1. Začátek
Mladá žena za sebou s úlevou zavřela dveře od lékařského pokoje. Měla konečně chvíli klid a těšila se na pořádný hrnek kávy a bezmyšlenkovité zírání do zdi. Unaveně si sedla na židli, sundala si boty a opřela bolavé nohy o roh stolu. Ještě sáhla po skřipci, jenž jí nepříjemně tahal vlasy, a nechala je v dlouhých loknách spustit na záda. To byla úleva, načechrala je rukou a spokojeně přivřela oči. Vytoužené ticho, ale netrvalo dlouho, ozvalo se klepání.
'No to snad NE!' zaklela v duchu a spustila nohy na zem aby se opět obula.
Ve dveřích se objevila hlava sestry.
„Paní doktorko, omlouvám se, ale ta paní na trojce má zase hysterický záchvat. Vytrhla si kapačku a křičí, že chce domů!“
Žena se lítostivě podívala na konvici s vařící se vodou a s tichým povzdechem ji vypla.
„A zkusila jste doktora Granta?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Nevím kde je, pravděpodobně šel na oběd,“ odpověděla sestra a hned nato zmizela ze dveří.
„No, to je mu podobné!“ zamumlala si pro sebe, ale už si spěšně spínala vlasy a spěchala za pacientkou.
Přibouchla za sebou dveře na kterých stálo: MUDr. Melinda Grayová.
* * *
Byl to dlouhý den, ale na druhou stranu dvanáctihodinové směny plnily účel. Domů se Linda vracela natolik unavená, že neměla potřebu navštívit podkrovní pokoj s oknem do zahrady. A díky bezesnému lektvaru, co ji s ním zásoboval Brumbál, se jí dařilo prospat většinu noci.
Práci v nemocnici si našla jakmile byla schopná postarat se sama o sebe. Potřebovala pracovat a hodně. Jestli se chtěla “uzdravit”, musela svou mysl vytížit natolik, aby zabránila pokušení uzavírat se do sebe a izolovat se v domě. Občas ještě zažila dny a noci, kdy se jí to nedařilo. To pak utíkala nahoru do pokoje, kde zoufale plakala a křičela, svíjela se bolestí nad svým osudem, ale naštěstí vždy našla sílu zase vstát a vrátit se mezi živé.
Většinou se vracela domů až za tmy a nejlépe s prací navíc. I tentokrát si nesla složky pacientů k prostudování. Vyhýbala se nečinnosti za každou cenu. A také večery o samotě byly dlouhé, obzvlášť když cítila, že nebude mít klidnou noc. Proto se i dnes rozhodla pracovat. Pomyšlení, že může být prospěšná a pomáhat druhým Lindě pomáhalo. Protože pořád byly chvíle, kdy ji stálo hodně sil vstát a začít nový den. Uvařila si čaj a začala se probírat jednotlivými případy a třídila je podle důležitosti. Měla na starosti operační plán a předoperační vyšetření pacientů. Párkrát při operaci asistovala, ale pouze jako konsultant. Nesměla operovat, občasný třas rukou, který nedokázala ještě ovládat, jí to neumožňoval. Stávalo se to hlavně po probdělé noci v horním pokoji.
Když uzavřela poslední případ, slyšela ťukání na okno. Vstala a vpustila sovu do pokoje. Sundala jí z nožky stočený pergamen a ze zobáčku noviny. Ty položila zatím na stůl a přistrčila k sovičce misku se zobáním, aby jí zkrátila čekání na odpověď. Věděla od koho vzkaz je, nikdo jiný než Brumbál jí nepsal.
„Přeji dobrý večer, Lindo,
rád bych se za tebou zítra večer zastavil.
Mám pro tebe další dávky Bezesného lektvaru, a také bych s tebou rád o něčem hovořil.
Počkám na odpověď. Jak tě znám určitě ještě pracuješ. S pozdravem A.B.“
Linda se pousmála. Měla jeho návštěvy ráda. Vzala pero a na druhou stranu pergamenu napsala odpověď.
„Opravdu mě znáte, ještě jsem pracovala.
Určitě budu moc ráda, když se zastavíte, kolem osmé hodiny budu doma.
A děkuji za lektvary, bez nich bych to nezvládala.
S pozdravem L.G.“
Přivázala odpověď sově na nožku a vypustila ji zpět do noci. Dívala se za ní dokud se neztratila ve tmě. Brumbál s ní chtěl mluvit. To nebylo jen tak. Určitě přijde s nějakou nabídkou, tím si byla jistá. Už minule něco naznačil. Bude chtít, aby se vrátila? A zvládla by to vůbec? A co práce v nemocnici, musela by odejít? A chce vůbec něco takového? Vždyť ještě není připravená, sotva zvládá tenhle život! Myšlenky čím dál dotěrněji a splašeněji útočily na její mysl. Mírně zatřásla hlavou.
'NEVYŠILUJ! Ještě ani nevíš, co po tobě chce!' Sama nad sebou se usmála.
Zavřela okno a zatáhla záclonu. Vzpomněla si na noviny na stole, možná se z nich dozví pár užitečných informací. Občas se jí do rukou dostal Denní Věštec. Ač nerada, musela si přiznat, že ji zajímalo co se děje ve světě, který před pěti lety opustila. Navíc s určitostí věděla, že po Brumbálově zprávě neusne. Proto si dolila čaj a s novinami v ruce se přesunula na pohovku.
Pročítala jednotlivé články, ale zatím nepostřehla nic neobvyklého. Až na krátkou zmínku o smrtelné nehodě Cedrica Diggoryho, studenta mrzimorské koleje ve škole čar a kouzel v Bradavicích. Také se stále hledal uprchlý trestanec Sirius Black. Ale nikde ani zmínka o mrtvé Bertě Jorkinsové, Frankovi Bryceovi a dalších, o kterých se dočetla v mudlovských novinách. Policie byla bez důkazů a nemohla se pohnout z místa, což by naznačovalo, že v tom mohla být kouzla. Ale Denní Věštec nic takového nepotvrdil. Linda zamyšleně odložila noviny. Byla přesvědčená, že něco není v pořádku, určitě se něco děje, proto s ní chce Brumbál mluvit.
Z dálky odbíjela půlnoc. Linda si unaveně promnula oči a usoudila, že by si měla lehnout. Rychle se osprchovala a ulehla do postele. Už třetí noc usínala bez lektvaru a nedokázala zabránit obavám. I když se sebevíc snažila, strachu člověk neporučí. Proto byla Brumbálovi vděčná, že jí už zítra přinese další. Pro dnešek musela věřit, že to zvládne bez něj. Mýlila se. Chvíli po tom co usnula, ji dostihla noční můra.
Z lehkého spánku ji probral hluk v kuchyni. Zaposlouchala se, někdo rozbíjel věci, jako by něco hledal. Dostala strach, rychle ho vzbudila. Blížily se k nim kroky a uslyšeli hrozivé zavrčení. Lindou projela neskutečná hrůza. Oba běželi rovnou k oknu.
'Rychle… rychle ven!' Když se pustil její ruky a seskočil, rozlétly se dveře do ložnice. Lindě se téměř zastavilo srdce. Místností se ozvalo hluboké zavytí, spatřila vyceněné tesáky a zuřivý krvelačný pohled. Vlastním tělem bránila okno, aby mu dala náskok. „Uteč!“ zakřičela na něj, když zahlédla, že na ni čeká. „Utíkej pryč!!!“ Pak ucítila palčivou bolest, když se zvířecí tesáky zaryly hluboko do masa. Teplá krev se jí řinula po zádech. Pak ji odhodil stranou.
„NÉÉÉ!“ vykřikla, když zahlédla, jak vyskočil oknem ven... za ním.
Prudce se posadila na posteli a chvíli lapala po dechu. Košile se jí lepila k tělu a srdce hrozilo, že poláme žebra, jak zběsile tlouklo. Rychle rozsvítila lampičku vedle postele a rozhlédla se po ložnici. Dveře byly v pořádku, okno zavřené. Byla sama. Pohlédla na budík, spala sotva tři hodiny. Odhodila propocenou peřinu, musela vstát. Tohle už důvěrně znala, bolest a pocit prázdnoty ji uvnitř celou drtil.
V koupelně si opláchla obličej studenou vodou, aby se vzpamatovala, ale pořád se nekontrolovaně třásla.
'Už nemůžu, nemůžu!' Opřela se dlaněmi o umyvadlo a vzhlédla. Ta žena v zrcadle Lindu děsila. Protože měla v očích zase ten šílený výraz. 'Ne!' Strnule o krok couvla. Musí od ní utéct, musí!
Zavřela za sebou dveře od prokletého pokoje. Vzala do ruky kus černého uhlu a rychlými tahy přenášela svoji vizi na zeď. Kdysi kreslila pro radost, nyní z nutnosti - aby unikla šílenství.
* * *
O několik hodin později si už oblékala lékařský plášť a doufala v klidnou směnu. Hlava jí třeštila po probdělé noci a k tomu všemu byl její kolega - pan doktor Grant - špatně naladěný. Třísknutí dveřmi od skřínky to jen potvrdilo.
Linda si povzdechla. „Musíš dělat takový rámus? Hrozně mě bolí hlava."
„Promiň. Jsem fakt nas...štvanej!" Linda pozvedla obočí. "S tebou to nemá nic společnýho," dodal, ale pak se na ni podíval pozorněji. „Copak... Kdybych tě neznal, řekl bych, že máš kocovinu a ten mejdan byl děsnej!” uchechtl se.
„Prosim tě..." mávla rukou. "Kéž by!... Nemáš prášek? Mám pocit, že mi vyletí mozek,” zaprosila a přidala psí pohled.
„Zase zlý sny?” zeptal se. Jen přikývla. Věděl, že o tom nebude mluvit. Nebylo to poprvé. „Máš kliku, jsme na tom podobně. Mě pro změnu bolí zub,” řekl a podal jí lahvičku s léky.
„Dík. Já tě nemít," řekla s úlevou a hned si jeden vzala. "Doufám, že bude dneska klid,” zamumlala.
„Neříkej to! Nebo to zakřikneš a my se nezastavíme celý den,” zarazil ji s tragickým výrazem.
Linda se musela usmát. Ano, pan doktor Grant byl především její dobrý přítel. Když nastoupila do nemocnice, byla vyděšená. Bála se, že všechno zapomněla a obávala se svých kolegů. Nevěděla, jak mezi ně zapadne. A tehdy si jí všiml urostlý a charismatický Daniel. Vzal ji pod svá ochranná křídla a se vším jí pomáhal. Občas ji svou upřímností a otevřeností uváděl do rozpaků, ale brzy pochopila, že je to jeho způsob humoru. Takový prostě byl - osobnost. A jako bonus pro ni - Daniel byl gay, tudíž z jeho strany nehrozilo žádné nevhodné chování.
"Máme ještě chvíli čas, nedáme si kafe?" zeptala se a aniž by čekala na odpověď, zapla konvici.
„Ale jo. A dneska prosím jen černý a silný. Potřebuju nakopnout po včerejším fiasku.”
Linda se po něm zvědavě ohlédla.
„Copak, copak. Snad nemáte zase tichou domácnost?” zajímala se.
„Ani mi nemluv. Mark je horší než hysterická ženská! Víš, co mi provedl?” odfrkl si frustrovaně.
'A jéje,' pomyslela si. 'Dárek k narozeninám se asi nevyvedl.'
„Chtěl tě jen překvapit,” řekla a podávala mu hrnek.
"Počkej! Tys o tom věděla?"
"Možná....trošku... něco?" Mírně se přikrčila.
"Vždyť víš, že překvapení nesnáším," protáhl nabručeně.
"Ale jdi, tak strašný to bejt nemohlo."
„Tak to by ses divila," ušklíbl se.
"Dej si kafe a povídej, jsem zvědavá," žadonila, zatímco upíjela ze svého hrnku.
Dan poslechl a začal: "Před týdnem jsme řešili, že je potřeba vymalovat byt. No a včera když jsem přišel domů, se tvářil děsně tajemně. A že nechal předělat naše hnízdečko lásky. Trochu mě zamrazilo, protože ho za ty roky už znám. Jeho fantazie totiž nemá hranice. Když nadšeně otevřel dveře ložnice, pokoušel se o mě infarkt!”
Tvářil se tak tragicky, že z toho Lindě cukaly koutky.
"Copak, na posteli ležely pouta a na zdi visely karabáče a bič?” uchechtla se pobaveně.
„Tak to bych ocenil, ale ne. Z naší účelně zařízené chlapské ložnice zbyly jen moje pantofle!” Odmlčel se, aby se napil a pak pokračoval: „Představ si to: 'bílý koberec s vysokým chlupem, uprostřed pokoje vévodí maxi postel s nebesy, a po nábytku jsou rozestaveny různé sošky, fotografie a květiny.' Ale nejhorší jsou zdi! Fialové zdi! Vlastně ne! Jak mě poučil Mark, tak zdi jsou v barvě lila!" zavrčel. "Chápeš to, Lindo? V holčičí posteli a při pohledu na takovou barvu chlapa přejde chuť na… na všechno!”
Linda vyprskla smíchy. Daniel byl prostě chlap. Absolutně neromantický chlap!
„Cos mu řekl?” zeptala se.
„Nic. Tupě jsem zíral. Asi si to vyložil jinak, podle jeho: Tak co tomu říkáš? Nevyzkoušíme ji? A já furt mlčel. Až když došlo na činy, vykoktal jsem jen: Marku ty jsi zešílel! A bylo to." Rozhodil bezradně rukama.
To už se Linda smála nahlas.
"Pěkný! To seš kamarádka?" mručel naoko uraženě.
Linda ho mateřským gestem poplácala po rameni. „Vždyť on se tak snaží. Tady vidíš jak se stará o tvoje blaho," posmívala se.
„No Právě!” povzdechl si tragikomicky.
Bylo to příjemné ráno. S Danielem vycházela dobře, bral ji takovou jaká byla a zbytečně se nevyptával. Byl druhý člověk po Brumbálovi ke komu si našla cestu, komu věřila. Pro ni další krok vpřed. Dělala sice malé krůčky, ale i ty se počítaly.
---------
Daniel měl pravdu, Linda ten klidný den opravdu zakřikla. Už ani nepočítala, kolikátý pacient prošel jejíma rukama. Právě šla za doktorem Whintersem s výsledky svých pacientů, aby s ním probrala následující léčbu, když viděla Dana a ještě dva kolegy, jak spěchají na příjem.
„Co se děje?” zavolala na něj.
„Vezou k nám bouračku, čtyři zranění dva z toho těžce.”
Linda se k nim přidala. „K nám? Jsme jen malá soukromá klinika! Nebereme těžké případy,” divila se.
„Jenže jsme nejblíž a máme místo,” stačil říct, než se rozrazily dveře a záchranáři vjeli s nosítky dovnitř.
Šlo o dva muže, i když ten druhý byl spíš ještě chlapec, jak Linda zaznamenala. Starší z nich byl při vědomí a sténal bolestí. Všimla si zkrvavené nohy, nejspíš otevřená zlomenina. Na chlapci seděla lékařka a prováděla masáž srdce.
„Zkolaboval už ve voze, nejspíš ruptura sleziny,” informovala připravený personál udýchaně. Ten převzal pacienta a spěchali rovnou k výtahu.
Ve druhém záchranářském voze byla na nosítkách žena. Za ní šel v doprovodu zdravotní sestry muž. Linda si všimla, že má ošklivou tržnou ránu na hlavě a pořezanou ruku.
Daniel už přebíral zraněnou ženu, zatímco mu kolegyně v rychlosti sdělovala její stav.
„Těžké poranění hlavy. Celou dobu je v bezvědomí, má velice slabý puls a je ve vysokém stupni těhotenství.”
Linda sebou trhla. Ta informace jí otřásla. Ještě se nenarodilo a už mu jde o život.
„Pravděpodobně nitrolebeční krvácení!“ usoudil Daniel a otočil se k Lindě. "Budu tě potřebovat, rychle se připrav."
Už vyjížděli výtahem na druhý sál. Linda znervózněla.
„Já ale nemůžu operovat, to přece víš!” protestovala.
Daniel na ni zpříma pohlédl. "Vím, už jsem volal doktora Lebmanna, pokusí se přijet co nejdřív. Budeš mi jen asistovat. Ty to zvládneš!” dodal o něco povzbudivěji.
Zatímco na sále připravovali ženu k operaci, Linda si pečlivě drhla ruce snažíc se uklidnit. Věděla, že hlavní práci odvede Dan, byl výborný chirurg, přesto se modlila, aby Lebmann přijel včas. O několik minut později už asistovala Danielovi. Podle jeho soustředěného a zamračeného pohledu, to nevypadalo vůbec dobře.
"Sakra, vůbec nic nevidím. Odsávej...Víc...Ještě tady!" Pomáhala jak mohla, přesto ustaraný výraz z Danovi tváře nemizel. "Pořád to někde krvácí, nemůžu se tam dostat!"
"Doktore, má zrychlený pulz," upozornila ho sestra.
"Sakra!" zaklel.
"Ztrácíme ji," zaznělo sálem. Přes veškerou snahu prohrávali.
Linda se dotkla ženiny hrudi. Srdce slabě bilo, ale jinak necítila nic. Ta žena odcházela, její nitro bylo prázdné. Pak instinktivně položila dlaň na její břicho - dítě žilo, ale moc času mu nezbývalo. Cítila jak je vyděšené.
„Dane, to malé má ještě šanci. Ale dusí se, musíme ho rychle dostat ven! Jí už nepomůžeš.”
Váhal. Znovu překontroloval monitor. „Když se podaří zastavit krvácení, má šanci.”
„Ne, nemá! Věř mi," střetl se s jejíma očima. "Poslechni mě a zachraň to dítě,” prosila naléhavě.
V tu chvíli vešel doktor Lebmann.
Daniel se rozhodl. „Skalpel!"
--------
Matku se zachránit nepodařilo, ale dítě bude žít. S tou myšlenkou Linda opustila sál.
V hale seděl zdrcený manžel. Jakmile ji spatřil, spěchal k ní.
"Prosím vás, co je s mojí ženou," ptal se.
Všimla si, že je stále zraněný.
"Stále je na sále. Prozatím vám nemůžu víc říct. Musíte počkat na lékaře. Pojďte, zatím vás ošetřím." Vzala ho do vedlejší ordinace, kde mu vyčistila ránu na hlavě. Když mu ji šila, ani nehlesl. Potom si prohlédla ruku, ta na tom byla hůř.
„Teď to zabolí,” upozornila ho. Trhl sebou a sykl bolestí. "Už to bude, vydržte." Jemně ho zatlačila zpět do křesla.
V tu chvíli ucítila, jak mu tělem proudí magie. Nebylo pochyb, muž před ní byl stejný jako ona. Napadla ji spásná myšlenka.
„Pane, vy jste… vy jste kouzelník?” zeptala se tiše. Nevěřícně se na ni podíval. „Můžete mi to říct, taky jsem čarodějka,” naléhala. Přikývl. Linda se chytila malé naděje. Mudlům její krev nepomáhala, pro ně neměla cenu, ale pro kouzelníky... „A vaše žena?”
Zakroutil hlavou. „Ne… ta není,” hlesl šeptem.
Její naděje pohasla. Kdyby byla čarodějka, dala by jí svou krev a dítě by mělo i matku!
Jakmile dočistila ránu, řízla se do ruky a přitiskla ji na mužovu otevřenou paži. Pomůže alespoň jemu, ušetří ho fyzické bolesti, kterou by jinak musel podstoupit. Když ruku vztáhla, muž vyjeveně zíral na zacelující se sval. Najednou k ní zvedl prudce hlavu.
„Mohla byste pomoct i mé ženě? Dokážete vyléčit i vážná zranění? tázal se s takovou naléhavostí, že z toho Lindu bodlo u srdce.
"Bohužel. Je mi to líto, ale mohu pomoct jen tomu kdo má v sobě magii.”
Na chodbě se ozvaly kroky a chvíli nato vešel doktor Lebmann. Linda se oběma mužům omluvila a odešla z ordinace.
„Pane Gordone,” oslovil muže lékař, když osaměli. „Je mi to moc líto, ale nesu špatnou zprávu. Dělali jsme, co jsme mohli, ale vaše žena utrpěla velmi vážné zranění. Byla pramalá šance...”
Muž zakvílel a sevřel si hlavu v dlaních. Lebmann mu konejšivě položil ruku na rameno.
„Přesto vaše žena dokázala udržet své dítě naživu," pokračoval lékař. „Máte chlapce, podařilo se nám zachránit vám syna.”
Muž k němu zvedl ztrhaný obličej. „Mám syna?”
Doktor přikývl. „Ano, a je zcela v pořádku. Chtěl byste ho vidět?”
Gordona zaplavilo dojetí, v očích ucítil palčivé slzy, přesto zakroutil hlavou. Nemohl. Nedokázal by to. Teď ne.
„Já... Chtěl bych vidět svoji ženu. Naposledy,” požádal chraplavým hlasem.
Lebmann souhlasil. „Pojďte se mnou.” A odvedl ho chodbou k operačnímu sálu - za jeho ženou.
Ještě než Linda odešla z nemocnice, šla se podívat na syna pana Gordona. Byl tak maličký, a přesto už vybojoval svoji největší bitvu - bitvu o život. Zlehka mu stiskla ručičku a pak položila svou dlaň na tělíčko. Cítila to, jednou bude jako jeho otec. Smutně se pousmála a pohladila chlapce po drobné tvářičce.
-------
Cestou domů se zastavila ještě v obchodě. Včas si uvědomila, že doma nic nemá a vzhledem k tomu, že zanedlouho očekává návštěvu, která má mlsný jazyk, by se za prázdný talíř styděla. Navíc ani ona nepohrdne po dnešním dni něčím dobrým. Koukla na hodinky. Měla by si pospíšit, bylo už skoro půl osmé a ještě se chtěla vykoupat.
Stihla to akorát, když vycházela z ložnice, zaslechla tiché prásknutí, a nato v jejím obývacím pokoji stál Brumbál.
„Dobrý večer, Lindo. Měla by sis co nejdříve dům opatřit ochrannými kouzly. Není bezpečné nechat ho takhle přístupný každému kouzelníkovi,” upozornil ji mírně káravým tónem.
„Také vás ráda vidím. Jak víte tak jsem se vzdala magie už před několika lety," připomněla mu. "A navíc nikdo neví, že tady žiju. S nikým jiným kromě vás se nestýkám.”
„Kvůli tomu jsem také tady. Neposadíme se a nedáme si trochu čaje?” navrhl.
Linda si s rozpaky uvědomila, že hostu nenabídla ani místo.
„Samozřejmě. Ehm... promiňte. Posaďte se, uvařím ho,” omlouvala se a chtěla zajít do kuchyně postavit vodu.
„To není nutné.” Vyndal hůlku a lehkým mávnutím se objevila na stole konvice s čajem a dva šálky.
„Já zapomněla, už jsem si odvykla," pousmála se. "Tak připravím alespoň něco k jídlu. Koupila jsem i nějaké pečivo a sušenky,” nabídla ochotně.
"Pokud by byly zase ty oříškové s kousky čokolády..." mrkl na Lindu.
"Mám i něco lepšího," odpověděla a dávala od každého na talířek. „O čem jste se mnou chtěl mluvit?” zeptala se.
Nemohla popřít, že je zvědavá s čím za ní přišel.
„K tomu určitě dojdeme," promluvil Brumbál. Linda mu podala jeden talířek a posadila se do druhého křesla. "Ale nejprve ti předám tohle,” pokračoval a vyndal z kapsy hábitu zmenšenou truhličku, kterou zvětšil do původní velikosti.
Linda věděla, co je uvnitř. Přinesl zásobu Bezesného lektvaru.
„Děkuju. Nerada to přiznávám, ale bez něj se neobejdu. Ten váš profesor je zázrak. Řekl jste mu pro koho je?”
„Tak trochu, dělal si o mě starosti,” pousmál se. „Ale to není všechno, mám pro tebe ještě něco.”
Brumbál jí podal úzkou podlouhlou krabičku. Lindě se zdála povědomá.
'Ale to není možné, jak k ní přišel?'
„Ale jak… jak jste jí… Mate ji, vy?”
Fascinovaně od něj vzala krabičku a vyndala z ní hůlku. Byla to ta její. Nechápala. Nechala ji přeci u Olivandera, když utekla do Londýna.
Brumbál ji zkoumavě pozoroval. „Myslím si, že je čas, aby sis ji vzala zpátky.”
Linda si najednou uvědomila, kam tím směřuje. Rychle položila hůlku na stůl, ale nepřestávala na ni zírat.
„To ne! Já… necítím se na to! Nevím, jestli vůbec chci,” zaprotestovala.
„Lindo, jsi především čarodějka, tvé místo je mezi svými. Vždycky jsi věděla, že se vrátíš, že se budeš muset přes to přenést. Jinak budeš pořád vězněm vlastního strachu, nebudeš svobodná,” domlouval jí mírně.
Chvíli mlčeli. Linda si v hlavě srovnávala myšlenky. Pak se znovu natáhla pro hůlku. Jakmile ji sevřela v prstech, projela jí silná vlna magie, jako by se od ní nikdy neodloučila. S povzdechnutím se na staříka pousmála. Brumbál uměl manipulovat s lidmi, věděl, jak je přesvědčit, aby udělali přesně to co po nich chce. A dnešek byl už dost zlý, vyslechne ho tedy.
„Tak čeho přesně se vaše dnešní návštěva týká?” zeptala se rezignovaně.
Brumbál zvážněl. „Nastanou temné časy, Lindo, minulost se bohužel opakuje. Voldemort se vrátil a obávám se, že mocnější než kdy dřív. Řady jeho stoupenců se rozrůstají, nebude dlouho trvat a začnou útoky na nečistokrevné kouzelníky. Některé rodiny už opouštějí zemi, bojí se o své blízké.”
Lindu napadlo, jestli pan Gordon se svojí ženou také prchali před Voldemortem.
„Možná právě proto bych měla zůstat tady, mimo to všechno,” namítla. Věděla, že to zní zbaběle.
„To bys… mohla,” přikývl rozvážně, „ale zlo se nevyhne ani tomuhle světu. Vím, z čeho máš strach, ale už jsi toho tolik dokázala, ty to zvládneš. Musíš si konečně odpustit.”
Šlehla po něm zlým pohledem. Jak by mohla?
„K čemu mě potřebujete? Vždyť jsem nekouzlila už pět let, s čím vám budu platná?”
„Myslím si, že Voldemort bude chtít mít své lidi na ministerstvu, ať už ze svých stoupenců nebo pod Imperiem. Pomohlo by nám, kdybychom je odhalili včas. A k tomu potřebuji tebe - tvoji schopnost vcítit se do druhých a číst v nich. Odhalila bys zrádce a my tak mohli zkřížit jeho plány,” vysvětlil svůj plán.
'Tak o tohle jde? To po ní chce?'
„Nemůžu se přece jen tak potloukat po ministerstvu a osahávat lidi?” namítla trochu příkře.
Jak si to Brumbál představoval? Aby mohla vidět do druhých, musela se jich dotknout a soustředit se.
„To určitě ne,” usmál se, jako by jí četl myšlenky. „S ministerstvem si nedělej starosti. A co se týče tvé obavy, věřím, že při troše praxe ti bude stačit jen letmý dotyk a najdeš co hledáš,” mrkl na ni povzbudivě.
„Máte to pěkně vymyšlené," zamračila se na něho Linda. "Vy jste snad ani nepočítal s tím, že bych vás mohla odmítnout."
Zato Brumbál se nepřestával usmívat. „Mimochodem, ty sušenky jsou výborné."
Linda protočila oči. To je celý on, nahlodá ji a pak si v klidu pije čaj a básní nad cukrovinkami. Chtěl po ní, aby se vrátila, ale dokáže to? Letmo se podívala po hůlce. Zvládne vůbec ještě kouzlit?
Ani si neuvědomila, že vstala z křesla a přechází sem a tam.
Tam by mohla využít svoji schopnost naplno. Mohla by pomáhat ostatním. A její krev by… Ale copak v nemocnici nepomáhá? Vybudovala si už jiný život, bylo tak těžké začít znovu... jinak. Má to zahodit a vrátit se tam, kde zažila tak krutou bolest a utekla od toho všeho? Zbláznila se?!
Zastavila se a upřeně sledovala svoji hůlku. Prsty jí svrběly, jakoby samy věděli co potřebují.
„Neříkám, že to udělám!" promluvila konečně nahlas.. "Ale jak moc by se změnil můj dosavadní život?”
„Pokud moji nabídku přijmeš, řekl bych, že se změní hodně,” odpověděl pravdivě Brumbál.
„Znamená to odejít z nemocnice, že?" Zbytečná otázka. Věděla co odpoví. "A dům? “
„Byla bys zaměstnaná na ministerstvu. Takže ano, odchod z nemocnice je nutný. Co se týče domu, myslím si, že by nebyl problém ho zabezpečit a užívat i nadále.”
„Co když se mýlíte a Voldemort nehodlá zaplavit ministerstvo svými špehy? Jak pro vás budu užitečná?” zapochybovala.
„Nemyslím si, že bych se mýlil. Ovšem i tak by tvá schopnost byla prospěšná,” odpovídal trpělivě na otázky a nepřestával ji pozorně sledovat.
Linda přemýšlela. Chtěl její pomoc a ona mu tolik dlužila. „Můžete mi dát čas? Musím si to rozmyslet,” promluvila po chvíli.
Brumbál přikývl. „S tím jsem počítal. Řekněme… týden?” učinil nabídku.
Týden - to jí nedal zrovna moc času na rozmyšlenou. „Dobře, budu o tom přemýšlet. Slibuji!”
Brumbálovi se ve tváři usadil spokojený výraz. „Myslím, že už půjdu. Děkuji za příjemný večer, Lindo. Rád jsem tě viděl." Podala mu ruku, aby se s ním rozloučila. "Pěvně věřím, že se rozhodneš správně,” dodal ještě.
Lindě vylétlo obočí o něco výš a v hlavě jí rezonovalo: 'Pletichář jeden!'
Brumbál se jen uchechtl a chystal se k odchodu. Ještě než se přemístil neodpustil si připomínku.
„Začni co nejdřív používat hůlku a trénovat kouzla. Zaopatři si dům, opravdu není bezpečné být bez ochrany,” nabádal ji k opatrnosti.
„Vynasnažím se. Hlavně, aby zůstal celý,” řekla s mírnou nadsázkou, ale pak o něco vážněji dodala: "Ještě jednou vám děkuji za hůlku. Musím přiznat, že je příjemné držet ji po tak dlouhé době v ruce. A za lektvary. Prosím vyřiďte ode mně profesorovi, že je poklad.”
Brumbál se zasmál. 'Severus je poklad?... Hezké!'
„Vyřídím a rád,” odpověděl a pak zmizel.
….
Linda marně přivolávala spánek. Zoufale se podívala na budík, bylo půl druhé ráno. Zatracený Brumbál, vždycky jí převrátí život naruby!
Dokola rozebírala rozhovor, který spolu vedli. Neubránila se emocím, aby jí zaplavily mysl. Bylo tam všechno: obavy, vzrušení, očekávání i zvědavost. Vždycky podvědomě cítila, že se jednou bude muset vrátit. Přišel ten čas právě teď? Může opravdu pomoct a splatit tak dluh, který dala sama sobě?
Brumbál měl pravdu, byla především čarodějka. Život doktorky Melindy Grayové je pouze přechodné působiště k jejímu uzdravení. Přesto věděla, že pokud se rozhodne pro návrat, bude se jí těžko odcházet. Práce v nemocnici jí hodně pomohla. Daniel jí hodně pomohl. Zvládla svoji šílenou mysl natolik, že mohla zase trochu svobodně žít. Co když tam v kouzelnickém svět se všechno vrátí? Co když ji vzpomínky zcela pohltí? Co bude dělat, když to nezvládne? Ne! To se nestane, už není taková troska jako dřív. Navíc, ještě se nerozhodla, má na to týden.
Sakra, měla by se vyspat, dnešní - vlastně už včerejší - den v nemocnici ji vyčerpal. Jenže myšlenky jí neposlouchaly, zatoulaly se až do dávné minulosti.
-----
Lindin otec jménem Matthias Gaspar Lutz, pocházel ze staré kouzelnické rodiny. Moc toho o svých prarodičích a příbuzných nevěděla, protože o nich nerad mluvil. Jediné co řekl bylo, že jsou sice bohatí a vážení, ale také příliš pyšní na svůj původ a krutí. Nikoho z nich Linda nepoznala, protože otec se zamiloval do mudlovské dívky a stal se tak vyděděncem. Kromě vzácných okamžiků, kdy vzpomínal na dětství v Rumunsku, nebo mladší sestru, pro něho neexistovali. Žil život , který si vybojoval. Se svou milovanou Laurou po boku.
„Tvá matka,” říkával, „mě učarovala od prvního okamžiku. Měla ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem poznal. Byla tak nádherná a křehká, vzbuzovala ve mně potřebu ji ochránit!”
Matthiasův otec strašně zuřil, když se o jeho vztahu dozvěděl. Matka synovi vyčítala, jak se mohl opovážit takhle zostudit rodinu, že nemyslí na jejich čest! Hrozili mu, že ho vydědí, pokud se té “holky” nezbaví. Mladý Matthias si ale stál na svém, příliš Lauru miloval a nemohl bez ní být. Nezáleželo mu na majetku a postavení, jen pohled na svou sestru, kterou jedinou opravdu zbožňoval, ho zabolel. I v jejích očích viděl opovržení nad jeho rozhodnutím. A tak byl vypovězen a zavržen.
Možná díky tomu Linda prožila šťastné dětství. Otec ji i matku zahrnoval láskou, kterou sám nepoznal. Viděla kus světa, protože hodně cestovali kvůli Lauře. Její matka byla opravdu křehká a musela se hodně šetřit. Změna podnebí jí vždy udělala dobře. Byla taková, co si ji Linda pamatovala.
Kvůli stěhování nechodila do školy, otec ji učil sám. Byl dobrý kouzelník a Lindě nic neodpustil. Nikdy jí netrestal ani nezuřil, když jí něco nešlo. A že to s ní občas neměl lehké. Pouze chtěl, aby byla připravená na cokoliv co přijde. Ovšem musela uznat, že se mu ani zdaleka nevyrovnala.
Když bylo Lindě 15 let, zemřela jí matka. Bylo to tak náhlé, jako když zhasne svíce. Otce to zdrtilo a dalo se říct, že se z toho už nevzpamatoval. Žili v tu dobu v jeho milovaném Rumunsku, ale po více jak roce už tam nemohl vydržet. Vrátili se do Anglie. Linda se vždy chtěla stát lékouzelnicí, ale neměla dokončené studium ani žádná doporučení. Navíc k moci se dostával mocný čaroděj, který si říkal Lord Voldemort, a doba byla nejistá. Otec měl kvůli tomu plno starostí. Situace jaká byla v kouzelnickém světě se mu nelíbila. Raději se i s dcerou uchýlil do Londýna mezi mudly. Jejich domek opatřil ochrannými kouzly a Lindu nechal pomocí matoucího kouzla zapsat na medicínu.
Krátce nato mezi kouzelníky vypukla válka a zasáhla i okolí Matthiase a Lindy. Voldemort byl na vrcholu moci a jeho přívrženci terorizovali všechny, kteří nebyli na jeho straně. Matthias se snažil zjistit něco o své rodině. Věděl jen, že jeho sestra se vdala. Věřil, že si vzala čistokrevného kouzelníka a tak mohl doufat, že je v pořádku. Pravidelně četl noviny a při každé zmínce o vyvražděné rodině se propadl o něco víc do sebe. Linda viděla, že ho ztrácí, ale nevěděla, jak mu pomoci. Kdyby nebylo jí, bojoval by, ale ona byla poslední, kdo mu zůstal, musel ji ochránit.
Jednou ho našla sedět s hlavou v dlaních, vyděsilo ji to. Zvedl k ní uslzený obličej, ztratil jediného člena rodiny Lutzů, kterého miloval, svoji sestru. Zjistil, že její muž se dal na stranu Voldemorta jak se dalo očekávat, ale pak ho zradil a jejich rodinu stihl krutý trest. Zabili je všechny i jejich dvě děti. Už ji nikdy neuvidí, nepromluví s ní, aby jí řekl, jak moc mu chyběla.
Smrt sestry a jejích dětí Matthiase zdrtila. Už se nevzpamatoval a po pár týdnech zemřel.
Krátce po otcově smrti padl i Voldemort a válka skončila. Linda ve svých dvaceti letech zůstala sama. Žila dál v Londýně a dala si přihlášku na vysokou školu, chtěla dostudovat a pomáhat lidem.
Úspěšně dokončila studium, a tak se z ní místo lékouzelnice stala lékařka mudlů. Jednou někoho potkala a pochopila, jak se cítil otec, když říkal: „Učarovala mne od prvního okamžiku.”
Potkala čaroděje a on ji učaroval.
Dál už vzpomínat nechtěla. Konečně ji přemohla únava. Ještě než se propadla do hlubokého spánku, pomyslela si jaký intrikář ten Brumbál je, dostal ji tam kde ji chtěl mít.
Super!
(Tess, 26. 12. 2011 18:08)