1. Než se mě zeptá...
Současnost
Jedné jasné noci se Draco odhodlal sejít dolů, do její ložnice, aby Camillu konečně viděl zblízka. Čekal dlouho, dokud si nebyl opravdu jistý, že bude spát. Bez sebemenšího hluku sešel schody a s jistotou nočního dravce kráčel temnou chodbou. Když bral do dlaně mosaznou kliku, na vteřinu zaváhal, její chlad mu projel rozpálenými žilami jako ledové ostří, ale pak pomalu dveře otevřel. Při pohledu na dívku v příliš velké posteli, s hrudí rychle se vzdouvající a v pouhé noční košili, jež mu nedávala přílišný prostor pro fantazii, se v něm zadrhl dech. Možná si ukousl veliké sousto, převeliké sousto, měl raději zůstat mnichem, měl utéct, měl cokoliv, jen ne zůstat s ní v jednom domě, v jednom pokoji a dýchat stejný vzduch s nevinou dívkou, která mu vyšla vstříc, aniž by tušila, jak moc touží po její blízkosti... po ní samé a její duši.
Zhluboka se nadechl. Jakmile si byl znovu jistý sám sebou, přiblížil se k lůžku. Spala s vlasy rozhozenými po polštáři jako andělskou aurou, drobná a rozechvělá, neskutečně krásná a vzrušující. Mírně se sklonil, toužil se dotýkat těch hedvábných pramenů, cítit jejich hebkost na tváři, když do nich zaboří obličej, vdechovat jejich vůni... Srdce se mu nad tou představou doslova splašilo a uvědomil si, že se mu třesou ruce. Už se odhodlával k tomu, že se jich dotkne a nechá je protékat mezi prsty, když k němu otočila tvář. V Dracovi zatrnulo, kdyby se teď vzbudila, polekal by ji a všechno tím pokazil.
Ne! Ještě ne, však se dočká... brzy.
Ani se nepohnul, ale Camilla byla nadále lapená v říši snů, a tak zůstal. Jen tam tak stál, pozoroval její spánkem uvolněnou tvář a přemýšlel.
Nepamatoval si, že by se takhle chvěl z každého úsměvu, z každého vlídného slova. Jenže to bylo v době, kdy byl v pořádku, dalo by se říct přitažlivý a mohl si mezi dívkami vybírat, ale teď? Do mysli se mu vkradla vzpomínka na Pansy, která, přestože ho prý milovala, ho odkopla jako prašivého psa. Okamžitě ji zahnal, nechtěl na ni myslet. Už nikdy! Takovou chybu, jaká se stala s Pansy, už neudělá. Tenkrát uvažoval pod vlivem nenávisti. A tahle dívka jí není vůbec podobná, utvrzoval se. Je tu proto, že je k němu opravdu milá a on ji chce poznat blíž.
Ano, je milá, ale jen proto, že nezná tvoji pravou tvář!
Draco zatřásl hlavou, nechtěl ten protivný hlas poslouchat, stejně věděl, že se jí nedokáže vzdát, nepustí ji. Camilla se pro něho stala téměř drogou. Jako dávky utěšujícího lektvaru, na které toužebně čekával v nemocnici. Byl jí přímo posedlý. Dokonce kvůli ní začal zase malovat. Krátil si tak nekonečné hodiny mezi jejich setkáními. Nejprve zkoušel jen črty na papír, šlo to těžce a nedokonalost kreseb ho uváděla do stavů zuřivosti, ale postupně se zlepšoval. I tohle byla známka toho, že se jeho život dával nepatrnými krůčky do pořádku a Draco začínal opět věřit.
Díky ní se mu vrátila zase naděje, sny o budoucnosti, které žalostně dlouho postrádal. V noci, když nemohl spát, snil. Snil, jaké to bude, až se s dívkou sblíží natolik, že s ním bude žít a nebude se ho bát. Nebude jí vadit jeho znetvořená tvář, budou spolu jako muž a žena. Došel tak daleko, že se s ní noc co noc miloval. V jeho představách ležela vedle něho nahá, rozechvělá touhou a čekala na jeho něžné doteky. Ano, musel být něžný a trpělivý, musel jí vynahradit něhou a láskou svůj vzhled. Chtěl Camille dát to nejlepší ze sebe za její lásku a oddanost. Přimhouřil oči, přímo cítil pod dotekem dlaně její drobné tělo a jemnou kůži. Viděl se, jak hladí ladné křivky a rukou sjíždí níž a níž, líbá ji na krk a prsty laská klín. Dychtil po vůni jejího ženství, která sama o sobě dokázala jeho tělo vydráždit na nejvyšší míru, než by se k ní zezadu přitiskl… Musí být k němu obrácena zády. Na tom ve svých snech trval. Nechtěl, aby náhodou zavadila rukou nebo, nedejmerline, tváří o jeho obličej. I kdyby byla tma.
Naposled spící dívku pohladil pohledem a pak stejně tiše jako přišel, opustil její pokoj. Ano, jednou začne zase normálně žít.
Když za sebou Draco zavřel dveře své ložnice, s úlevou strhl masku, aby ji odložil na stolek. Tvář ho nesnesitelně pálila, ale tentokrát tu bolest nevnímal tak intenzivně. Nakonec… musí si zvykat, když chce s Camillou být. Jako pokaždé i nyní jeho pohled upoutal obraz na stojanu. Před pár dny zkusil malovat barvami a tentokrát se snažil v pozadí zachytit i sebe sama - tak jak o tom snil. Jeho postava byla teprve v začátcích, jen hrubě načrtnutá, jako ve skutečnosti. Teprve do jejího života začíná vstupovat, až časem se stane nezbytnou součástí.
Přešel k plátnu a lehce přejel po linii dívčina hrdla a pak po masce za jejími zády. Na okamžik se v něm ozvaly pochyby. Nedělá chybu, když ji tu drží? Jako by čekal, že mu obraz odpoví, ale pak se usmál. Ne, chce to jen čas. Jako všechny ty operace, jako celý jeho nový život. Něžně konečky prstů obkroužil kontury dívčiny tváře, jemnými odstíny modelované hrdlo, jamku mezi klíčními kostmi a odhalená ramena. Měl pocit, že se jí skutečně dotýká, že pod jeho rukama se sen, ta neuchopitelná představa, stává skutečností. Pořád ještě nedocílil dokonalých tahů a drobných detailů, přesto se jeho dílo téměř blížilo dřívějším výtvorům. Ještě před několika měsíci byl přesvědčený, že jeho znetvořená ruka nebude už nikdy schopná jemných tahů štětcem, zrovna tak jako nebyla schopná provádět i ta nejlehčí kouzla hůlkou. A hle... stal se zázrak. Do jeho popálených prstů se znovu vracel cit a Draco si byl jistý, že jednoho dne se shledají i s hůlkou. Na to bylo ale dost času, prozatím se spokojil s tím, že může opět malovat. Protože chvíle strávené u malířského stojanu, nebo se skicami někde venku, mu pomáhaly přežít. Ve chvíli, kdy držel v ruce paletu s barvami, se cítil zase sám sebou, na krátký okamžik se stal Dracem, jakého znal.
Zavřel oči a zasnil se. Vzpomínal na den, kdy poprvé vešla do jeho domu a přijala nabízenou pomoc. Věděl tehdy, že mu nevěří, ale také věděl, že nemá kam jinam jít. Vždyť ji sledoval několik týdnů, nechal si zjistit snad každé její tajemství, vynaložil veškeré úsilí a hromadu peněz, aby ji dostal právě sem. Její problémy, do kterých se dostala, mu přišly vhod. Byl připravený udělat všechno, aby si její důvěru získal. Krůček po krůčku.
„Můžu tu opravdu bydlet?“ zeptala se a v hlase jí zřetelně zněla nedůvěra. Vypadalo to, jako by předpokládala, že to celé je jen žert a on ji na poslední chvíli vyhodí. „Víte, pořád tomu nemůžu uvěřit, vždyť mě vůbec neznáte a já neznám vás. Nevím, jestli bych měla...“ odmlčela se a sklopila oči. Chvíli upřeně pozorovala tašku, ve které zřejmě měla veškerý svůj majetek, a ze rtů jí unikl povzdech. Snad si uvědomila, že nemá na vybranou, protože k němu znovu vzhlédla.
„Totiž, bylo by to jen na chvíli. Jen na pár dnů, než si najdu něco jiného,“ řekla s ujištěním a pomalu se k Dracovi přibližovala.
Draco se tak opájel její přítomností a hlasem, že si toho pohybu ani nevšiml. Probralo jej až zavrzání schodu.
„Zůstaňte dole!“ vykřikl, až se dívka polekala. Instinktivně ustoupil do tmy, takže z něho nemohla zahlédnout ani kousek.
'Sakra, tohle nechtěl. Vyleká ji dřív, než se stačí zabydlet.'
Aby zmírnil svůj zákaz, co nejmírněji dodal: „Samozřejmě, že tu můžete bydlet. Už jsem vám to přece nabídl a já své slovo držím. Na stole máte peníze, jak jsem slíbil.“
Dívka se zastavila. Vrátila se ke stolu, kde ležel značný obnos bankovek a váhavě se jich dotkla prsty, pak ale ruku stáhla.
„To nemůžu přijmout, je to hodně peněz… navíc, nemám vám je zatím z čeho splácet,“ odříkávala, ale dál upřeně pozorovala bankovky.
„Na tom se dohodneme později,“ řekl, snažíc se odbourat její pochyby. „Nejdřív si dejte do pořádku své záležitosti.“
Dívka přestala hypnotizovat obálku a snažila se ve stínu rozeznat Dracovu postavu. „Ale to... jak k tomu přijdete? Vždyť... proč to pro mě děláte?“
„Jak už jsem řekl, chci vám pomoct,“ zopakoval co nejpřesvědčivěji.
Rozhostilo se ticho.
Draco ji ze svého úkrytu upřeně pozoroval. V dívčině tváři byly ještě patrné zbytky pochybností, ale on už si byl svým vítězstvím jistý. Zůstane. Pohled mu sklouzl o něco níž. Její pěkně rostlá postava ho přitahovala. Nemohl si pomoct, bylo už tak dávno, kdy byl ve společnosti nějaké ženy. Očima spočinul na dívčím hrudníku a při každém nadechnutí sledoval, jak se její ňadra zdvíhají pod tenkou látkou halenky. Přistihl se při představě, jak svou rukou pomalu vklouzává do výstřihu a něžně laská jedno z těch rozkošných jablíček. Pozoroval řeč jejího těla tak zaujatě, až se mu nebezpečně rozproudila krev v žilách a zrychlil dech. Sklopil zrak teprve, když si uvědomil, že jeho ruka pevně svírá látku kalhot a neovladatelně se třese. Ještě o krok couvl a opřel se zády o chladnou zeď.
Ne, tyhle myšlenky musí zavrhnout, i když ho napadají čím dál častěji. I kdyby ho touha trápila sebevíc, musí se ovládnout, musí v sobě podobné představy prozatím potlačit. Je příliš brzy. Musí... Musí? Proč? On přece zůstane navždy netvorem, i kdyby ho líbalo tisíc panen, tak proč to oddalovat? Jednou ho stejně spatří.
Ano. Ale ne teď. Je příliš brzy. Naštěstí pro něho se ozval dívčin tichý hlas a Draca trochu vzpamatoval. Aspoň natolik, aby zůstal nehnutě skryt ve stínu a neběžel za ní a nevzal si po čem tak toužil.
„Víte, nejsem zvyklá, aby mi někdo pomáhal. Já... opravdu vás nechci otravovat dlouho, budu se snažit...“ odmlčela se a znovu se snažila vyhledat jeho tvář. Marně, v té tmě sotva rozeznala siluetu.
Draco ještě mírně chraplavým hlasem namítl: „Myslím, že to už jsme vyřešili.“
Stále z ní nedokázal odtrhnout oči. Tak romantická duše. Naivní duše prahnoucí po lásce. Proč ne, vždyť on jí to může nabídnout. Peněz má dost, aby si mohl dovolit být tajemným ctitelem. Netvor také dával své dívce dárky, nikdy se jí neukázal, jen s ní mluvil, a přesto ho dokázala milovat. Milovat tak moc, že nakonec snesla pohled do jeho hrůzné tváře. A tahle dívka by také za čas mohla projevit zájem. Tak proč nevyužít šanci?
Dívka sklopila pohled znovu na stůl, kde ležela obálka - pouto k tomuto muži, k jejímu zachránci... její ponížení.
Draco se odvrátil od obrazu. Od toho dne uběhl víc než měsíc a jemu krátká večerní setkání u černého krbu při mdlém světle svíček přestávala stačit. Myslí mu proběhla vzpomínka na jedno z nich, kdy ho sama pozvala na skleničku vína.
„Proč vlastně nikdy v tom krbu nerozděláš oheň?“ zeptala se najednou. „Bylo by příjemné nechat pro změnu plameny, aby posloužily místo svíček. Navíc, je překrásný, škoda ho nevyužít,“ dodala s opravdovým nadšením.
Draco mírně ztuhl, ale rychle se vzpamatoval. „Nemám rád oheň, nikdy v krbu nezatápím,“ odpověděl změněným hlasem a napil se.
„Proč?“ pohlédla na něho překvapeně. „Totiž… chci říct, je to zvláštní, většinu lidí plameny přitahují, uklidňují je. Říká se, že v člověku spalují negativní energii,“ řekla a obdařila Draca úsměvem, z kterého se mu v těle rozvířilo hejno motýlů.
Chvíli ji pozoroval, než tiše odpověděl: „Mě ne.“
„Nevadí. Jen mě to tak napadlo. Svíčky jsou fajn,“ ujistila ho rychle a rovněž sáhla po své sklence vína.
Rád si s Camillou povídal to ano, ale chtěl víc. Proto se do jeho mysli vkrádal stále častěji odvážný a zároveň nebezpečný plán. Přímo bolestně toužil být jí nablízku, dotýkat se jí, a to při jejich setkáních nesměl. Sice si zvykla na jeho masku a zdálo se, že si rozumějí, dokonce se mu svěřovala se svými zklamáními, ale pořád cítil, že jej považuje pouze za příjemného společníka. A také neznala celou pravdu. Neřekl jí, že je znetvořený a to navždy, žila v domnění, že nosí masku dočasně, aby tak chránil pomalu hojící se tvář. Navíc věděl, že ve světle několika svíček nevypadal tak odpudivě jako za bílého dne, obzvlášť když se úzkostlivě snažil nastavovat pouze neporušenou polovinu obličeje.
Draco si byl vědom, že se zavázal trpělivostí, ale to se lehko řeklo srdci, tělo bylo jiného názoru. A tak si usmyslil, že ji další noc navštíví znovu, ale tentokrát bez rizika, že by se mohla probudit. Vzpomněl si na jistou lahvičku, kterou mu předepsal ještě profesor Dagworth, kdyby neměl po ruce lektvar a nemohl spát. Vešel do koupelny a ujistil se, že je stále na místě. Sevřel ji v dlani a na rtech se mu pomalu objevoval cílevědomý úsměv.
Nemohl pak dlouho usnout. Stále myslel na to, k čemu se rozhodl. Poslední špetka rozumu se hlásila o slovo, ale nemohl si pomoct. Camilla byla příliš vzrušující, mladá, plná života, plná ohně... Toužil po tom, aby ležela stulená v jeho náručí, s pokožkou nahou jako v okamžiku zrození, dokonalou a hebkou, jež mu voněla víc než jakákoliv vůně světa.
Z obrazu na něho upřeně hleděly její oči, zářily jako smaragdy a vábily jej k sobě. Bude brzy jeho, tělem i duší. A navždy.
* * *
Před několika lety.
„Néééé!“ Výkřik proťal ticho celkem poklidného nemocničního odpoledne a pomalu dozníval ve vysokých klenbách chodby. Na zlomek vteřiny všechno strnulo, pak dusot něčích nohou zamířil ke dveřím pokoje číslo sedm.
„Co se to děje?“ se strachem v hlase otevřela prudce dveře ošetřovatelka, která dosud v klidu překládala prádlo v chodbě.
Ve dveřích ji odstrčil lékouzelník a přikročil k jedinému lůžku v pokoji.
„Nééé!“ Pacient se rázně posadil a s rozmachem mrštil o zem zrcátkem, které svíral v ruce. Pak si, se škubnutím celého těla, lehl na polštář a přikryl si obličej dlaněmi. „Nééé!“ ozývalo se zpod jeho rukou přidušené vzlykání. Házel hlavou ze strany na stranu a vytrvale kvílel.
V hloučku nemocničního personálu, který se utvořil kolem mladého muže, se vyjímala žena v zeleném elegantním kostýmku. Stála dva kroky od lůžka, jako by se bála přiblížit k nemocnému, a šeptala: „Draco, Draco… no tak, uklidni se, bude to v pořádku.“ Nevnímal ji. „Draco!“ vykřikla nakonec, přiskočila k němu a prudce objala jeho zmítající se hlavu.
Lékouzelník po paměti natáhl ruku za sebe. V mžiku mu do ní položila ošetřovatelka lahvičku s utišujícím lektvarem. Jemně odstrčil Narcisu Malfoyovou a zkušeným pohybem otevřel mladíkovi ústa a vlil mu obsah lahvičky do krku. Dracovi nezbylo nic jiného než tekutinu spolknout.
Pomalu se zklidňoval, ale pod dojmem předcházejícího prožitku se instinktivně bránil postupnému propadání do prázdna. Nechtěl se teď za žádnou cenu odevzdat spánku, jenž najednou zaútočil na jeho mysl. Marně se snažil udržet oči otevřené. Otevřené světu kolem, ke kterému byl v této chvíli lhostejný, až na zdrcující skutečnost, jež ho právě zasáhla v plné nahotě a byla pro něho šokující.
„Kdo mu to dal?“ slyšel rozzlobený hlas lékouzelníka.
Draco se chtěl zasmát. Kdo mu to dal? Co se tak blbě ptá?! Proč se vůbec stará? Víčka se přes jeho odpor přivírala, přivírala…
„Já o tom vůbec nic nevím, odešla jsem jen na chvíli, já…“ zakoktala ošetřovatelka, která u něj měla službu.
„Jak je tedy možné, že měl u sebe zrcátko?!“ zavířil Dracovi na lůžku v hlavě přísný hlas lékouzelníka a pak už se neudržel. Nemohl zadržet pád svého těla, které se propadalo, propadalo, až s žuchnutím dopadlo kamsi do prázdna. Náraz už necítil.
…
„Vyspal jste se dobře?“ zaslechl v polospánku hlas.
Otevřel oči. U nohou jeho lůžka seděla ošetřovatelka Karin a nepřirozeně se usmívala svými křiklavě rudými rty.
„Ty krávo,“ vyštěkl. Jak jinak mohl reagovat na tak banální otázku? Jak se mohl asi vyspat? Po tom co zjistil, že jeho život skončil? Že se z něho stala zrůda?
Úsměv z její tváře přesto nezmizel.
Draco neměl tuhle studenou, kostnatou ženu s velkým drdolem havraních vlasů rád. Zatímco ostatní s ním jednali jako v rukavičkách, Karin se k němu chovala jako generál k poslednímu vojákovi. Pokaždé když zjistil, že má službu, byl z toho zoufalý. Nikdy ji nepožádal ani o sklenici vody. A právě od ní nečekal ten soucitný tón, z jejích úst byl tak nepatřičný, že v něm okamžitě vzbudil zlost.
„Vidím, že je vám o něco lépe,“ namítla a ještě povzbudivěji se usmála, „chtěl byste něco k pití?“
Ne. Vážně ji neměl rád!
To ona byla povětšinou svědkem jeho splínů, nedůstojného žadonění a výkřiků, které se u něho dostavovaly dost často. Jak by také ne, ze začátku se kroutil nesnesitelnou bolestí a nemohl požadovanou dávku utěšujícího lektvaru dostat, protože prý není ještě čas. Je to nebezpečné. No a co, pomyslil si v duchu a ošetřovatelku, která mu odmítla dávku dát, z celého srdce nenáviděl až do chvíle, dokud mu spásný lektvar nepodala.
Ostatní se mu snažily dobu mezi vysvobozujícím bezvědomím všemožně zpříjemnit, pokoušely se ho nesmyslně zabavit vším možným (o to víc je nesnášel), ale Karin byla jiná. Byla k němu tvrdá, neutěšovala ho, vždy pro něho měla výtku, že je muž a měl by se tak chovat.
„Trochu bolesti snad vydržíte, ne?“ utrhla se na něho pokaždé, když žadonil o lektvar. „U Temného pána jste také neprosil,“ dodala jednou, „sledoval jste utrpení druhých, tak to teď berte jako zadostiučinění vůči těm, kterým jste nepomohl.“ Pohled, jakým na něho hleděla, se mu vryl do paměti navždy. Pak klidně z pokoje odešla.
Časem bolesti odezněly a Draco měl čas přemýšlet o jiných věcech. Například – proč za ním nepřijde nikdo na návštěvu, jenom matka. Narcisa sedávala u jeho lůžka snad bez přestávky, málokdy se mu stalo, že by ji neviděl, když se probouzel. Trpělivě mu otírala potem zmáčené čelo a šeptala slůvka lásky. Ale kde jsou ostatní? Kde je Pansy? Naposledy ji viděl, vlastně ne, jenom slyšel její hrozný výkřik – ne výkřik, spíš skřek – a pak ztratil vědomí.
„Ke mně nepřicházejí návštěvy?“ opovážil se jednou zeptat Karin. „Nebo přicházejí, zrovna když spím?“
„Návštěvy?“ obrátila se k němu tehdy prudce, když přerovnávala něco na stolku u okna. „Vám nestačí, že tady vaše matka vysedává dnem i nocí? Jestlipak jste si všiml, jak zhubla? Jak je bledá? Starostí o vás, vy nevděčníku! A vám to nestačí, potřebujete návštěvy. Víte co bych dala já za takovou mámu? Ta moje, pchá!“ pohrdavě mávla rukou, a kdyby nebyla v nemocnici, dovedl si Draco docela dobře představit, že by si odplivla. „Naštěstí už nežije,“ procedila mezi zuby. „Smaží se někde v pekle.“
Znovu mu připomněla, jak moc ji nemá rád. Ona snad neumí ani normálně promluvit. Zeptá se na Pansy někoho jiného. Nejraději matky.
„No, víš,“ odkašlala si nervózně Narcisa, když se to odpoledne Draco na dívku zeptal. „Pansy se musí přece učit. Má před zkouškami.“ Nějak jí při synově dotazu zaskočilo. „Ale jednou tady byla... zrovna jsi spal,“ zalhala a překotně hledala něco v kabelce, aby se vyhnula jeho pohledu.
Jenže teď už věděl. Pansy nemůže přijít, už nikdy. A to byl také důvod, proč řekl ošetřovatelce Karin „krávo“. Chtěl na ni svést všechno své neštěstí, všechno zoufalství. A ona mu přímo nahrála tím: „Vyspal jste se dobře?“ Zrovna ona byla k němu milá. To už na tom musel být opravdu špatně! Ale on na tom špatně přece byl. Nevědomky se zoufale usmál.
„No vidíte, už se smějete,“ naklonila se nad něj Karin. „Ono není nic tak horký, jak vypadá.“
Neposlouchal ji. Ať si žvaní, ať ho utěšuje. Jak se asi musí přemáhat! Ale jeho neutěší. Jeho už nikdo neutěší. Zavřel oči.
Když se tenkrát - po tom co se mu to stalo - probudil na tomto lůžku, cítil bolest. Hroznou spalující bolest v celém obličeji. Hlavu měl sevřenou v jakémsi krunýři, který chtěl strhnout, ale vždycky se našly nějaké konejšící ruce, které mu v tom bránily a trpělivě jej utěšovaly. Pak přišel na to, že po lektvaru se bolest zklidní a on usne. Ale ten dlouhý čas mezi další dávkou! Jak se kroutil na posteli, snažil se v sobě dusit slabošské výkřiky. Navíc zjistil, že má poraněnou i nohu, měl ji zavěšenou na jakési kladce a pravá ruka byla také zafačovaná.
Pak bolesti ustávaly, pomalu, pomalu, hodně pomalu. Nohu mu sundali z kladky a mohl ji mít položenou na lůžku, už nebolela. Obličej a ruku mu za strašného utrpení převazovali, obalovali stále menšími vrstvami čehosi, až pak mu nechali hlavu nezavázanou a on se najednou cítil jako nahý. Už ho nic nebolelo, jenom chvílemi příšerně svědilo. Prý si nemá na obličej sahat, musí to vydržet, kladli mu na srdce. Když bylo nejhůř, dali mu něco na uklidnění. Natírali mu tvář páchnoucími mastmi a nohu mu chodil procvičovat jakýsi lékouzelník, dokud se jednoho dne nepostavil u postele a cítil se úplně zdráv. Tedy téměř zdráv.
Někdy si zkusmo sáhl na zraněný obličej, ale čehosi se bál. Ani v duchu nechtěl vyslovit čeho. Trvalo několik dní, než se k tomu odhodlal. Nahmatal nerovnost kůže na pravé tváři, víčko nad okem se úplně nedovíralo, ale to asi proto, že přímo pod ním cítil nejprve bouli, potom jakousi prohlubeň. Bude mít asi poškozené víčko, konstatoval. Víčka jsou citlivá, ale pár kouzel by to mělo spravit. Dnešní lékouzelnictví je na takové úrovni, že by to neměl být problém.
Opravdu? Bude jako dřív? Bude mít zase oči lemované dlouhými řasami, které Pansy tak obdivovala?
Když zkoumal svou tvář stále troufaleji a odvážněji, uvědomil si zvláštní pocit na pravé straně úst. Něco jako proud vzduchu mezi zuby. Oheň zřejmě zasáhl i rty. Rty jsou také citlivé, asi se déle hojí – chtěl věřit. A pak nos! Tak to bylo na něho při zkusmém doteku moc. S nosem něco bylo. Ale pak se uklidnil. Nos je přece hodně citlivý. Když měl rýmu, na nosní přepážku si nemohl kolikrát ani sáhnout, jak bolela. A to byla obyčejná rýma. Po takovém zkoumání obličeje a zároveň uklidňování sama sebe, přešel na jiné, praktičtější myšlenky. Proč je tu tak dlouho?
Jak tak Draco uvažoval, přece jenom ho zneklidňovala zraněná tvář. Normální to není. Bolest byla příliš veliká, aby obličej zůstal bez následků. Ten oheň... Musí vidět, jak na tom je, přesvědčit se na vlastní oči, jaký pokrok lékouzelníci udělali. Když se chtěl podívat do zrcadla – instinktivně se toho bál, ale nemohl si pomoct – zjistil, že v pokoji, kde dosud ležel, žádné není. Nepřekvapilo by ho to tolik, kdyby si nevšiml světlého obdélníku nad umyvadlem. Tam určitě zrcadlo bývalo.
„Kde je zrcadlo?“ ptal se jedné z ošetřovatelek.
„Zrcadlo?“ zarazila se mladá dívka. „Nepotřebujete zrcadlo. Pokud chcete oholit tak... Máte tady kompletní služby, pane Malfoyi,“ usmála se křečovitě a pak najednou vyběhla z pokoje.
S ošetřovatelkou, která měla tak naspěch, přiběhl lékouzelník. On nepřiběhl, vpadl do pokoje jako velká voda.
„Potřebujete něco?“
Ten strnulý, profesionální úsměv Draco už znal a nenáviděl ho.
„Ptal jsem se jenom po zrcadle,“ zaječel. „Proč z toho děláte takový problém?“
„Jen klid, jen klid,“ poplácal ho muž po rameni. Draco sebou odporem škubl. „Na co potřebujete zrcadlo?“
„Na co asi!“ vypěnil Draco. „To je takový nesmyslný požadavek, když chce člověk zrcadlo?! Chodíte kolem mě po špičkách, neustále mě uklidňujete, že se krásně kůže hojí, že bude vše v pořádku a předpokládáte, že se nebudu chtít sám přesvědčit?!“ Obrátil se vztekle k lékouzelníkovi zády. Jak ho tady všichni otravovali! Musí pryč. Domů. Nebo tu zešílí.
„Pane Malfoyi,“ muž obešel lůžko, zadíval se na Draca a pak se narovnal v celé své výšce, která musela ženám imponovat, zvlášť v kombinaci s jeho rameny zápasníka. „Nikdo vám neupírá právo na zrcadlo. Zrcadlo je v každém pokoji nad umyvadlem, to je pravda. Ale vy se bez něj musíte prozatím obejít. Pro vaše dobro.“
Draco cítil, jak mu tlukot srdce zrychluje, stoupá hrudníkem až někam do krku, pulzuje, pulzuje... Tak a teď mu to řekne! Jeho obličej! Na omak je nějaký hrbolatý. Zrcadlo tady není. Prý pro jeho dobro. Má tvář znetvořenou? A dokáže teď přijmout tuto zprávu?
„Určitě jste si všiml, že nemůžete prozatím – prozatím bylo řečeno důrazně – dovřít pravé víčko. Vaše oko není chráněno. Chce to ještě čas, pár dalších kouzel to spraví... nechtějte zrcadlo už nyní. Počkejte ještě pár dní, ano?“
Draco se nechal protentokrát uchlácholit, ale po zrcadle toužil stále víc. Musel znát pravdu, potřeboval prozkoumat svůj obličej, potřeboval důkaz, že bude jako dřív. Začal chodit po pokoji a myslel si, že by docela dobře dokázal dopajdat pomocí hole do společné umývárny, kde jistě zrcadla neodstranili jako v jeho soukromém pokoji s koupelnou. Jenže narazil na kouzlem zabezpečený průchod z pokoje. Nechtěli ho pustit ani na chodbu. Mluvili o infekci, která by se mu mohla dostat do nezhojených ran od ostatních pacientů. Začínal být neklidný. Něco tady není v pořádku a musí přijít na to, co to je. Nebo se aspoň uklidnit.
Myšlenka vidět svůj odraz ho pronásledovala několik dní. Jako by si teprve nyní všiml, jak se ho všichni snaží chránit před vším, v čem by mohl zahlédnout svůj obličej. Okenní tabulka – ošetřovatelka hned stáhla žaluzie a kouzlem zabezpečila; kovový podnos – jak rychle dívka přiskočila, aby mu ho vytrhla z ruky; sklenice vody, o kterou přišel dřív, než ji stačil zvednout do výšky svých očí. Výmluvy na nedovírající víčko mu přišly směšné.
Rozhodl se při jedné matčině návštěvě, která už neseděla ve dne v noci u jeho postele, ale občas odcházela na několik hodin domů, aby se vracela odpočatá s různými pamlsky, jež netknuty ležely na stolku, a se zprávami o jeho spolužácích, nebo co je nového v kouzelnickém světě. Teď, po pádu Voldemorta, se toho dělo hodně. Snažila se syna zabavit a udržovala tak jednostrannou konverzaci, která unavovala jeho i ji. Když ji posílal domů, cítil přímo hmatatelně její bolest, kterou se usilovně snažila skrývat.
Narcisa přišla na návštěvu jako obvykle, sklonila se nad ním a políbila ho na čelo. Políbila! Úplně klidně ho políbila. Jak mu byly tyto polibky kdysi nepříjemné, a jak ho nyní hřály u srdce. Matka ho líbala jako dřív, nenuceně, se stejnou samozřejmostí jako jindy, když byl ještě zdravý. Znamená to, že se strachuje zbytečně? Opravdu se jeho rány hojí? Nebo je její láska tak silná, že dokáže překonat odpor? Třeba si ho stačila dostatečně prohlédnout v prvních dnech, kdy se zmítal mezi bezvědomím a bolestí a zvykla si na něho. Ale dokáže si zvyknout i někdo jiný? Třeba Pansy? Ne. Pansy se musí učit. Teď už to ví. Pansy se musí učit!
S úlevou zaregistroval, že matka odložila kabelku na jeho lůžko, jako kolikrát před tím. Pak se s úsměvem posadila do křesla vedle něj. Měl co dělat, aby si nevšimla, jak očima přímo hypnotizuje místo s kabelkou.
„Tak jak se dnes máš?“
„Dobře, mami.“ To byl jejich obvyklý pozdrav. I když prožil špatnou noc plnou bolesti, měl matku rád a nechtěl jí dělat starosti.
„Vypadáš o hodně lépe než včera,“ dodala pak a pohladila ho po levé tváři. Vždycky tvrdila, že proto, aby mu neublížila. Dnes poprvé zapochyboval, že je to pravý důvod.
„Mami,“ začal a zdravou rukou ji jemně uchopil za zápěstí. „Lékouzelník by s tebou chtěl o něčem mluvit. Máš za ním zajít.“ Lhaní mu šlo vždycky dobře. Ani na okamžik se mu hlas nezachvěl, když dodal: „Pak si spolu dáme čaj, ano?“
Narcisa zazářila. Za celou tu dobu jí nic podobného nenabídl, viděla to jako krok ke zlepšení jeho stavu. S neskrývaným potěšením si uhladila sukni a s ujištěním, že je za chvíli zpátky, se vydala ke dveřím. A bylo to. Na kabelku si ani nevzpomněla. Spěšně po ní sáhl a s třesoucími prsty vylovil zrcátko.
Už věděl. Jeho budoucí život není závislý na nějaké pitomé noze, jak mu tvrdila matka - že musí dbát na to, aby se plně uzdravila a on po celý život nekulhal - ale na jeho tváři. Jak rád by nohu vyměnil, klidně by si ji nechal uříznout, kdyby ji mohl vyměnit za obličej. Žádný obličej krasavce. Docela obyčejný, tuctový, třeba i ošklivý obličej. Stačil jeden pohled do zrcadla a celý jeho život se zhroutil. Je mrzák, netvor, kterého se každý tak akorát lekne, s odporem od něho odvrátí. A je v tom sám, úplně sám. Ani milující matka, trpělivá ošetřovatelka... to co viděl v zrcadle... v tom mu nikdo nepomůže. Tohle si musí vyřešit sám, nebo se s tím smířit. Smířit?! Nikdy!
„NIKDY!!“ zařval do prázdného pokoje.
Komentáře
Přehled komentářů
Po strašně dlouhé době jsem nakoukla na své stránky a hle... Opravdu mě zahřálo u srdce, že téměř po dvou letech někdo zanechal pod mými příběhy komentář. Jsem moc ráda, že se ti moje psaní líbí a za projevenou chválu upřímně děkuji.
Psaní mě tehdy zcela pohltilo a nápady se téměř samy rodily v mé mysli, ale obávám se, že to bylo pouze výjimečné období, kdy mě Múza políbila na čelo :-). Nyní mě zcela pohltila rodina, hlavně moje čtyři děti :-), ale snad se jednou opět nějaký ten nápad zrodí. Každopádně ti ještě jednou děkuji za úžasná slova chvály.
Hezký den
úžasné!!!
(Martina , 2. 2. 2015 19:40)Stačili mi prvé dva odseky a už viem jedno!!! Dievča, alebo žena :) píš!!! Napíš knihu, pretože dokážeš neskutočne skvele čarovať so slovíčkami, určite ti ju vydajú! :) Navyše...si ma, resp. tvoj príbeh rozplakal, už v tejto kapitole ;)
Příjemné překvapení :-)
(Margot, 10. 2. 2015 23:45)