstala, lehla si na pohovku a stočila se do klubíčka jako embryo. Okamžitě se ocitla ve stavu velké citlivosti. Nemohla ani myslet, ani mluvit, ale cítila atmosféru v místnosti. Hal byl jak očarovaný. Instinktivně cítil, že by teď nemělo vůbec cenu mluvit, ale zárověň musel zůstat celou svou pozorností u Sidry.Pokaždé, když jeho myšlenky odbočily, se bytost pod dekou nepatrně pohnula, jako by ho chtěla upozornit, že tam je. Dokud byl svou pozorností u ní, ležela úpně tiše a nehnutě.Oba zůstali v této hluboké sounáležitosti déle než hodinu.
Když Sidra nakonec vstala, byli oba bezradní, vyděšení a zmatení. Co je nejvíce mátlo, byla reálnost Sidřiny proměny. Sidra ani nehrála malé dítě, ani se do něj nepokoušela vžít, ona se doslova malým dítětem stala. Všechny její pocity byly pocity malého, bezmocného, tichého dítěte.
Oba tou dobou ještě nevěděli, že to byl teprve začátek dlouhé a dobrodružné objevné cesty do struktur a systémů lidské duše. Trvalo několik týdnů, než Hal a Sidra pochopili celý dosah svého experimentu. Pokud sidřin zážitek nebyl náhoda, znamenalo to, že ta malá holčička byla velice reálnou součástí její duše a celou dobu v ní žila, aniž o tom Sidra věděla. A dále to znamenalo, že bylo možné se s tou holčičkou znovu setkat a navázat s ní kontakt. A možná v sidře existovalo ještě víc takových osob, s nimiž bylo možné se setkat stejně jako s tou holčičkou.
Myšlenka, že duše je zabydlena různými silami, oběma jako koncepce nebyla cizí. Byl tp právě C.G.jung, kdo pojmenoval komplexy a archetypy – jednotky duše, které mají komplexní charakter podobný osobám – a podrobně se jimi zabýval. I gestalt terapie, psychosyntéza a jiné moderní psychologické metody znají práci s ,, částečnými osobnostmi". Tyto přístupy byly Halovi a sidře velmi dobře známy. Ale že jsou ty osobnosti stejně tak reálné, hmatatelné a přímo oslovitelné jako skutečná osoba a že možnáí představují základní princip, podle něhož je organizována celá osobnost, to byla nová, vzrušující možnost, kterou najednou měli před očima.
V následujících letech Hal a sidra experimentovali s objevem, který učinili. Vzájemně si pomáhali zjistit, jaké další ,,hlasy" v jejich duši žijí, a nakonec začali tuto formu dialogi používat i ve své praxi. Když chtšěl Hal pracovat s klientem, mohl se ho například zeptat: ,,Mohl bych mluvit s tou částí, která se včera tak stáhla, když jsi nebyl stejného názoru jako tvoje žena? Kde by seděla, kdyby nebyla v tobě?"
Tímto způsobem vyvinuli Hal a Sidra Stoneovi během let ze svého počátečního objevu vlastní metodu sebepoznání. Nazvali ji ,,dialog s vnitřními hlasy – voice dialogue". Tato metoda se ukázala být velmi užitečnými dveřmi k různým částem lidské duše.
Není to hraní rolí. Není nutné hrát určitou osobu nebo se do ní pokusit vžít. Lidé, kteří zažijí takové sezení poprvé, nebo jsou jeho svědky, jsou zpravidla velice překvapeni, jak rychle a hluboce se lze vnořit do vnitřního hlasu a jak jednoznačně a diferenciovaně se vnitřní hlasy vyjadřují.
Vnitřní osoby komunikují na pěti rovinách zároveň, nezávisle na tom, zda to vědomě vnímají či nikoliv. Jde o rovinu těla, emocí, symbolů, myšlenek a mluvené řeči, vibrací a energie.
Ukázky z knihy
Symbióza a autonomie – Franz Ruppert
Co je to symbióza?
Pojem symbióza je používaný v biologii i psychologii a znamená soužití.
Symbiotický proces začíná již během těhotenství. Nejen to, co matka jí, jestli pije alkohol a kouří, ale také veškeré její emoce a nálady se jako vzorce vzruchů usazují v dětském organismu a vytvářejí základní rysy jeho psychické struktury. Dítě je na světě již v mateřském lůně.
Dítě, na které se jeho rodiče těší, vyrůstá v naprosto jiném emocionálním světě než dítě nechtěné. Matčin strach, úzkosti a žaly, vězící v jejím těle, se v senzitivních strukturách dětského těla odrážejí již v průběhu těhotenství. Tak přicházejí některé děti na svět již plné úzkosti. Lpí na matce, strach jim nedovoluje, aby zůstaly samy a jen těžce se propracovávají k samostatnosti.
My lidé žijeme v podstatě stále více méně v symbióze, respektive v různých formách symbiózy. Jestliže se soustředíme na biografii člověka, přicházejí v úvahu tyto formy: symbióza s matkou, symbióza s otcem, symbióza se sourozenci, symbióza s příbuznými, s celou rodinou, symbióza s přáteli, skupinami mimo rodinu, symbióza s partnery, symbióza s vlastními dětmi.Každá z těchto forem má vlastní pravidla a svůj vlastní průběh.Symbióza matky s dítětem a otce s dítětem jsou základem a mají centrální význam.
Podstatná není jen otázka, jestli žijeme symbioticky, podstatné je jak. Záleží na tom, jaké formy jsou v kterých fázích života nutné a přiměřené a kdy nastává chvíle, aby dosloužily.
Podstatná je také otázka, jestli nejsou ty které formy spíše destruktivní než konstruktivní – jak pro jedince, tak pro celou skupinu.
Rozlišujeme dvě základní formy symbiózy – konstruktivní a destruktivní.
Konstruktivní symbióza přináší užitek všem zúčastněným. Podporuje vývoj každého z nich v míře, která je pro něj právě nezbytná v jeho vývojové fázi, a to na tělesné, emocionální, duchovní i praktické úrovni.
Je nastolena rovnováha mezi dáváním a braním, egoismus spadá v jedno s altruismem, vztahy stojí na zdravé formě lásky. V konstruktivních symbiózách má své místo také zdravý strach, zdravá forma vzteku – vyjádření své nevole, je možné dávat najevo pocity smutku a bolesti. K podstatě konstruktivní symbiózy náleží také to, že jsou jednotliví členové schopni vztah ukončit, je-li závislost příliš těsná. Umožňuje proces změny a vývoje.
Destruktivní formy symbiózy existují v nesčetných variantách. Je vždy někdo slabší a někdo silnější - ti využívají ty slabší. Je zde trvale přítomna agrese, která má zabraňovat rozpadu závislostních vztahů. Ve vztazích je přítomna manipulace, falešné řeči o lásce, zákazy, tresty.
Pojem symbiotické zapletení – vyjadřuje, že dva nebo více lidí jsou spolu destruktivním způsobem spjati, připoutáni jeden k druhému a jeden na druhém závislí. Nedospívají k harmonickému a oboustranně prospěšnému vztahu, ale nemohou ani jeden druhého opustit.
Co je autonomie?
Význam slova je nezávislost. Být autonomní může znamenat: dělat něco sám, spoléhat na vlastní vědomosti a znalosti, postarat se o sebe, rozhodovat se podle svého, i kdyby druzí chtěli abychom brali ohled na jejich očekávání, nenechat se emocionálně vydírat, finančně uplácet, neustupovat od svých hodnotových představ, být si vědom svých kořenů, původu, ale přitom s ním nesplynout, ujmout se zodpovědnosti za vlastní život.
Pravá autonomie znamená nemuset se nikomu podřizovat a být schopen řídit se vlastními vnitřními vodítky. Člověk dokáže bezvýhradně přijmout sebe samého spolu s vlastní životní realitou a ujmout se plné zodpovědnosti za svůj život, ať už se v něm stane cokoliv.
V knize je uvedeno mnoho příběhů, které pomáhají pochopit teoretický základ. Dočtete se o mezilidských vztazích, vztahových konfliktech, o tom co se skrývá pod povrchem. Seznámíte se s teorií traumatu a teorií vztahové vazby, s konstelacemi traumatu. Doporučuji minimálně k nahlédnutí a přečtení vybraných pasáží.
