Čím je pro vás tolerance a má nějaké limity?
Tolerance. Od slova něco někomu tolerovat. Což znamená, možnost přijímat či snášet něco samo o sobě spíše nežádoucího nebo nepříjemného. Každý se ve svém životě určitě několikrát potkal s tímto pojmem. A když se zamyslím, tak vlastně celý život je o toleranci nebo ústupku jednoho nebo druhého. Mám, ale pocit, že jsou lidé, kteří pořád ustupují a něco někomu tolerují a lidé, kteří neustoupí a netolerují druhým lidem vůbec nic. Je opravdu škoda, že tato vlastnost někomu něco tolerovat, není v lidstvu vyrovnaná. Protože kdyby byla, tak by lidé mohli být šťastnějšími. Bohužel svět je nespravedlivý.
S tolerancí se můžeme setkat úplně všude, v práci se svými kolegy, ve škole se svými spolužáky, doma se svými sourozenci či v autě se spolujezdcem. Já, jakožto student bydlící na internátě, musím tolerovat své spolubydlící. Musíme se tolerovat navzájem, kdybychom tak nečinily, brzy bychom dostaly ponorkovou nemoc a vyškrábaly bychom si oči. Ale, co všechny tři musíme tolerovat a opravdu nám to převrací žaludek, jsou vychovatelé. Lidé, kteří nás mají vychovávat. Ale místo toho se jejich výchova přetváří na buzeraci. Omlouvám se za tohle drzé slovo, ale říci to slušněji, by mi rvalo srdce. Nesnášíme generální úklid a s ním přichází i kontrola skříní s našimi věcmi. Ve skříních máme oblečení včetně spodního prádla, hygienické potřeby a další osobní věci. Opravdu si nemyslím, že našim vychovatelům by se zamlouvalo, kdyby se jim někdo cizí díval do skříní, kde mají do kupičky poskládané spodní prádlo. Bohužel tohle musíme tolerovat a věřte, že je nám to opravdu nepříjemné. Ale u prohledávání skříní to nekončí. Každý den se nám hodnotí sebemenší drobek na zemi, čmouha na zrcadle, počet věcí na poličce, tloušťka prachu na parapetu nebo špatně zasunutý nábytek.
Jednou, když nám jeden den strhli bod za ručník pověšený na židli, druhý den za čmouhu na zrcadle, třetí den za vrstvičku prachu na poličce, který jsem den předtím utírala a čtvrtý den za čtvereček čokolády, který měla spolubydlící položený na papírové krabici od kapesníčků na stole, jsem se opravdu naštvala. A veškerá tolerance ke starším a vůbec k vychovatelům a vnitřnímu řádu intru byla pryč. Se vztekem a sevřenými pěstmi jsem navštívila vychovatelku a začala jsem po ní drze štěkat. Nevím, kde se ve mně objevila ta odvaha, ale mě se tím ulevilo. To byl limit, který přetekl a má duše řekla dost. Z toho vyplývá, že i tolerance má své limity.
Samozřejmě se nic na vedení intru nezměnilo a já zase musím tolerovat praktiky zavedené na internátě.