22.kapitola
CAINE NEVĚDĚL, JAK DLOUHO strávil v bezvědomí.
Vlastně ani netušil, jak vědomí ztratil.
Pamatoval si, že do jeskyně vstoupila černá, nebezpečná mlha a on se proměnil. Pak si pamatoval bolest. Ne ten druh bolesti ve smyslu za tohle mi někdo zaplatí, ale panebože, já umírám.
Nepřál si nic jiného, než se stočit do klubíčka na podlaze a kňučet. Asi tak jako štěně po výprasku. A to mohlo být jeho osudem, kdyby neviděl, že se ta divná mlhovina blíží ke Cassandře.
Se zuřivým zavrčením se instinktivně vrhl mlhovině pří-mo do cesty. Nezajímalo ho, co to jen k sakru mohlo být, ale nechtěl, aby se to čistokrevné vlkodlačice vůbec dotklo.
A v tu chvíli se mu všechno rozplizlo.
Zasténal, přinutil se otevřít oči a ve stejném okamžiku toho zalitoval, neboť ho do nich píchlo světlo svíčky a bolest mu projela celým tělem.
„Jsem mrtvý?" zaskřehotal.
Ucítil sladkou vůni levandule a pak se nad ním objevil Cassandřin obličej orámovaný světlými vlasy.
„Ještě ne."
Po těch temných slovech se Cainovi zastavilo srdce. „To má být vtip?"
„Ne."
„Prokrista."
Otřásl se a chtěl se jejímu nesmyslnému tvrzení zasmát. On byl obyčejný pes, a ne čistokrevný démon. Když zemřel, bylo to napořád. Sbohem, bejby. Konec příběhu.
Ale jedna jeho část neměla na smích náladu.
Něco se mu stalo.
Něco strašně zvláštního a nadpřirozeného.
Cítil to ve všech kostech.
„Teď opravdu cítím, jaké to je, vstát z hrobu," smutně zamumlal. Opřel se rukama o tvrdý kámen a posadil se.
Hlava mu třeštila a motala se mu, až mu bylo špatně a málem se znovu složil. S vlkodlačí rychlostí mu dala Cassandra ruku kolem ramen a podržela ho.
„Nejsem si jistá, zda by ses měl hýbat," pokárala ho a rty mu přejela po uchu. Ten letmý dotek ho úplně elektrizoval a probral. I přes nedávné seznámení se smrtí mu všechno fungovalo, tak jak mělo.
„Je spousta věcí, které bych neměl dělat, ale nic mě nezastaví. Což už jsem si dost bolestivě vyzkoušel," za-vrčel. Pak si všiml, kde leží, a oči se mu rozšířily.
„Aaa... do prdele."
„Krev,"
zašeptala Cassandra.
„Jo, to jsem si všimnul."
Polkl touhu zvracet při pohledu na husté rudé skvrny, které se nechutně rozprostíraly po podlaze i na stěnách.
Nebylo to tím, že by byl přecitlivělý. Sakra, to on holýma rukama zničil smečku pekelných psů, kteří napadli jednu z jeho čarodějnic. Ale nepotřeboval doktora k tomu, aby mu řekl, že žádné stvoření by nemohlo přežít takovou ztrátu krve.
„Říkala jsem ti, ať odejdeš,"
zašeptala Cassandra.
„Nikdo nemá rád ty, co vědí všechno,"
odvětil jí a byl rád, že mohl pohled pro změnu nasměrovat do její bledé, krásné tváře.
„To na nás zaútočil vládce démonů?"
„Ano."
„Kouzelný chlapec."
„Ne tak docela."
Usmál se. Směšně ho fascinoval její zvyk brát věci doslovně.
„Matně si vzpomínám na temný stín, který vplul do jeskyně a namířil si to přímo k tobě." Potřásl hlavou ve snaze pročistit si mozek od pavučin.
„A pak svět kolem mě vybuchl."
„Myslím, že ten démon byl zraněný. Chtěl..."
Caine se zamračil, neboť hlas se jí zastřel a oči potemněly bolestivou vzpomínkou.
„Cassandro? Cassie?"
Natáhl se a chytil ji za ramena. Přitiskl ji k sobě a když pocítil, že se mu vrací síly, ulevilo se mu. Opřel si tvář o temeno její hlavy a nadechl se jemné levandulové vůně, která jako by ho uzdravovala.
„No tak, všechno je v pořádku."
Opřela se o jeho hrudník a otřásla se.
„Pokusil se mne použít jako zakotvení v tomhle světě, ale tys na něj zaútočil a on nemohl jinak než zmizet."
Caine ji ochranitelsky pohladil po zádech. Náhlá touha ochránit tuhle ženu ho znova překvapila.
Ona byla vlkodlačice, proboha. čistokrevná.
Byla o třídu výš než on, bezcenný pes. Dokonce i když budeme předpokládat, že nad ním Salvátor nevynesl rozsudek smrti.
Potřásl hlavou a zahnal své prázdné myšlenky. Jediná věc, na kterou by se teď měli soustředit, bylo dostat se z téhle zatracené díry.
„Takže on je pryč?"
zeptal se.
„Opravdu, skutečně a už se nikdy nevrátí?"
„Je pryč."
„A tobě se nic nestalo?"
Odtáhla se, a než mohlo Cainovi dojít, co chce udělat, vyhrnula si košili a prozkoumala své ploché bříško.
„Myslím, že ne."
Caine potlačil zasténání. Pohled na její alabastrovou kůži a oblouky jejích ňader mu způsobil bolest. Bože, kdyby tak mohl tohle tělo dostat pod sebe...
Jeho erotická fantazie náhle skončila, neboť si všiml drobného tetování, které hyzdilo kůži pod jejím pupíkem.
„Co je to?" zeptal se a opatrně po obrázku přejel prstem. Svaly se mu při tom doteku samovolně stáhly. Místo bylo nepříjemně studené.
Ať už to bylo cokoli, nebylo to nic dobrého.
Její výraz potvrdil Cainovo tušení.
„Znak vládce démonů."
„Bastard. A jakou to má moc?"
Otočila hlavu, jako kdyby chtěla skrýt svůj výraz.
„Snažil se mne připoutat k těmhle jeskyním."
Muselo v tom být něco víc.
A„?....
„Dovoluje mi to..."
Chytil její bradu mezi palec a ukazováček a otočil si její tvář k sobě, aby se mu mohla podívat do očí.
„Mně to říct můžeš."
„Těžko se to vysvětluje."
„Zkus to."
„Můžu se dotknout té druhé strany."
„Druhé strany?"
„Nebe, pekla, jiné dimenze..." Pokrčila rameny. „Můžeš to nazvat, jak chceš."
Cainovi přejel po páteři nepříjemný pocit a jedním pohybem stál na nohou.
Sakra. Musí se odsud co nejrychleji dostat.
Nevěděl, ke komu je Cassandra připoutaná, ale věděl, že to pouto musí zničit.
Ona patřila jemu.
Tečka.
„A ty jsi tady uvíznutá?"
„Ne, zaklínadlo pominulo."
„Takže můžeš z jeskyně odejít?"
Půvabně se postavila a pohlédla k úzkému otvoru ve zdi.
„Pokud se odsud dokážeme vyhrabat, pak ano."
„Vyhrabat?"
Ztuhl, přál si, aby její slova neznamenala to, co si myslel. „Co tím chceš říct?"
„Všechny tunely se zbortily."
No jasně, hergot. Samozřejmě, že se zbortily.
Možná byl tedy opravdu mrtvý. Vždycky věděl, že jeho osudem bude peklo, a co mohlo být horší než strávit zbytek věčnosti v téhle tmavé, prázdné jeskyni?
Samozřejmě, pokud bude Cassandra nablízku, nedá se to považovat za muka, zašeptal mu zrádný hlas v hloubi duše.
„Spadly všechny?"
zachrčel.
Přes oči jí přejel hrozivý bílý stín, ale pak se jen klidně usmála.
„Neboj se. Dostaneme se odsud." Na chvilku se odmlčela.
„Včas."
Caine zaťal pěsti, dostával se k bodu varu. Copak byla v těch jeskyních zamčená tak dlouho, že netušila, jaké nebezpečí jim hrozí?
„Já nemám čas,"
vyštěkl.
„Na rozdíl od tebe nejsem nesmrtelný."
Přiblížila se k němu a položila mu ruce na prsa.
„Jsi si tím jistý?"
Chytil ji za ruce a zamračil se. „Dost s těmi tvými záhadnými..."
„Copak to necítíš?" přerušila ho a pohlédla na něj tak, že musel vydechnout.
Copak to necítíš...
Srdcem mu projela vlna strachu.
Cítil to.
Když se probudil, byl příliš slabý na to, aby věnoval po-zornost divnému pocitu, který mu koloval krví. Ani mocné vitalitě, se kterou se mu zahojilo jeho pochroumané tělo.
Hergot, ani kdyby si toho všiml, nedošlo by mu, že se zázrakem proměnil v čistokrevného.
Bylo to naprosto šílené.
Ale nemohl popřít nepatrnou změnu svého pachu a ros-toucí sílu, která ho měnila s každým úderem jeho srdce.
Zapotácel se a podíval se na ženu, která tu stála, na ús-tech zenový úsměv a obklopovala ji aura čisté nevinností.
„To je nějaký trik?" zeptal se.
Naklonila hlavu na stranu a vlasy jí sklouzly na rameno jako stříbrná záclona.
„Jak by to mohl být trik?"
Caine zaskřípal zuby. Připadalo mu, že se ho celý svět snaží podvést.
Bylo to paranoidní? Ale ne.
„Posledních třicet let mě tahal za nos Briggs," vypadlo z něho.
„Už si nenechám věšet na nos další bulíky." „Podvedl tě?"
„Vnutil mi svou vizi..."
„Která se proměnila v pravdu," tiše ho přerušila.
„Ne." Zakroutil hlavou.
„To není možné." „říkala jsem ti..."
„Je mi úplně jedno, cos říkala," namítl. Nervy měl na-pnuté až k prasknutí.
„Pes nezemře a nevstane z mrtvých jako čistokrevný vlkodlak." Vzduch mu zapískal mezi zuby, když ho ohromila nová myšlenka.
„Pane bože, snad se ze mne nestala zombie jako z Briggse?"
Zaujatě si ho prohlédla a pak zavětřila, jako kdyby pátrala po zápachu zombie.
„Ne, jsi normálně živý."
„Ale jak je to možné?"
„Asi to má něco společného s tvým bojem proti vládci démonů." Svraštila obočí a popřemýšlela o několika možnostech. „Po několik staletí čerpal pravěké vlkodlačí kouzlo. Zřejmě v tobě zůstala část jeho podstaty." Caine zakroutil hlavou.
Nikoli nesouhlasně — hergot, byla to dobrá teorie — ale byl to holý nesmysl.
Dobrý bože, bylo něco podobného možné? Mohl se nějakým způsobem proměnit v čistokrevného? A jestli se tak stalo... tak proč? Caine drsně zaklel a začal přecházet po hladké podlaze ve snaze, aby jeho mozek vymyslel nějaký šílený smysl jeho transformace.
Možná dostal to, po čem vždycky toužil, ale rozhodně to nebyl ten skvělý obrat, jaký si vždycky představoval.
Vlastně se ted cítil tak nejistý a osamělý jako nikdy od té doby, kdy se vzdal svého lidského života a stal se psem.
„Sakra."
Projel si rukou vlasy a zatoužil naplnit své plíce čerstvým vzduchem. Dlouhý běh v měsíčním světle bylo přesně to, co by pomohlo odstranit mlhu z jeho mozku.
„Tohle není to, co jsem si představoval. Myslel jsem si, že ta vize znamená, že budu spasitelem psů."
Úsměv jí vybledl a oči jí potemněly bolestí.
„Vize zřídkakdy znamenají to, za co je považuješ. Jsou ošidné a nebezpečné."
„Si děláš srandu."
„Snažím se lidi varovat, ale nikdo mě neposlouchá." Otřásla se a rukama si objala svůj příliš štíhlý pas. „Vždycky chtějí všechno vědět přesně."
Caine se vymanil z temných myšlenek a opožděně si všiml Cassandřiny výrazné bledosti a kruhů pod očima.
Nebyl sám, kdo měl den blbec.
Něžně vzal její obličej do dlaní a pocítil lehké zachvění, které otřáslo jejím tělem.
„Jací lidé?"
„Briggs občas někoho přivedl do kostela nebo na hřbitov nad námi a chtěl po mně, abych jim prozradila své vize. Jiní mu platili jen za to, že přišli a osobně jeho jasnovidku navštívili."
„Bože."
Caine zapřemýšlel, kdy byl on sám vlastně obdařený tou vizí. Na nic konkrétního si nemohl vzpomenout, to byla bezpochyby Briggsova práce, ale jasně si vybavoval, že byl v obrovské a prázdné místnosti.
„Briggs mě tam vedl se zavázanýma očima, ale jsem si jistý, že jsem byl v kostele."
„Ano."
„A ty si ty vize pořád pamatuješ?"
Skousla si spodní ret a posmutněla.
„Ano."
Caine se zamračil. Nepochyboval v nejmenším, že má ke smutku důvod.
Sice byl šílený touhou dostat se z jeskyně a pocítit na tváři vítr, ale začalo mu docházet, jaká nebezpečí budou venku čekat na Cassandru.
Opravdový jasnovidec byl...
Absolutně neocenitelný.
Celé národy démonů by se vydaly do války ve snaze ohlídat její vize. Jiní by udělali cokoli, aby ji zabili a zničili tak schopnost vidět do budoucnosti. Koneckonců, když sázíte semena zla, nechcete se obávat, že to předčasně vyjde najevo jako slunce nad mraky jen kvůli nějaké potrhlé ženské.
A samozřejmě není potřeba zmiňovat se o tom, co by s ní provedla Komise.
Mystičtí Věštci, kteří vládli světu démonů, by se mohli rozhodnout, že bude pod jejich dozorem, nebo by ji jednoduše nechali zmizet. Cassandra by nebyla prvním démonem se zvláštními schopnostmi, který byl odlou-čený od civilizace kvůli bezpečnosti ostatních.
A nikdo by se neodvážil pokusit se z vězení ji zachránit.
Rozhodně ne nikdo, kdo měl mozek alespoň o velikosti hrášku.
„Sakra."
„Co je špatně?"
„Chceš seznam?" zamumlal a vzal její chladné ruce do svých. Až se z téhle pohromy dostanou, dá mu dost práce zajistit Cassandře bezpečí. „Tak pojď."
„Kam jdeme?"
„To je, drahoušku, pěkně zapeklitá otázka."
Viper měl k dispozici širokou škálu vozů různých kate-gorii. Salvátor se rozhodl pro štíhlé, červenočerné Lam-borghini. Mnohem víc by dávalo smysl, kdyby si vybrali některý z terénních vozů, ale Salvátora bavilo dráždit upíry. Nepochyboval o tom, že Viper bude netrpělivě přecházet až do chvíle, kdy se mu jeho vzácný miláček vrátí do podzemní garáže.
Plus nemohl popřít uspokojení z brázdění ulic Chicaga v elegantním a silném voze. Byl vlkodlakem, který si dokázal užívat života.
Ne, jen těch lepších částí.
Těch nejfajnovějších.
Pohledem sklouzl na Harley, která pozorovala míjející scenérii od předměstí Midwestu, pak minuli několik tuctů skladišť a konečně se dostali do otevřeného prostoru mezi pole poseté farmami.
V srdci se mu usadila samolibá radost.
Jeho ochranitelské instinkty při myšlence, že dobro-volně vystavuje svou partnerku nebezpečí, zavyly. Ale větší část jeho bytí chápala, že to prostě tak má být. Jako partneři byli společně silnější, ne jako každý zvlášť.
Kromě toho to Harley dokázala dobře odůvodnit.
Královna vlkodlaků nebyl jen prázdný titul.
Harley bude ceněna podle síly a schopnosti ochránit smečku, stejně jako podle schopnosti ji vést. Vlkodlaci re-spektovali sílu a nebudou nadšeni ani její neschopností proměnit se, ani kvůli létům stráveným v Cainově zajetí.
Oddanost svých lidí si bude muset zasloužit.
Ale on ani na vteřinu nezapochyboval, že se o ni jeho partnerka bude prát.
Harley měla v sobě nemilosrdnou sílu, která se skrývala za její křehkou krásou. Bože, však taky čelila vládci dé-monů, nebo ne? To bylo něco, při čem by spousta jiných stvoření s vřískotem utekla. Ona se ničeho nezalekla, čelila všem výzvám.
A není potřeba zmiňovat se o faktu, že byla tvrdohlavá jako mezek.
Salvátor sundal nohu z plynu a auto zpomalilo z rychlosti světla na rychlost hlemýždě. Když sjeli z dálnice a dostali se na obyčejnou cestu, která kdysi přiváděla věřící k zapomenutému kostelu, začali pozorně zkoumat okolí.
V záplavě měsíčního světla dřímal zarostlý hřbitov. Zdálo se, že sem nikdo nevstoupil po celá staletí. Salvátor přejel pohledem tepanou bránu, která byla otevřená dokořán a už nepotřebovala chránit těla mrtvých, jež se už kdysi dávno proměnila v prach. Za zídkou se nahýbaly ulámané mramorové sochy a rozdrobené mausoleum vykukovalo z plevelu, jako kdyby chtělo popřít definitivní porážku.
Přímo za hřbitovem stál opuštěný kostel, kdysi velká a nádherná budova a dnes jen prázdná stavba z kamene a dějícího dřeva.
Salvátor zastavil auto u skupinky stromů. Kolem dokola bylo prázdno, ale obyčejní smrtelníci se vždycky potulovali i tam, kde neměli nic pohledávat. Pohled na drahé auto uprostřed pustiny mohl vyvolat pozornost, které se chtěl vyhnout.
Harley po jeho boku odevzdaně zakroutila hlavou. „Vypadá to jako naaranžované pro béčkový horor."
„Briggs nikdy neměl dobrý vkus." Salvátor se zne-chuceně ušklíbl. „Patřil mezi ty, kteří vlkodlakům kazí jméno."
„Nemyslím si, že vkus je to, co dělá špatné jméno," odvětila Harley, otevřela dveře a vystoupila z auta.
Salvátor se usmál a z druhé strany auta se k ní připojil.
„To je pravda,"
souhlasil. „Možná bych si měl najmout nějakou dobrou PR agenturu."
„To bys měl."
Obrátila oči v sloup.
„Určitě by se ti líbilo, kdyby se každý démon při vstupu na tvé teritorium vyděšeně zatřásl."
To Salvátor nemohl popřít. Být největším a nejstraš- nějším predátorem mělo své výhody.
„Alespoň to zabrání nedorozumění," samolibě odvětil.
„Když každý hned vidí, že jsi král a musí se ti klanět?"
„Něco takového mi nevadí."
„Dobrý bože!" zamumlala a přejela pohledem po jeho drahém obleku a italských botách.
„Byl jsi arogantní ještě před tím, než se ti vrátily všechny síly. Teď už to s tebou nebude k vydržení vůbec."
Sklonil k ní hlavu a rychle, majetnicky jí políbil.
„Ale naštěstí mám krásnou královnu, která mě vždycky ráda vrátí k pokoře,"
zašeptal do jejích úst.
Natáhla se k němu, zamotala mu prsty do vlasů a políbila ho s takovou silou, že by to stačilo k zažehnutí jaderné reakce.
„Myslím, že v tomhle máš pravdu," zašeptala.
Salvátor krátce pomyslel na to, jak by jí stáhl džíny a přiléhavé triko, ale pak ji váhavě odstrčil.
Bože! Nemůže se nechat vyrušit od jejich naléhavého úkolu. Nejdřív musí najít psy a zničit hlavní hrozbu — Briggse.
Pak budou mít celou věčnost, aby se mohli milovat ve svitu měsíce.
„Připravená?" zeptal se. Hlas měl zastřený obavou.
Přikývla. „Já půjdu vpravo, ty vlevo.“
„Harley..."
V očích se jí varovně zablesklo. „Nezačínej zase."
Polkl napomenutí, které mu viselo na rtech, a místo toho ji zatahal za konec culíku.
„Buď opatrná."
Usmála se a vytáhla z pouzder dvě zbraně naládované stříbrnými kulkami.
„Vždycky."
S tichým půvabem zmizela ve křoví, které obklopovalo hřbitov, a Salvátor si to namířil ke kostelu. A znovu pocítil závan pýchy.
Jeho partnerka.
Silná, překrásná, neohrožená.
Perfektní.
Pak potřásl hlavou a soustředil se na pachy a zvuky, které naplňovaly vzduch.
Rychle prošel kolem kostela a pozornost zaměřil na pár stromů, které obklopovaly hřbitov.
Z hustého křoví vycházela spousta pachů, ale Salvátor všechny snadno rozeznal. Míjel všechny kromě těch, které připomínaly známé vlkodlačí nebo psí pižmo.
Mezi stromy nenašel nic, tak si to namířil ke hřbitovu a vstupu do jeskyní. Několikrát ucítil pach Hesse a Briggse, ale stopy byly příliš staré a určitě pocházely z doby před pádem stropů.
Prokrista, snad nebyli uvězněni v tunelech?
Při pouhé myšlence mu tuhla krev žilách.
Jeho psi byli mučeni, ovládáni i opuštěni Briggsem. Jestli k tomu ještě zůstali uvězněni pod spadlými tunely, stačilo to, aby se pomátli.
Poslední věcí, po které toužil, by bylo utratit je jako vzteklé psy.
Tu myšlenku nemilosrdně zahnal.
Své vojáky najde a pak zabije Briggse.
Jiný výsledek nepřijme.
Prošel mezi zapomenutými hroby a připojil se k Harley, která stála u mramorové hrobky v zadní části hřbitova. Pohlédl na její rozrušený výraz a zamračil se.
„Našla jsi něco?"
„Měla jsem dojem, že jsem zachytila Cainův pach, ale...," odmlčela se a zakroutila hlavou.
„Co?"
„To nemohl být on."
„Proč ne?"
„Byl to pach čistokrevného vlkodlaka."
Salvátor pozvedl obočí, význam jejích slov mu okamžitě došel.
Caine tolik věřil tomu, že se jednou stane čistokrevným. Skutečně viděl do budoucnosti?
Mohla být ta vize pravdivá?
„Hergot,"
vydechl a ten nepříjemný obrázek zahnal. Temný vládce zmasakroval každého, kdo se prohlašoval za jasnovidce už před tisíci lety. Občas se objevil nějaký prorok a některým se jejich předtuchy plnily, ale žádný skutečný jasnovidec po světě nechodil.
„To nemůže být."
Harley pokrčila rameny. „Teď je to stejně jedno."
„Tuhle noc ano," souhlasil Salvátor.
„Ale jednou toho psa vypátrám a odměním se mu za celá ta léta, kdy tě držel v zajetí."
„Myslím, že už si svého trestu užil. Měl za to, že z něho bude velký Mesiáš, a místo toho všechno ztratil."
Salvátor zkroutil rty. Caine byl Briggsovi v ničení vlko-dlaků ochotným partnerem. A nebylo třeba zmiňovat, že se odvážil zacházet s Harley jako s obyčejným pěšákem.
„Já upřednostňuji hmatatelnější formy trestu,"
zavrčel.
Ušklíbla se, věděla, že nemá cenu pokoušet se změnit jeho názor. Tohle byla jedna z věcí, kde kompromis nepřicházel v úvahu.
„Narazil jsi na nějakou Briggsovu stopu?"
„Nic čerstvého."
Podíval se na tiché pole za hřbitovem. „Jestli vylezl z tunelu, muselo to být jinde."
„Určitě je víc než jeden východ. Musíme rozšířit pole našeho hledání."
Salvátor měl na věc stejný názor.
„Ale teď půjdeme spolu."
„Giuliani." Přimhouřila oči.
„Jestli chceš ženu, které se líbí zacházení, jako když potřebuje velkého a silného muže, jež by ji ochránil, pak sis mě neměl vybírat."
Salvátor si těžce povzdechl. Pak odvážně minul zbraně, které mohly způsobit pár pěkně ošklivých zranění a přejel palcem po linii její tvrdohlavé čelisti.
„Nenastane chvíle, kdy tě nebudu chtít chránit, cara. To změnit nedokážu."
Ustoupila a zamračila se. „Celý svůj život jsem byla pod dozorem Caina. Od ted už mě nikdo ovládat nebude."
Její hlas byl rozhodný a bez emocí a Salvátor věděl, že každé slovo myslí smrtelně vážně.
„A já si myslel, že souboj s vládcem démonů byl obtížný," zabručel. „Za hodinu se tady setkáme."